Interkom: Vzpomínání na komunismus

Tak nastala doba, která zrodila něco, co bych nazval technokomunisty. Zde nešlo o žádné nadšení, o romantismus revoluce, o sociální ideály ekonomické rovnosti, ale ani o vášně jako nenávist a pomstychtivost. Ne, zde bylo vše klinicky chladné a sterilní, pragmaticky obchodní. Šlo jen a jen o jednoznačnou a průhlednou smlouvu. My ti dáme rudou živnostenskou knížku a necháme tě vyniknout, realizovat se a napakovat, ty nás budeš na veřejnosti podporovat, a hlavně, jak říká plukovník Cathart Yossarianovi v Hellerově Hlavě XXII - musíš nás mít rád. Doma si pak mysli, co chceš, vždyť my si myslíme totéž.

To byl princip, na němž fungoval Husákův socialismus a jehož praporečníci byli hoši typu Vasila Mohority (další jména nechť si doplní každý sám podle svého politického přesvědčení). Elegantní šedivý oblek, bílá košile, decentní vázanka a v hlavě kalkulačka, to byl prototyp úspěšného mladého komunisty sedmdesátých let. Byla to doba, kdy se člověk mohl zkurvit na tisíc způsobů - SSM, armáda, rozhlas, televize, noviny, literatura, věda, státní aparát - co jste jen chtěli.

Ještě než se vrátím zase ke svým osobním vzpomínkám na komunismus, chtěl bych se zmínit o disidentech. A nebudou to příliš oslavná slova. Mám za to, že za typický příklad mohou sloužit jedinci jako pánové Pelikán a Mlynář. Na rozdíl od lidí, kteří bojovali proti komunismu od samého počátku, a kteří byli buď StB přímo fyzicky likvidováni anebo tak zlomeni jako otcův kolega u čerpáků pan Krček, který poté, co byl propuštěn, chtěl jen nějak lidsky dožít, disidenti byli v drtivé většině do roku 1968 komunistickými prominenty a užívali si všech výhod vládnoucí elity. Opájeli se vidinami, že předělají svět a na nudlbretu (opět slovo ze slovníku babičky Novotné) dějin vyválejí z lidského těsta nového člověka. A tím vejdou do historie jako Marat nebo Saint Just. Na rozdíl od běžných komunistických primitivů byli ale natolik inteligentní, že pochopili slepou uličku brežněvismu, a tedy proto, aby si udrželi hlavně svoje privilegovaná postavení, začali tu nebezpečnou hru s ohněm. Pak už jim nezbylo, než spálit za sebou všechny mosty a neměli tedy jinou možnost, než stát se nepřáteli Husákova režimu. Na rozdíl od jiných odbojářů oni si svůj osud nevybrali, jim stejně nic jiného nezbývalo, stali se hrdiny z nouze, a jsem opravdu rád, že tito lidé byli z politiky vyšachováni. A jestli si někdo z nich zaslouží úctu, tak toliko Pavel Kohout, který jako jediný veřejně uvedl, že jeho minulost mu znemožňuje dnes se nějak politicky angažovat.

Po návratu z vojny jsem se opět vrátil do n.p. Chemont Brno a jako technik komplexních zkoušek poznával realitu socialistické výstavby. Bylo to panoptikum s mnoha skvělými příběhy, naprosto jedinečné scény absurdního divadla, odehrávající se v kobkách atomové elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích, neboť i do jejích prostor mě osud zavál.

Jenže soudruzi se chtěli pomstít. V roce 1970 byly zahájeny plošné prověrky. V prvém kole se týkaly straníků, v druhém pak všech THP pracovníků v celé republice. Byla to olbřímí akce kontroly věrnosti, zrůdná kontrola lidského myšlení, kterou neudělali ani nacisté po okupaci Československa. Dost občanů ani dnes dobře neví, o co šlo, neboť bylo hodně podniků, kde se postupovalo ve stylu dobrého vojáka Švejka. To jest šéf jménem formálně zvolené komise napsal do příslušných lejster, že všichni jeho podřízení souhlasí se vstupem vojsk a tím to bylo vyřízeno.

Tak vy jste vysokoškolák, zašklebil se na mě jeden z těch bazilišků, tak to budete mít těžší. Pak jsem byl podroben výslechu s velice obskurními otázkami. Například na mě asi půl hodiny dotírali, jak jsem reagoval na hokejové utkání ČSSR versus SSSR při Mistrovství světa 1969 a mé odpovědi si důležitě zapisovali. Připadal jsem si jako v Jiříkově vidění a říkal jsem si, že proti tomu jsou Kafkovy příběhy pohádky pro děti.

Pak mi položili kardinální otázku, zda souhlasím se vstupem vojsk (označení Newspeaku pro sovětskou okupaci). Odpověděl jsem jim ironickou přednáškou, kde prostřednictvím termínů z ML, aby jako kovaní soudruzi tomu rozuměli, jsem se jim pokoušel vysvětlit, že okupace Československa znamená konec světového komunismu a ten, kdo ji nařídil, snad ani nemůže být marxista.

Nevím, co všechno ti staříci z mé přednášky pochopili, ale jedno jistě. Že se jim vysmívám a tak mi to spočítali. Napřed jsem odešel od té inkviziční komise s posudkem, že mám negativní vztah k Husákovu vedení strany, a záhy i z podniku. Opět mi dali na vybranou. Buď dostanu výpověď podle nové vyhlášky na ochranu státních podniků před rozkladnými živly, nebo se domluvíme na dohodě.

To bylo potřetí a naposledy, kdy komunismus se mě osobně dotkl. Pak pro mě přestal s trvalou platností existovat jako věc, jíž bych si byl ochoten pustit do života. Měl už zůstat jen obludnou vnější kulisou, venkovním objektem, který se hodí maximálně k tomu, aby byl analyzován, aby byl pro svou zrůdnost pitván, aby sloužil jako palivo při mých literárních začátcích. Ale to zase předbíhám.

Tak jsem byl v červnu roku 1971 nezaměstnaný a nikde, jakmile si vyžádali mé kádrové materiály, mě nechtěli přijmout. Vzpomínám si, jak šéf jistého oddělení Královopolské strojírny, který zoufale potřeboval lidi do „atomu“ (a já měl praxi z A1), na mě řval, že jsem zatajil, že jsem živel a tím že ho chci zničit i s rodinou.

Poněkud komičtější situaci jsem zažil na vojenské správě. Na jaře téhož roku jsem totiž v Ústřední škole ČSTV v Klánovicích složil kvalifikační zkoušky námořního jachtaře a byl vybrán do prestižního zájezdu do Polska na cvičnou plavbu po Baltu. Jelikož se mělo vyplout na otevřené moře, byla i k tomuto zájezdu nutná výjezdní doložka a tedy i schválení vojenské správy. Jistá podplukovnice se tedy velice podivovala, kdeže mám razítko zaměstnavatele, a po mém prohlášení, že jsem nezaměstnaný, jí poněkud ztuhly rysy, ale toužené razítko mi dala.

A tak se stalo, že jako nezaměstnaný odpůrce Husákova režimu jsem poprvé nejen uviděl moře, ale dokonce na ně vyplul na romanticky vyhlížejícím škuneru, nejkrásnější a největší plachetnici polského výcvikového střediska v Trzebiezi u Štětína. Hned první noc jsme narazili na silný vítr, „Vábení moře“, tak symptomaticky se škuner jmenoval, se zmítalo na všechny strany v obrovitých vlnách a my všichni zvraceli. Tehdy vzniklo poněkud drsné heslo, jímž se dodnes my, veteráni této průkopnické plavby v dějinách československého námořního jachtingu, zdravíme. To heslo zní (útlocitnější duše nechť následující řádek přeskočí): Ať žeru, co žeru, stejně pořád bliju vlašák.

Po dvou dnech se počasí umoudřilo, my vykřižovali Öresundem kolem Kodaně k pohádkově krásnému Helsingöru (proto tam Shakespeare situoval svého Hamleta) a já byl náhle jinde. S konečnou platností jsem věděl, že jsem nalezl něco, co udělalo z komunismu jakousi přírodní věc mimo mě, stejně neovlivnitelnou jako ta úvodní bouřka na moři. Pochopitelně také tak odpornou, ale z toho se člověk přece mohl vždycky vyzvracet!

Ještě lepší bylo, že na palubě „Zewu Morza“, jak zněl název škuneru v polštině, jsem našel spřízněné duše. Především „mořského staříka“, Jiřího Wytáčka z Českých Budějovic, s kterým jsme si padli do oka a ihned si smluvili další plavbu na příští rok. Měl totiž svou čerstvě postavenou sedmimetrovou plachetnici, ale nikoho, kdo by s ním plul.

Po návratu z Polska jsem díky jednomu kolegovi z jachtklubu konečně sehnal zaměstnání. Jako v případě jiných živlů staly se i mým útočištěm n.p. Kancelářské stroje, závod Brno. Jediné volné místo bylo pak na detašovaném pracovišti v Adamově u Brna, v Adamovských strojírnách, kam jsem pak denně dojížděl vlakem třiadvacet let. Byla to vlastně trestanecká kolonie, jak jsem záhy zjistil, neboť z desetičlenné skupiny techniků kolem sálového počítače ZPA 600 byli mými novými kolegy také tři bývalí učitelé z Vojenské akademie včetně degradovaného podplukovníka Koutného, který býval dokonce vedoucím katedry.

Celá ta situace nepostrádala komický rys. Byl to opět standardní komunistický Absurdistán. Adamovské strojírny totiž patřily do trustu Všeobecného strojírenství, což bylo eufemistické označení pro zbrojní průmysl, vyráběla se zde dělostřelecká munice pro Kadáffího a další arabské přátele, jakož i řízené protitankové střely a letecké rakety. A nyní v této veledůležité fabrice, přímo v informačním centru u počítače, pracovali čtyři úředně potvrzení nepřátelé režimu, z toho tři kovaní vojenští odborníci, a nikomu to nevadilo.(Snad proto, že soudruzi věděli, že ti tři jsou stále v hloubi srdce věrni jejich společným fetišům, že se nedá zapomenout na dobu, kdy s někým máte společné hračky?!)

Těsně před vánoci 1971 pak došlo k události, kterou jsem zpracoval do povídky, jež vyšla až v roce 1990 v Moravských novinách na paměť podplukovníka Koutného. Do naší skupiny patřili také tři komunisté, mladý průmyslovák Vaverek, kterého naverbovali do partaje na vojně, pak mechanik, můj jmenovec, pocházející z nějaké vesnice za Adamovem (ostatně o celém blanenském okrese se říkalo, že tam bude komunismus o deset let dříve než ve zbytku republiky), ale hlavně inženýr Unčovský, který studoval v Moskvě. Ač to zní až příliš schematicky, bylo to nechutné individuum, závislý alkoholik, který většinu pracovní doby trávil v místní hospodě, i když mě měl zaučovat do obsluhy počítače. Přesto si brousil zuby na místo šéftechnika, jež mělo být obsazeno od 1. ledna 1972, kdy měl být počítač plně zatížen třísměnným provozem. I stalo se pak velice podivným zřetězením náhod, zcela ve stylu antické tragédie, v němž každý z nás sehrál svou bezděčnou roli, že na odpolední směně posledního dne před vánočními svátky odhalil průmyslovák Vaverek v naší dílně protistátní letáky, které si tam bývalý podplukovník Koutný uschoval. Vaverka nenapadlo nic chytřejšího, než zavolat přiopilého Unčovského, který i přes alkoholové opojení okamžitě pochopil, jaká šance se mu naskýtá. Většina z nás totiž chtěla, aby šéftechnikem nebyl jmenován on, ale Koutný, když jsme správně předpokládali, že umí určitě lépe jednat a vystupovat, a jestli někdo dokáže z brněnských šéfů pro nás vytlouct nějaké prachy, tak nejspíše on.

Věci pak běžely automaticky. Unčovský okamžitě zavolal příslušníky zvláštního oddělení a ti zařídili vše potřebné s StB. Celá rodina Koutných byla zatčena na Štědrý den a první týden v lednu 1972 přinesly všechny deníky informaci o likvidaci prostistátní skupiny. O půl roku později manželka pana Koutného dostala čtyři roky, on dva. Když po návratu z kriminálu nemohl najít žádnou práci, spáchal pak Koutný sebevraždu. Aby vyšla na sto procent, skočil v zimě z hráze Brněnské přehrady. Napřed si zlomil vaz o led a pak se ještě utopil.

Tehdy po návratu do práce po Novém roce jsme všichni, včetně obou komunistů, odmítli nadále setrvávat se soudruhem Unčovským na jednom pracovišti a jelikož počítač musel běžet, byl bdělý a ostražitý soudruh přeložen do Brna. Do funkce šéftechnika byl potvrzen prozatimní vedoucí Luboš Čech a já, ke svému úžasu, jsem byl jmenován směnovým vedoucím, přičemž mými podřízenými byli, aby tragikomedie byla dovršena, oba zbývající komunisté.

Chtěl bych říci, že na rozdíl od bývalých prominentů a straníků, jakým byl i podplukovník Koutný, já neměl žádnou touhu bojovat proti Husákovu režimu. Nikdy jsem s komunisty neměl nic společného (snad jen semtam vzduch) a necítil jsem žádnou potřebu, že se musím nějak očistit, že musím napravit něco, co jsem pokazil, abych si nemusel přiznat, že celý můj dosavadní život byl omyl. Můj život totiž nebyl omyl a já neměl chuť jej utratit na donkichotský boj s větrnými mlýny, neboť takhle situace začátkem sedmdesátých let vypadala. Ze svých soukromých studií vojenské historie a strategie jsem věděl, že ještě žádné hnutí odporu samo o sobě nikdy nezvítězilo, nikdy nedokázalo zvrátit poměr sil a změnit režim. Centrum skutečné moci leželo mimo území našeho státu, v Moskvě, my byli pouhou kolonií, a pokud se mělo něco změnit, musela být napřed zlomena moc tohoto centra. A to vnější silou. Pak teprve, až bude moc centra otřesena, se bude moci uvažovat o nějakých lokálních změnách na periferii, rozebírali jsem situaci s Lubošem Čechem za těch dlouhých hodin, kdy počítač běžel bez poruch, a my neměli nic jiného na práci. A že těch hodin bylo.

Byla to dosti chmurná léta. Po pyrrhovském spolknutí Československa sovětské impérium útočilo na jih, aby se zmocnilo i dvou zbývajících mocenských cílů, o nichž už snil car Petr Veliký. Napřed v Alexandrii a pak i v Libyi, ale hlavně v Adenu, byly vybudovány základny sovětského válečného loďstva. Na území Jihoafrické unie pronikaly kubánské záškodnické jednotky ze základen na území Angoly, aby po sovětizaci africké špice mohla být, po Rudém moři, uzavřena i trasa tankerů kolem mysu Dobré naděje a západní Evropa, zbavená ropy, vydána vládcům Kremlu na pospas. Proto právě v této době Solženicyn, byl již v exilu, vystoupil s patetickým výkřikem - třetí světová válka již skončila a vyhrál ji Sovětský svaz!

V těch letech začali také Sověti, na podporu svých plánů, budovat oceánské loďstvo. Loděnice v Leningradu a v Nikolajevě horečně stavěly velké válečné lodi, souměřitelné s jednotkami amerických námořních operačních svazů. Napřed to byly vrtulníkové křížníky typu Moskva, pak již hybridní letadlové lodě třídy Minsk a na skluzech byly založeny kýly pro ještě větší, plnohodnotné letadlovky. Obrat nastal až začátkem let osmdesátých, kdy Sověti, v touze proniknout k pobřeží Perského zálivu a kontrolovat dopravu ropy hned u pramene, upadli do pasti Afgánistánu a objev nafty a zemního plynu v Severním a Norském moři učinil ropné obklíčení Evropy jaksi nemožným.

Možná jsem se této teorie centra chopil jako alibi pro sebe a stal se tak typickým objektem šedé zóny. Nechtěl jsem mít s komunisty nic společného, ale také jsem proti nim aktivně nevystupoval. Do jisté míry jsem se stal i sám sobě rukojmím, neboť jsem věděl, že když chci každý druhý rok vyjet na moře, nemohu na sebe upozorňovat. Také já jsem tímto přístupem s nimi uzavřel určitý druh nepsané smlouvy (jež se dokonce formalizovala, jak se zmíním později), a tím mě měli v hrsti.

Takže upřímně uvádím, že opravdu nevím, jak bych se zachoval, kdyby se na mě někdo obrátil, abych se kupříkladu stal signatářem Charty 77. Domnívám se, že organizátoři Charty si byli této situace vědomi, a obraceli se pouze na „proklaté“, tedy na lidi, kteří již byli režimem proskribováni a stejně nic jiného jim nezbývalo, neměli co ztratit. Soudím tak z toho, že za celých dvanáct let existence Charty jsem na ni nikde a nikdy nenarazil. Na někoho, kdo by mě začal oťukávat. A také z několika stovek mně známých lidí se nic takového nikomu nepřihodilo. Pokud by o tom ze strachu mlčeli, tak po roce 1989 by určitě neodolali tomu, aby se nepochlubili, že byli verbováni do Charty. Nic takové jsem ale nezaznamenal. Vyplývá z toho jeden jediný logický závěr. Charta 77 neměla zájem na masovém rozšíření, zřejmě neorganizovala žádné kampaně na získání co největšího počtu signatářů a já se necítím oprávněn, abych posuzoval, zda to byla dobrá nebo špatná taktika. Faktem zůstává, že Charta se stala elitářským klubem, kde podpisování se nabízelo kamarádům a kamarádům kamarádů po linii starých mocenských a společenských vazeb, majících základ ještě před rokem 1968, ale ne před rokem 1948!, a v tom vidím důvod, že po roce 1989 Charta dopadla jak dopadla.

Zpočátku jsme jako jachtaři jezdili prostřednictvím cestovní kanceláře Sportturist a nikoho nenapadlo prověřovat, jaký vztah lidé na soupisce mají k Husákovu vedení. Věděli jsme jen jedno, všechny posádky se musejí v pořádku vrátit, abychom příští rok mohli vyjet znovu. Takže v dobách, kdy ze zájezdů Čedoku se vracela někdy sotva polovina účastníků, z jachtařských zájezdů Sportturistu se vraceli všichni.

Takovým zájezdem byla i moje první plavba s Jiřím Wytáčkem v roce 1973. Značnou komplikaci představovala doprava jeho plachetnice k moři. Naložili jsme ji na železniční vagon v Českých Budějovicích a nechali převézt do Magdeburku v NDR. Zde nám místní stanice Československé plavby labskooderské zajistila složení na hladinu Labe a vlek za československou nákladní lodí po proudu do západoněmeckého Lauenburgu. Tam jsme se odpojili a již poháněni vlastním přívěsným motůrkem projeli kanálem do Lübecku, a až v tomto starém hansovním přístavu postavili stěžeň, abychom konečně pod plachtami po řece Trawe doplachtili v Trawemünde k Baltickému moři. A teprve po této komplikované předehře zahájili vlastní plavbu.

Rozepisuji se o této expedici tak široce nejen proto, že byla první a může sloužit jako vzor pro všechny ostatní, ale hlavně proto, že za plavby po Labi jsem zažil dvě velice specifické situace, mající úzký vztah k tématu tohoto vyprávění. Myslím, že to bylo hned první den po opuštění Magdeburku, kdy jsme proplouvali vojenským prostorem Sovětské armády. Dlouhé hodiny jsme míjely stovky a stovky transportérů, obojživelných vozidel a nákladních automobilů, vyloďovacích člunů a další ženijní techniky. Nikdy jsem takové nakupení válečných strojů neviděl a asi také neuvidím, a zcela jasně jsem si uvědomil, jak strašlivá síla je neustále nachystána k výpadu na západ. Pochopitelně že po řece pluli také západoněmečtí dopravci a myslím si, že v nich byla pěkně malá dušička.

Jenže o den později nás čekala ještě úděsnější podívaná, na kterou nikdy nezapomenu. Bylo to v úseku, kde Labe dělalo hranici mezi Východem a Západem. Asi to bylo v neděli, protože za toho parného letního dne se na levém břehu rekreaovalo tisíce lidí. Mezi zaparkovanými vozy byly do písečných mělčin vetknuty pestrobarevné slunečníky, pod nimi se na pokrývkách bezstarostně opalovali lidé, jiní spokojeně plavali v řece, u břehu po sobě cákala děcka a jejich nadšený řev doléhal až do středu řeky, kde ve vleku za tisícitunovým člunem plul náš droboučký „Sirius“.

Stačilo otočit hlavu maloučko doprava a přišel šok. Pravý břeh byl absolutně pustý, bez jediného človíčka, zarostlý lebedou. Ve vzdálenosti cca sto metrů se pak od obzoru k obzoru táhl nestvůrný plot. Obrovité traverzy, snad deset metrů vysoké, spojené osnovou ostnatého drátu a pokryté deskami ocelového pletiva. Každých pět set metrů tento gigantický plot, jehož obludnost umocňovala ještě jeho technická dokonalost, preciznost a přímo vypulírovanost, vyztužovala strážní věž z prefabrikovaných betonových dílců, s mohutným světlometem na plošině, za nímž se krčil voják s dalekohledem.

Stal jsem se tedy členem poměrně výlučné skupiny, která únik před komunismem našla v námořním jachtingu. Asi to byla ta nejdokonalejší možnost ze všech, která se dala dosíci (a byl o ni dosti značný zájem). Člověk se mimo ten obří koncentrák, který se rozkládal od břehů Labe až po Sachalin, dostával nejen duševně, ale také přímo fyzicky. Měl jsem tedy to štěstí, že jsem byl ušetřen vězeňského komplexu, kterému propadlo tolik mých méně šťastných spoluobčanů (a z něhož se horečně léčí dodnes). A navíc jsem viděl alespoň kousek světa v období, kdy je to pro člověka nejdůležitější.

Většina českého národa se z téhož důvodu vrhla na chalupářství. Chalupa znamenala nejen fyzický únik z bezútěšnosti panelákového sídliště, z komunisty deformovaného prostoru do přírodního prostředí, ale hlavně psychický únik z mozkové pračky komunistické ideologie ke starým ověřeným hodnotám minulých generací i s tím pečením domácího chleba.

Měl jsem to štěstí v neštěstí, že jsem pracoval u firmy, kde šedesát procent zaměstnanců tvořili vysokoškoláci. Nemohlo se to nepromítnout ani do práce takových oddělení, jako bylo kádrové. Poté, co jsem se vrátil z prvního zájezdu, který vlastně organizovala cestovní kancelář, získal jsem „kredit“ u příslušných složek svého zaměstnavatele. Nehledě na to, co jsem měl v papírech, byl jsem ten, který se spolehlivě vrátí a se kterým nebudou potíže. A tak v dalších letech firma zase nedělala potíže mně. Určitě se o to také přičinila paní Petříčková z kádrového oddělení KS Brno, která do své funkce musela zabloudit nějakým bláznivým omylem, neboť vím o případech, kdy několika antisocialistickým živlům doslova zachránila existenci. Jedním z nich byl konečně i pechový podplukovník Koutný a jeho příběh, který mi vyprávěl jednou ve vlaku cestou z Adamova do Brna, je natolik bizarní, že neodolám jej uvést.

Někdy na podzim 1970 se Koutný dověděl, že je určen k likvidaci a že bude koncem roku z vojenské akademie vyhozen. Začal tedy obcházet brněnské podniky a shánět si civilní zaměstnání. Když řekl, že bude propuštěn z armády, ukázali mu všude dveře. V prosinci pak navštívil i Kancelářské stroje, zaklepal na dveře paní Petříčkové a zeptal se, zda nepotřebují mechanika. Bohužel, odmítla ho paní Petříčková a když byl K. už ve dveřích, utrousil, že má také diplom inženýra. Počkejte, vykřikla paní Petříčková (jaksi se mi nechce napsat kádrovačka), my potřebujeme inženýry jako techniky k počítači. Věc měla ale háček, tabulková místa techniků musela být kvůli mzdovým fondům obsazena do konce roku, ale pan Koutný měl být uvolněn z armády teprve až po skončení roku.

A teď to přijde. Co by si ani Ionesco s Havlem nevymysleli. Zapracoval zcela specifický komunistický khaki šiml. Věrná sekretářka podplukovníka Koutného ukradla novému vedoucímu katedry osobní spis svého bývalého šéfa a zjistila, že podle zvyků armádních personalistů, pro které každý měsíc měl standardně třicet dnů, má být pan Koutný propuštěn ke 30. prosinci 1970! A tak na Silvestra 1970 se paní Petříčková dostavila na své kádrové oddělení, aby ve dvě hodiny odpoledne přijala pana Koutného do práce. Nikdo z těch dvou netušil, jakou absolutní smůlu nové zaměstnání bývalému podplukovníkovi přinese.

I paní Markvartová, která paní Petříčkovou v kádrovém oddělení posléze vystřídala, je pak vedla přesně v intencích své předchůdkyně. Zcela náhodou byla manželkou onoho pedantického majora z vojenské katedry, který tolik připomínal de Gaulla, a protože většina zaměstnanců byla absolventy brněnské elektrofakulty a pochopitelně majora Markvarta dobře znala, panovalo mezi námi a jeho manželkou tiché spiklenectví. Potvrzovala mi tedy i ona bez problémů výjezdní doložku s jedinou podmínkou, že se musím po návratu stavit a vyprávět. Na základě těchto zkušeností jsme pak s Lubošem Čechem, mým adamovským šéfem, jehož otec jako přesídlený Volyňák měl s bolševiky přebohaté zkušenosti, stanovili definici komunisty. Komunisté jsou jako vlci, zněla, jednotlivě nejsou nebezpeční, ale běda, jak jsou ve smečce!

Těžko se mi to popisuje, ale kdykoli jsem měl jednat s někým, o němž jsem věděl, že je členem partaje, cítil jsem se nesvůj. I s těmi dvěma kolegy v práci, s nimi jsem strávil nekonečné množství směn. Vnímal jsem je jako bytosti, které ztratily část sebe, část svrchované lidské autonomnosti a místo toho mají v sobě časovanou pumu, která je může kdykoli přivést k výbuchu, a ten především zabije mě. Nechápal jsem je a vždy byl ve střehu, měl jsem pocit, že jsem uzavřen v jedné kleci s kočkovitou šelmou, od neškodné kočky (ale i ta může podrápat!) až k lidožravému tygru - to podle toho, jak ti lidé svůj komunismus brali vážně.

Bohužel ten největší jachtařský plán mi nevyšel. Ač byl v Brně založen specializovaný klub TJ Námořní jachting, který měl dát do provozu „Martina“ a já se stal jeho členem, zprovoznit tu velkou ocelovou plachetnici se nepodařilo. Vadily tomu jednak tehdejší celní předpisy a hlavně pak omezené možnosti výjezdu do zahraničí. Ta loď byla příliš veliká, takže nebyl nikdo, kdo by se mohl zaručit, že posádky dostanou výjezdní doložky v patřičném počtu. Ač jsem na jeho stavbě odpracoval stovky hodin, loď se nepodařilo dokončit a já, abych tak řekl, jsem se s ní nikdy nezasnoubil. „Martin“ pak rezavěl na různých místech v Brně a na Brněnské přehradě až do roku 1989, kdy se konečně na stará kolena dočkal slané vody. Ale už beze mě.

Tehdy jsme neuspěli i přesto, že koncem sedmdesátých let jsme měli svoji cestičku na Krajskou správu pasů a víz. Především chci říci, že v tom nebyly žádné úplatky. Ale podle hesla, že v komunistickém Absurdistánu je všechno možné, byl estébák, jenž tehdy stál v čele Krajské správy, sportovním fanouškem. Šel na ruku hlavně fotbalistům, košíkařům a volejbalistům při jejich sportovních zájezdech, snad i proto, že jejich sídlo, pověstná „Leninka“, přímo sousedilo se sídlem brněnského sportovního giganta TJ Zbrojovka.

A nakonec šel i na ruku nám, námořním jachtařům. Byla to opět gentlemanská dohoda (s čertem), formalizace oné nepsané smlouvy, kterou kromě hrstky disidentů uzavřel s režimem tak či onak každý (a to je taky pravda). Za to, že jsme se zaručili, že nikdo nezůstane za kopečky, mohli jsme předložit seznamy námořních jachtařů z bývalého Jihomoravského kraje, kteří chtěli strávit dovolenou na moři, a ti pak dostali tzv. slepou výjezdní doložku, tedy doložku, kterou státní banka nekryla devizami. Těch pár dolárků na kotevní poplatky a nějaké to muzeum si už musel každý „nějak“ sehnat sám.

Připouštím, že v tom bylo cosi vskutku ďábelského, neboť jsme byli nuceni se vlastně kádrovat navzájem, být si navzájem, jeden druhému, rukojmím. Vzpomínám si, jak jsme se neustále varovali, že když chce někdo utéct, ať si, proboha, koupí zájezd s Čedokem, ale ať za žádnou cenu neuteče s lodí, protože by to polepil jednou provždy padesátce ostatních.

Od roku 1971 až do roku 1989 jsem byl prakticky každý druhý rok venku a postupně si projel všechna evropská okrajová moře plus příslušné země. Dánsko, Švédsko, Norsko, Anglii a Německo na severu, Turecko, Řecko, Itálii a Jugoslávii na jihu. Nebyly to ale žádné přepychové dovolené, strávené vyvalováním na Zlatých píscích, ale tvrdé a vysilující expedice, kde se člověk, umlácený v moždíři miniaturního lodního trupu, ani nevyspal, ani pořádně nenajedl. Někdy už nebylo co, někdy nebylo kam to jídlo strkat, protože žaludek jsem míval až příliš často přímo v krku.

Samozřejmě že jsem se stále zajímal o scifi. Snad v roce 1979 (když je to špatně, tak to, Zdeňku, oprav) jsem si v Mladé frontě všiml článku o založení prvního scifi klubu na pražském matfyzu a výzvy, ať se přihlásí i mimopražští zájemci. Nějakou dobu jsem koketoval s myšlenkou, že se přihlásím, ale v pětatřiceti jsem si připadal už starý na nějaké studenty.

Nějaký psychoanalytik by asi odhalil, že k tomu rozhodnutí přispělo i to, že jsem se přestěhoval a ztratil tu bizarní „vesnici“ u nádraží, v níž jsem žil od útlého dětství. Někdy v osmdesátém roce byly schválena výstavba podchodu před hlavním nádražím a chytří statikové spočítali, že hluboká stavební jáma naruší stabilitu sousedících budov. Náš hradní dům musel být vyklizen (baba Prchlica jako věrný gardista odmítla se vystěhovat, více než rok žila úplně sama v té pusté obrovské budově, snad dokonce bez světla, plynu a vody) a já se i s rodiči v roce 1981 přestěhoval do nudného paneláku v Kohoutovicích. Tím skončila jistá životní etapa a otevřela se nová, kde se náhle vynořila volná plocha. Nu a já ji zaplnil psaním (mohl jsem se také oženit a neničit papír). Ta naše železobetonová krychle stojí padesát metrů od lesa a já zjistil, že se mi dobře ťuká na klapky psacího stroje, když se při tom dívám do zelené stráně a kamsi hluboko na vzdálené, v údolí utopené hliníkem se lesknoucí kopule brněnského Výstaviště (totéž platí pro klávesnici počítače, na němž píšu i tento článek).

V lednu 1983 jsem sesmolil svůj první text, spíše jen literární hříčku, napsanou jednou větou, a troufale ji poslal do CKČ. Někdy v březnu jsem dostal vyrozumění, že jsem postoupil do užšího výběru a že jsem zván v dubnu na Parcon do Pardubic. Večer v kinosále jsem poté s napětím čekal, zda se nějakým zázrakem neoctnu mezi patnácti vyvolenými, kteří se tísnili na podiu, leč nestalo se tak.

Téhož večera, jen značně později, mě na schodišti té kolejní budovy, kde jsem se před patnácti léty probudil do rána 21. srpna 1968, zastavil drobný štíhlý černovlasý mladík v brýlích s tlustou obrubou a začal se mi v podstatě omlouvat. Že na mě zapomněli, že dokonce uvažovali zařadit mou povídku na některé z předních míst, ale pak se jim přece zdála, vzhledem k tomu že fandom teprve vznikal, příliš průhledná, a že mi tedy chtěli dát alespoň diplom, ale v tom zmatku si každý myslel, že diplom vypsal ten druhý. Doufám, Zdeňku, že to nepopřeš.

No a tím to všechno začalo. Necítil jsem se odpovědný za komunismus, já ho ani neporodil, ani nevypiplal z dětských plen, a proto jsem se ani necítil osudem předurčen k tomu, abych mu osobně zakroutil krkem. Něco jsem ale o něm věděl a cítil jsem nutkání to sdělit dál. Ne, abych se očistil, já neměl z čeho, ale abych se vyslovil k základní životní situaci, do níž jsem se dostal nezaviněně, činností oněch hyperaktivních jedinců, kteří si za všech epoch myslí, že jedině oni mají pravdu, že mají patent na rozum, a proto jsou vyvolení kázat ostatním, jak to kupříkladu činí dnes příslušnící náboženských sekt a koneckonců i některé ekologické skupiny.

Musel jsem jet na školení do Prahy, abych se tam seznámil také s Moravákem, s rodilým Boskovičákem Pavlem Kosatíkem. To už mi na polici stál Mlok a v šuplíku jsem měl dvacet povídek. O nějaký ten rok později odešla Jitka Železná na mateřskou dovolenou (právě o letošním knižním veletrhu jsme v Praze s Honzou Hlavičkou a s ní na to na stánku nakladatelství Ivo Železný vzpomínali) a na její místo redaktora nakladatelství Čs. spisovatel se podařilo upíchnout právě Pavla Kosatíka. Ten mi vzápětí vyrazil dech, když mi nabídl, že mi v téhle baště normalizační kultury udělá knížku.

V dubnu 1886 jsem Pavlovi poslal seznam povídek, které by přicházely do úvahy a v říjnu téhož roku jsem dostal optimistickou odpověď, v níž mi Pavel nadšeně sděloval, že se to podařilo, že jsem v edičním plánu. Je třeba se také zmínit o dr. Nesvadbovi, jehož si Pavel takticky vybral za lektora a který se o mých povídkách vyjádřil až nezaslouženě dobře a má tedy značný podíl na mé první knížce.

Původně v ní mělo být třináct povídek, včetně Legendy o Madoně z Vrakoviště. Ta, spolu s povídkami Človíčku... a Pád na nebesa, měla tvořit uzavřený triptych, spojený tématikou Vrakoviště. Pak měly následovat celky Nahoře a Dole, které nakonec ve více méně navrhované podobě v Nešťastném přistání i vyšly.

Zpočátku nakladatelství za ředitelování soudruha Pilaře proti takto členěné knížce nemělo námitky. Sám Pavel navrhoval zařadit Madonu na úplný začátek, slabší povídku Pád na nebesa (tak jsem chtěl, aby se jmenovala celá knížka), připomínající spíše traktát, zkrátit, a v jazykové hříčce Příšpulek do různého vynechat nebo nějak zahalit slovo diktátoři.

Ještě 1. prosince 1986 jsem dostal od Pavla Kosatíka dopis, týkající se v podstatě pouhých prkotin. V povídce Příšpulek do různého mělo být slovo diktátoři nahrazeno slovem vládcové, v povídce A čím jste vy? můj návrh, aby místo „najde každý blbý esenbák“ nahrazovalo neutrálnější „najde každý blbý policajt“, byl shledán nedostatečný a z povídky Pád na nebesa byly nekompromisně škrtnuty dvě věty (narážky na to, že lidé se museli zřeknout příbuzných, kteří zůstali v cizině).

Dále mi Pavel prozradil i další drb, který se u nich na baráku šířil. Za všechno může Jiří Marek, který prý po nějaké vypíjendě na Dobříší čůral s Pilařem do jednoho pisoáru a přitom mu vyčítal, jaký protistranický škvár se chystá vydat. Nevím, jestli je to pravda, ale na každý pád jsem se cítil polichocen, jaké koryfeje normalizační kultury jsem přinutil, aby si mě všimli. A tak pak v roce 1988 vyšlo Nešťastné přistání v nešťastné zmrzačené podobě.

O to více jsem byl potěšen, že mi pan Kantor s Jardou Veisem vzali Královnu Šumavy do MF a vydali v Lovcích černých mloků. Myslím, že dosti riskovali, neboť byla mnohem ostřejší než cokoliv v Nešťastném přistání. Já sám ji pokládám za svou nejlepší prózu, inspirovanou komunistickým Absurdistánem, která navíc i dnes, za pilného česko-německého kšeftování v příhraničí, má co říci.

Co ještě dodat? Snad to, že v létě 1989 jsme byli na plavbě přes Severní moře do Anglie. Na zpáteční cestě, loď opět naloženu na velkém náklaďáku (jmenoval se Hubert), jsme se zastavili v Berlíně (východním). Jelikož jsme měli výjezdní doložky do Západního Německa, pokoušeli jsme se proniknout i do Berlína Západního. Dva z nás přes kontrolu prošli, dva ne. Já byl jedním z těch smolařů. Zavolali jsme si nadřízeného důstojníka a drze mu tvrdili, že máme výjezd do Západního Berlína i když na doložce bylo černé na žlutém (pamatuje si ještě někdo, že ty veledůležité papíry měly právě tu barvu?), že právě pro toto území neplatí (čehož si právě pasoví úředníci u našich šťastnějších kamarádů nevšimli). Nakonec jsem mu řekl, proč nás nemůže pustit a udělat nám radost. Podíval se na mně pohledem spráskaného psa a pak vykřikl: A kdo udělá radost mně?!

Potom jsem seděl na lavičce na Alexanderplatzu pod Fernsehenturmem a najednou, jak jsem se díval po tom hemžení našich třídních soudruhů se mě zmocnil takový zvláštní pocit. Najednou jsem věděl, že to tak dál už nepůjde. Snad jsem si i vzpomněl na ten hrůzný plot, který jsem viděl v roce 1973 na Labi, ale najednou se ve mně, kde se vzala tu se vzala, objevila jistota, že se něco musí stát. Že kyvadlo se zastavilo v krajní poloze a že už tam stojí moc dlouho, takže musí začít zákonitě padat zpět.

Za čtrnáct dní zaplavili prchající dederóni Budapešť a pak i Prahu. Lavina se dala do pohybu a zrychlovala celý podzim, ekonomicky zlomená Moskva nereagovala, až přišel pátek 17. listopadu a pak sobota s Miniconem v Praze, kde napřed vyděšený RR líčil své zážitky ze studentské demonstrace a O. N. pronesl svůj nescificky zásadní projev.

Vzpomínání na komunismus - 4