Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Vyrůstat jako dítě přistěhovalců je velice zvláštní zkušenost a je těžké ji popsat někomu, kdo něco podobného sám neprožil. Pocit, že člověk nepatří do většinové kultury - a je jedno, jak silně se vydáváte za normálního člena společnosti, přesto zvyky a normy chování většiny pro vás zůstanou v hloubi duše nejasné, nepoznatelné a cizí - kombinovaný s faktem, že neexistuje nic, co by vám tyto zvyky a normy nahradilo, vytváří pocit hluboké nezakořeněnosti. Tohle byl také můj případ. Vyrůstal jsem v sedmdesátých letech v malé pospolitosti českých politických exulantů na severním předměstí Londýna.

       Možná, že kdybych byl vyrostl v nějaké početnější populaci přistěhovalců, cítil bych větší důvěru ve svoji dvojitou kulturní identitu (přinejmenším bych viděl, že kultura mých rodičů žije i v širším kulturním rámci, než je úzký rámec mé rodiny), ale myslím, že do jisté míry je takový konflikt kulturních identit obvyklý u všech dětí přistěhovalců. Doma a ve společenství přistěhovalců jsou děti vychovávány tak, aby se chovaly podle kulturních zvyklostí a očekávání svých rodičů, ale ve škole a ve vnějším světě se předpokládá, že vyhoví normám chování a předpokladům dominantní kultury. Konflikt mezi těmito dvěma typy vzorů obvykle vyústí v to, že děti přistěhovalců si vyvinou nejen hluboký pocit odlišnosti od hostitelské společnosti, ale také do značné míry rozpolcený vztah ke kultuře svých rodičů (protože dítě přistěhovalců nenáleží plně ke kultuře svých rodičů, o nic víc než náleží k většinové kultuře). Kulturní rozdíly, které pomáhají dítěti přistěhovalců, aby si vypěstovalo vědomí své společenské identity, sahají od jednoduchých věcí (jiná strava, odlišné svátky) k hluboce filozofickým (odlišné pojetí rodinné historie, rozdílné chápání pozice jedince nebo rodiny ve světě). Dokonce i po více než třiceti letech strávených v Anglii pořád ještě nerozumím - ne opravdu z hloubi duše - pozadí, které muselo formovat mé anglické známé. Myslím, že kdyby mě to zajímalo, mohl bych vyhledat strohá fakta a statistiky o tom, jaké to je mít anglické dětství. Mohl bych studovat vyprávění z druhé ruky o tom, jaké to je vyrůstat jako Angličan. Mohl bych (jako dospělý) navštívit ta místa a ty typy rodin, o kterých by se dalo předpokládat, že hrají formativní roli. Ale nikdy nezískám - nikdy, ani ve svých nejdivočejších snech - tuto zkušenost sám. Když nad tím teď přemýšlím, zdá se mi, že není náhoda, že tolik z mých přátel v Anglii byli buď sami přistěhovalci, nebo z nějakého jiného důvodu neměli ve společnosti své pevné místo. Možná jsme neměli přesně stejné formující zkušenosti, ale přinejmenším jsme měli společný pocit odcizení od anglických norem.

       V mém případě ovšem byla situace dál komplikovaná faktem, že pocházím z rodiny politických uprchlíků. Potomci ekonomických imigrantů nejsou nikdy tak docela odříznuti od dědictví svých rodičů jako děti politických uprchlíků, protože pokud jsou ekonomicky úspěšní, mohou se vždycky vrátit na prázdniny do země, kterou za sebou zanechali jejich rodiče. Nebo, pokud by se jim to nepovedlo, mají aspoň stálý přísun návštěv, dopisů, videozáznamů a podobně, který jim dává pocit, že kultura jejich země skutečně existuje a že s ní mají skutečné, živé spojení. Nejhorší stránka toho, že se člověk narodí v malém společenství stárnoucích politických uprchlíků, je, že všechny vaše kontakty se starou zemí jsou odříznuty: nemůžete se ani vrátit, abyste tu zemi uviděli na vlastní oči, ani nemáte místní společenství dětí se stejným imigrantským pozadím, které by vám mohlo aspoň nabídnout nějaký širší pohled na původní kulturu rodičů a na způsob, jak se mladší generace přistěhovalců adaptuje na své hostitelské prostředí.

       Tento pocit izolace jsem cítil velmi ostře. Během své adolescence a ještě víc po svém dvacátém roce jsem pociťoval, že existuje část mé identity, která mi byla uzavřená, že jsem nějak ztratil své dětství, a bylo mi jasné, že se nikdy nebudu cítit ve shodě sám se sebou, dokud se nevyrovnám s touto ztrátou. (Uprostřed osmdesátých let mě ani nenapadlo, že bych někdy mohl rozřešit tento pocit ztráty tím, že bych přijel do Československa a obnovil živý vztah s kulturou svých rodičů: jako všichni na Západě jsem byl naprosto zaskočený rychlostí, se kterou zkolabovaly komunistické režimy východní a střední Evropy v roce 1989, a myslím, že až do dne, kdy byl Havel inaugurován jako první postkomunistický prezident Československa, jsem byl přesvědčený, že přímý přístup k mému českému dědictví mi bude navždycky upřený. Vlastně si někdy myslím, zda skutečný důvod, proč jsem byl kolem svých dvaceti let tak velice aktivní v SF fandomu, byl, že jsem hledal nějakou životnou alternativu k anglické společnosti, náhradu na českou identitu, o které jsem věděl, že ji nemohu mít).

       V první polovině osmdesátých let, když se ještě zdálo pravděpodobné, že nikdy nebudu smět navštívit Československo, jsem vyzkoušel několik strategií, jak vyplnit tuto mezeru. Identitu, kterou jsem přijal se SF fandomem v sedmdesátých letech, která se mi v té době zdála jako vysvobození a která mi umožnila strávit nejlepší část teenagerských let psaním nepublikovatelných SF povídek a přispíváním do fanzinů, jsem začal cítit jako omezení, když jsem ukončil universitu, a nakonec jsem přešel na jiné věci. Nejdřív mě přátelé přesvědčili, abych hrál na syntezátor, a tak jsem strávil asi rok a půl prací na různých krátkodobých úkolech v Přírodovědném muzeu (Natural History Museum) v Londýně, zatímco po nocích jsem hrál v rockové kapele. To byla přinejmenším divná kombinace. Ve dne jsem seděl v suterénu velké pseudogotické viktoriánské budovy, připomínající katedrálu postavenou na oslavu nádhery darwinismu (*), vměstnaný mezi krabice s pečlivě preparovanými tropickými motýly a plesnivějící svazky japonských entomologických časopisů, zatímco večery po práci jsem trávil na západním předměstí Londýna taháním muzikantského vybavení do sešlého zkoušecího sálu a zpátky. Přitom jsem se živil stravou složenou z kávy a hranolků a mísil jsem se s nezaměstnanými pankáči a absolventy uměleckých škol, třímajícími kytary, kteří připomínali postavy z prvních desek Roxy Music.

       V době, kdy muzeu došly peníze a rocková kapela se rozpadla, jsem se hodně vzdálil od SF i od SF fandomu, a během příštích několika let jsem myslím sotva přečetl vůbec nějakou SF (určitě mi přestaly docházet jakékoli fanziny, nikdy jsem nejezdil na cony a jen výjimečně jsem chodil na londýnské SF sleziny). Místo toho jsem četl tolik, kolik jsem dokázal nalézt v angličtině, o kulturní historii východní Evropy - což v těch dnech většinou znamenalo překlady samizdatové a emigrantské literatury, plus příležitostně i starších prací, obrázkové knihy o výtvarném umění modernismu v Polsku, Rusku a Českoslovesku, studia folklóru Slovanů a podobně - zkrátka cokoli, co mi mohlo pomoci získat představu o té části světa, od které jsem se cítil odříznutý. V tomto období jsem se živil intenzívní stravou složenou z Kundery, Škvoreckého a Havla; Nezvala, Haška a Františka Kupky; Erbena, Meyrincka a sovětských modernistů (zvlášť Bulgakova a Borise Pilňaka). V tomto období mě taky hodně chytil feminismus, což (i když se to čtenářům Interkomu může zdát bizarní) šlo ruku v ruce s mým objevem středoevropské kultury, možná proto, že stejně jako mé středoevropské výzkumy mi otevřel celý nový intelektuální horizont. V každém případě můj objev feminismu měl důsledek, který byl pro mě skoro jako zjevení: podobně jako četba o střední Evropě mi dala slovník, se kterým jsem se mohl začít obracet k té části své identity, která se občas zdála úplně chybět, feminismus mi umožnil vniknout do celé nové kategorie sociálního chování, o které jsem myslím odjakživa intuitivně věděl, ale kterou jsem nedovedl vyjadřovat, protože mi k tomu chyběla příslušná slovní zásoba. (Chcete-li, byl to nepřímý způsob pozorování lidí kolem mě, který se lišil od všech těch bizarních, nesrozumitelných anglických norem a zdál se mi o tolik pravdivější, protože nebyl zabarvený normativními společenskými předpoklady.)

       Někdy kolem roku 1985 mě můj dobrý kamarád Nick Lowe (filmový kritik britského SF časopisu Interzone a můj dlouholetý kumpán) probudil z východoevropského snění tím, že mi poslal antikvární exemplář románu od Johna Crowleyho. Tak dlouho už jsem nečetl žádnou science fiction, že jsem si neuvědomoval, jak moc se tento žánr mezitím změnil. Teď najednou mě plná síla jeho možnosti nezvyklých metafor a jeho rafinovaná, svůdná obraznost ohromily s nahromaděnou silou dlouhého zanedbávání. Honem jsem začal číst Gibsona, Sterlinga, Johna Shirleyho, Tima Powerse i všechny ostatní nové a módní spisovatele, kteří tehdy měnili tvář žánru. Přesto mi nějakou dobu trvalo, než jsem si dokázal spojit své znovu probuzené nadšení pro SF žánr se svým dřívějším zájmem o českou literaturu.

       Mohu pro to nabídnout mnoho důvodů, ale nejdůležitější asi je také ten nejprozaičtější: v angličtině byly informace o české SF velice vzácné, a ačkoli jsem znal Nesvadbu a Čapka (kteří oba byli hodně překládáni), informace o jejich soupeřích a následovnících téměř neexistovaly. Samozřejmě je pravda, že jako syn čtenářsky založených přistěhovalců jsem měl jisté výhody proti průměrnému anglickému čtenáři SF (moji rodiče například nějak získali po jedné knize od Veise a Součka, takže jsem aspoň znal jména dvou dalších českých SF spisovatelů, i když má znalost jazyka v té době mi nedovolovala si je přečíst), ale základní, přehledné informace, které jsem potřeboval, abych si utvořil obecnější obraz žánru, prostě neexistovaly. A v tomto bodě jsem mohl uvíznout, kdyby nebylo Miroslavy Genčiové. Exemplář její kritické monografie Vědeckofantastická literatura jsem získal náhodou, když ji můj otec dostal od zoufalého českého emigranta - knihkupce, který zjistil, že kniha je neprodejná.

       Snad je něco ironického na faktu, že můj vstupní bod do české SF byla krátká (a ne zvlášť zajímavá) kritická monografie od české autorky o sovětské SF, ale klíčový aspekt Genčiové, který pro mě znamenal pravý objev, byla její bibliografie, která obsahovala odkazy na českou SF. Najednou jsem měl konkrétní seznam jmen kritiků a článků v časopisech, pomocí kterých jsem mohl mapovat teritorium, a ovšem jakmile jsem už začal navštěvovat londýnskou universitní knihovnu, netrvalo mi dlouho, než jsem našel jiné (a lepší) kritické zdroje, zvlášť Ondřeje Neffa, jehož Něco je jinak se stalo jakýmsi průvodcem ve všech mých následujících výzkumech. (Ještě si vzpomínám na ten pocit, že tomu nemůžu věřit, když jsem po přečtení krátké recenze Něco je jinak, myslím v České literatuře nebo v některém podobném akademickém časopise, se vrhl dolů po schodech do katalogové síně londýnské universitní knihovny a objevil jsem, že v knihovně nejen mají exemplář této knihy, ale že k tomu svazku je volný přístup a mohu si ho prostě vzít z poličky, aniž bych si ho musel objednávat! Po všech těch letech beznadějné zvědavosti, kdy jsem ani nevěděl, kde bych měl začít hledat informace o české SF, mi najednou spadl z nebe svazek tak encyklopedický jako Neffův. Bylo to pro mě skoro až moc, abych ten dojem vstřebal najednou. Ale troufám si říct, že každý český SF fan, který se aktivně zajímal o českou SF před vydáním Neffovy knihy, musel zažívat podobné pocity, když ji poprvé uviděl!)

       S Neffem při ruce se mi začalo otvírat celé pole české SF. To přes Neffa jsem se dozvěděl o Janu Weissovi a Jakubu Arbesovi a o dalších historických postavách české SF, a také přes Neffa jsem začal mít představu o tom, co se děje na současné SF scéně - ačkoli skutečná zásluha za mé uvedení do současné české SF leží jinde, a možná překvapí většinu mých čtenářů. (**)

       V létě 1988 jsem dostal malý balíček bibliografické informace od člověka, kterého jsem ještě neznal, s brněnskou zpáteční adresou. Jméno odesílatele bylo Václav Kříž. Když řeknu, že obdržení jeho balíčku mi způsobilo akutní etické dilema, bude to jen slabé vyjádření mých pocitů. Věděl jsem, že moje rodinné pozadí je komunistickými úřady považováno za vysoce nežádoucí, a tak jsem se vždycky vyhýbal přímým kontaktům s kýmkoli v Československu, zvlášť s lidmi mimo nejužší rodinný okruh, kteří nemuseli vědět, jak „politicky závadná“ moje rodina ve skutečnosti je. (Ať jsem si myslel o politice minulého režimu cokoli, neviděl jsem smysl v tom, abych někomu působil potíže.) Proto moje první reakce na Vaškův balíček byla, že jsem na něj nereagoval v naději, že s tím Vašek přestane. Naštěstí pro nás oba byl Vašek vytrvalejší, než jsem si dovedl představit, a jak léto postupovalo, poslal mi celou záplavu dalších balíčků - první se SF speciálem časopisu Kmen, jiný s Nešťastným přistáním od Františka Novotného - až nakonec mi bylo mé mlčení tak trapné, že jsem mu prostě musel odpovědět. A už to bylo. Jakmile jsme si začali dopisovat, objevili jsme, že máme mnoho společného, a naše přátelství se pochopitelně rozvíjelo a rostlo.

       Měl bych asi říci, že Vašek je jeden z nejtalentovanějších a opravdu vzdělaných jedinců, které jsem potkal v českém a slovenském fandomu. Je vynikající lingvista a výborný překladatel, a kromě toho má jednu z největších sbírek anglické a americké SF, jakou jsem kdy viděl mimo anglicky mluvící svět, a také se široce zajímá o literární mainstream a populární kulturu. Publikoval překlady Lovecrafta, Sheckleyho, Asimova, Le Guinové, povídky M.R.Jamese v antologii Oči plné děsu a nejnověji nesmírně složitého amerického spisovatele fantastiky Gene Wolfa. Také překládal amerického beatnického básníka Lawrence Ferlingettiho.

       Během jara a léta 1989 jsme s Vaškem vedli bohatou korespondenci a vyměnili jsme si ohromné množství knih. Vaškovy balíčky - obsahující asi každou větší SF publikaci v českém jazyce, a ještě mnoho dalších věcí - přicházely stále častěji a jak rok pokračoval, staly se jakýmsi barometrem politického tlaku, který vznikal v Československu, jak se východoevropský blok rozpadal. Určitě mě nepřekvapilo, když po revoluci začaly být SF knihy a literární časopisy doplňovány exempláři studentských časopisů, nově nezávislého tisku a SF samizdatem. (Byly časy během hektických měsíců po revoluci, kdy jsem byl díky Vaškovi lépe zásobený současnými politickými časopisy z Československa než československá sekce BBC World Service, a můj otec a jeho kolegové si ode mě pořád půjčovali noviny z mé sbírky.)

       Rozpětí toho, co obsahovaly Vaškovy balíčky, uvádělo skutečně v úžas a poskytovalo mi také nesmírně mnoho znalostí. Je to jedině Vaškova zásluha, že dlouho předtím, než jsem vůbec přijel do Československa, už jsem viděl (a někdy dokonce četl!) nejen práce „oficiálních“ spisovatelů jako Neff, Veis a Nesvadba, ale také těch, které bych mohl nazvat „generací osmdesátých let“, spisovatelů, kteří vyrostli na psaní povídek pro Cenu Karla Čapka, ale kteří zůstali většinou nevydatelní v oficiálních médiích před revolucí. Je to také převážně díky Vaškovi, že jsem věděl o aktivitách jako je Parcon, SF kluby a o Zdeňkovi Rampasovi, že jsem už před svou první návštěvou viděl exempláře Kočasu, Lovců černých mloků a mnoho základních fanzinů. (Skutečně, dalo by se tvrdit, že je to díky Vaškovi, že jsem se dostal vůbec do kontaktu se zdejším SF fandomem: kdyby mi Vašek neposlal po revoluci velkou hromadu Interkomů, neměl bych telefon na Zdeňka, a kdybych se nedostal do kontaktu se Zdeňkem právě v den jednoho z pověstných Eviných večírků, skoro jistě bych se nesetkal s Evou, a bez Evy... no, kdoví, jestli bych se bez Evy vůbec někdy vrátil. Ale to je asi jiný příběh...)

       

       Není snadné popsat, jaké to bylo, když jsem mohl poprvé ve věku třiceti let přijet do Československa, po tom, co jsem tak dlouho předpokládal, že to nikdy nebude možné: snad něco jako kdyby vám vrátili amputovanou končetinu, opak toho, jak bolí končetina, kterou už člověk po amputaci nemá, ale pořád ji cítí. Moje zkušenosti z této první návštěvy a mých dalších cest měly určitě nesmírný vliv na mé vnímání světa: daly mi pocit identity, místa a pozice ve společnosti, který mi nikdy nedokázaly dát ani Británie, ani SF sama o sobě. Tím nechci říci, že bych si dělal iluze, že se mohu stát rodilým Čechem - mám v sobě příliš mnoho z anglické a české emigrantské kultury, než aby to pro mě byla realistická možnost - ale cítím, že od doby, kdy jsem mohl navštěvovat Čechy, jsem si přinejmenším začal přivlastňovat své rozdělené dědictví.

       Přestěhování do Prahy na podzim 1992 bylo také pro mě velkým bodem obratu. V Londýně asi ten nejpřesvědčivější pocit vlastního já, kterého se mi kdy povedlo dosáhnout, bylo neurčité přesvědčení, že nenáležím do společnosti, ve které žiji. Od svého příjezdu loni v listopadu tato mlhavá a sebestravující nespokojenostbezejmennost, se kterou jsem se víceméně pořád potýkal od svých dvaceti let, prodělala spontánní remisi. Možná poprvé od svých teenagerských let cítím, že dělám něco užitečného, že mohu přispět něčím pozitivním. To je pro mě ten nejneobvyklejší pocit a myslím, že jsem ještě ani nezačal chápat důsledky, jaké to má na jiné stránky mého života.

       Riskuji, že budu znít jako jeden z těch Američanů, kteří v současné době zamořují bary na Malé Straně (opravdu nepůsobivé plemeno, které zjevně tráví svůj celý život tím, že si pěstuje řídké kozí bradky a hraje si na Hemingwaye), ale na Praze samotné je také něco ryze inspirujícího, něco, co podněcuje imaginaci: pocit genia loci - imanence, jestli chcete. Hustota dojmů a zkušeností je tady tak velká, že skoro můžete vychutnávat, jak se v některých letních dnech snášejí dolů uličkami a průchody. Část toho kouzla může samozřejmě prostě vyvěrat z výjimečné kompaktnosti města: jen vzácně byste našli tak starobylé a skutečně vynikající hlavní město se všemi obvyklými vlastnostmi a vybavením hlavního města, které má jen kolem miliónu obyvatel. Také je to nepochybně její kompaktnost, která působí, že jsou tu tak častá náhodná setkání. Zdá se, že lidé do sebe stále narážejí - na nábřeží, v metru, na zámeckých schodech - a pro někoho, kdo strávil většinu života v tak neosobním městě jako je Londýn, je fascinující objevit způsob, jak skoro každý je nějak oklikou ve spojení s někým jiným. (Například jsem právě objevil, že jedna moje starší kolegyně z university, se kterou jsem seděl od minulého listopadu v jedné kanceláři, byla žákyní mého dědečka, když těsně po válce studovala a on ještě nebyl persona non grata. Dokonce našla svůj index z let 1946-48, kde byl jeho podpis. A tohle není vůbec ojedinělý případ.)

       Úplně mimo tenhle pocit, že tady všechno navzájem nějak souvisí, je sama fyzická krása Prahy, která, když se člověk zastaví, aby ji vnímal a uchoval v paměti, zastavuje srdce. Když píši tato slova, sedím na vyšehradských hradbách v jasném, horkém dubnovém odpoledni. Svah pode mnou je pokrytý kupolemi, věžičkami a zvlněnými hřebeny střech, takže připomíná záda bizarně zmutovaného ježka, zatímco nad hlavou se mi klene nesmírná, oslňující obloha, jejíž zářivá modř skoro zraňuje, a v dálce Pražský hrad - stojící vysoko nahoře na protějším břehu Vltavy - se vrhá na schoulené vršky střech jako příliv roztříštěné pěny. Nedá se nic dělat, mé vzpomínky na londýnské předměstí při tom srovnání nějak vybledávají.

       Lidé v Praze, kteří se zatím nenasytili Západu, se mě často ptají, jak mohu uvažovat o výměně Londýna za malé město v srdci malého a nedůležitého národa v méně rozvinuté části Evropy. To je složité zodpovědět, protože nevyslovený podtext otázky je, že jako Dr Johnson(***) předpokládají, že osoba, která je znavena Londýnem, je také znavena životem. Pokud ale mohu mluvit za sebe, cítím se mnohem méně unavený a mnohem víc plný života od chvíle, kdy jsem konečně nechal za sebou ohromná předměstí, nekonečné rozlohy, neuspořádanou změť a odcizení obrovského, nezvládnutelného velkoměsta, ve kterém jsem žil. A samozřejmě je tu také pocit, že se znovu spojuji se svou chybějící českou identitou, což by mi nedala sebedelší doba prožitá v Londýně.

       Tím neříkám, že bych litoval času prožitého v Londýně - udělalo to ze mě člověka, kterým jsem dnes, a stejně se nikdo nemůže vrátit a měnit minulost. Ale uvažoval bych někdy o přestěhování zpátky? Ne, to si nemyslím, aspoň ne v předpovídatelné budoucnosti. Londýn je pro mě mrtvá kapitola: fragment papyru, nápis v klínovém písmu, vyprávějící napůl zapomenuté příběhy ze zastarávajícího eposu ve škrobeném, drsném jazyce. To v Praze je moje budoucnost.

       Není návratu do Babylónu.

       

       *) V klenbách jsou zabudovány terakotové sošky viktoriánských dinosaurů a jiných prehistorických živočichů, což je naprostý unikát

       **) Abych to zaznamenal, první článek, který jsem publikoval o české SF, byla moje Bibliografie české SF v anglických překladech, která se objevila v čísle 40 britského akademického časopisu Foundation (v létě 1987). Můj první překlad byl Apoštol od Jana Weisse, fantaskní malý klenot z roku 1927, který jsem také objevil díky živému výkladu, který o něm je v Něco je jinak: anglická verze byla publikována v americkém small press (nízkonákladovém, zájmovém) horrorovém časopise Fantasy Macabre, číslo 13, 1990.

       ***) Pozn. red.: Dr Johnson - poslední ang. polyhistor, autor mnoha dnes již zapomenutých děl a ještě více nezapomenutelných výroků. V době okolo likvidace Československa bylo často citováno jeho: „Vlastenectví - poslední útočiště darebáků“. Praxe ukázala, že ne všichni darebáci se dali na vlastenectví, jen ti zcela neschopní.