Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       

Vnímavý čtenář si zřejmě uvědomí podobu názvu tohoto opusu a „Dnem Vosáka“ od Michaela Starlinga. Ano, HNUSÁK je totiž jedním z mnoha Vosákových převtělení, jeho reinkernací. Jak je to možné, zeptá se s Vosákovým charakterem dobře obeznámený čtenář, když Vosák je přece nesmrtelný? Ale to přece vůbec není v rozporu, právě neustálé převtělování činí Vosáka a tedy i Hnusáka nesmrtelným! Je nabíledni, že Vosák-Hnusák je vlastně bohočlověkem-avatarem, který při každé své další návštěvě na tomto světě přijme zcela jinou formu a zanechá zde paseku zcela jiného druhu než předtím. Hnusák je přesvědčeným masarykistou a pankáčem tržního mechanismu (projevilo se například při jeho likvidaci Mt. Everestu trhavinami, protože Hnusák nesnesl, aby nějaká hora na světě byla nejvyšší). A co Hnusákův dech? Je vždy cítit mlékem! Hnusák je totiž mléčným fanatikem a pro mléko by i vraždil (to čtenář záhy pozná sám), protože v soudobém mravním relativismu znamená pro něj mléko nejvyšší hodnotu, pevný bod, pomocí něhož lze pohnout zeměkoulí.

       Hnusák nekoná pouze zlé skutky, protože jak známo, „cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly“ a tedy spíše než Zlo ztělesňuje dobromyslné Peklo. Ostatně pro Hnusáka dobro a zlo jedno jest - s vyjímkou mléka, samozřejmě. Nevím, jak lze interpretovat jeho vládní nařízení z doby, kdy byl premiérem, že každý školák musí denně vypít deset litrů mléka, které dostane gratis.

       Ovšem ve vzácných chvílích, kdy nemá mléko, vybuchuje jako sopka a stává se oním starým dobrým všeničícím Vosákem.

       Hnusák Hrozný, Hnusák Hnusný a Hnusák Věčné Nemluvně, tato postava byla u všech neštěstí 20. století. Zkáza Titanicu, Challengeru, Černobyl a plynový útok v Tokijském metru, mylně přisuzovaný jakési neškodné náboženské sektě, to vše je produktem Hnusákových dobrých úmyslů, respektive mléčného absťáku. Machinace kolem privatizace Jihočeských mlékáren - jak by zde mohl Hnusák zůstat stranou! Zřejmě se však jejich majitelem nestal, protože jinak by bylo mléko zadarmo a ne za současných asi deset korun.

       Hnusák také brání romským občanům ve vzdělání a integraci do společnosti - do doby, než budou pít výhradně mléko.

       Traduje se, že Hnusáka, když byl kojencem, muselo kojit deset žen, těžko však říci, jestli se dostal od žen k mléku či od mléka k ženám. Hnusáka totiž obklopuje početný harém a to též souvisí hlavně s mlékem...

       Podle jiných zpráv založil Hnusák zednářskou lóži „Mléčná dráha“ se zcela reformovaným ritem, při němž ortodoxním zednářům prý naskakuje husí kůže. Jeho podrobnosti jsou však, jak je u zednářských zvyklostí normální, přísně tajné.

       Poté, co Hnusák u nás způsobil normalizaci a rozeštval Beatles, věnoval se biochemickému výzkumu, jak učinit mléko návykovým nebo alespoň haluciogenním. Tyto výzkumy byly uskutečněny za zdmi psychiatrických klinik a proto soudný čtenář jistě pochopí, že je nesnadné se o tom cokoliv dozvědět. Není vyloučeno, že mnohý z vás se již s účinkem Hnusákova psychotropního mléka setkal, případně ve formě psychotropních mléčných výrobků.

       Krátce bych uvedl jména nejbližšího Hnusákových přátel a společníků, jsou to například mlékař Leasner, kardinál Breberka, barman v baru Korova McIntosh, správkyně erotického s/m salónu „Krev a mlíko“, bývalý sovětský vůdce Gorbačov, zesnulý chilský prezident Salvator Allende a to bychom mohli jemovat desítky dalších. Pokud jde o nepřátele - stává se jím pochopitelně každý, kdo nevěnuje dle Hnusáka dostatečnou pozornost mléku. Zde nelze vynechat Borise Jelcina, Axla Roseho z Guns'n'Roses, Lou Fanánka Hagena a lidi, kterým mléko nedělá dobře ze zdravotních důvodů.

       Nu, přátelé, přeji vám mnoho poučných chvil nad četbou Hnusákových příhod (musím končit, protože jsem dostal chuť na mléko) a pomněte, že pouze nevinný smí hodit kamene. Ten, kdo chce Hnusákem soudit, bude záhy Hnusákem souzen. Postmoderní doba je bez Hnusáka nemyslitelná.

       (Beaster - The Prime Minister)

       (The Breathe Of Beaster)

       Napsal: Paul Quail, 1995

       Přeložil: Pavel Křepelka, 1995

       

„A pane Hnusák, proč jsou někteří lidé tak dobří, jako vy, a jiní ne?“ zeptala se postaršího elegantního muže na palubě zaoceánské lodi asi šestnáctiletá zrzka nahoře bez.

       „Víte, Jezabel,“ pronesl Hnusák a pravičkou polaskal její ňadro, „je to tím, kdo má v sobě Dobro. A kolik ho má. Málokdo má v sobě 100 procent Dobra. Já ano,“ ukázal na sklenici mléka a na ex jí vypil.

       „Pane Hnusák, dejte mi taky,“ zaprosila zrzka jako zajíček ušáček.

       „Tady máte,“ řekl s úsměvem Hnusák a sledoval, jak Jezabel pije. V té dychtivosti jí část obsahu stékala po bradě, krku, hrudi a bříšku.

       Mezitím se k dvojici přitočil muž v červené kněžské sutaně a zakašlal. Hnusák pozvedl obočí: „Nu, co máte zase na srdci, Breberko?“

       „Pane premiére, promiňte, že vás ruším v zbožné meditaci, ale vyskytly se jisté, řekněme nesrovnalosti, které nás čekají během vítacího protokolu v Ganzánii,“ zašeptal kardinál starostlivé.

       „Co má ta černá huba Sabuki za lubem?“

       „Chce celý protokol určovat sám, podle domorodých zvyklostí.“

       „Che, nejenom nemají letiště, ale navíc ti barbaři ohrnují nos nad vyspělou evropskou demokracií.“

       „Co tedy navrhujete, pane premiére?“

       „Šířit naši civilizaci, pane kolego, i když skrytě. Jazykem naší lóže. Vyčkejte mých tajných znamení. Však my jim ty držky vybělíme! Teď mne omluvte. Jezabel, nastává mléčná hodina!“

       Jezabel s Hnusákem mizejí v prostorné kajutě. Za chvíli je slyšet:

       „Podvedl jste mě, tohle není mléko!“

       „Kušuj, ty couro, nebo tě vysadím na pustym vostrově!“

       „Vy jste ale Hnusák!“ ozvala se nakonec se smíchem.

       –––––––––––

„Sabuki je tamten šašek v leopardí kožešině s korunou z ptačích per?“ zeptal se Hnusák na lodním můstku kardinála. Ten přikývl. Sabukiho svita zaplňovala celý přístav. Vládní kabinet, strážci, sluhové, vojáci, různé celebrity, metalizované mercedesy, zvířata na obojcích. Sabuki seděl ve zlaceném plášti na přenosném trůnu. Hnusák sešel s Breberkou a Allendem po schůdkách dolů a poklonili se. Sabuki pozdrav opětoval a jeho pera vlála. Pak pokynul asi pěti černoškám s kruhy v nose, uších a jinde, aby hostům cos nabídly. S překvapením Hnusák a ostatní nahlíželi do mís plných listí, na kterém si pochutnávali červi, housenky a stonožky. Někteří agrsivní jedinci se dokonce zakusovali do ostatních. Hnusák se otřesen obrátil na kardinála: „Breberko, co má znamenat tenhle obřad? To je nějaká alegorie nebo co?“

       „Zeptám se Sabukiho pobočníka, pane premére,“ řekl se zaťatými zuby červenopláštník. Pobočník, mohutný černoch, se během rozmluvy v domorodém jazyce několikrát olízl, pohladil si břicho, zabušil do hrudníku a nakonec se zazubil od ucha k uchu.

       „Je to jídlo, pane premiére,“ oznámil s chvěním v hlase Breberka. „Prý pravá pochoutka pro opravdové muže. Listí se jíst nemusí, je tam jenom kvůli tom, aby byla strava čerstvá. Kdybychom to odmítli, dopustili bychom se smrtelné urážky.“

       Hnusákovi naskočily na čele vrásky, nepřestal se však na Sabukiho usmívat: „Breberko, přecházíme na plán B. Vy oznámíte Sabukimu, že se před jídlem pomodlím, a pak s Allendem ustoupíte asi deset metrů dozadu. Přitom kývnete na Leasnera na palubě, aby sledoval mé signály. Pak se vrhnete k zemi a já udělám něco podobného. Srozuměno?“

       „Ano,“ polkl ztěžka Breberka. Obrátil se k Sabukimu a naléhavě mu cosi vysvětloval. Sabuki se tvářil s obezřetnou a důležitou grimasou, nakonec však přikývl. „Tak se tedy... pomodlete, pane premiére. S pomocí Boží.“ zamumlal kardinál a ustoupil spolu s Allendem daleko za Hnusáka.

       Ten sepjal ruce a začal cvičit jogínský „Raní pozdrav Slunci - Súrja namaskár“. Zacvičil ho popáté, když se najednou obrátil a vyrazil k lodi. Téměř současně se na palubě objevilo asi padesát ozbrojenců s automaty a začalo pálit do černé masy před sebou. Sabuki byl po zásazích vymrštěn a dopadl obličejem do mísy s červy. Listí s jeho obyvately vysoko vychlístlo a bylo zkropeno červeným deštěm. Sabukiho pernatá koruna byla rozstříháná neviditelnými nůžkami. Mercedesy jeden po druhém vybuchovaly a měnily se v ohnivé koule. Leopard, přivázaný k autu, byl zasažen hořící naftou z nádrže a jako hořící znamení prolétl vzduchem. Když dopadl na zem, dal se do běhu. Plamenný leopard v běhu, pomyslel si Hnusák a s přáteli vybíhal po lodních schůdkách nahoru. Co se to jen děje? Sabukiho garda byla v momentě zdecimována - než stačili příslušníci sáhnout pro zbraň, usmáli se do krve a přispěli ke krvavé závlaze vyprahlé půdy. Když Hnusák přiběhl na palubu k Leasnerovi, bylo už po všem. „Leasnere,“ zvolal Hnusák, „co jste to provedl? Signalizoval jsem vám přece - Pozdrav Khatu pranám: Zalijte je mlékem!“

       „Nikoliv, panem premiére, cvičil jste Pozdrav Slunci a to znamená „Postřílejte je jako vrabce.“ odtušil Leasner. „Zřejmě tady došlo k záměně, protože tyto cviky se velice podobají jeden druhému.“

       „A sakra, no, co naděláme. Kde je Allende?“ „Schytal to, leží dole.“ oznámil Breberka. Nikdo však netušil, že byl zabit náhodnou kulku střelce jménem Augusto Pinochet.

       „A náš velvyslance tam, jak vidím, zůstal taky. Nemohl z konspiračních důvodů znát náš tajný kód,“ poznamenal Leasner.

       Hnusák se zamračil: „Nejdřív kanonáda a teď ta krev..., víte, Leasnere, že obojí nesnáším, je to velký nápor na mé nervy. Buďte tak laskav a ZALIJTE TO MLÉKEM.“

       „Ano, pane premiére.“

       Hnusák se obrátil k Breberkovi: „Mám na obleku krev, ale vidím, že váš oděv není zasažen.“

       „Ale je, pane premiére, jenom na červené látce to není tak vidět.“

       Z boku lodi, který byl obrácen k přístavu, se vysunuly hlavně děl a za chvíli z nich začaly tryskat proudy mléka. Mléko zaplavovalo hromady mrtvých černých těl, smývalo krev a vytvářelo s ní barvu jahodového koktejlu. Jak se vyprazdňovaly lodní tanky, loď se znatelně vynořovala z vody.

       „Tento politováníhodný zážitek dokumentuje jednu důležitou věc,“ zamyslel se Hnusák. „Jezabel, pište: Domnívám se, že jiné rasy nejsou o nic horší než my. Proto jakékoliv rasistické názory postrádají smysl.“

       „Jak pozitivní a šlechetné,“ špitla zrzka s obdivem.

       Hnusák se rozzářil: „Breberko, dejte příkaz k vyplutí. Čekají nás přece ještě země Guinejského zálivu. Když se dají dohromady mléko a banány...“

       

       Konec 1. epizody

       Paul Quail 1995