Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Jak devadesátá léta pokročila, můžeme v české SF vysledovat trend, který téměř neexistoval v předrevoluční době. Jde o patrný vliv zejména amerických akčních filmů, jejich estetiky, dějovosti a tematiky na současnou generaci SF autorů. Zřejmě prvním, kdo se k této kulturní sféře svým dílem i osobně otevřeně hlásil, byl Jiří W. Procházka. Rovněž v díle Ondřeje Neffa můžeme tuto tendenci nalézt, zejména v jeho posledních dílech; o Miléniu 2 prohlásil, že jej psal jako jakousi filmovou povídku. Nejtypičtějším příkladem však je Jiří Kulhánek, autor románu Vládci strachu.

       Román jsem přečetl doslova jedním dechem. Líbil se mi, přestože jsem si vědom mnoha autorových slabin. I přes tyto slabiny pokládám Jiřího Kulhánka za objev roku 1995. (Ještě o rok dříve mu vyšla sbírka povídek, ale teprve tímto románem učinil skutečný průlom.) Pokusím se nejprve vystihnout, co se mi na románu líbilo.

       Autor má smysl pro akci, kterou ještě posílil dramatickými střihy a fragmentací textu do malých částí. Jinou roli toto rozdělení nehraje, neboť děj se přísně drží jediné linie s gravitačním těžištěm umístěným v Hrdinovi (doslova s velkým H). Ačkoliv si autor nedává téměř žádnou práci s širšími popisy prostředí, v němž se jeho postavy pohybují, vyvolává přesvědčivou atmosféru užitím věrohodných detailů, týkajících se často osob nebo dějů. Uvítal jsem přesvědčivé, ponuré ladění příběhu.

       Pozoruhodná je volba prostředí. Blízká budoucnost, avšak spíše rozkládající se než vzkvétající. (Přesto bych nesouhlasil s přídomkem „kyberpunkový“ na zadní straně obálky.) Ale zejména - Německo, Čechy, Polsko a Rusko! Obdivuji autorovu odvahu umístit děj do zdánlivě banálního prostředí (pro tento typ příběhu) a fakt, že to atraktivitu knize nijak neubralo, ba naopak.

       Dialogy jsou psány přirozeně. Celkový duch vyprávění je sympaticky antiautoritářský a frackovitý, s typickou nechutí k nekompetentním a neschopným jedincům, zejména pak představitelům institucí. Zápory téhož uvedu dále. Všimněte si až osobní zaujatosti proti policistům (viz též název povídky v Ikarii Je 7.00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta), kteří jako by zde byli jen proto, aby sloužili za živé terče hrdinovým pronásledovatelům. Příčinu tohoto přístupu lze poměrně snadno vystopovat v rozhovoru s autorem v časopisu Nemesis, kde se Kulhánek přiznává, že jeho koníčkem je jízda na motocyklu, ale momentálně má zabavený řidičský průkaz. V neposlední řadě knihu šlechtí to, že si autor nenasazuje laťku výš, než na co má.

       V kontextu české kultury je značně originální autorův přístup k upírskému tématu. Ne již ve srovnání s motivem upíra v nepřeložené angloamerické literatuře, avšak nepředpokládám, že by Kulhánek znal právě ty povídky, které jsem porůznu přečetl v angličtině, tudíž mu původnost náleží. Je například zajímavé, jak podobně využil kombinace vampyrismu a AIDS Ian Watson v povídce Pomoc od upíra.

       Pokud bych měl bodovat: s přihlédnutím, že jde o románový debut, dávám čtyři hvězdičky.

       Nyní přistupme ke slabinám knihy. Za největší z nich pokládám skutečnost, že se autor často nedovede krotit. V dobrém thrilleru by měla osoba autora být co nejvíce skryta. V Maratónci nebo Šesti dnech Kondora jsem neměl pocit, že si čtu nejen v knize, ale i v autorově povaze. Ve Vládcích strachu však tento pocit mám. Detailní popisy automobilových a motocyklových honiček, přestřelek, výzbroje a soubojů jsou natolik dominantní a předimenzované, že je nelze zdůvodnit pouhou snahou o upoutání čtenářovy pozornosti.

       Hlavní hrdina Adolf je příliš kompetentní a (jakkoliv to u upíra zní ironicky) příliš nesmrtelný. O takové hrdiny má čtenář problém se opravdu bát. Úskalím je rovněž popis psychiky jakékoliv literární postavy staré několikanásobek lidského věku. Nezdá se mi, že po tolika zkušenostech by se Kulhánkův upír choval tak, jak se občas chová, totiž jako puberťák. Psychologie ostatních postav téměř chybí.

       A konečně, děj je málo komplikovaný, příliš úporně se drží jediné postavy a čtenář dobře tuší, že to hlavní tři kladní protagonisté přežijí víceméně ve zdraví.

       Na závěr bych se ještě rád věnoval etické a rasové otázce, která je v knize patrná, i když ji lze během divoké jízy událostmi snadno přehlédnout. Jak už jsem řekl, zdá se, že se autor do jisté míry identifikoval se svým hlavním hrdinou. Hrdina v sobě nemá nic z antihrdinství, je zobrazen tak, aby se s ním čtenář ztotožnil bez výhrad. Proto jsou snad na místě výhrady proti některým z jeho názorů. Kniha je mimo jiné proto tak čtivá, že Adolf (je jméno voleno náhodou?) řeší problémy zásadně z pozice síly a že volí rychlá a konečná řešení. Pokud jde o likvidaci nepřátel, kteří mu jdou po krku, je to v mezích daného žánru. Horší je, když rozšíří svou filozofii na celé lidské pokolení. Jde zejména o pasáž na straně 89, kde Adolf diskutuje s polským lékařem o právu zabít zločince. Lékař-humanista (takový Čapkův Galén) je zásadně proti trestu smrti, byť by mělo jít třeba o Adolfa Hitlera. Naopak hlavnímu hrdinovi se zdá jeho způsob nápravy „s padesáti centy za dva náboje mnohem lepší“. Aniž by bylo znát, že nějak lékaře přesvědčil, následuje poměrně nelogicky věta: „Cítil jsem, že [v diskusi] vítězím - ale moc dobře mi z toho nebylo.“

       Další pasáž je na straně 160, kde Adolfa nacházíme opět v diskusi s lékařem, tentokrát českým, říkat: „Promiňte, vím, že jste lékař, ale... Ale znáte to heslo: 'AIDS je neštěstím pro člověka, ale spásou pro lidstvo'? Víte, že AIDS je jediným opravdu fungujícím regulátorem populační exploze? Podívejte se tady na to... no, ty lokální nepokoje na Severu. A teď si představte tu už tak nekonečnou Africkou válku, exodus z jihovýchodní Asie...“ A dál vduchu, po lékařově protestu, pokračuje: „Lidé se prostě nikdy nesmíří s tím, že humanismus je v podstatě strašně pokrytecký. Vždy vytáhnou Hitlera a jakýkoliv rozdílný názor jím zatlučou hluboko do země.“ O kus dále argumentuje tím, že za deset let už nikdo z Evropy nebude posílat peníze na umírající Afričany, protože „tou dobou už tady nikdo další na posílání dalších peněz nebude“.

       Humanismus je skutečně často pokrytecký, ale obávám se, že ne v tom smyslu, jak to myslí autor. K tomu přičtěme severský původ hrdiny a jeho 'rodiny' a vesměs méněcenné postavení rasově odlišných drobných postaviček (například černošský taxikář pouštějící si „nesnesitelný“ rap a oslovující hrdinu anachronicky „massa“). Dále se dočteme o rasových nepokojích na Severu Čech, k nimž se sice autor/hrdina nijak nevyjadřuje, ale již poukázání na jejich možnost o čemsi vypovídá.

       Nepokládám Jiřího Kulhánka za nějakého kryptoskinheada (myslím, že i skinheady by stejně jako policisty nechal ve své próze proměnit kulkami v krvavý aerosol), ale znepokojuje mne přitakávání etice čtyřlístku silný jedinec - právo ve vlastních rukách - likvidace odlišných - rychlé řešení problémů, protože právě z tohoto typu uvažování, pro většinu lidí velmi lákavého (a přispívajícího i k líbivosti této knihy), vyrůstají kořeny rasismu, nebo alespoň jeho tolerance.