Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

(v jejím torunském bytě v Lyskowského ulici, kde vládl - jako obyčejně - umělecký nepořádek)

       

Paní Miroslawo, vaše povídky tíhnou k fantastice a nadpřirozeným jevům. Věříte v „to“?

       V co?

Například na duchy?

       Kdepak! Na duchy nevěřím, i když se mi jeden sám ukázal.

Rozumím. Patříte k lidem, kteří se vracejí, když jim přeběhne přes cestu černá kočka?

       Samozřejmě, že ne! To jsou pověry! Všichni rozumní lidé vědí, že v takovém neštastném případě musí třikrát plivnout přes levé rameno a zkřížit prsty.

Vám tedy nechybí racionální myšlení?

       Správně jste si všiml. Vždycky jsem byla velice střízlivě uvažující, nevěřila jsem v pověry, věštby, znamení atd.

Promiňte, co jste to teď dělala?

       Třikrát jsem zaklepala na nenamalované dřevo. Pro jistotu, člověk nikdy neví. Ale k věci. Nemáte ponětí jak podivní lidé mě navštěvují. Jedna moje známá mi několik hodin líčila, jak si věští z tarotu a kontaktuje se s démony.

Ha! To je ale nesmysl!

       Že ano? Vždyť se na ni může takový démon pověsit a co potom udělá? Oj, je spousta divných lidí na světě. Díky tomu mají všechny ty přitroublé časopisy takové množství odběratelů. Víte, co jsem se naposledy dočetla? Že „Titanic“ potopili marťané!

       Naprostá pitomost!

       Samozřejmě! Ale jsou tací, kteří tomu věří. Smutné, co?

Ano. Promiňte prosím, ale zdá se mi, že se vám zapletly do vlasů nějaké dráty.

       To jsou anténky. Naistalovala jsem si je pro případ, kdyby se síly kosmu chtěly se mnou spojit.

Aha. Přejděme ale k vaší tvorbě. Kdy jste se začala zajímat o literaturu?

       Dávno. Už v ranném dětství jsem trpěla neúměrnou fascinací psaným slovem. Ke smutku rodičů jsem byla děvče anemické a nepohyblivé, bez jakéhokoliv zájmu o domácí práce, natož o pohyb na zdravém vzduchu. Násilím odtržená od knížky jsem se zcela neužitečně vláčela domem jak náměsíčná myš.

To je mi líto.

       Mojím rodičům ještě víc. Těšila je jen jedna věc: že při tak omezených zájmech jim nebudu dělat žádné problémy. Tenhle jejich názor byl brzy vyvrácen, když jsem ve věku dvanácti let utekla pod pláštíkem noci z rodného domu do Vietnamu, abych pomohla Vietnamcům v jejich spravedlivé válce s americkým imperialismem. Moudře jsem se připravila na dlouhou cestu (vždyť je známo, že čtení vás seznamuje se světem a přináší vědomosti) a vzala jsem si, konkrétně, půl kostky margarínu a chléb. (Podle mých infomací bylo dokázáno, že se cestovatelé živí hlavně margarínem a chlebem.)

A dostala jste se do Vietnamu?

       Bohužel ne. Moje velké putování skončilo v Radomiu díky jednomu slídivému a mazanému průvodčímu, kterého jsem považovala za agenta imperialistických sil. Zavezli mě na policii a tam jsem uvízla, neoboť se ztratil telegram vyslaný do Torunie.

Strašné!

       Ano. V té době moji rodiče šíleli zoufalstvím. Ostatní obyvatelé města jim projevovali sympatie a soucit. Nebylo dne, kdy by je někdo nenavštívil a neptal se, jestli už našli moji mrtvolku. Trpělivost mých rodičů vypršela, když jim jednoho rána podhodili přerostlé cigánské sirotě s kartičkou: „ať vám tohle dítě nahradí vaše ztracené.“

Ach! Samozřejmě na to nepřistoupili!

       Nevím, nevím. Existuje na to víc názorů. Dokonce i já mám pochybnosti. Vidíte, celá moje rodina má modré oči. A já - černé. Je o čem přemýšlet, oj, že je.

To je podivné.

       Že ano? Celý svět je podivný.

       

       Vážený pane redaktore!

       Jelikož jste mne několikrát žádal o interwiev, posílám tenhle, který se mnou dělal sympatický lyceista v rámci domácího úkolu. Ten mladý muž ode mě žádal odpovědi konkrétní, věcné, umírněné a zbavené laciné senzačnosti, k čemu jsem s radostí svolila. Velice příjemně se mi povídalo s tímto rozumným mládencem a možná by byl můj názor na jasnost jeho úmyslu ještě lepší, kdyby při odchodu nerozlámal několik per a nesnažil se ukousnout kliku. Ale co, všichni máme svoje podivnůstky.