Interkom: O smyslu veškerého hodnocení (nezábavná všehochuť)

V tomto IK jste konečně nalezli na Podzimní poradě SF klubů odbornou komisí vypracované a pak všemi přítomnými schválené stanovy CKČ a statut Parconu.

Toto, dopis ostravského barbara - brblala (po ostravsku snad baraby), rozjíždějící se práce Akademie SF, pětihvězdičkové hodnocení Engerlingů (dostalo již někdy něco pět * ?) a jedno vzpomínání na večírku u Klímů mi připomělo, že IK stále ještě dluží odpověď na Snowův dotaz z čísla 13/95, proč že nebyla udělena CKČ.

Obecně pak bych chtěl formulovat zásady udílení fandomových cen (anket) a vztahů mezi nimi, jak jsem si to zapamatoval (či zapsal) na jednáních, na kterých jsem byl přítomen. V dalších číslech můžeme uveřejnit co, si zapamatovali ostatní přítomní.

Abychom snáze pochopili, kde se vzaly výše zmíněné změny ve způsobu hodnocení CKČ, bude nutné stručně zavzpomínat, jak to všechno začínalo.

V dávných časech prvního Parconu shromáždil mýthický Pavel Poláček většinu tehdejší české scifistické vzdělanosti (L. Macháčka /místní to pardubický spisovatel/, J. Veise, Z. Volného /J. Nesvadba, tehdy stejně jako předtím i potom byl příliš zaneprázdněn a O. Neff do vydání Něco je jinak nebyl ve fandomu příliš znám/), a s pomocí Pavla Křivky, tehdy asistenta na pořádající VŠCHT, dnes policejního ředitele a jogína, zhodnotili zhruba 200 povídek. Nebyl jsem u toho a tak neznám mechanismus, který vynesl Láďu Kubice na pódium předměstského kina (tuším, že v Bohdanči), kde proběhlo slavnostní předávání.

V následujícím roce (1983) jsem proces udílení CKČ mohl sledovat z bezprostřední blízkosti. Spolu s Petrem Hanušem a Pavlem Křivkou jsem četl jako porotce prvního kola všech 430 došlých prací (od mikropovídek po romány). Dnes, kdy už se mi začínají třást ruce (a všechno ostatní), mi není jasné, jak jsme to mohli vydržet, asi jsme byli mladší a hořeli jsme plamenem svatého nadšení (Železný Ivo o pár let později náš výkon zopakoval a předstihl při sestavování svých olbřímých antologií české a slovenské SF). Cca padesát vybraných povídek pak četla odborná porota.

Ta se pak sešla (poprvé v redakci Světové literatury u Zdeňka Volného) a pokud si vzpomínám, nedokázala se shodnout (velmi eufemicky řečeno). Když se pak sešla podruhé (v menším počtu), ti, co ještě neochraptěli, prosadili výsledek, který najdete v Encyklopediích.

Takovýto postup brzy všechny unavil a navíc rozhodování na poslední chvíli až na Parconu vedlo k obtížím při výrobě diplomů.

Protože jsme s Petrem oba pracovali u počítačů, tehdy ještě sálových (vodou chlazených) IBM, začali jsme je od roku 1984 využívat ke zpracování hodnocení od jednotlivých porotců CKČ.

Tento systém příliš preferoval povídky na středu pelotonu, pokud např. dva porotci dali stejnou práci na čtvrté místo (a to není nic moc ocenění), předstihla daná povídka věc, kterou dal někdo na místo první. Vítězily práce, kterých si mnoho porotců povšimlo, i když je třeba žádný nehodnotil příliš vysoko.

Po řadě počítačových simulací (zkoušely se hlavně různé systémy ohodnocení N-tého místa) byl vybrán následující algoritmus hodnocení:

Jedno první místo za šedesát bodů a dvě N-tá místa za 60/N bodů pro N od 2 do 5. Tím se vedle preference prvních míst zohlednily nářky porotců, že se jim mnohdy některé povídky zdají stejně dobré, ale musí mezi nimi určovat pořadí a dále stížnosti na neobjektivnost desetibodové stupnice, kde je jen obtížně vysvětlitelné, proč tuto povídku na 9. místo a tamtu na 10.

Z praktických důvodů byl tento systém v dalších letech modifikován do dnešní podoby, kdy porotce může ocenit až 21 povídek, z toho jednu na prvním místě, dvě na druhém až šest na šestém. N-té místo pak získává 60/N bodů.

Mohl bych nyní vyjmenovávat přednosti tohoto originálního systému (např. zmenšující se rozdíl mezi body pro klesající místa, pokud se opět vyskytne námitka že rozlišení, co patří na 5. a co 6. místo je nespolehlivé, opáčím že ze dvou bodů se nestřílí), ale inteligentní čtenář, který se na chvíli zahloubá nad jeho krásnou jednoduchostí a jednoduchou krásou, jich po několika minutách najde sám nespočet.

Tento systém zůstal nezměněn více než 10 let a umožňuje případným badatelům porovnávat i výsledky různých ročníků. (Nikdo už samozřejmě nečetl všechny povídky, jednotlivé kategorie se dělily na bloky zhruba po stovkách, ze kterých se vybírala zhruba pětina, která postoupila do druhého kola.)

S tím, jak klesá počet i kvalita příspěvků (ve svém celku, nevylučuji, že dnešní vítězné práce nejsou lepší než ty před deseti roky, kdo to posoudí, leč dnes by IŽ z CKČ tlustou antologii zcela jistě nesestavil, to ale může být i tím, že vzrostly naše požadavky), znepokojení fanoušci, jimž jde o prestiž CKČ, potažmo celé SF, hledají cesty k nápravě. Vědí zatím jen jedno, pokud se něco nezmění, bude úpadek pokračovat. Reforma systému hodnocení je to, co první přijde na mysl. Je to také to nejsnažší, oč se můžeme pokusit.

Proto dochází k poslední modifikaci, jež je zmiňovaná na počátku tohoto článku: nemění se bodovací systém, ale přidává se mezičlánek poroty druhého kola, která se dohodne (zatím se ještě neví jak, asi pomocí vyargumentované diskuse) o definitivním pořadí nominovaných, dále rozhodne, které které kategorie (a zda vůbec jaká) dostanou Mloka.

Dotaz, zda k neudělení Mloka stačí jako v roce 1995 to, že třetina porotců byla pro neudělení prvního místa (nevyužili horní patro bodovací pyramidy a další, kteří je využili, dali na první místo jinou povídku než tu, která získala největší počet bodů), ztratí smysl. O udělení či neudělení rozhoduje porota druhého kola na základě svého smyslu pro rozpoznávání dobré (a nejlepší) SF.

Přesto, že jsem ještě nesplnil vše, co tento článek sliboval v úvodu, vyčerpal jsem již dost místa a tak o dalším někdy příště.