Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Živel je časopis formátu zhruba A4, má barevnou obálku a 120 černobílých stran kvalitně vytištěných na kvalitním papíře. S podporou ministerstva kultury stojí 88 Kč. WIRED je časopis o maličko menší, má 180 barevných stran (ale moc se to nepozná: barevně jsou v něm jenom reklamy) a bez pomoci kohokoliv stojí 5 dolarů.

       Oběma je společné, že píší o počítačích pro lidi, kteří je znají a používají, ale nejsou žádnými počítačovými experty. A píší i o jiných věcech, které by jejich čtenáře měly zajímat – předpokládá se o nich, že jsou to lidé tvořiví, nezávislí a zvídaví.

       Do dnešního dne vyšla dvě čísla Živlu. Dohromady snad představují dost materiálu na to, abychom si na něj mohli udělat vlastní názor a zhodnotit, jak dostál svým slibům.

       Jak si ještě ukážeme, Živel touží být co nejavantgardnější. Počínaje grafickou úpravou a konče tiráží je celý časopis poznamenán úporným snažením nebýt konvenční a komerční, naopak, být na špici, být časopisem, kde zítra znamená už včera.

       To ovšem není nic špatného ani nic nového – před sto lety měla podobný cíl Moderni revue. Otázka zní: Jak se to Živlu zdařilo? Odpověď může být dvojí, protože jsou to vlastně dvě otázky: Jak avantgardní je technika nebo kultura, o které píše? a Jak avantgardně o ní referuje? Pokusím se na ně v obráceném pořadí odpovědět.

Výmluvný je následující úryvek z rozhovoru s autory projektu „Memento Mori“ (fotodokumentace kostnice v Sedlci):

       

Živel: Sedlec – kostnice – byl vybudován v 18. století, je tedy jak po etické, tak estetické rovině symbolem určitého úpadkového období baroka. Zajímá mne, jak tuto sakrální stavbu, odkrývající jistou dekadentní/temnou stránku evropského křesťanství, vnímáš ty sám, a zda onen stín chiliasmu byl jedním z hlavních prvků, které tě při práci nějak oslovovaly, popřípadě ovlivňovaly.

Robert V. Novák: Myslím si, že takovou otázkou na sebe nepřímo prozrazuješ vlastní pohled na věc. [...] V žádném případě nevidím v tomto směru ani nejmenší náznak úpadku, o němž se zmiňuješ. Ani o nějaké temné stránce křesťanství nemůže být v souvislosti s ornamentací z lidských kostí řeč. [...] Taková podobenství je schopen v naší době číst jen málokdo. Přes jejich jednoznačnost je každý druhý ochoten dát přednost těm nejpodivnějším konstrukcím a výkladům.

       

       Tato otázka a odpověď vypovídá o Živlu víc než tisíce slov. Jeho redakce má velmi jasnou představu, o čem chce psát, na co se ptát a jaké dostávat odpovědi. Je sympatické, že odpovědi otiskne, i když do jeho schématu nezapadají; ještě lepší by bylo, kdyby se pokusila být poněkud méně křečovitě moderní.

       Přesto je to však mnohem lepší, než když se věci chopí profesionálové a tázající se s tázaným v dojemné shodě ubezpečují o své jedičnosti jako v následujícím úryvku z rozhovoru s americkým kontrakulturním filosofem Arthurem Krokerem. Tento rozhovor je přetištěný (s laskavým svolením) z časopisu Mondo 2000, který vychází v San Franciscu a je dalším inspiračním zdrojem Živlu.

       

Otázka: Mluvil jste o nebezpečí, že bychom se mohli stát servomechanismy virtuální reality. To je velice provokativní myšlenka. Je možné definovat virtuální realitu devadesátých let jako „ovládnutí vlastního života“?

Odpověď: Kontrola vlastního života v podstatě spočívá v možnosti vybrat si nové vlastní vzpomínky, novou vlastní paměť. Žijeme v rekombinované společnosti. Naše každodenní životy se řídí principy rekombinované genetiky.

       

       Povšimněte si (a v celém rozhovoru je tato tendence ještě patrnější), jak jsou oba účastníci rozhovoru dokonale sehraní. Oba žijí ve stejném neexistujícím světě a důležitě si sdělují takové úžasné věci, jako že „žijeme v rekombinované společnosti“.

       To ovšem souvisí s tím, že Spojené státy jsou velká země a příznivci sebeobskurnějšího hnutí si tu mohou najít dost souvěrců na to, aby se navzájem přesvědčili, že jsou nepochopeni establishmentem, ostrakizováni zkostnatělou vědou, případně potíráni CIA. Taková subkultura může v USA (nebo jakékoliv jiné dostatečně velké zemi) existovat sama o sobě a nepotřebuje vůbec žádné vazby z vnějším světem.

       Živel by se mohl pokusit postupovat stejně: uveřejňovat jenom články lidí duchovně spřízněných. Čechy jsou ovšem malá země a brzy by se mohlo stát, že by živel uveřejňoval rozhovory jenom se členy redakce. Ostatně ve druhém číslu Živlu najdeme i ukázku právě takového článku. Posuďte sami:

       

Chodby Nostroma prostoupeny tmou. Absence sterility, zářnosti, světla. (Pravý opak Brusel-disco stylu Startreku/Vesmírné Odyssey). Naopak vyzvednut kánon neupravenosti, uliční špíny, industriálního prostředí (dionýsovský princip). Permanentní přítomnost vlhka, potu, postindustriální páry.

       Těžko si dovedu představit něco industriálnějšího než páru (snad možná šedou litinu), a také nevím, co je na industriálním prostředí dionýsovského. Leda by mi ve škole zatajili, že Řekové pořádali bakchanálie v opuštěných železárnách a dionýsovské sošky odlévali z molybdenové oceli.

       To ovšem nic nemění na tom, že ve Vetřelci je skutečně ponuřejší atmosféra než ve Vesmírné Odyssee. To ví ovšem každý. Kdyby to tak autor napsal, možná bychom si mohli myslet, že není dost intelektuálně na výši, že není „in“. Tudíž musí předstírat, že vidí víc než ostatní, že vidí další významy, které zůstávají ostatním skryty.

       To je ovšem ta nejhloupější věc, jakou může udělat. Není těžké napsat článek o pěstování kaktusů, který v nich objeví takové netušené významy, že prostoduchému čtenáři poklesne čelist. Je však pokleslá čtenářova čelist nezbytným atributem úspěšného hypermoderního časopisu?

       Je nutné zdůraznit, že článků podobných tomu výše zmíněnému je v Živlu jen málo. Většinu obsahu tvoří rozhovory se zajímavými lidmi, kteří sice filosofii Živlu nesdílejí a někdy se s ním úplně míjí (například Stanislaw Lem), ale právě napětí, které takto vzniká, je na celém časopise nejzajímavější.

Celým Živlem se jako červená nit táhne fascinace počítači, kyberpunkem, virtuální realitou. Zejména kyberpunk je vnucován všem nešťastným obětím rozhovorů (snad s výjimkou S/M dominy). Dobře to ukazuje následující úryvek z rozhovoru se Stanislavem Lemem.

       

Živel: Tvrdíte, že SF je hodně nerealistická, odtržená od reality. Kyberpunk je už realističtější. Četl jste Sterlinga a Gibsona?

Lem: Co já vím? Existuje třeba taková koncepce, že skutečnost, ta opravdová a autentická, ve které se nalézáme, pomalu skomírá, respektive se nějak prostupuje s tou virtuální skutečností.

       

       Přitom kyberpunk je hnutí, které má svůj vrchol už za sebou, tolikrát zmiňovaný Neuromancer je starý 12 let (a co je na něm realistické, Bůh suď), v posledním Sterlingově románu (Holy fire) už žádné počítače ani nejsou a tzv. druhá vlna kyberpunku (Neal Stephenson: Snowcrash) je možná kyber (i když nic z toho, co Stephenson popisuje, není nedostupné dnešním počítačům), ale stěží punk. Poslední Stephensonova kniha, Diamond Age je oslavou viktoriánských ctností.

       Kyberpunk už rozhodně není nic nového ani avantagardního. Kyberpunk je všude kolem nás. A podobně je na tom ostatní umění, na které se v živlu dostalo. O animě jsem četl lepší článek v časopisu o počítačových hrách, o fotografiích ze Sedlceké kostnice jsem se už zmínil. Je pravda, že tiskárny mají dlouhé výrobní lhůty, ale tomu je třeba se přizpůsobit.

Internet je vlajkovou lodí modernosti. Když je třeba dokázat technickou vyspělost (a to neplatí jenom o Živlu), otiskne se článek o Internetu. To, že FTP není WWW, se pozorný čtenář mohl dozvědět za poslední rok ne méně než v osmi různých periodikách. Ale od časopisu, který má počítače ve štítu, bych čekal více.

       Já osobně se domnívám, že Internet nezmění naši společnost více, než telegraf změnil tehdejší svět. Počítače, počítačové sítě atd. jsou jenom nástroje, které si člověk vyvinul, aby byl život snadnější. Není na nich zhola nic mystického.

       Dnes nám činí potíže si představit, jaké to bylo před vynálezem telegrafu, a většina lidí jsouc otázána nebude vědět, jaký je rozdíl mezi osmnáctým a devatenáctným stoletím – splývají jim dohromady v dobu, kdy pánové nosili cylindry a tančili valčík.

       A přitom: zkuste si představit, že všechny zprávy se musí předávat osobně. Že pokud se něco stane v Brně, dozvíte se to nejdříve za dva dny (dálnice a auta také neexistují). Že o vyhlášení nezávislosti Spojených států amerických se dozvíte až měsíc po události samé a že všechny zprávy z bojiště dostáváte se stejným zpožděním.

       Internet bude nepochybně hrát velkou roli v budoucí společnosti. Ve zmíněné knize Neala Stephensona, Diamond Age, se například tvrdí, že v okamžiku, kdy bude možné po síti realizovat bezpečné převody peněz, zmizí národní státy, protože nebudou schopny vybírat daně. To ale není důvod dívat se na Internet jako na nějaký zvláštní přírodní úkaz. Je to výsledek lidské práce a lidského génia, stejně jako (třeba) telegraf a tak bychom k němu měli přistupovat: s úctou, ale prakticky.

Virtuální realita je asi nejzajímavější oblast, o které se v Živlu píše, ale čtěte si o ní raději někde jinde. V Živlu totiž najdete jen tu stále stejnou starou písničku: rukavice-brýle- ničeho se nebojte-vaše staré PC-Heretic.

       To je ale minulost. Co nás čeká v budoucnosti? Budou lidé opravdu chtít příběh skutečně prožívat místo toho, aby ho sledovali? Kolik by taková věc stála? Co tomu říkají softwarové firmy? Co tomu říkají filmoví producenti? Na řízení virtulně reálného příběhu, do kterého by příjmce sám zasahoval (a to je podstata virtuální reality v současném slova smyslu) bude zapotřebí nějakého druhu umělé inteligence. Pracuje někdo na jeho vývoji? Jaká to má úskalí? Jaké má výsledky? Kdy to bude hotové?

       To všechno jsou otázky, o kterých bych si s chutí přečetl a nebylo by mi líto peněz. Zdá se však, že není nikdo, kdo by o nich psal.

       

Hlavním problémem Živlu zůstává otázka, komu je vlastně určen. Jeho ostentativní cílovou skupinou je vzdělaná intelektuální elita. Ta však umí anglicky a může si číst WIRED (nebo cokoliv jiného) na Internetu. Autentická kontrakultura na druhou stranu nemá peníze a kromě toho má jistě pocit, že Živel je poněkud příliš oficiózní (to je jenom moje hypotézo, žádného skutečného kontrakulturistu neznám).

       Nezájem veřejnosti o elitní umění nebo elitní časopisy se nedotýká jenom Živlu a nesouvisí jenom s počtem obyvatel. Alexandr de Tocquille napsal: „Ve velkých státech je vyvinutější láska ke slávě u jistých duchů, kteří nacházejí v ovacích velkého národa cíl hodný jejich úsilí a schopný pozvednout je jistým způsobem nad ně samé.“ To je přesně ten rozdíl mezi námi a Spojenými státy. Náš problém není „kdo to bude číst“, ale „kdo to bude psát“.

       Tedy jinými slovy: ti, kdo mají dost inteligence, vzdělání a nadání na to, aby mohli psát zajímavé články do časopisu, jako je Živel, zároveň dobře vědí, že to nemá cenu. Mají dvě možnosti: buď se pokusit psát anglicky nebo svoji inteligenci výhodně zpeněžit.

       V Živlu je řada velmi zajímavých článků (například o neurálních interfacech přetištěný z WIRED '93) nebo povídek (například Extáze z kosmu od Rudy Ruckera z 1. čísla Živlu). Má úžasnou typografickou úpravu a celkem dobrý obrazový doprovod. Není tím, čím chce být, ani tím, čím si myslí, že je, ale ani tak to není špatný časopis.