Interkom: SCIENCE FICTION: THE NEW GENERATION

Na počátku, aspoň pro mě, byl onen přehled v Ikarii. Jak už je zvykem, neobsahoval mnoho informací (s výjimkou toho, že jde o „tlustý román“ odehrávající se v Kalifornii blízké budoucnosti), ale já mám na podobné detaily paměť. O několik měsíců později jsem narazil na úryvek, který mě přesvědčil, že to zřejmě bude opravdu dobrá kniha. Dalším krokem bylo, když jsem se dostal na Internet (přesněji k e-mailovému digestu z rec.arts.sf.written, dodávám pro znalce). Být bombardován kvanty vášnivých diskusí o knihách, jejichž existence, ba i jména autorů, je člověku neznámá, je zajímavý a rozhodně mysl rozšiřující prožitek, ale o tom jindy; o SC jsem si z nich vytvořil obrázek, že je to kniha kultovního charakteru, dokonce sloužící jako etalon k poměřování děl určitého druhu. Zkrátka a dobře, SC se ocitl na špičce mého pomyslného žebříčku hledaných knih (musím zdůraznit, že kvůli svým předpokládaným hodnotám obecně literárním, potažmo scifistickým; nejsem žádný fanatický (rádoby)kyberpunker, ostatně Neuromancera i Hardware jsem přečetl až po SC a hlavně proto, abych v této stati mohl s čistým svědomím jejich jména použít; ideová východiska Martina Klímy jsou velice podobná). A pak jednoho týdne, po komplikovaném sledu událostí, jimiž nebudu zdržovat, jsem si Snow Crash odnášel domů - krásně zachovalý, byť antikvární paperback, za 135 Kč. Suma na mé zvyky dost značná, ale utěšoval jsem se tím, že je to pořád méně, než stojí nové dovážené knihy, koneckonců i poslední Heechee (mimochodem, nedá mi to, abych tu nesdělil informaci, kterou jsem zjistil zcela nedávno, totiž že F. Pohl už r. 1990 napsal páté pokračování, pod názvem Gateway Trip) jsou o pět korun dražší; a nyní mohu směle prohlásit, že to byla jedna z nejlepších investic mého života. Jen velmi, velmi zřídka se mi přiházívá (teď nemluvím jen o SF), že kniha, na kterou jsem se z toho či onoho důvodu dychtivě těšil a o níž jsem si mohl ze sekundárních zdrojů vytvořit nějakou představu, v reálu mým očekáváním dostojí. Snow Crash je mnohokrát překonal. Kdyby za mnou dnes přišli, abych doplatil ještě jednou tolik, s radostí bych tak učinil.

Před časem se na těchto stránkách navyvozovalo mnoho závěrů z úvodní věty Neuromancera. Nuže, první metafora v SC se objeví ve čtvrté větě a zní: „Jeho uniforma je černá jako aktivní uhlí; filtruje ze vzduchu samo světlo.“ A pokud se vám ještě nezačíná vytvářet obrázek, text pokračuje: „Kulka se od její arachnovláknové tkaniny odrazí jako vrabec narážející do dveří na dvorek (hrome, že zrovna tohle musí být příklad věci, která v češtině zdaleka tolik nevyzní; v originále je to „wren hitting a patio door“), ale nadbytečný pot skrz ni proplyne jako větřík čerstvě znapalmovaným lesem. Kde jeho tělo má kostěné výčnělky, oblek má slinutý pancířogel: na omak je jako želé plné písku, chrání jako štos telefonních seznamů.“ A tak dále. Trochu to upomíná na Jiřího W. Procházku, s tím rozdílem, že co jemu se povede na vrcholných místech krátkých povídek, toho se Stephenson dopouští bez ustání po čtyři sta stránek. Není odstavce bez wisecracku, vtípku nebo aspoň originální formulace; všechno je to skvělé a leccos přímo geniální (třeba psychologická drobnokresba robotizovaného hlídacího systému nebo nelítostná, až na hranici přehrávání balancující parodie vnitroúředních věstníků). Ale ještě podstatnější je, že Stephenson je... ehm, nezatížený konvencemi, pokud jde o výběr reálií. Úhlavní padouch vlastní jako soukromou jachtu v armádních přebytcích zakoupenou USS Enterprise, jeho úhlavní poskok jezdí na motorce s vodíkovou bombou na sajdkáře napojenou na elektrody v jeho mozku, mafie (přesněji CosaNostra, a. s.) má sítě poboček organizované po způsobu McDonalda (ostatně kdo myslíte, že ovládá trh s pizzou?), oblíbený kyberpunkový motiv japanizace společnosti zde personifikuje japonský raper (rozkošné texty!) snažící se dobýt supernáročné publikum skejtařů v L. A., et cetera. Ale žádná groteska, prosím, všechno to působí naprosto přirozeně a je dovedně prokombinované do velmi uvěřitelného celku. Málem bych zapomněl na to snad nejvýmluvnější: hlavní hrdina se jmenuje Hiro Protagonist. Jeho křestní jméno sice zní správně japonsky (třebaže je synem Jihokorejky a černého amerického vojáka), ale zároveň je to fonetická podoba slova „hero“, tj. hrdina; příjmení asi překládat netřeba.

Zkrátka a dobře, SC je... jak to vlastně označit? „Humorný kyberpunk“ zní pěkně pitomě a vyvolává zavádějící představu Terryho Pratchetta (ne že by to pro Stephensona bylo přehnané přirovnání, nebo že bych proti TP něco měl). Je marné snažit se rozřešit otázku „myslel to autor vážně nebo ne?“ protože prostě postrádá smysl; děj sám o sobě je v podstatě standardní, prostředí a způsob vyprávění nikoli, ale není možno je rozdělovat, protože mnohé zvraty příběhu jsou důsledkem specifických vlastností jeho dějiště; kdybych na to měl vlohy, mohl bych tu začít plácat o typicky postmoderním spojování protikladů, ale dopadlo by to špatně a tak přenechám filozofování povolanějším. Pravdou ovšem je, že od Neuromancera, kterého před časem Tomáš Kohl demaskoval jako typického zástupce modernismu, se SC liší takřka v každém myslitelném aspektu: nejen, že má přinejmenším dvě hlavní roviny vyprávění a nespočet vedlejších, do nichž autor odskakuje na různě dlouhé epizody, pro vlastní dějovou linii mnohdy nepodstatné, ale rovněž se dokázal vyhnout kazatelství a úporné snaze o literárnost, zamořující druhou půli Neuromancera (a pokračování prý ještě víc); ne, že by SC nepřinášel řadu zajímavých myšlenek, ale jsou důkladně promíseny s materií akčního příběhu a tomu, kdo si jich nechce nebo nedokáže povšimnout, se nevnucují. Kromě svérázného, ale při hlubším průzkumu zdaleka ne tak nesmyslného a logicky nezdůvodnitelného pojetí společenského zřízení (které by samo o sobě vydalo na delší článek; stručně řečeno jde o smrt tradičních států a jejich náhradu kombinací privatizace, mírové balkanizace a mcdonaldizace) se SC, odehrávajícící se nejen v Kalifornii, ale na celém západním pobřeží USA i na moři, zajímavým způsobem vypořádává i s následky rozpadu sovětského impéria a přímo hýří originálními nápady ohledně aplikací supervyvinuté techniky v každodenním životě.

Říkáte, že bych měl konečně prozradit něco o ději? Ale přátelé, to jste ještě nečetli žádný kyberpunk? Hlavním hrdinou je samozřejmě hacker, schopný, leč nedoceněný (na konci se to ovšem napraví), pochopitelně vybavený spolupracovnicí (žádná bodyguardka nebo dokonce nájemná vražedkyně, leč puberťačka na skateboardu; třebaže sympatická a inteligentní, má řadu zábavných nedostatků ve vzdělání) a bojující pochopitelně proti zkaženému multimiliardáři (což vlastně v Americe po hyperinflaci, kde úplatek policistům - lépe řečeno zaměstnancům jedné ze dvou konkurenčních firem zajišťujících veřejný pořádek, - aby zadrženou zavezli do komfortnější ze soukromých cel předběžného zadržení, činí tři čtvrtě biliónu, není tím pravým označením), jehož plány (no, to byste neuhodli) nezahrnují nic menšího než světovládu. Novum je kromě dějiště také v mechanismu spiknutí, v porovnání s jehož komplikovaností a dalekosáhlostí působí Neuromancer jako lineární příběh zrady a pomsty a Hardware se redukuje na rvačku dvou batolat na pískovišti o kyblíček. Stopy vedou, věřte nebo ne, až do starověkého Sumeru; kromě velké dávky tamních reálií se vám dostane úvodu do teorie vzniku řeči (i když tak krátkého, že vědci by asi protestovali) a zcela nové interpretace mýtu o zmatení jazyků... Někteří čtenáři si stěžují, že vysvětlující kapitoly jsou příliš dlouhé a rozbíjejí tempo příběhu; podle mého jsou do něj začleněny dobře, potíž je spíš v tom, že po překročení jistého množství detailů je stále nesnadnější věřit autorovu vysvětlení, které se zpočátku zdá dokonale pasovat na historické údaje. Nicméně třeba přirovnání náboženství k virům zdaleka není takový nesmysl, jak namítá jeden čtenář, a dá se dovést značně daleko. Samozřejmě, základní předpoklad, že je možné vypálit si mozek pohledem na bitmapu, je čirá fantazie a „zdůvodnění“, že se to týká jen hackerů, protože mají z práce s binárním kódem mezi neurony vytvořené specifické spoje, tomu nepomůže, ale jsme koneckonců ve sci-fi, nemluvě o tom, že druhá nejoblíbenější povídka této země je založena na podobném nápadu. Zato scénu, v níž hrdina přirovnává kabalistické učení, že existuje prajazyk, který je klíčem k ovládání skutečnosti, a všechny ostatní řeči jsou jakýmsi zkreslujícím oknem, k situaci ve vývoji programování od strojového kódu ke kompilátorům programovacích jazyků a výhodám „kouzelníků“ ovládajících primitivní, ale mocný assembler, pokládám za jeden z vrcholů knihy. Otázku kyberprostoru Stephenson rozumně vyřešil tím, že v jeho podání je to v podstatě „obyčejná“ virtuální realita, přístupná pomocí periferií k domácím počítačům nebo také z veřejných jednoúčelových terminálů (pokud vám nevadí, že jste černobílí a zrnití), čímž se vyhnul řadě problémů, které s sebou popis „vnitřku“ počítačových sítí nese. Jistý rušivý moment pro čtenáře může znamenat až přílišná blízkost budoucnosti, kdy se SC odehrává: přesná data nepadnou, ale padouch začal cestu ke slávě už v šedesátých letech, hlavní hrdina se narodil v sedmdesátých a o moc starší než v Kristových letech nebude, takže na ty převratné změny už moc času nezbývá; ovšem jak je v textu zmíněno, virtuální realita je jen pár let stará a dosud rozvíjená. Coby děti počítačové revoluce bychom měli vědět, že podobné změny skutečně postupují převratným tempem a v politice to může platit dvojnásob...

Ačkoliv SC není Stephensonův debut (ten vyšel bez větší odezvy r. 1984), přímo sálá mladistvou energií (i když s ohledem na ten letopočet se autor už musí blížít střednímu věku a charakteristiky, které uvádím, podle dostupných informací platí na všechny jeho knihy) a radostí z vyprávění a spřádání příběhu - a že je Stephenson setsakra zdatný spřadatel! Má neuvěřitelný talent spojovat naprosto nesourodé detaily, zmiňované stovky stránek od sebe, do skvěle ladícího celku, čímž jen tak mimochodem vyřeší nějaký zásadní problém, s nímž se hrdinové potýkají, a neohlížeje se na vyražený dech čtenářů pokračuje ve své tour-de-force dál. Z tohoto hlediska je četba SC, jste-li ochotni dávat pozor na strukturu příběhu, estetickým zážitkem srovnatelným s podrobnou prohlídkou gotické katedrály nebo řekněme Eiffelovy věže. Způsob vyprávění se k tomu právě hodí: výstupy svých dvou hrdinů autor rovným dílem střídá a co chvíli opustí hlavní dějovou linii a věnuje jednu dvě kapitoly postranní epizodě, což mu slouží jednak k plastičtějšímu zobrazení detailů jeho světa, jednak k osvěžující změně úhlu pohledu (s obzvláštní láskou vykresluje postavy, které se hrdinům buď ze zlého úmyslu, ale častěji z hlouposti pletou do cesty, a nevyhnutelně dostávají na pamětnou). Ta barokní bohatost motivů svědčí o tom, že místy se Stephenson nechal trochu unést okamžitou rozkoší z fabulace na úkor celkového rozvrhu; ne snad, že by některý z těch výhonků, košatících z peně příběhu, působil nemístně nebo dokonce byl špatně napsaný, ale na druhé straně by se SC dal zkrátit o desítky stránek, aniž by mu to výrazněji ublížilo. Autora nenachytáte, že by si úplně protiřečil, ale občas se zdá, že změnil své plány v průběhu práce; tak kupříkladu když se poprvé zmíní o zaměstnancích toho, co zbylo z federální vlády USA (platy nízké a pracovní doba dobrovolně prodlužovaná, aby dokázali svou loajalitu), tvrdí, že prověrky na detektoru lži probíhají pravidelně každý týden, zatímco při pozdějším důkladnějším rozpracování tématu se ukáže, že to závisí na libovůli nadřízených. Méně přesvědčivé jsou pasáže, kde Stephenson ze svého ironického stylu vypadává. Scéna, v níž náhle nedospěle působící hrdinka při rozhovoru s majitelem firmy vyrábějící z pitbulteriérů a radioizotopových zdrojů energie hlídací kyborgy vzpomíná, jak i ona našla pejska, nosila mu do opuštěného domu jídlo, a pak ho kdosi ukradl, snad je míněna spíš parodicky, ale na mě nefunguje tak ani tak (působivější je třeba náznak historie svobodného státu na Aleutách, nakonec zlikvidovaného masami ruských uprchlíků pod vedením pravoslavných fanatiků zmocnivších se jaderné ponorky), ovšem to je jen kratičké zakolísání a Stephenson ho mnohokrát napraví v závěru, kde se (co jiného od něj taky můžeme po této expozici čekat?) tento robopes objeví na straně dobra, ovšem ve stoprocentně nebarvotiskové roli. Větším překvapením jsou cca dvě místa, kde Stephenson zničeho nic přejde z nadneseného sledování děje do jakési společenské kritiky světa, který vytvořil; není to o moc lépe napsané než podobné scény, bývající snad povinně ve všech akčních příbězích už od Chandlera, a má to ještě méně smyslu. Vůbec svět SC, ač kyberpunkový, zdaleka není tak špatným místem pro život; pravda, Pacifikem bloudí Vor, slepenec plavidel v nepravidelných intervalech vyvrhující na kalifornské pláže desetitisíce Bangladéšanů, středisko pirátů a místo logicky tak hrůzyplné, že je dějištěm kung-fu TV seriálů, na nějž hrdinové nevyhnutelně zavítají, ale bídě místního života mnoho pozornosti věnováno není, stejně jako té, která jistě je k nalezení na pevnině. Ale to bych chtěl už příliš mnoho věcí najednou. Někteří čtenáři tvrdí, že největší Stephensonovou slabinou jsou konce, přilepované k románům z nedostatku lepšího řešení neorganicky a, jak se v angličtině pěkně říká, „nechávající mnoho visících nití nezavázaných“. Mno... Je pravda, že hrdinova kolegyně se objevuje zničehonic jako deus ex machina a jak se jí podařilo ovládnout nepřátelský systém, ba vůbec infiltrovat řídící centrum, není vysvětleno, konečně se objevivší ultrapadouch také dost zklame (jeho poskok pobral charismatu za oba), a nejspádnější děj najdete ve „falešném finále“ asi v pěti osminách knihy, z něhož by se daly nadělat tři akční filmy a ještě by zbylo (byť nápad zfilmovat SC, jakkoli záslužný, by se musel setkat s nezdarem, protože tolik jeho kvalit leží „mimo obraz“), ale třeba je to jen subjektivní dojem vyvolaný porušením návodu, který jsem se dočetl na Internetu a který doporučuji i vám, pokud se k SC dostanete - nečíst na jeden zátah (i když Martin Klíma ho zdolal ve dvou dnech bez viditelných špatných následků). Pečlivě jsem si dávkoval kapitoly a byl s to protáhnout potěšení z četby skoro na měsíc, ale u posledních sto padesáti stránek jsem se nedokázal ovládnout a zhltl jsem je během tří hodin pozdě v noci. Možná tedy šlo jen o projev obvyklé kocoviny z nadměrného čtení (ostatně mohu to zjistit; právě nad SC jsem pochopil, proč je mezi americkými čtenáři tak častým projevem nejvyšší chvály opakované čtení téže knihy - ihned nebo v průběhu let, kdybych jen měl víc času...), protože jinak má konec všechno, co mít má - akci na zemi, vodě, ve vzduchu i kyberprostoru vedenou důmyslnými prostředky, šokující odhalení, poslední vynalézavá spojení oddělených kousků skládačky... Naopak zvláštní pochvalu Stephenson zaslouží za to, že ač napsal šťastný konec, dokázal se vyhnout happyendovým klišé, zejména epilogovému zobrazení klaďasů po definitivním vítězství a počínajícího šťastného života až navěky: s některými postavami nedostaneme příležitost rozloučit se vůbec, jiné zastihneme v nepříliš monumentálních situacích a osud dalších zůstane nejedoznačný.