Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Slovníková literatura je chronickým problémem každé malé zemičky, tedy i té naší. Precizně udělaný slovník je výrobně zatraceně drahá věc, které se musí prodat hodně, aby se to vůbec dalo zaplatit. V jazyce, kterým mluví nějakých deset miliónů lidí včetně kojenců, to není žádná legrace, a tak není divu, že od časů Ottova slovníku u nás pořádnou encyklopedii nikdo nevydal. Nechybí ovšem jen globální, ale také úzce specializované lexikony.

       Za takových okolností dlužno každičký nový podobný počin vždy uvítat, jakkoli pochybná někdy může být jeho kvalita. Tak kupříkladu konec loňského roku přinesl hned dva scifistické slovníky: Neffovu a Olšovu Encyklopedii literatury science fiction a Adamovičův Slovník české literární fantastiky a science fiction. Ačkoli oba je třeba brát jen jako první pracovní pokus s tím, že za pár let se snad dočkáme jednoho opravdu důkladného kompendia (snad už rovnou v podobě stříbrné placky), nelze si nepovšimnout, že když dva dělají totéž, není to totéž. Adamovičova informatická kvalifikace se na výsledku práce odrazila více než pregnantně, což nejpřesvědčivěji dokládá fakt, že jeho Slovník, zabývající se výhradně českými autory, je podstatně rozsáhlejší, než Neffova a Olšova Encyklopedie, která se přitom holedbá takovou šíří záběru, že se v ní eskymácká sci-fi nevyskytuje jen proto, že opravdu žádná neexistuje.

       Hlavní problém Encyklopedie se ovšem cudně choulí v Ediční poznámce na straně 14: jde o dílo redakčně připravované už za bolševika, tedy od počátku tendenčně naprosto pokřivené, vykastrované a autocenzurované. Povinné úlitby „socialistické vědecké fantastice“ samozřejmě stačilo jen vyházet, jenže - autoři tak prostě neučinili - škoda té práce, že?! A tak před šokovaným čtenářem defiluje galerie zcela bezvýznamných pisálků z východního bloku (namátkou Amosov, Korabelnikov, Trublaini apod.) i těch „populárnějších“ surogátů anglosaského sci-fi, kterými nás bolševik čtyřicet let krmil a na jejichž existenci by asi většina z nás docela ráda zapomněla jednou provždy (Dilov, Tuschel atd.). Neff se dokonce ani neobtěžoval s přepsáním úvodu o vzniku a vývoji SF, toliko v podtitulu „zejména v anglo-americké a sovětské SF“ bylo adjektivum Země, kde zítra atd. změněno na „ruské„. Tuto ideologickou tendenci pak dorazil Olša mladší zařazením svých oblíbených exotických obskurností, což disproporčnost díla definitivně završilo. Ne že by se v principu dalo něco namítat proti informacím o chilských či rumunských fantastech, ale na to by Encyklopedie v dané úpravě musela mít nejméně deset stejně tlustých dílů (mimochodem z 550 stran Encyklopedie tvoří vlastní slovník autorů jen asi 250 velmi řídkých stránek - vše ostatní jsou - kromě rejstříku - víceméně zbytná adnexa).

       Pokud už totiž Encyklopedie obsahuje hesla jako Tutuola (jehož geniální Piják palmového vína je sci-fi asi tak stejně jako Kiplingovy Just So Stories), pak by musela žánrově sahat od Williama Burroughse (okrajově alespoň zmíněného pod heslem „Slipstream“) až po Lautréamonta (jehož existenci encyklopedisté nezaznamenali vůbec) a ovšem zahrnovat také všechny pohádky, hrdinské eposy a fantaskní folklór (zde by konečně snad došlo i na ty Eskymáky). Místo toho člověka překvapí, že se vůbec dostalo trochu místa alespoň takovému H. G. Wellsovi. Jeho francouzští kolegové (arci kromě Neffova milovaného Vernea) tolik štěstí neměli; několik z nich je alespoň zmíněno v hesle Francouzská SF (Laurie, Galopin, La Rouge), o jiných nepadne v Encyklopedii ani slovo - např. o znamenitém Maurice Renardovi (1875-1939), autoru neobyčejně imaginativních, do češtiny přeložených spisků typu Le Doctor Lerne, 1908 (Dr. Lerne, místo-bůh, 1926, Praha, Motor) či Le Péril Bleu, 1911 (Modré nebezpečí, 1927, Praha, Borový), mimochodem dodnes až překvapivě čtivých.

       O spisovatelích oněch zanedbatelných zemiček, v nichž byl koláč s názvem science fiction poprvé upečen, tedy o autorech jejichž výčet obvykle po zásluze tvoří nejméně dvě třetiny rozsahu podobných publikací, lze říci, že několik těch úplně nejvýznamnějších se do Encyklopedie skutečně i dostalo. Rozhodně přitom neobstojí občas uváděná výmluva, že představitele angloamerické sci-fi náš čtenář pořádně nezná - jednak tím spíše by se o jejich existenci měl dozvědět alespoň ze slovníkového hesla, jednak je to lež, protože ve slovníku chybí i spousta těch, kteří už přeloženi byli (namátkou Morresy, Nource, Pratchett, Holdstock atd., atd.).

       Pokud jde o autory domácí, probíhal jejich výběr evidentně především s ohledem na další zachování kamarádských vztahů. Jde o naprosté plýtvaní papírem, tím spíše, že encyklopedisté samozřejmě dobře věděli o chystaném vydání Adamovičova Slovníku. Jinak však hesla samotná usilovně šetří naše lesy - jsou stručná až k strohosti, neúplná, a navíc se zásadně nezdržují s takovými buržoasními přežitky, jako jsou třeba bibliografické údaje (kromě roku vydání).

       Ve srovnání s tímto smrdutým dechem z tlamy totalitní publicistiky je Adamovičovův Slovník doslova svěžím vichrem. Jestliže v Encyklopedii vás příjemně překvapí, když zjistíte, že autoři shledali něco zápaďáckého za hodna své pozornosti, dá ve Slovníku zatracenou práci najít autora, kterého by Adamovič opomenul, včetně pisálků těch nejperifernějších okultních škvárů. Jde přitom o výsledek několika let vlastní mravenčí práce - s jedinou oporou v Neffových studiích Něco je jinak a Tři eseje o české sci-fi. Pokud Adamoviče v budoucnu nepřejde jeho dosavadní pečlivost a jestliže rozšíří svůj záběr na celou oblast paraliteratury, mohl by se jednou stát prvním skutečným encyklopedistou českého písemnictví. Oba dosavadní pokusy o zpracování spisovatelů tohoto století (Kunc a Forst) totiž ztroskotaly na kádrováckém přístupu, který apriori vyřadil autory „pokleslé literatury“. České písemnictví zkrátka čeká na svého Tomana (autor znamenitého slovníku výtvarných umělců) - a proč by jím jednou nemohl být právě Adamovič? Už teď se mu totiž podařilo vytvořit cosi bezprecedentního: první skutečně demokratický slovník osobností, jaký byl u nás kdy vydán.

       V lexikonu jsou zařazeni všichni, kdo publikovali alespoň jednu knihu s prokazatelně fantaskním prvkem (bez limitace oním fantaskním prvkem bych si představoval skutečný slovník českých spisovatelů, zmiňovaný výše), kromě pohádkářů a básníků, jejichž doplnění v budoucnu by nebylo od věci. V současné podobě se tedy exaktně jedná o „Slovník českých fantaskních beletristů"; pojem „fantastika“, použitý v názvu kvůli zařazení i nescifistických titulů, bych osobně nejraději viděl pohřbený pět metrů hluboko a zalitý betonem. Dokud se naši scifisté nezbaví tohoto odporného rusismu, který jim v sedmdesátých letech násilně implementovali bolševičtí cenzoři, asi si zaslouží Encyklopedie plné Lazarů Laginů a Jurijů Smoličů.

       Jedinou drobností, kterou Adamovič opomenul, jsou německy píšící spisovatelé českého původu - především Kafka (přinejmenším kvůli Proměně) a Kubin (Země snivců), ale našlo by se i pár dalších. Diskutabilní záležitostí pro budoucí reedici je rovněž samostatné zařazení jinak znamenité bibliografie, která v dané podobě vlastně zbytečně duplikuje seznam hesel; soudím, že tento pozůstatek „Superseznamů“ by bylo pro příště vhodnější doplnit přímo k jednotlivým autorům (před odkazy na recenze). Rovněž trochu postrádám základní bibliografický soupis hektických aktivit českých fandomů v oblasti samizdatu, jejichž rozsah se před převratem téměř blížil současné nakladatelské produkci, což by nemělo být zapomenuto (i když tato záležitost by samozřejmě příslušela spíše Neffově Encyklopedii).

       Opravdu tristní však zůstává redakce a především technické provedení knihy, které bohužel Adamovičovu poctivou práci notně znehodnotilo. Občasné skrumáže překlepů by se snad ještě daly tolerovat, ale tak zoufale amatérsky provedená sazba už nikoli. Vlado Ríša, který obdobným způsobem sází i Ikarii, se už se svou věrností Ventuře 3.0 pro GEM dostává na úroveň samizdatu; každá sekretářka dnes ve Wordu 6.0 pro Windows vyprodukuje nesrovnatelně profesionálněji vyhlížející výstupy. Slovník je oproti Ikarii navíc vyšperkován další pozoruhodností, a sice tou, že v celé knize nenajdete jediný rozdělovník, takže úzké sloupce jsou na vybranou buď protkány místy až centimetr širokými dírami mezi slovy, nebo ozdobeny divoce prostrkaným písmem; těžko říci, co z toho je hnusnější. (Líní Anglosasové se poslední dobou naučili takhle odbytou sazbu alespoň nezarovnávat oboustranně, což sice taky není zrovna pastva pro oči, ale pořád by to vypadalo líp.)

       Člověku přijde opravdu líto, že něco podobného muselo potkat právě tuhle knížku (Encyklopedie, u které by mi to tak líto nepřišlo, je naopak vysazena i zredigována velmi slušně - pomineme-li použité slabikářové písmo, které má tu vatu uvnitř objemově načechrat). Přesto však Adamovičův Slovník bezpochyby zůstává jediným zásadním krokem české scifistické lexikografie, jaký byl dosud učiněn.