Interkom: Dům vědmy z vršku

Poláci útočí. A to nejen prostřednictvím invazivních turistů s obřími taškami, kšeftujících s tím co přijde pod ruku, ale i v oblasti kultury. Ve filmu nahradil Pasikowski sexmisáckého Machulského a zvítězil se Psy i Psy 2 nad českou kinematografii 10:0. I spisovatelé se snaží a asi nejvíc je to vidět na komerčně nejúspěšnějším žánru současnosti - fantasy. Sapkowski u nás zabodoval, Felikse W. Krese, kterého by si měli přečíst ti, co lepí nálepku „temná fantasy“ kam je napadne, zatím nikdo nevydal, zato se objevilo jméno téměř neznámé - Miroslawa Sedzikowská a její Dům vědmy z vršku.

Je to nenápadná malá knížka s nenápadnou zahnědlou obálkou a s ještě nenápadnějším titulkem (font stylu Mě si nevšímejte, já jen procházím). O to víc překvapí obsah. Pravověrné milovníky fantasy, ty, co se dožadují knih s mapami, bestiářem, ušlechtilými bojovníky a slovy s velkými písmeny jako Rovnováha, Chaos a Dobro, asi překvapí nemile. Ano, jsou tam kouzelníci, vědmy a draci, jenže nerozehrávají bitvy o osud světa. Možná to kdysi dělali, ale to už je tak zatraceně dávno, že na to jen vzpomínají v samotě zaprášených pokojů - pokud jim ty příběhy nedohazuje jejich fantazie jako potravu pro rozpadávající se důstojnost a sebevědomí. Dožívají svůj dlouhý život na okrajích měst a jediní, kteří ještě věří (alespoň částečně) v jejich schopnosti a žádají o pomoc, jsou děti. A tak slavní mágové a zákeřné vědmy zahánějí ubíjející nudu hledáním způsobu, jak změnit zbytečnou sestru v žábu, jsou odsouzeni pomáhat uhrovitým mladíkům, musí se doprošovat mladých grafomanů, sužuje je vlastní potomstvo a největším ohrožením jsou pro ně všudypřítomní milicionáři. Narozdíl od Sapkowského, který polské poměry ukryl pod maskovací celtu fantasy, krátké povídky Sedzikowské se otevřeně odehrávají na typickém polském maloměstě jen v lehkém oparu iracionálna. Někdo intelektuálnější než já to označil za magický realismus. Zní to pěkně.

Sedzikowská je jedna z mála ženských autorek, která vyrostla z cviček sladkobolného romantismu, aniž by pak její nohy otlučené od obrubníků reality vklouzly do pohodlných důchodek zatrpklého feminismu. To neznamená, že by její povídky byly přeplněny optimismem - opak je pravdou. S ironickým nadhledem a nahořklým černým humorem glosují život. Přestože se téměř všechny její povídky točí kolem dětí, netřeba se hned děsit a sahat po rotačním kulometu. Nehrozí nebezpečí zlatovlasých andílků a sentimentu hustoty pravého medu. Možná proto, že Sedzikowská sama vychovala tři syny, je její pohled na dětský svět zbaven iluzí - nikoliv však fantazie. Povědomě znějící dialogy sviští tempem pingpongového míčku v rukou čínských velmistrů a jejich letovou drahou rýsuje autorka úlomky světa.

Celý sborník povídek by se dal roztřídit do tří částí. V první jsou líčeny eskapády čaroděje - nejprve jako mladého a agilního, posléze už jako somrákopodobného typa snažící se zapůsobit alespoň na ty děti. Někdy se mu ani to nedaří. (Vědma zabydlená v titulu se v nich jen mihne - zato si užívá v pozdějších povídkách paní Sedzikowské.) Druhá část je nefantaskní - přestože v ní vystupují postavy z čarodějské série. Největší důraz je na malé hrdiny s jejich morbidně sadististickými sklony a především trojici dívek s šílenými nápady, které pravidelně odnáší nejdůvěřivější z nich - Milka (možná projekce Miroslawy Sedzikowské). A třetí část? Soft sci-fi povídky, ve kterých ohrožení z dalekého vesmíru je často trumfováno nebezpečím, které představuje podezřívavost socialistického světa. Autorka najela na totální subjektivismus - úmyslně zamlžuje, kde končí dětské výmysly a začíná reálné fantaskno. Jsou příšery, mimozemšťani, bandy, Muhamedžínové, Ajatolláhové a nenápadní muži s zápisníky fantazií nebo skutečností? Někdy to není úplně jasné do konce, stejně jako se čtenář nedozví, zda existuje pan X z černé Volhy, ke kterému spěchá Milka, aby se nechala dobrovolně zabít.

Nakladatelství Altar používá peněz vytažených z kapes důvěřivým drakoblijcům-závislákům k chvályhodným účelům. Novotný, Oščádal, Neff a teď Sedzikowská. I když u ní slouží Altar jen jako krycí firma - to, že se zalovilo v zahraničních vodách (sice blízko-slovansko-zahraničních, ale zahraničních) je především zásluha Michaela Bronce (slavného prohlášením „Fandom jsem já!“), kterého Sedzikowská oslovila natolik, že ji nejen výborně přeložil (v soutěži o překlad roku by se asi „Dům vědmy z vršku“ držel dost blízko špice), ale i investoval do vydání rodinné úspory. Lze jen doufat, že se mu náklady vrátí a bude možné přeložit další polský hit - možná, že další Sedzikowskou. Proč ne - inteligentního humoru není nikdy dost. A teď už nechám mluvit autorku.