Interkom: Příliš vzdálený svět

Briana Aldisse jsme dlouho znali jen jako autora klasiky jménem Nonstop. V porevolučním boomu se svezl na vlně vydavatelského šílení a nabídl nám Skleník a Helikonii, později narušil svůj dobrý image slátaninou Malacijská tapisérie a definitivně jej zrušil novovlnním Kryptozoikem. Zvláště ten byl pro mnohé nestravitelným oříškem. Ač nepostrádal působivou atmosféru, jeho příběh byl poněkud nepřesvědčivý. Následkem toho získal čtenář povšechný dojem, že experimentální postupy Aldissovi nesvědčí.

Sbírka povídek Příliš vzdálený svět je na zadní straně oblálky označena jako science fiction pro náročné. Takové logo ve mne vzbudí očekávání dobrého příběhu a třebas i nějakého ponaučení. Tiše též doufám, že se při tom všem i dobře pobavím. Můj obraz Aldisse byl i po Kryptozoiku poměrně pozitivní, a tak jsem knihu přečetl a mohu podat svědectví. Po pořádku:

Název zajímavější nežli obsah. Tak bych charakterizoval divný pokus o kritiku, či snad jen popis reálií byvšího Sovětského svazu. Vypráví o anglickém obchodním zástupci, ve světě, který je uspořádán jinak, protože v něm nedošlo k VŘSR a Rusko je prosperující země, který letí do Moskvy a cestou se jeho letadlo dostane skrze záhadnou turbulenci do paralelního (tj. našeho) světa. Hrdina si projde brežněvovskou Moskvu, vyslechne si dojemné naříkání tamních lidí, zašuká si se servírkou a odletí zpět, přičemž je navrácen do svého světa. Toť vše. Jeden by si myslel, že povídky takového ražení se rodily toliko v soc. bloku, a ono ouha...

Téma povídky je mravoučné - srovnání moderních západních pseudohodnot (uch...) a moudré staroegyptské filosofie (erm...). Hlavní figura North je na dovolené v Egyptě, pohádá se s manželkou, která ho zapíchne, a on je pak podroben soudu staroegyptskými bohy. Zajímavá, leč v konečném důsledku laciná a odpudivá, je technika dosažení pointy: North byl zaživa pracovníkem jakési obchodní společnosti, nepříliš váženým, a kvůli své práci zanedbával maželku, nestaral se o synka atd.; u posledního soudu prohraje a je poslán do pekla - zpátky na náš svět... huh!

Vcelku zajímavá, leč nepříliš přesvědčivá povídka o prodávní lidských vzpomínek. Princip je ten, že tyto vzpomínky nemohou být jednoduše zkopírovány, ale musejí se přesunout - jejich nositel je tedy ztratí. Samozřejmě ryze nedobrovolně. Jde tu spíše o kritiku společnosti prostřednictvím SF motivu, nechybí hlasitý odsudek militarismu, tj. přesně ten typ povídek, které si čtou Svědci Jehovovi. Zaujala mne toliko blíže neobjasněná Operace Totálního Tatarství.

Stejně jako předešlá povídka vyšel roku 1991 v obnoveném novovlňáckém časopisu New Worlds. Jeho téma je mírnou variací na klasickou story „Kterak odvážný badatel objevil novou rasu,“ s tím, že tato rasa je od člověka evolučně odvislá a chystá se jej zlikvidovat. Jen způsob této likvidace je poměrně originální - jelikož je lidstvo zcela závislé na jazyku, na slově, které interpretuje (a zkresluje) skutečnost, bude zredukováno do podoby jediného verše pantumu, malajské básně. A badatel, který na Borneu tuto rasu humanoidních bytostí s kly a bez pupíku objevil, se stane nástrojem zkázy.

Povídka je psána halucinogenním a poměrně kvalitním jazykem a nebýt dost nevěrohodného zakončení, docela by mě i bavila. Takhle mne však na ní nadchl pouze jeden kratičký wisecrack o Ježíši Kristovi, který si dovoluji ocitovat:

„Myslím, že se narodil v Indii a plavil se v Noemově arše, protože u řeky Indu už nebylo místo... Ježíš byl chudý, jako já. Nemohl Noemu zaplatit za cestu ani pěťák. Noe byl drsý chlap. Podal Ježíšovi smeták a nakázal mu, aby zametal na palubě zvířecí lejna.

Dodávám, že tento úryvek nemá pražádný vztah ke vlastnímu ději, který mne už tolik nepřesvědčil. Třeba při četbě scény, kde se badatel brání hypnotickému působení Krysoptáka odříkáním rovnice, podle níž se vyrábí bělidlo reakcí chloru s roztokem hydroxidu sodného, jsem opravdu netušil...

#5, #6) Následující dvě povídky jsou parafrází na literární téma. Přeměna je poměrně nudná záležitost o Kafkovi naruby, v níž se šváb na den přemění ve slavného spisovatele - a co z toho vzešlo. Nic, co bych musel mít moc často, je to mdlé, bez chuti a bez zápachu, jednoduše to nemá žádný smysl. Léto už téměř skončilo je zase další z frankensteinovských variací. Nechápu, proč vůbec byla napsána: Frankenstein od Mary Shelley řekl totéž před více jak sto lety. O jeho další osudy nemám zájem.

Konverzační antimilitaristická agitka, jejímž jediným kladem je její krátkost, díky níž nestačí tolik pozlobit. Jistě jste si všimli, že to začínám odbývat - pomalu už ale není na co reagovat. Achjo.

Důkladná psychologická bujabéza, která trochu oživila nezáživný střed knihy. Příběh Odonát, podivných éterických bytostí, které pojídají lidské ostatky a vyřeší tím problém „kam s tím,“ je napsán pečlivě a s důrazem na vnitřní svět hrdinů. Pointa se, jak je to v této sbírce obvyklé, poněkud vytrácí, ale jinak se to čte dobře. Zajímavý je popis smrti otce hlavního teenage-hrdiny - strohý, bez sentimentality, v podstatě cynický. Zemře na rodinném horolezeckém výletě, a protože je to na odlehlém místě, pohřbí ho tam a jdou dál. Tečka. I jako živý byl jenom na obtíž, říká se tam...

Pro tuhle šílenost naprosto nemám slov - název označuje fyziologickou zvláštnost jisté sexy Američanky, jejíž tělesná teplota je stabilně tři stupně nad normálem. V letadle se seznámí se ženou oxfordského profesora a vnutí se k ní na návštěvu, aby tam, v konzervativním a asexuálním prostředí, rozpoutala divoké až halucinační orgie. Povídka je uťata přesně v okamžiku, kdy se zmrskaný čtenář co nejzoufaleji dožaduje alespoň základního vysvětlení. Jestli má nějaký smysl, pak asi ten, že na chvíli vybila sexuální napětí svého autora.

Další povídky jsou už víceméně podružného charakteru. Myrinština a její doplněné vydání obsahují slovník vybraných výrazů obyvatelů planety Myrin a Abeceda zdokonalující naděje je experimentální text, v němž zdaleka tolik nejde o obsah jako o formu. Je totiž vyprávěna v krátkých odstavcích, začínajících písmeny v abecední posloupnosti . Proč ne...

Shrnutí - pochybovače tato sbírka rozhodně nepřesvědčí. Je v ní příliš mnoho zbytečných slov. Experimenty nepřesvědčí a jazyk kolísá. Těžiště knihy spočívá v prvních třech povídkách, které jsou ještě jakž-takž čitelné, v dnešní vydavatelské nabídce se však můžete rozhodnout daleko lépe.