Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       

POP, to je pro mě bezprostřednost a otevření se. The Beatles, The Doors. Snaha vyniknout a zaujmout za každou cenu, apoštolsky zvěstovat a srát se do všeho s pocitem vlastní nezbytnosti, tomu já říkám SHIT. O PUNKU zde nemá cenu mluvit, myslím, že otázka zní: CyberPop, nebo CyberShit?.

       Ano, Zdeněk Rampas mě zas nevinnou otázkou poňoukl k neobyčejnému vypětí sil, tedy ke zrecenzování a zkritizování časopisu Živel. Předesílám, že Živel už nebudu označovat za fašistický, už nejsem v takové depresi/agresi a pokusím se nezmiňovat o Tom časopise, který tady byl předtím, ani o tom, jak daleko je člověk schopen vidět, připojí-li si zakončení očního nervu na computerový display. Mám přece nějakou tu „otevřenou humánní inteligenci“, občas taky „senzory enhancement“ a možná i „deeper insight „ by se mi mohlo podařit někde vyštrachat.

       Už nějaký ten pátek vychází časopis o počítačových hrách SCORE. Jeho redaktoři v něm uveřejňují dlouhé statě plné blábolivých výkřiků a trapných pokusů o vtípky, přičemž nikdy neopomenou čtenářům zdůraznit, že píší „recenze“, že oni jsou ti chytří, kteří všechny hry dohrají až do konce a že pirátské kopírování softwaru je trestné. To je časopis pro dvanácti až čtrnáctieté pařany, kterým je potřeba pořád opakovat, kdy se mají bát, kdy mají vypnout počítač, a že je taky potřeba spát. Někteří z toho vyrostou a s tím, že natom, že neumějí ani pozdravit holku, něco bude, přejdou na BRAVO.

       Někteří z toho nevyrostou. Mají takových patnáct až sedmnáct, chodí na střední školu, čtou sci-fi, lepí si modely raket, ohledně počítače mají největší strach, aby se jim nesmazala kopie Hacker Crackdown a s nábožnou úctou instalují FractInt.

       (mluvím z hlediska redaktorů časopisů o modelech čtenářů)

       Ti chlapci ale nejsou blbí, vědí, že TV NOVA vymývá lidem mozky, že je potřeba myslet ekologicky, že válka v Bosně je zločin proti humanitě a taky že žijeme v postmoderním světě a je nutné připustit pluralitu názorů. Takhle bych mohl pokračovat dlouho. Dnešní svět je složitý. A ve své samotářské vyautovanosti potřebují něco, co by jim dalo pocit, že svou inteligencí všechny přemohou, nějakou tu New Edge, kde se technologie, umění a filosofie střetávají na krvácejícím ostří budoucnosti a nikdo o tom neví, jenom oni.

       Ještě k té sci-fi (to znamená i fantasy, ale záměrně nepíši SF). Pokud souhlasí všechny detaily a čísla, je vše v pořádku. A pokud se v knize dokonce vyskytne věta jako „Láska hory přenáší, to přece ví každej.“, jsou uchváceni vtipností textu a jeho duchovní hloubkou, když se v článku mihne archetyp nebo mýtus, jsou přímo opilí jeho významem.

       Pro ty je tady teď ŽIVEL, světaznalý, vždycky IN a sexy, aby měli nad čím slintat.

       

       Rozhovory, krátká publicistika, liší se něčím ŽIVEL od TV NOVA? S novinářskou snahou informovat hlásá názory a klišé, která někde někdo vymyslel a s poukazem na to, že čtenář si musí udělat vlastní názor, vtahuje všechny k účasti na formování společné ideje různorodosti. K odchylkám však na rozdíl od médií pro střední generaci zaujímá nadšený postoj a argumenty o přirozenosti a potřebnosti se jim snaží najít ve Společnosti přece jen nějaké legální a oprávněné místo. Pokud je někdo natolik jiný, že t o nejde, přichází klasické Zlo.

       Já osobně za hlavní na postmodernismu považuji princip BÝT SÁM SEBOU, navrátit řízení vlastní osoby do vlastních rukou. Nejde až tak úplně o rozpad kódu, o zhroucení měřítek a hodnot mezi lidmi. Vždycky totiž zůstává jistý základ, klíč, jakási páteř, DNA vesmíru, hloubka lidské psýché. Roztříštění svazujících Systémů a Konvencí je prvotním předpokladem k nastoupení cesty do této hlubiny. Nemilosrdně tříštili už hippíci před třiceti lety, ale nedošli daleko, neměli tu sílu, nebyli ale tam, kde jsme teď my. Člověk Tam může upřít zrak, ale nemůže tam. Pokud je svazován a nemá svou jistou osamělost, nemůže klesnout dostatečně hluboko a vystoupit dostatečně vysoko. K tomu je tady onen postmodernismus. Člověk musí dospět a napojit se na ten prazáklad a prožívat ho vědomě. Mýtus o tom, že ke komunikaci a k soužití je potřeba nějaká iluze a dohoda je bezpředmětný.

       Dobře, kdo si ale v dnešní době dovolí dospět, když tím přijde o všechny radosti mládí, výhody jsou diskutabilní a ještě k tomu je to taková dřina. Kdo si vezme na triko tu odpovědnost a svědomí někoho ovlivnit vlastními názory a nebude ji házet na Společnost nebo aspoň někoho jiného?

       Človíček je malý, človíček nemůže přijmout žádnou ROLI. I já jsem byl onehdá v dosti nechutné depresi konfrontován s tím, jak jsem starý a že bych si měl vybrat postavu, osobnost. Velmi jsem couval, protože se mi vůbec nelíbilo být třeba nějakým divným umělcem (v depresi vám pomáhá akorát když něco tvoříte, abyste se dali dohromady) a psát holkám divný dopisy a vázat všechny na sebe jen silou osobnosti, protože by si vytvořili odstup, propast a byl bych sám. Takových rolí přicházelo povícero a v každé jsem se cítil jako v kalhotách pro obra. Archetyp je jako obrovský stroj, který automaticky reaguje a jedná za vás a vy sedíte uvnitř, maličcí v té prázdné prostoře a nejste schopni jeho chod ovlivnit, nějakou silou do něho zasáhnout. Je to jako Sheldrakeovo morfopole, jehož tvar i velikost jsou dány minulostí. A vás je jenom kousek.

       Musí se dorůst, a jak píše Holdstock v Lavondyss, osobnost není archetyp. Archetypy a role jsou masky a persóny duše, kterých musí mít každý několik a užívat je podle potřeby. Nejlépe kompletní sadu. To je potom vyzrálý a velmi silný člověk, který nejen, že dokáže ukázat lidem cestu, ale i vytvořit novou. Otevřít Hloubení.

       To jsou podle mě dneska trendy postmodernismu, ne nějaké směšné odlišení se. A to je to, co by asi chtěli dělat v Živlu ti „designéři New Edge“, ale jak by mohli, když to nazývají hipíckou uprděností?

       

       Už v roce 1983 zpívali londýnští Death In June svou Smrt Západu:

       

       They're making the last film

       They say it is the best.

       And will you help make it?

       It's called the death of the West.

       

       A přibližně někam sem, na počátek yuppíckých a hackerských osmdesátých let bych zařadil i Živel, do té iluze neustálého pokroku a víry, že vše bude lepší a lepší. A možná bysme mohli jít ještě dál, někam k manifestu futurismu na počátku století. Nevím, proč tolik lidí, hlavně v Praze, klesá do těchto dob, k ideálům budoucnosti a humanity třícátých let. Jo, každé město je model vědomí, který přebírají i lidé, kteří v něm žijí. A v Praze je příliš mnoho institucí a oslnivých symbolů moci, je tím zakopána někde ve středověku. Ale v roce 1945 vybuchly atomové bomby a něco zemřelo.

       V 90. letech už ale nejde o technokratický pokrok, hackeři MIT, crackeři War Games i celý kyberpank jsou dávno pasé. Takoví chytráci jako Marwin Minsky natolik prozkoumali mozek a jeho funkce, že se zachechtají a řeknou vám: „Duše? Já na duši nevěřím. Všechno jsou to jenom struktury.“ Nyní je výzvou, jestli se technologie a kultura dokáže objevit ten rozměr vnitřní uspořádanosti. Ne ve smyslu poznat a analyzovat, ale ve smyslu vycítit organizovanost přírody a splynout s ní v koexistenci. Poznat lze jenom materiální stránku, ke které se ale synchronicitně pojí její psýché, ten motýlek. Jde o ekologii, ne ale asi o odvržení technologie a návrat na stromy. O střetnutí se na půli cesty k prospěchu obou stran.

       Lze si to ovšem přebrat značně jednoduše, totiž že úspěch tedy záleží na technologii, a na dveře si pověsit cedulku NEJSME TADY. ŠLI JSME NA NEW EDGE.

       Ten dobrý základ kyberpanku (to jest nikoliv ta pozdější sci-fi s CP reáliemi - jak může někdo označit Bioforge za kyberpank???) i prekyberpankoví Vetřelec a Blade Runner jsou vždycky o lidské přirozenosti. Proč Živel na tvorovi, který má snahu růst a přežít a využívá k tomu jako mnoho jiných živočichů hostitelský organismus, proč na něm vidí jen „transcendentní touhu zabíjet“? Biomechanoid No. 308 je stroj na děti, Giger nemá žádnou úchylnou posedlost sexem. A vůbec Vetřelec je o tom, jestli nemohoucí lidé, uzavření mrtví ve svých kybernetických rakvích, jsou ještě schopni vyrovnat se s prazákladní infekcí, s něčím, co chce ŽÍT. Je to noční můra, ale je smutné, že když trochu začerní kulisy, je to ještě v dnešní době někdo schopen interpretovat tak, že tu přirozenost, která se hlásí o slovo, je potřeba zničit a zapomenout. Jedině snad nějaký technokrat z Živlu, který se nikdy nenaučil hluboce přemýšlet nad sebou samým!

       Houbařsko/ ekologicko/ kosmická klišé současných módních vln, no dobře, taky způsob reflexe. Většina lidí se dneska té náročnosti k vlastní osobě leká a vrací se k starým modelům. Hnutí a trendy ale už nebudou ty celosvětové revoluce, budou zaměřené na čím dál užší a omezenější a roztříštěnější okruh lidí. Není to tak lákavé, jako síla a čistota masovosti, nad kterou lze jiskřit svým intelektem, že?

       Byl jsem dotázán, jak je to s tou novou religiozitou co se týče kyberpanku a údivem jsem málem otevřel ústa. Mezi těmi anti-autoritářskými lidmi na tom anarchistickém, atomizovaném a docela ještě svobodném Internetu?

       Na adresu knihy _Cyberia_ Douglase Rushkoffa (kterou zase popularizuje Vlasta Marek v MANĚ s naivitou sobě vlastní, nemají sice problémy s obsahem, ale vypadá to jako magazín pro ženy) pravil kdysi Erik Bloodaxe: „I have wiped my ass with better pulp.“ Obávám se, že kdyby uměl česky, řekl by něco podobného i o Živlu.

       Mezi počítačovými podzemníky panují podobné názory i na San Franciscké overgroundové kybermagazíny, ale bohužel náhled na dění se ostatním lidem dostává právě z jejich stránek. Zatímco většina kyberpankerů už pracuje v oboru ochrany počítačů nebo ještě sedí v base, přichází mohutná vlna komerčního zájmu o tohle téma, každý chce kyberpank a když už nejsou schopni ničeho jiného, aspoň uctívají fetiše a bohy, které dělají ze špičkových vývojářů. Kalí vodu a se zbožnou úctou plácají nesmysly, to především. Docela dobře si dokážu představit, jak to na Internetu v úzkých okruzích „šumí“ o stimulování mozkových center rozkoše kusem drátu namotaným okolo hřebíku. Ti kluci (promiňte, výzkumníci) sice slyšeli, že na sex musí být alespoň dva, ale poučeni o možnostech nejnovější technologie pevně věří, že oni to zvládnou sami.

       Vážení, Wired je humoristický časopis pro zasvěcené, lepší by bylo přeložit Sterlingovu reportáž z Prahy, aby se zasmáli i ostatní.

       V Blade Runnerovi jsou velice hezky skloubeny dva největší problémy kyberpanku. Dříve zmíněná neschopnost společnosti vyrovnat se s nikým již neočekávanou touhou žít a touha NEZEMŘÍT. Co všechno se dá očima na světě vidět, krásy celého vesmíru... A to všechno se v jediném okamžiku ztratí, zmizí.

       A tak všichni ti, co o životě nic nevědí a nikdy doopravdy nežili, hledají svou skříň (Povídání se skříňákem je PERLA!), virtuální realitu, alespoň nějakou realitu, ve které by možná mohli být něco platni, nebo marně touží „žít“ alespoň o trochu déle, víc. Nový svět a nové příležitosti nejsou, a tak se vytváří skupina dobrodruhů, snažících se vytvořit a osídlit virtuální Ameriku a je samozřejmé, že z důvodů, kvůli kterým tam jdou, se nakonec vyloupne akorát to zabíjení se, okrádání a kurvení. Jsou o slněni tím „logos“ počítačového světa a ztrácí přístup k ženskému principu „eros“. Ve sféře počítačů totiž není moc ženských, natož feministek, které by je nakopaly do přirození. A společnost obecně stárne, protože nové děti se nerodí. Samozřejmě že otázka, kdo tady pak bude, musí být vyřešena jako první: My, MY NESMRTELNÍ.

       Mým smutným mužským ideálem ale zůstává alespoň dát život a nechat žít. Cha, v Živlu se spíš dočtete: „V bezstarostné náladě bys mohl snadno zapomenout na bezpečný sex. Bezpečný sex tě chrání proti pohlavním chorobám a AIDS. Dbej na to, abys měl s sebou kondomy a použil je.“

       Taky že by byl Internet oním aetherem, který hledali alchymisté, si nemyslím. Byl to papír, byly to dráty, když se natáhly po celé zeměkouli? Jako na každé médium, i do drátů začaly „psát“ počítače. Dá se říct, že Síť je unikátním výtvorem, že okolo ní vznikají nové sociální struktury, pojetí moci a svobody. Spočívá to ale v LIDECH, i bez sítě, co přinese nového. Jediné, co poskytne, je zahlcení v nejlepším případě sekundárními informacemi. Když to LAIBACH Živlu meldují, zůstane tento naprosto paf.

       (Pokud je Tom Hitchhiker ten odborník na Internet, tak z té jeho recenze něco houká a vzbuzuje ve mně obavy, že jak napíše nějaký článek, nebudu ho moct dočíst do konce.)

       Blotter by vůbec byl dobrý název pro časopis. Zdá se, že Živel se jeho redaktoři dlouho a marně pokoušeli napustit něčím, o čem věřili, protože jim to všichni říkali, že má psychedelické účinky. Já proti redakci nic nemám a vcelku s ní sympatizuji, nechci ji zdeptat, ale snažím se pomoct. Když se ale tohle ale pokusí prodávat mezi těmi ocvočkovanými a s číry na ulici... Žádná story o dobrém časopise pro lidi s prvními dvěma čísly Živlu ještě nezačala. Já tady asi příliš divoce tančím v prachu minulosti (zbaven strachu, že z ničeho nic nebude nic - E) a odhodlávám se opatrně přilévat plutonium do epicentra atomového výbuchu ŽIVOTA, nicméně si nemyslím, že by zrovna o tom měl být časopis. Časopis by mohl být o všem možném jiném. Ta New Edge je TADY.

       

       xklodn00@dcse.fee.vutbr.cz

       

Grafická stránka dvojky byla po těch nepovedených omálovánkách dost dobrá. Žádnej obrázek ale nebyl vzhůru nohama. Stejně mě v živlu nejvíc chybějí básně.

       Jinak už se těším, až se v Alembiqu objeví nějaké Pentium, když má Martin Mrskoš zaregistrovaný termín virtuální dekadence, a psychotronici tam budou esotericky poskakovat na heptagramu chtíče s virtuální helmou na hlavě.