Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Udělat rozhovor s Honzou Kantůrkem, překladatelem spousty skvělých knih (mimo jiné i mnoha westernů a většiny „conanovek“), je věc nadmíru obtížná. Tedy - ani tak nejde o to rozhovor UDĚLAT, jako se potom s lítostí PROBÍRAT spoustou popsaných listů, nahraných kazet a vzpomínek na spoustu příhod s jedinou myšlenkou - proč nemá Cori Celesti alespoň sto stran, aby se tam vešlo všechno. Kdo zná tohoto vypravěče „v akci“, ten mi jistě rozumí.

       

„S knihovnou, to já znám. Představuji si tenhle pokoj tak, že by kolem dokola stály regály, tady žebříček, abych mohl až nahoru, uprostřed křeslo, a celé by to bylo obklopené knihami. Škoda, poslední dobou na čtení moc času nemám. Ale jednou si tohle všechno na starý kolena přečtu. Už se docela těším.“

       

„To já znám. Poslyš, tohle už je ten rozhovor?“

       

„To je ale opravdu hrozně dávno. Jenže já si přesné názvy moc nepamatuju. Dobře, dostaneme se až k věcem, co vycházely v Pionýru, ilustrované Zdeňkem Burianem. Četl jsem také nějaké věci od Trosky, jmenovalo se to Vládce mořských hlubin. A samozřejmě i první díl z trilogie Kapitán Nemo,...

       V časopise Mladý hlasatel zase vydávali Tajemný Teribor, což bylo o podzemním krtkovi - rycím stroji, kterého používali snad zločinci...

       

       Tyhle příběhy mě hrozně přitahovaly, protože tam děj nemá omezení. Každý jiný žánr je vymezen určitou dobou, určitým prostředím a vybavením. Detektivka, milostný román, všechno jde odněkud někam v daném určení. Ale science-fiction tyto hranice nemá. Tam se může jednat klidně o kovbojku z budoucnosti s laserovými zbraněmí, nebo vznikne detektivka, která se bude odehrávat celá v jedné místnosti s deseti zaměstnanci a jedním počítačem. Ve sci-fi tohle všechno může fungovat a ještě to může být zábavné. Sci-fi čtení, pokud nejde o něco hodně špatného, musí být chytře vymyšlené, musí mít nápad. Když si čtete western, kde se hrdina s hrdinkou vezmou, předtím pobijí pár zlosynů, tak tohle patří k žánru, tak to chodí, a vy právě tohle víceméně očekáváte pokaždé. Ale když si přečtu nějakou pointu ve sci-fi a potom podobnou v jiné, řeknu si: To už jsem jednou někde četl, to je přece blbost! Prostě sci-fi musí být nové, neotřelé. Výjimky samozřejmě existují. Příběhy stejného hrdiny s podobným obsahem a opakovanými situacemi v nějaké nekonečné řadě, ale tam už na tuto hru čtenář musí dobrovolně přistoupit a číst je třeba kvůli hrdinovi (Mark Stone). Pokud si však chci přečíst dobrou sci-fi, musí mít pointu, kterou jsem ještě nikde nečetl. V klasické sci-fi je také zajímavé, že mnoho věcí použitých v knihách se později doopravdy vynalezne.“

       

„To je jednoduchá cesta. Když jsem byl ještě malý kluk, který neumí číst, tak mi otec vždycky říkal: Neřvi tady jako Tarzan z rodu opic! A já pochopitelně nevěděl, co je ten Tarzan zač, protože v té době se tato figura u nás nevyskytovala. Já jsem se samozřejmě ptal co a jak, a tatínek mi vykládal historky, které si přečetl. Potom mi dokonce půjčil od kolegy nějaké díly. A Tarzan už je fantasy, ne? Četl jsem ho v tom nejlepším věku, když mi bylo takových deset, kdy to člověk opravdu prožívá. Byl jsem vždycky pyšný, že vím to, co zlosyni nevědí - například když Tarzanovi naběhne na čele žíla, tak si někdo koleduje o malér! Stejně tak i později v Conanovi - jak se mu modře zablýskne v očích, já už vím, že bych lezl pod stůl, zatímco zlosyn si myslí, že je to sranda.“

       

„To musím začít trochu zeširoka. Později jsem začal číst anglicky - na gymnáziu jsem měl angličtinu povinnou - takže jsem si i Tarzana přečetl celého v originále. Začal jsem si kupovat anglické paperbacky tohohle druhu. Egon Čierny, se kterým jsem později pracoval ve státní tiskárně v Jungmannově ulici, z ní odešel a nějakou dobu byl zaměstnán v antikvariátu. Protože jsme se znali, tak mi tyhle knihy schovával. Platy tam tehdy nestály za nic, ale byla z toho alespoň tahle výhoda. Knížky ještě stály šesťák, paperbacky stály sedm až deset. Když šlo o pětset stran, stála osmnáct. Ale zase za dvacet korun tehdy člověk, ne že by se vyflámoval, ale mohl si jít na chvíli někam sednout. Kofola stála snad devadesát halířů a velký rum čtyři koruny. Když potom Egon vybalil na pult patnáct knížek, probíral ten štůsek, tady jsem dvě odložil a tamhle zase jednu vrátil. Takhle jsem se setkal mimo jiné se svým prvním Henleinem. Ten se mi líbil. Bylo to o tom, jak...“

       

„Právě takhle jsem se snad v šestašedesátém dostal i ke svému prvnímu Conanovi. I když ona to ve skutečnosti byla náhoda! Koupil jsem si dvojitou edici vydavatelství Double Age, kde v jednom paperbacku jsou dvě knihy.

       Z jedné strany člověk začal číst jeden příběh, v polovině byl konec, stačilo obrátit vzhůru nohama a mohl číst druhý. Tenkrát jsem si koupil něco z takové edice kvůli jakémusi příběhu z Marsu, na obálce byla i hezká ilustrace - já nejsem znalec, já jsem jenom milovník a čtenář. Z druhé strany byl právě Conan, Conan Dobyvatel, a na obálce byl nějaký obr v římském brnění s chocholem, před ním byl popravčí špalek, a v náručí choval nějakou blondýnku. Říkal jsem si, to bude nějaká taková ucouraná rytírna. Jenomže potom jsem jednou neměl co číst, nechtěl jsem si nic opakovat a hrabal jsem tedy v knihovně. A našel jsem právě tohle. No a když jsem si to jednou koupil, tak si to taky přečtu. Začal jsem číst a najednou jsem nevěděl, jestli se mi to nezdá. Něco takového jsem v životě nečetl! Oni sice inzerovali, že Conan je hrdina, proti kterému Tarzanovy boje v džungli jsou hrátkami malého kačátka na venkovském rybníku. Mně to skutečně tak přišlo a Conana jsem přečetl jedním dechem. To byla knížka!“

       

„Mám hrozně rád veselé knížky. Kolem nás je pořád spousta smutných věcí, než abych o nich musel ještě číst. Někomu to třeba pomáhá, ale na mě z toho padá deprese. Dobrých veselých knížek moc není, myslím nejen fantasy, ale obecně - knihy od Rady a Žáka, Jirotkův Saturnin, některé věci od Fan Vavřincové, Poláčka, Haška, ale... Právě na těchto lidech je vidět velký vliv anglické literatury - G.P.Woodehouseho a podobně - a anglického humoru zvlášť. K mým oblíbený patří J. K. Jerome, B. McDonaldová, D. Stevens, R. Ruark, O'Henry, S. Leacock a další. Vstřebávám veselé knížky s obrovským nadšením, a když mi jednou nakladatel pan Talaš dal do ruky první Pratchetty, tak jsem se zase konečně po dlouhé době pořádně nahlas smál. Hrozně se mi líbily. Když mi je potom nabídl k překladu, bránil jsem se. To neříkám proto, abych byl zajímavý, ale Zeměplocha mi připadala složitá. Spousta vtipů, narážek, kde to jiskří nápady - to muselo být přeloženo dobře a já si netroufal. Do té doby jsem vlastně překládal hlavně westerny a pro náš klub (Klub Julese Verna-pozn.red.) conanovky a jinou sci-fi a fantasy, ale tohle mi připadalo jako sousto pro nějakého fundovaného překladatele. Naštěstí, nebo naneštěstí - jak se to vezme - mi Vlasta Talaš říkal, abych zkusil alespoň kus. Buď mi to prý půjde nebo ne. No, on vlastně taky už na začátku říkal: Neboj, zůstaň doma, já tě uživím. Já jsem se do toho tak zažral, začal jsem vymýšlet, co s tím, aby to dopadlo co nejlépe...“

       

„Člověk má třeba odstavec, který jasně cítí. Teď ho přeloží a vidí, že to není ono. Tak si začne hrát se slovíčkama, přehazuje slovosled, hledá synonyma, která by tam líp seděla. Nakonec když najde to správné slovo, správný výraz, a vidí, že to tam sedí, má takovou radost! Takové ty technické věci - mluva klepadla, barbara Cohena, nářečí správcové na Neviditelné Univerzitě - to není tak hrozné. Horší jsou věci typicky anglické nebo jde-li o anglickou složeninu nebo je to něco typického pro anglické prostředí a v českém to pozbývá platnost. Uvedu jeden lehčí případ - v Mortovi je pasáž, kdy Malich, který je bývalým arcimágem a nyní sloužil u Smrtě jako kuchař, dostane možnost vrátit se zpátky na zem. Když se to dozvědí ostatní mágové, tváří se stejně vyděšeně jako holubi, kteří sedávají na Nelsonově pomníku, kdyby se dozvěděli, že socha sestoupila ze svého podstavce a odešla do nejbližšího obchodu koupit si brokovnici a náboje na ptáky. Nechci podceňovat nikoho ze čtenářů, ale použít v textu sochu admirála Nelsona na Trafalgare Square asi nebude to pravé. Použil jsem tedy sochu Svatého Václava, protože je určitě pro čtenáře bližší a ta „holubí problematika“ je stejná. Kdyby kterákoliv z těch soch obživla, udělala by určitě tu samou věc - koupila brokovnici a vyrazila na holuby!“

       

„Na začátku jsem řešil otázku, zda jména vůbec překládat. V Německu například jména nepřekládají a nechávají je v originále. Nakonec jsem si řekl, že ano. Mnoho ze jmen jsou vlastně významy, které většinou nesou charakteristiku té dotyčné osoby. Jméno Dvoukvítek se mi zdá v tom českém prostředí přirozenější než Twoflowers.“

       

„Kdepak. Dlouho jsem měl trable třeba s přeložením jména Smrťova koně. V originále se jmenuje Binky. Na toto jméno jsem narazil v literatuře hodněkrát, třeba v souvislosti se psem, ale význam jsem nikde nenašel. Vycházel jsem z toho, že to tady bude například Klepal, Řehtal, Čmuchal, Funil, a podobně. Jeden z mých přátel má obrovský oxfordský slovník a hledal v něm dost dlouho. Nakonec mi povídá, že narazil na jedno jediné slovo, ale to se vztahuje ke skříní. Úložný prostor na šaty hovorově, něco jako truhlice našich babiček. A bylo to: truhlice = Truhlík.

       Někdy se může jednat o legrácku pana Pratchetta - například jeden z hrdinů se jmenuje Imtheboss. Přemýšlel jsem, jaké jméno mu dám v češtině, jestli ho mám nechat v originále, ale potom mi to došlo - anglicky Im the boss, čteno stejně Ájemthbos! Což znamená Já jsem bos. Takže u nás se jmenuje Jasembos. Obecně - někdy to slovo skutečně přijde samo, někdy se trápím strašně dlouho. Když na to nemůžu přijít, hrozně se s tím natrápím.“

       

„Nedá se říct nejtěžší. A nebylo to kupodivu jméno, ale ozvěny v Barvě kouzel, kdy byl Mrakoplaš, Dvoukvítek a Cohen v chrámu démona Bel Shamharotha. Tam se právě nesmí vyslovit číslovka osm. Vymyslet tu správnou ozvěnu v češtině mi dalo ohromnou práci. Slova ozvěny musela nést ten správný strašidelný nádech. Nebo slovo nelibát. Mágové na Zeměploše žijí v celebrate (anglicky), a u nás v nelíbátu. Snad to dopadlo dobře.“

       

„Smrť. Byl jsem hodně v rozpacích, jak tohle přeložit. Mohl jsem použít nějaký klasický výraz jako Smrt, Smrtka, ale to je ženského rodu a z narážek v knihách jasně vyplývá, že smrt je zde mužského rodu. Z těchto zažitých výrazů si stejně každý už nějakou postavu představí, ale zeměplošský Smrť se zařadit nedá! Nakonec právě vznikla tahle varianta s háčkem. A myslím, že se povedla.

       Pratchett tvrdí, že Smrť je nejoblíbenější postava v jeho románech, protože on dostává plno dopisů adresovaných Smrťovi, i když by to měla být vlastně svým způsobem nežádoucí figura. Jedna paní Pratchetta obvinila, že je Smrťofil.“

       

„První dva. Protože s těmi jsem začínal a jsou takovou mozaikou roztáhnutou na dva díly. Z klasických dílů mám zatím nejradši „Soudné sestry“, protože ty tři babizny, vlastně dvě a jedna mladá, mě fascinují. Jsou to takové typické vesnické moudré babky - kořenářky, co jsou častokrát trošku máknuté a někdy se jich lidi bojí, ale ony jsou v zásadě spravedlivé a lidské. Na venkově podobné typy najdeme ještě dnes.“

       

„Vlasta Talaš říkal hospodského, ta myšlenka by se líbila i mně. Dobrá, musím vymyslet něco jiného. Bavilo by mne také být kovářem. Tohle se mi líbilo už v dětství. Chtěl jsem dělat něco rukama, nějaké umělecké řemeslo, kde je výsledek vidět a přitom do toho dát kus něčeho svého. Na Zeměploše ještě ty magické síly okolo...“

       

„Jsem hodně zvědavý tady na toho Sekáče (Reaper Man - jedenáctý díl Zeměplochy - pozn.red.). To si Smrť vyrazí na dovolenou a dělá brigádníka při žních jako sekáč obilí. A najednou se tam objeví malý krysí smrtík, v černé kápi a s malou kosičkou, a tihle dva spolu vedou učené dialogy.“

       

„Hele, tady řekl: Kvíík.“

       

„Nevím, ještě jsem tenhle díl nečetl, pouze jsem v něm trochu listoval. Ale asi ano, třeba tady čtu:... Krysí smrtík otevřel malou kostlivou ručku. Ještě menší smrtík blech se postavil, s výrazem rozpaků, ale i naděje.“

       

„Tadyhle v tom koženém křesle. Jsem zvyklý mít k tomu puštěné Country rádio jako kulisu, protože mi odruší všechny ostatní hluky zvenku z ulice. Sedím si tu u počítače a konzumuji několikrát denně nezbytnou kávu. Samozřejmě se mi také dobře přemýšlí večer, když si lehnu. Já jsem zvyklý večer kousíček něčeho přečíst, jinak neusnu. Pak zhasnu a začnu si obracet problém, na který jsem přes den narazil. Většinou když se mi nepodaří ho vyřešit přes den, napadne mě něco večer. Musím však okamžitě vstát a napsat si to, jinak je všechno do rána pryč. Někdy se mi nechce vstávat, a tak říkám ženě, aby si to zapamatovala. Ale ona to do rána zapomene taky.“

       

„Nevím, jak vypadá pracovní den překladatele, ale já vstávám pravidelně mezi půl sedmou a sedmou. Pracuji i v sobotu a v neděli, i když o trochu míň, protože rodina je doma a měl bych se věnovat alespoň trošku i jim. Pracuju až do půl dvanácté, potom si dojdu nakoupit, abych úplně nezakrněl, a něco si uklohním. Uvařím si asi už čtvrté kafe a pokračuji v práci až do večera. Večer se podívám na zprávy a občas, pokud dávají dobrý film, i na ten, ale potom si většinou ještě sednu do jedenácté. Mám to spočítané do rozpisu a denně musím udělat zhruba deset stran. Jsem samozřejmě vždycky radši, když mám předstih, protože tuhle mi někdo zavolá, tamhle se někdo staví na kus řeči,... chci, ale například desátého srpna mám odevzdat Stráže!, a poněvadž jsem je nedávno začal, mám co dělat. A takovouhle práci neošidíš, to by bylo hned znát.“

       

„Možná, ale pro mě je to hlavně zábava, jinak by se to snad ani nedalo dělat!“

       

       

Klub přátel díla Terryho Pratchetta a jeho Zeměplochy, fanzin Cori Celesti 2/95