Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

(Tento článek věnuji Františkovi Novotnému)

       

       Murray Bookchin označuje sám sebe za sociálního ekologa. Začínal jako anarchista, bojoval v občanské válce ve Španělsku a dnes na stará kolena zajímavě spojuje myšlenkové prvky anarchismu s postřehy o evoluci přírodního i lidského světa.

       

       Současná planetární ekologická krize pramení z bezohledného kořistění ze zdrojů Země. To je způsobeno duchem kompetitivity a trhu, který redukuje veškerý život a všechno lidské na předměty, jimiž se dá obchodovat. Duch tržní ekonomiky je vyjádřen heslem „Grow or die“ - rosť nebo zhyň. Tento růst bývá ztotožňován s takzvaným pokrokem, ovládnutím přírody a s takzvanou civilizací.

       Bookchin upozorňuje na to, že naše tržně orientovaná společnost je proti jiným společnostem unikátní tím, že nestanovuje vůbec žádná omezení růstu a egoismu. Individualismus se pokládá za zdroj zlepšování společnosti, soutěživost za motor sociálního pokroku. Naproti tomu v dějinách se oceňovala nesobeckost jako autentický rys lidské důstojnosti a spolupráce jako autentický důkaz společenských schopností jedince.

       

       Bookchin říká, že způsob, jakým lidé vnímají, strukturují a tvarují svou společnost, souvisí s tím, jak vnímají přírodu. Z postoje lidí k přírodě se podle něj dokonce přímo odvíjí postoj jednoho člověka k druhému. Kořenem zla je podle něj mentalita dominance jednoho člověka nad druhým a lidí nad přírodou. Na přírodní svět se pohlíží jako na „slepý“, „němý“, „krutý“, na démonickou „říši nutnosti“, která stojí v protikladu k lidskému usilování o svobodu a seberealizaci. Člověk se zdá být konfrontován s nepřátelskou „jinakostí“, historie je prezentována jako hrdinské prométheovské drama, ve kterém si člověk podrobuje nepřátelskou přírodu.

       Tento obraz démonické a nepřátelské přírody sahá ke starému Řecku a ještě dál k říši Sumerů a k eposu o Gilgamešovi. Svého vrcholu ale dosáhl během minulých dvou staletí, zvlášť ve viktoriánské éře, a přetrvává v našem myšlení dodnes. Sociální vědy a humanitní obory vytváření obraz civilizace, která je v protikladu k „nelítostné“ přírodě - tak, že mezi civilizací a přírodou zeje nepřekročitelná propast. To je vyjádřeno v klasické tradici dualismu těla a duše. Od Platónova pohledu na tělo jako na pouhou zátěž, ve které je uvězněna éterická duše, až po Descarta s jeho ostrým rozdělením Bohem dané racionality a čistě mechanistického fyzického světa, jsme stále dědici tohoto historického dualismu. Příroda je považována za protivníka každého lidského úsilí a přírodní svět je potřeba si podrobit a ovládnout ho - včetně toho, co je přírodní nebo přirozené v člověku samotném.

       

       Tento univerzální obraz přírody, která musí být zkrocena racionálním lidstvem, pro nás určil dominantní podobu rozumu, vědy i technologie - a také fragmentaci lidstva do hierarchických struktur, tříd, státních institucí, podle pohlaví nebo etnických skupin. Je živnou půdou nacionalistických nenávistí, imperialistických výbojů a globální filozofie snahy po vzájemném ovládání jedné skupiny druhou. Jakýkoli řád nebo pořádek je definován pomocí dominance a podřízenosti. Tato protipřírodní mentalita pomalu naleptává každou rodinnou, ekonomickou, estetickou, ideologickou nebo kulturní vazbu, která dříve poskytovala jedinci pocit určitého místa ve světě a smyslu existence ve skutečně živé lidské komunitě. Vzniklé vákuum tato mentalita vyplnila naprosto nihilistickým a antisociálním vývojem, obrovskými seskupeními lidských sídel, všudypřítomnou byrokracií, která neosobně manipuluje životy bezejmenných mas atomizovaných lidských bytostí.

       

       Deformovaný obraz přírodního světa plynule přechází do deformovaných představ o lidské společnosti. Z jednoduchých statutárních skupin kmenové společnosti se pomocí systémů dominance (počínaje mužskou dominancí nad ženami) vyvinuly efektivní systémy vykořisťování a hierarchie vojenské, církevní, feudální a byrokratické, až se rozvinul systém institucionalizované tyranie tržní společnosti.

       Když mluvíme o „zákonu džungle“ a „volném trhu“, představujeme si, že lidská kompetice platí i pro přírodu, že přesahuje z naší společnosti do přírody - a tato ideologická fikce se předvádí pod takovými nálepkami jako sociální darwinismus nebo sociobiologie. Lvi se mění v „krále zvířat“ jen proto, že jsme zvyklí na lidské krále, mravenci patří k „nízkému hmyzu“ jen proto, že takovými a podobnými nálepkami naše ideologie omlouvá hierarchii, která existuje v naší společnosti.

       

       Sociální ekologie staví lidskou mysl, jako i člověka samotného, do přírodního kontextu a zkoumá vlastní přírodní historii lidského myšlení. Tak překonává ostré rozštěpení mezi myšlenkou a přírodou, subjektem a objektem, myslí a tělem a sociálním a přírodním. Tradiční dualismus západní kultury se tak mění v evoluční interpretaci vědomí s veškerým bohatstvím stupňů a odstínů jeho vývoje v průběhu přírodní historie.

       Na přírodu sociální ekologie pohlíží jako na konstelaci komunit, které nejsou „slepé“ ani „němé“, „kruté“ ani „kompetitivní“, „skoupé“ ani „jednající pod tlakem nutnosti“. Když přírodu osvobodíme od veškerých antropocentrických morálních pastí, začneme ji vnímat jako participativní říši interaktivních životních forem, jejichž nejvýraznějšími atributy jsou plodnost, tvořivost a směřování ke stále komplexnějším formám, vyznačující se komplementaritou. To všechno činí z přírodního světa základnu pro etiku svobody spíše než pro etiku dominance.

       Populární fráze darwinistické ortodoxie jako „boj o přežití“ nebo „nejzdatnější přežívá“ nepřihlíží ke vzájemné spolupráci mezi organismy, k symbióze nebo k tomu, že „nejzdatnější“ jedinec může být ten, který pomůže jinému jedinci přežít. Ekologické chápání přírodního vývoje je založeno na vývoji ekosystémů, ne individuálních druhů. Tradiční představa je naproti tomu založená na vývoji izolovaných jedinců (ať jde o rostlinu, zvíře či kapitalistu), kteří bojují o přežití a buď prosperují, nebo hynou. Ale čím jsou ekosystémy komplexnější, tím spíše druhy samy rozhodují o tom, kteří jedinci jsou „schopní přežití“.

       Život je aktivní, interaktivní, tvořivý, vztahový a kontextuální. Celý biologický vývoj a osídlení planety živými organismy by nebylo možné bez vysoce komplexních ekosystémů, kde jsou organismy provázané vzájemnými vazbami.

       Princip „Unity in diversity“ - jednota v mnohosti - neurčuje pouze stabilitu ekosystému, ale je také zdrojem plodnosti ekosystému, jeho schopnosti inovace, jeho evolučního potenciálu k vytváření stále komplexnějších životních forem a vzájemných vztahů.

       Pro tuto jednotu v mnohosti je důležitá celistvost - organické rozvíjení bohatství možností, skrytých třeba v zasazeném semínku, v novorozeném dítěti nebo v nově zformované komunitě - všechny vzájemně sdílejí „metabolismus“ svého vývoje, mají potenciál růstu (na rozdíl od pouhé změny). Životní formy mají schopnost samoorganizace a to je společné pro přírodu i společnost.

       

       Vztahy existující v ekosystémech poskytují základ pro nehierarchickou společnost, což je velice provokativní.

       Bookchin říká, že je absurdní mluvit o dominanci například u včelí královny, nebo porovnávat „patriarchální harémy“ jelenů s „matriarchátem“ ve stádech slonů, kde samci žijí samotářsky. Dokonce i u primátů může znamenat „dominance“ a „submisivita“ velice různé vztahy, v závislosti na konkrétních zvířatech a okolnostech. „Velice silně zdůrazňuji, že hierarchie ve společnosti je institucionální a nikoli biologicky daný jev. Je to produkt organizovaných a promyšlených mocenských vztahů. Pouze společnosti, které se formují po dlouhá dějinná období a jsou podporovány silnou byrokracií, mohou dát absolutní moc do rukou mentálně defektních jedinců jako Mikuláše II. v Rusku nebo Ludvíka XVI. ve Francii.

       Abychom si plně uvědomili obrovský rozsah přírodní historie, jak pokračuje v našich vlastních bytostech, musíme si vyvinout nové senzibility, technologie, instituce a formy prožívání, které dají výraz tomuto bohatství našeho vnitřního vývoje a komplexnosti našeho biosociálního ustrojení.“

       

       Na této křižovatce můžeme přírodu chápat buď jako nelítostné, kompetitivní tržiště, nebo jako tvořivou a plodnou biotickou komunitu. Z toho se odvíjejí dvě naprosto radikálně odlišná a rozbíhající se schémata myšlení a vnímání. Mají i zcela opačné představy o lidské budoucnosti. První představa je centralizovaná, statická, technokratická, založená na velkých průmyslových a obchodních společnostech, obecně represívní. Druhá vyúsťuje v ekologický a libertariánský začátek vývoje společnosti: decentralizovaná společnost, neexistence státu, charakter společnosti je umělecký, kolektivistický, všeobecně rovnostářský.

       

       Bookchin se vůbec nezříká použití konvenčního rozumu a moderní vědy a techniky. V budoucnosti lidstva a ve vytváření metabolismu lidstva, propojeného s přírodním světem, mají také své místo. Podle něj ale můžeme ustavit nové kontexty, ve kterých racionalita, věda a technika zaujmou svá správná místa. Jde o ekologický kontext, který nepopírá jiné způsoby poznání a produkce, které jsou participativní a rovnostářské. Nehierarchická společnost je založena na komplementaritě spíše než na rivalitě, nové komunity mají lidská měřítka a jsou přizpůsobeny ekosystémům, ve kterých jsou vybudovány. Otvírá se nová, decentralizocvaná, samoregulující se říše, se společností řízenou pomocí přímé demokracie.