Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       Milý Zdeňku,

       Ve fandomu se dějí podivné věci a Interkom, abych tak řekl, dostává nové rozměry. Co bylo včera nepředstavitelné, dnes se stalo skutkem a kdyby byl Interkom televizní, někteří lidé by v každém díle asi nejraději vystrčili nahý zadek. I mně, ač jsem jinak poměrně nepsavý a všeobecně netečný, se nahromadilo několik poznámek, jimiž bych si rád ulevil, případně někteří lidé, jimž bych to rád ukázal. Nebudu nikterak hrubiánský, vždyť mě znáš, myslím si daleko horší věci, než píši.

       Přiznám se, že v posledním čísle mne zaujal hlavně článek páně Klodnerův (s Hnusákem už jsem se tak nějak smířil dříve). Připadá mi trochu nelogické, že v jedné chvíli píše, že dobré SF vychází tolik, že mu na ni nestačí peníze ani čas, ale vzápětí se dovídáme, že SF je mrtvá! Která, ptám se já, ta v těch dobrých knihách, ta co se provozovala na Parconu nebo nějaká ještě jiná? A že to píše zrovna do Interkomu, není to jako oznamovat mrtvole exitus? Myslím, že dokud lze pacientu sdělit jeho stav, není to s ním ještě tak vážné. Zřejmě je to mladická nadsázka. Článek o normálních zabijácích mi tak nějak příliš SF nepřišel, ale je pravda, že článek o Rave party není o nic méně SF než ten. Vzpomínám si, jak jsi při lízání nějakého čísla, ve kterém Cyril Simsa psal o tom, jak hledí z Hradčan a myšlenkuje a Pavel Vachtl se rozepisoval o své nemoci, řekl, že nejde jen o SF, ale i o vnitřní život fanů. Nyní ho tedy máme požehnaně. Ještě, že jsem tak prostý, já osobně bych tolik vnitřního života asi neunesl.

       V celých úvahách výše uvedeného autora mne asi nejvíce popudila 'skoro fašistická Ikarie', a to ani ne tak proto, že bych se hodlal bít o pověst tohoto SF magazínu, z nějž čtu již jen recenze, a o němž nám teprve Nemesis ukázala, jak je vlastně dobrý, ale pro ono bezstarostné házení slůvky. Když chce intelektuál říci, že je někdo idiot, řekne o něm obvykle, že je fašista, tedy fašistický = idiotský. Tímto přístupem lze dosáhnout naprostého rozmělnění až zlidovění onoho slůvka (jako se z loupežníka Jana Jiřího Grassla stal český grázl), čímž v podstatě ztratí jakýkoli smysl a lidé na sebe budou hulákat, 'ale já o nich neříkám, že jsou to fašisti, oni jsou to doopravdy fašisti', přičemž o tiskové opravy bude žádat jen několik staříků z Argentiny.

       K reportáži ze samotné Influence se nejsem schopen vyjádřit. Asi jsem již příliš starý. Nějak mě to neoslovilo, snad mě jen napadlo, že ona křečovitě zdůrazňovaná osobitost, na kterou autor klade takový důraz, může být v kontextu celé akce podána jako protipól německých fašistických velkopochodů, kdy se ve svitu plamenů a za zvuku vznosné hudby a hlasitého křiku hesel pálily knihy a lidé tvořili z pochodní obrazce. Mnohým z nich to jistě po návratu domů připadalo jako báječný happening a kdo ví, zda bychom z něj v nějaké předválečné obdobě nějakého německého Interkomu nenašli nadšenou reportáž. Tak nějak mi připadá, že obě ty strany téže mince k sobě mají zatraceně blízko a sám sebe bych se asi bál, čeho všeho bych po mnoha hodinách takového blouznění schopen. Domnívám se, že existují jisté hranice, jichž by se člověk ve svém vlastním zajmu neměl snažit dosáhnout, protože to, co by našel za nimi, by se mu pak vůbec nemuselo líbit. Krom tohoto čistě duchovního aspektu bydlím poblíž diskotéky a každou sobotní noc si užiji své. Každopádně musím autorovi pogratulovat, že je schopen podat nám zpravodajství o ranní hudbě, já nejen že bych tou dobou nemohl hodnotit, ale asi bych už ani nežil.

       Jako další Chod bych si dal Pavla Vachtla. O Dechu hnusáka jsem s ním hovořil osobně a i když dodnes nevím, co to je patafyzika (krom toho, že ji vymyslel Alfred Jarry), byl jsem jistým způsobem obohacen. Zaujala mne však jeho nedávná shrnující reakce na letošní Interkom. Takhle hezky si naběhnout, to může opravdu jenom intelektuál! 'Onu knihu jsem nečetl, ale z diskuse o ni jsem si udělal jasný názor...'. Samozřejmě, že to tak dělá spousta lidí, přičemž se v zájmu boje o Pravdu a Umění řídí hlavně svými osobními sympatiemi a antipatiemi, většinou však předstírají znalost daného problému a ohánějí se citáty, které někde zaslechli. Ale takhle se přiznat... čirý intelektuální nadhled. Původně jsem chtěl napsat hodně jízlivý článek o tom, že ve svém kruhu konečně máme někoho, kdo zná Pravdu a stačí mu položit knihu na čelo, aby podle teploty poznal, nakolik je literárně hodnotná, ale pak jsem se na to vykašlal. Má jemná parodie by nemusela být pochopena a třeba by se se mnou lidé z Rigor Mortis hádali, že on ten Pavel zase není tak chytrý (i když mu JP výměnou za mrzkou chválu (...brilantní esssay tohoto honce intelektuálů) přepisuje články). Krom toho se mi nelíbilo, že si udeřil do již tak dosti otlučeného torsa Tomáše Kohla, jehož články se mi sice také příliš nelíbily, ale přesto je poněkud postrádám, mumlaje cosi o lidech bez mozku, a proto bych také rád prohlásil, že psát názory na knížku, o níž zároveň píši, že jsem ji nečetl, je Pitomost a Ptákovina. Rovněž spekulaci o tom, že Rigor Mortis nemá rádo intelektuály jen proto, že dosud žádné pořádné nepoznalo (kdo chválí VK, nemůže být rasově čistý intelektuál), považuji za krajně pochybnou.

       

       intermecco

       Pokud vám připadá, že se mé věty těžko čtou a je v nich moc čárek, někdy i přebytečných, tak je to pravda.

       

       Dalším na holení by byl fext zvaný Polák. Tento člověk zřejmě nepochopil, že Rigor Mortis žijí proto, aby uráželi a každé ráno si plivnou na klávesnici a zamumlají, 'koho můžeš urazit dnes, toho uraž i zítra'. Polemika tímto směrem připomíná zápas s fackovacím panákem, čím větší ránu dáte, tím větší se vám vrátí (tyto řádky píši s vědomím, že mi JP slíbil, že se mnou udělá rozhovor o Domu vědmy z vršku a nadějí, že až tento Interkom vyjde, bude už onen Interkom s rozhovorem nezrušitelně v tisku). Veškerá argumentace tímto směrem připomíná námitku: 'Když už jste mě praštil do nosu, nemusel jste alespoň svírat pěst, ono to potom víc bolí' a je asi stejně tak účinná. Ostatně, jak zpívá Pepa Nos, 'čím jsem zlejší, tím líp jsem placenější'.

       Trochu mne zaráží nabídka filosofie šipky jako alternativy pro lidstvo. To nesvědčí o přílišném pochopení autorky, vždyť jak zastánci této filosofie dopadli! Asi budu střílet úplně do prázdna nicoty, když se pokusím říci, co si o tom myslím já. Konflikt mezi techničany a netechničany u VK pro mne představuje na jedné straně žoldák, v maximálně účelném maskování, který se plíží rostlinstvem a nehledí na to, čím právě leze, i kdyby si tam předtím ulevil nějaký hodně velký savec, zatímco netechničany čaroděj, který stojí kdesi vysoko nad tím na útesu nad mořem a ve vlajícím plášti a s rozpřaženýma rukama svolává mocnosti. Problém je v tom, že ten první toho druhého z chroští sundá jednou ranou dříve, než se čaroděj krom malebných póz zmůže i na nějaký efekt, zatímco kouzla jsou proti té lidské larvě v maskování maximálně bezmocná, vždyť na ně ani nevěří... Myslím, že autorka si je toho všeho moc dobře vědoma (pocit zániku ostatně prostupuje většinu jejích netechničanů) a jen říká: 'Jak je to krásné, stát na onom útesu a sesílat ona nádherná kouzla, která zaplňují celé nebe, a jaká je škoda, že ten čaroděj to od toho žoldáka vždycky nakonec koupí'. Kdyby si kritici z řad RM přečetli knihu opravdu pozorně, viděli by, že autorka svým netechničanům nenadržuje, ale tak daleko ani asi nedočetli... Otázka zní jen tak, zda to stojí za to, stát na tom útesu a dělat ony báječné věci, když je ta pozice tak strašně zhoubná a co má člověk dělat, když se tam prostě ocitl a nemá na vybranou... ale to už jsem příliš zabředl, to jistě zase vybudí nejméně dva články od RM, kteří budou vysekanými kousky mých vět dokazovat, jaký jsem idiot, čemuž já budu hrdině čelit a... neodpovím. Dobře, jsem idiot a líbí se mi to.

       Teď jsem chtěl, abych ještě více popudil, citovat z Rozmarného léta paní Důrovou, když Arnoštkovi, kouzelníkovi již poněkud prostému iluzí, praví: 'Ach, jak je to krásné jezditi od města k městu, choditi po laně a vytahovat z rukávů kytice růží, atd...' načež jsem zjistil, že daná pasáž na daném místě v knize nejni (teď zase cituji Wericha, ale to je jen pro opravdové znalce, uzel zkrátka nejni a pasáž taky ne, nemehlo jedno blbé!'. Buď ji vzali odjinud nebo tam není vůbec a RM se může smát, protože krom toho, že jsem idiot, jsem ještě naštvaný, že jsem se nemohl kulturně a vzdělanecky projevit a naštvat je.

       

       intermecco 2:

       Teď jsem chtěl citovat cokoli jiného, ale nechce se mi nic vyhledávat a opisovat. Myslete, že jsem dál uvedl Kiplingovu báseň Když a tak vše zdůvodnil. A pro ty, co ji neznají, to je mi vážně líto...

       

       Pan Polák mne nedávno trochu vyděsil článkem obhajujícím VK, kde se vyskytuje cosi jako: 'Je mi dvacet a nevidím před sebou žádnou perspektivu...' Původně jsem mu zde chtěl dáti delší ponaučení o krásách života a o tom, že jest třeba za perspektivou pozvednouti zraky od hřbitovní hlíny do dáli, protože v zemině, šutrech ani písku ještě nikdo nikdo žádnou perspektivu nezpozoroval, to se musí hledět k obzoru... ale kdo jsem já, abych něco podobného říkal? Je mi dvacet šest a nikdy jsem o žádné perspektivě neuvažoval, čímž na tom mohu být ještě hůře než přítel fext, protože on alespoň ví, že nemá, kdežto já si nejsem jist ani tím, a mám—li, tak kdoví kde, třeba mám tu perspektivu na úplně špatném místě a kdo ví, jestli to není právě to, na co vždycky šlápnu těsně před tím, než ošklivě upadnu... ale vážně, domnívám se, že cosi jako perspektivu si musí člověk budovat, asi studiem a prací (má to daleko blíže k tomu plížícímu se jedinci než k tomu na skále, na skále prostě buď jste nebo nejste, leze se tam jen ztěží), perspektiva nikomu nenaroste a když se jí bude usilovně vyhýbat, tak ji nejspíš taky nikdy nezíská, ale to jsou jen moralistické kecy starého páprdy, co sám nemá na to, aby své bytí prožíval dostatečně tragicky (alespoň to s y). Já na to vážně nemám, zkuste buď psychologa nebo faráře, podle nátury a rozhodně se vyhýbejte takovým rave party, jaká je popsána v posledním IK, tam bych dostal nával existenční úzkosti asi i já...

       Jako poslední bych chtěl inzultovat Rigor Mortis. To je trochu problematičtější. Ne, nebojím se jich, jak si teď asi pomysleli někteří z vás, ale jsem s nimi v osobním styku a většinu věcí jsem takříkajíc probral až po mez, kdy je lidem jasné, že vycházejí z různých základních postulátů hodnotových hledisek a prostě se nemohou dohodnout. Jelikož nechci, aby následující řádky měly formu jakéhosi prohlášení pro veřejnost (distancuji se od těchto nepřátel společnosti...) začal bych asi tak, jako kdysi vstoupil do ringu JP, totiž úvahou o ženských autorkách. Svou úvahou. Proč jsou podle mě jiné. Je to jakási dodatečná odpověď na články JP—RM a nerad bych tím vzbudil nějakou širší feministickou polemiku, jelikož se domnívám, že už jich proběhlo celkem dost a všechny nám byly asi tak stejně platné.

       to be continuts