Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Úvodní poznámka: Mé potyčky s Evou Hauserovou ohledně feminismu jsou ve fandomu dostatečně známy, ať už se jedná o články v IK či o slovní střety, z nichž ten na Draconu 94 posloužil redakci Nemesis k vítanému zpestření jejich reportáže. Přirovnal jsem tam poněkud vzrušeně feminismus ke komunismu a uražená E. H. ode mne žádala omluvu. Z jejích jiných přednášek jsem věděl, že spolupracuje, nebo je dokonce členkou ekologického sdružení Pražské matky, a je tedy zřejmé, co jsem si o tomto sdružení myslel. Jenže v Českém týdeníku 1/72 mi padl do šokovaného oka rozhovor, který s členkou Pražských matek Jarmilou Johnovou vedla P. Šustrová, a já si uvědomil, že jestli se mám někomu omluvit, tak jim. Proč vyplyvá z následujícího úryvku rozhovoru, který si dovoluji drze předložit čtenářům IK. Soudím, že stojí za to, přičemž E. H. nemůže původkyni níže uvedených názorů vyčítat to, co mně, že o feminismu nic neví.

       

       Byla jsem na dvou takových událostech - poprvé to byl seminář, podruhé to bylo cestování po Bruselu a po Irsku. Zvlášť v Bruselu jsem byla upřímně vyděšena tím, čemu se říká ženská otázka v evropském rozměru.

       

       Mockrát jsem se o to pro sebe pokoušela, ale příliš se mi to nepovedlo. Je to pro mne naprosto nepřijatelné a podezřelé, že feminismus používá přesně ten jazyk, jaký používali komunisté. Myslím, že jde ze všeho nejvíc o ideologii. Mám podezření, že člověk má potřebu věci si zjednodušovat a ideologizovat, aby měl všechno jasné. Západ - nebo Evropa - přišel o jednu propracovanou ideologii, kterou byl marxismus, a tak si vymýšlí další jednoduché řešení. Když jsem v Bruselu navštívila Jednotku rovnocenných příležitostí (myslí se tím pochopitelně rovnocenné příležitosti pro ženy, i když by vlastně nemělo jít jen o ženy), byly to místnosti vyzdobené plakáty s ženami na traktorech, s ženami s lopatami v rukou, s ženami, jež mají lékařské pláště nebo třímají půlmetrové kružítko a obrovský trojúhelník...Byla jsem tam s polskou kolegyní a obě jsme se lekly - zdálo se nám, že jsem se nějakým nepěkným kouzlem ocitly o dobrých čtyřicet let zpátky. Přijaly nás energické dámy, které se především zajímaly, jakou konferenci můžeme zorganizovat. Když jsme řekly, že žádnou - Polka se zajímala o politiku, a ne o ženskou otázku a já o životní prostředí -, v tu ránu se ta paní o nás přestala zajímat a předala nás nějaké daleko nižší kolegyni. Ta nám ukázala brožurku, kterou právě vydali. Bylo v ní napsáno, že ženy v Evropě se vlastně podle zákona těší všem právům, kterým lze, ale že bohužel ta práva nejsou dodržována a je třeba ještě mnoho udělat.

       

       Aby ženy měly všeho půl - podle té brožury a podle představ feministek mají muži dosud víc než padesát procent moci, víc než padesát procent vlivu, tzn. padesátiprocentní zastoupení v parlamentech a ve vládách, což se všechno musí změnit. Podle nich je třeba dovést rovnoprávnost úplně do konce (snad až do postele, ale nevím jak si to představují). Jsou tam obrázky, jak muž v zástěře vaří večeři a nalíčená žena s podnikatelským kufříkem přichází domů a vesele líbá děti. Nechápaly jsme příliš, o co jde, když legislativa je v pořádku - vysvětlovaly nám, že demokracie nebude úplná, dokud nebudou ženy rovnoměrně zastoupeny ve všech oblastech života. Tvrdí, že ženy mohu pracovat ve všech oblastech života a že není důvod, aby to nedělaly. Snažily jsme se jim vysvětlit, že to má velmi nebezpečné souvislosti, jež jsme zažily a po nichž netoužíme. Ale mají úplně jinou zkušenost.

       Lidé by se měli smířit s tím, že nejsou stejní, že někteří mají takové a takové pohlavní znaky a druhá polovina zase jiné, že mají rozdílnou i psychiku. Příčí se mi konfrontační přístup - přece ve společnosti mohou vzájemně vycházet a podílet se na ní. Nechápu, proč by měly ženy mít ženskou otázkou - pak mají i muži nějakou mužskou otázku.

       Myslím, že žena, jež je zabudovaná v rodině, má velkou moc a při setkání se západními feministkami jsme jim vždycky vysvětlovaly, že podle nás „povinné“ začlenění žen do správní struktury společenskou situaci nevyřeší. Nemyslím, že by ženy neměly schopnosti a nemohly fungovat v politice, ale nic jim přece nebrání, aby to dělaly. Má-li být ale právně zakotveno, že ve vysokých funkcích povinně musí být padesát procent žen, považuji to za zrůdnost.

       Nemyslím, že je všechny problémy třeba institucionalizovat. Řešení problémů mezi mužem a ženou je především otázka privátních vztahů, vztahů v malých skupinách, jako je třeba třída nebo pracoviště. Není třeba kvůli tomu zřizovat další instituce nebo nové a nové zákonné a podzákonné normy, protože úcta, vážnost a respekt k ženě ani ke komukoli jinému se stejně nadirigovat nedají.

       

       Ano, a nejstrašnější je, že oni tu ideologii sdílejí. Oni jsou feministé - to znamená, pokud jsem to správně pochopila, podporují ženu v tom, aby odešla z domácnosti. Myslím, že západní společnost dosáhla nejvyššího materiálního blaha, jakého mohla dosáhnout, a postrádá nějaký motor, myšlenku nebo ideologii, a toto vakuum zaplňuje mimo jiné feminismem. Myslím, že feminismus (a to i u mužů) ukazuje celu bezradnost západní společnosti. Dosáhli všeho, čeho mohli, a přesto nejsou šťastni - existuje nezaměstnanost, existuje problém drog, kriminality, na světě prostě není absolutní spravedlnost. A oni se cítí podvedení a zklamaní, a hledají jednoduché řešení. Muži-feministé, které jsem potkala - a byli to půvabní, sympatičtí lidé -, upřímně věří, že když do veřejného života vstoupí ženy, vyřeší to za ně. Mají pocit, že oni zklamali, že zklamala společnost, kterou reprezentovali a řídili muži. Cíti za to odpovědnost a myslí si, že ženy by to mohly dělat líp, jako by v nich hledali nějaké nadpřirozené bytosti, obdařené nadlidskými možnostmi a schopnostmi.

       Ti, které jsem potkala, ne. Jejich materiální situace není taková, aby museli každý den chodit do práce, jsou to zajištění lidé - buď se zabývají podnikáním, nebo třeba sbírají obrazy.

       Mohlo by dokonce být nebezpečně dát ženám moc jen z toho důvodu, že jsou to ženy. Považuji je za velmi silné, výkonné, vytrvalé a schopné a věřím, že budou-li muži zastávat feministická stanoviska, mohla by společnost směřovat k nějakému druhu totality.

       Ano, toto jsou obavy, které stejně jako Jarmila Johnová sdílím i já a jež byly jádrem sporu mezi mnou a E. H. na loňském Draconu, když ani já nepřestávám cítit povědomý ideologický zápach, jenž feminismus vydává. Doufám, že E. H. na své kolegyni ze sdružení Pražských matek již omluvu vyžadovat nebude, že za ten rok zmoudřela natolik, aby onen zápach byla schopna cítit vlastním pročištěným nosem.