Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

O science fiction někdo prohlásil, že je to v podstatě ostrůvek realismu v moři obecné fantastiky. Nicméně, v málokterém SF díle se setkáváme s takovým stupněm živoucí, věrohodné reality, že bychom se po přečtení ještě chvíli motali v autorově světě. Spisovatelé jsou většinou plně zaujati svým velkolepým nápadem a svým hrdinům se věnují až následovně. Málokterý hrdina sci-fi je prokreslen více než loutka v černém divadle. Ondřej Neff konečně napsal, že SF je především literaturou Nápadu, a že se jí proto daří lépe v kratších žánrech. Skutečně dobrých SF románů je poskrovnu; utáhnout postavy na dvou stech stranách je pro mnohé nepřelousknutelný oříšek.

       Silverbergovo Dying inside vyšlo u nás bez většího rozruchu; dostalo se mu jedné rozpačité recenze v Ikarii. Přesto je v Americe považováno za jeho opus magnum. Proč?

       Jsou příběhy, na které musí čtenářská obec, ve svém gross, vyzrát. Příběhy beze spádnějšího děje, bez drásavých odhalení, příběhy, které by mohly být označeny jako nudné. Život telepata Davida Seliga k nim beze sporu patří. Už od počátku knihy je znám její konec, a nejen to, žádný její dějový pohyb nás rozhodně nepřekvapí. Selig postupně ztrácí svoji schopnost, až o ni docela přijde; tot' vše. Tečka. Hemingway by z toho udělal povídku na dva odstavce. Silverberg to hodil do dvě stě stran dlouhého románu. Kdo čekal dramatické mentální souboje, dějové proudy v celosvětovém měřítku, musel být oprávněně zklamán. V záplavě standardisovaných barvotiskových dobrodružství se tento román jeví jako politováníhodný mrzáček, neschopný delšího přežití.

       Pokusím se teď vysvětlit, proč byl můj intošský mozeček knihou přesto nadšen. Zkusím tu předestřít důvody, proč právě takovou literaturu je zdravé občas číst. Není jich mnoho, ale najdou se.

       Umírání v nitru pro mne představuje jeden z možných výsledků fůze prvků science fiction s mainstreamovou technikou literatury. S neuvěřitelnou pečlivostí nám tu Silverberg vykresluje obraz člověka naší doby, resp. doby nedávno minulé, obdařeného telepatií, obraz suverénně přesvědčivý a realistický. Tohle je krystalický výtvor sci-fi realismu, ukázněné imaginace, která při vší hektičnosti dbá na hranice představitelného. Selig se snaží co nejvíc zneviditelnit a využívá svého talentu k pokoutnímu šmírování a maloformátovým podfukům. Jeho talent mu v podstatě k ničemu není, protože ho odpovídajícím způsobem nevyužije. Mentální voyeurismus mu přináší pocit nesmírné extáze, která však plodí kocovinu výčitek, existenčních stavů odcizení, vyděděnosti atakdále. Vztahy k ostatním lidem si upraví až poté, co o svoji schopnost přijde.

       Zajímavý je postoj Seliga k ostatním telepatům. Dokud je nenachází, touží po nich, když se pak ale s jedním takovým setká, výsledkem je nijak solidní přátelství. Jeho kolega Nyquist se mu jeví jako člověk bez problémů a zábran, který ze své schopnosti nemá žádné výčitky svědomí.

       Prosté neporozumění. Stejně tak i Seligův erotický život: projde jím mnoho žen, žádná z nich však natrvalo. Snad byly pro něj příliš průhledné, než aby je mohl milovat; znal všechny jejich slabiny včetně těch, které nikdo dobrovolně neodkrývá.

       Hrdinové románů nutně musí procházet všelijakým utrpením, aby mohli nakonec dosáhnout toho, oč v románu jde: Poznání. V Umírání v nitru je toto poněkud diskutabilní. Po celou dobu bylo čtenáři víceméně jasné, že by se Seligovi žilo lépe bez telepatie; Selig k tomu chtě nechtě dospívá v závěru knihy, kdy je již mentálně „hluchý.“ Poslední odstavec, coda, románu končí v celkovém smíření a zklidnění. Ze Seliga je obyčejný člověk, a to natrvalo, až do jeho smrti. Finito. A je na čtenáři, jak to celé přijme. Toto je jedna z možností.