Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Umím si představit lepší využití plochy Interkomu, než dohadováním s Pavlem Vachtlem o subjektivních názorech na knihy vydané před několika lety, které asi čtenáře stejně nezajímá, ale přesto na pár věcí nemohu nezareagovat.

       Kdyby nějaký český autor psal jako Sheckley v Desáté oběti a Vyměním tělo, zn. Čestně vrátím, dodnes se plácá v druhé desítce CKČ kategorie román, a zaslouženě. Sheckleyova síla je v povídkách, z nichž mnohé jsou vpravdě geniální, ale z románů u nás vydaných je snesitelná jen Nesmrtelnost s. r. o. (byť i ta má daleko k nadupanosti Freejacka); ostatní jsou nekoherentní řetězce sotva snesitelných anekdotických epizodek. Při aplikaci kritérií FN selhávají jak v kompaktnosti vytvořeného světa, tak věrohodnosti postav a logice zápletky.

       Dobře, tohle je věc názoru, tak k nezpochybnitelným faktům: 1000+1 věc, kterou byste měli vědět o vědě (autor James Trefil, Lidové noviny 1994), podle pana Vachtla klíč k „dokonalému zvládnutí“ přírodních věd, obsahuje chyby takového kalibru, že mě krátce po otevření knihy přiměly ji znechuceně odložit, kterých si p. Vachtl patrně jako intelektuál nevšiml (nebo je jako postmodernista s potutelným chechtáním zamlčel): na s. 124 se autor, profesor fyziky, ptá: „Má vodič ve vašem opékači topinek vysoký nebo nízký odpor?“ a vzápětí si samozřejmě odpovídá: „Vysoký, protože toaster žhne při průchodu elektrického proudu.“ Na s. 170 pak tvrdí „Foton spojený s obyčejným viditelným světlem je dlouhý kolem jednoho metru“. Byl jsem sice zvýhodněn tím, že jsem knihu získal jako cenu za účast ve fyzikální olympiádě, nicméně podezření by mělo jmout každého absolventa gymnázia (čtenářům, kteří nechápou, co je špatně, se omlouvám, ale zjevně by jim nic neřeklo ani správné vysvětlení, jež by zabralo příliš místa), tím spíše p. Vachtla, který dle vlastního přiznání (IK 9-10/93, s. 7) studoval teoretickou fyziku... Pokud s vámi tohle udělá bytí postmoderním intelektuálem, jsem velmi rád, že jím nejsem. Ani zbytek knihy nestojí za nic; přístup k látce je bulvárně trivalizující (rostliny se rozmnožují pohlavně nebo nepohlavně, zvuk je vlnění, váš počítač obsahuje polovodiče, radioaktivita není nic nepřirozeného etc.), takže průměrně vzdělaný fan zná většinu obsahu ze školy nebo opravdových populárněvědných knih; leccos říká i to, že na řadě míst museli text opravovat překladatelé.

       Na straně druhé Úvahám o knihách vděčím za upozornění, že ve Světové literatuře 5-6/1991 je v češtině k dispozici proslulý Thomas Pynchon, dokonce celý, byť krátký, román. Milí čtenáři, se vší svou autoritou (mám-li u vás jakou) vám radím: běžte si to sehnat. Možná byste měli zvážit vynechání úvodu, který sice přináší cenné informace o Pynchonovi a jeho díle, je však též plný newspeaku a la „Postmodernisté se proti epistemologické rovině vlastní modernistům obracejí k ontologickým problémům“, ale vlastní román je dokonale čtivý, brilantně prokombinovaný a nesmírně zábavný. (Navíc v té době Světovka ještě pořád za něco stála, takže nádavkem se vám dostane sarkastického a demaskujícího Toma Wolfeho a mile absurdního Julia Cortázara; jednu Pynchonovu povídku najdete v SL 1/95.) Třeba vám vynahradí následky čtení tohoto článku.