Interkom: POSLEDNÍ POHROBEK

Komplikované, ba rizikové těhotenství vedlo nejen k několikanásobnému odkládání porodu, ale též k tomu, že děcko má poněkud zdeformované údy. Dovedu si představit, že za totáče bylo nezbytnou podmínkou, aby se o podobném počinu vůbec mohlo začít uvažovat, vyvážit každého angloamerického spisovatele dostatečným počtem socialistických nebo aspoň „neutrálních“ (podle údajů Petra Kotrleho z F&SF 1/95 činí poměr skoro přesně 1:2, bez započtení Čechů a Slováků) a podobně duálně pojmout i vývoj sci-fi. Autoři si zjevně uvědomují, že v nových podmínkách takové pojetí působí dost nemístně, a pokoušejí se udělat z nouze ctnost poukazováním na množství málo dostupného faktografického materiálu. Nu dobrá; nebudu si na to naříkat, jako onen nešťastný čtenář v Ikarii 12/95, nebudu polemizovat, jestli je opravdu pro světovou sci-fi stejně důležitý vývoj v SSSR jako v USA a jestli Běljajev zaslouží víc místa než Clarke, rád uvěřím, že o čínskou či argentinskou sci-fi se na světě (natožpak u nás) nezajímá jen pár nadšenců, kteří by si kontakt na J. Olšu stejně našli, ale celé davy badatelů, pro něž bude ELSF nedocenitelným pokladem (co taky můžu dělat jiného). Koneckonců na deklarovaném záměru „pokusu o co nejširší záběr“ není samo o sobě nic zavrženíhodného - kdyby nebylo úděsné zastaralosti textu. Abychom si rozuměli: tím nemyslím to, že - ač se v ediční poznámce tvrdí, že poslední uzávěrka byla v první polovině roku 1995 - v knize chybí, že v roce 1994 Bruce Sterling vydal Heavy Weather, tetralogie Vondy McIntyreové zahájená Starfarers od téhož roku není „dosud neuzavřená“, že už r. 1992 Anne McCaffreyová přidala ke „dvojici“ Crystal Singer a Killashandra další díl Crystal Line (o nezachycených pernských románech ani nemluvě) a Joan Vingeová napsala pokračování Snow Queen jménem Summer Queen, třináctý díl Anthonyho Xanthu byl poslední r. 1990 a ne dva, natož čtyři roky potom etc. etc. - i autoři ELSF jsou jenom čeští scifisté s obtížným přístupem k informacím. Tím myslím to, že jádro textu vzniklo v půli osmdesátých let a od té doby se do něj nanejvýš s postupem času přidávaly záznamy o nových knihách, ale zásadní revizí už nikdy neprošlo, a tak je v něm zakonzervován duch ideologických požadavků doby. Pokud vám nestačí náznaky, znepokojivě vykukující z mnoha hesel zejména sovětských autorů, podívejte se na George Orwella: Alexandr Kramer se tu zoufale dovolává Jurije Kagarlického, aby dokázal, že Orwellovy „knihy nejsou zdaleka jen kritikou stalinských deformací socialistického ideálu, ale především obecně lidským protestem proti každé tyranii... tímto poselstvím se O. přihlásil k nejlepším tradicím humanistické kultury.“ Slyšíte, jak ty dnes už skoro zapomenuté fráze zvoní? A všimněte si: „stalinské deformace“ a pro jistotu hned „socialistického ideálu"; „stalinismus“ bylo tabu coby pseudotermín vymyšlený imperialistickými pavědci, a připomenout, že se najdou i tací krvaví psi, pro něž jsou Orwellova díla jednoznačným obrazem komunismu jako takového, ať se snaží o kosmetické úpravy jakkoli, to by nebylo radno. Raději zdůraznit, že „tento výklad“ je „v ostrém rozporu“ s tím, že Orwell „bojoval v mezinárodní brigádě proti Frankovi"; „argument“ po vydání Pocty Katalánsku tak nesmyslný, že až k pláči. Tak je to, přátelé: v předmluvě se sice krásně hovoří o nezaměřování se především na SF anglo-americkou a maximu informací o národních SF literaturách, ale ze způsobu provedení čouhá proletářský internacionalismus. V ELSF nalezneme celou řadu zástupců překvapivě častého poddruhu sovětských spisovatelů teorie krajní meze, kteří se živili vědou či technikou a napsali jedinou knihu na pomezí sci-fi o tom, jakého rozkvětu jejich obor dosáhne v blízké budoucnosti, ale takový Vasilij Aksjonov, jehož Ostrov Krym dosáhl velkého úspěchu u americké kritiky i - když mohl být konečně vydán v Rusku - domácích čtenářů a představuje jeden z nejoriginálnějších námětů v historii SF, zvlášť zajímavý pro našince, inu, absentuje.

Ale i když se oprostíme od koncepčních připomínek, když budeme ignorovat, jaká ELSF mohla, ba měla být a budeme si všímat jen toho, jaká je, stále v ní najdeme tolik chyb a nedodělků, že by ji každý opravdový lexikograf s chutí omlátil všem autorům nebo aspoň editorům o hlavu. Dále se zaměřím především na SF angloamerickou; v jiných národních literaturách se nevyznám natolik, abych mohl posuzovat úroveň jejich zpracování. Chtěl jsem se tu zabývat nesrovnalostmi v překladech titulů, ale bylo by to asi přílišné hnidopišství (byť jde o natolik výrazné věci jako nesjednocené překládání survivor jako „ten jenž přežil“ {s. 123} i „přeživší“ {212}, evidentní záměnu infinity s eternity v hesle G. Benforda nebo dokonce ve „Forewordu“ uvedené „in as much countries as possible“ {12}, což je ukázková chyba v mluvnickém jevu uváděném obvykle v 2. dílu učebnice pro začátečníky, Bowieho Space Oddity [453] rozhodně NEZNAMENÁ Vesmírná odysea, a to ani velmi „vol.“) . Nicméně mi to přece nedá, abych aspoň pro pobavení angličtiny znalých neuvedl bez komentáře pár nejzábavnějších příkladů: A. Kramer převádí Past Master jako Mistrův návrat (u R. A. Laffertyho), Lathe of Heaven jako Nebeský stroj (LeGuinová), High Crusade jako „vol. Vzhůru, křižáci!“ (Anderson), z Nivenových Integral Trees se záhadně staly Integrated a tedy Integrované stromy, Three to Conquer jako Trojhlavý protivník (Russell) a van Vogtův starbeaglovský Black Destroyer dokonce jako Černý torpédoborec! Kupodivu mu však sekunduje i Ivan Adamovič a jeho Ground Zero Man jako Muž nulté úrovně (Shaw) nebo Wolfeho „Free Lives Free“ jako Free žije svobodně (ve skutečnosti v názvu není „s“, takže jde o plurál znamenající pochopiteně Svobodní žijí...). Naopak pořádného hobla zaslouží Jaroslav Olša jr., překládající titul gamebooku Be an Interplanetary Spy jako Buď meziplanetárním zvědem (s. 441; mimochodem, první český gamebook nebyla Kosmická hlídka, ale ještě předrevoluční Na rozkaz krále, podobného stylu, avšak poněkud méně pitomé a pokud mohu soudit podle svého okolí, dost vlivné.) Ale k podstatnějším tématům. Popořádku:

Nejsem schopen natolik fundované kritiky ideových podkladů úvodního Neffova „Co je to science fiction“ jako prof. Zuska, ale mohu říci, že pro běžného SF konzumenta je těch 10 stránek jen stěží zdolatelných, obzvláště úvod, snaživě hledající odpověď na otázku „Ale co vlastně je fantastické myšlení?“ Vůbec mám pocit, že na Zuskovu kritiku (patrně oprávněnou) si tvůrci ELSF naběhli sami, když opustili jistou půdu katalogizování faktů, které přitom je hlavním smyslem encyklopedie SF, a vydali se do výšin literárního teoretizování, na něž nemají kvalifikaci a zákonitě v něm nemohou dosáhnout profesionálních výsledků. Každému, co jeho jest. Popravdě řečeno mi není jasné, proč by se kapitola označená „motivické okruhy“ měla správně jmenovat „tematické“, ale poznám, že její obsah za nic nestojí. Také se mi zdá, že „bibliografie“ není vhodné označení pro seznam autorových knih, ale víc nechápu, čím se díla uvedená pod touto hlavičkou liší od naprosto analogických seznamů v hlavním hesle (třeba u Pohla jako „spisovatelova tvorba zahrnuje mj. tituly“) .

Druhá kapitola, Vznik science fiction a její další vývoj, je pochopitelně jen chabým odvarem proti Všechno je jinak, i když poměrně solidně zpracovaným (některé úseky dějin jsou však nesystematicky duplikovány v autorských heslech, jako u Campbella a Spinrada). Následující Science fiction ve světě na mě působí dojmem pouhého bibliografického soupisu (a zvlášť úvodní kapitola o české SF se skládá skoro výhradně z odkazů na jednotlivé autory), pořizovaného hlavně s ohledem na případná česká vydání (jak praví editoři: „nebylo bráno v úvahu... diskutabilní hledisko kvalitativní“, s. 60), ale přiznávám, že takto na mě působily všechny články o národních SF i dříve a jinde, takže možná skutečně téma nejde lépe zpracovat, zvlášť na tak omezeném prostoru. Zato ty následující „motivické okruhy“... Po přečtení a při vzpomínce na zpracování podobných hesel v Nichollsově Encyklopedii (první vydání je prezenčně k dispozici v americké knihovně v Lidovém domě), překypujících odkazy, tituly a daty a začleněných organicky do textu knihy, jsem hořce zaplakal. V ELSF je zcela evidentní, že dotyčná pasáž patří k nejstarším a byla psána s minimem dostupných pramenů, následkem čehož je odkazů na konkrétní knihy minimum a s výjimkou pěti (plus jednoho Jaroslava Bočka, který ale pro světový vývoj názorů na nesmrtelnost moc důležitý není) všechny pocházejí nejpozději ze 70. let. Takže se tu většinou jen plácá kolem (např. citace P. K. Dicka u tématu „robot“) , heslo „UFO“ obsahuje (počítejte se mnou, děti:) jeden, dva, sedmnáct a půl řádku nemastně neslaně popisujících vznik ufománie a nakonec větu „SF se v některých současných dílech staví k ufologii kriticky nebo ironicky"; vřele doporučuji porovnat se zpracováním téhož tématu u Nichollse. U hesla „válka“ se nám nejprve dostane vysvětlení „čili pokračování politiky jinými, násilnými prostředky“ (sex kupodivu jako pokračování lásky jinými prostředky definován není, ač by to bylo zcela stylové) a je zmíněn H. G. Wells, Paprsky inženýra Garina, Cartmillova Krajní lhůta a Svět je les UKLG (který se v rámci dokonalého využití, když už si na něj jednou vzpomněli, objevuje též u kolonizace vesmíru). Nepadne jediné slovo o moderní záplavě militaristických sci-fi, ba ani o Heinleinovi ne; zato je tu vyjmenováno ne méně než pět různých termínů pro ruční paprskové zbraně, jak si je který autor vymyslel. Ať se na mě Petr Kotrle nezlobí, ale tomuhle já „příjemné zpestření“ neříkám; a „úkolu se zdařile zhostil Jaroslav Veis“ už vůbec ne.

Plně se ztotožňuji s výtkou P. Kotrleho ohledně ignorování překladů ve F&SF, případně jeho předchůdce Exalticonu a jeho antologií (Vaster than Empires and More Slow UKLG), ale na druhé straně, věda, z jakých kruhů autoři ELSF pocházejí, si dovedu docela dobře představit, že na jeho existenci úplně zapomněli. Podivnější ale je, že, když už považovali za nutné jmenovitě zmínit povídku Damona Knighta Not with a Bang, uniklo jim její vydání v Jiných světech 92 - Léto, třebaže jinak mají Jiné světy skrznaskrz procitované. Z dalších neuvedených překladů (a to nejsem žádný bibliograf a ELSF jsem pročetl jednou, zběžně): Steinmüllerových Andymon slovensky, Clarkovo Světlo Země, Peteckiho X-1, neunášaj hvezdy, Krapivinovy Děti modrého plameňáka v Ohníčku, Puchovův Terminátor v Ikarii, Merleho „Pro nás nesvítá“ (česky jako Pro nás slunce nevychází, Watsonův Žalm podle Jonáše (The Jonah Kit), Chruszczewskiho povídky v SL, Hodina relativity není antologie, ale výběr Bilenkinových povídek... Při detailní pozornosti věnované každému českému vydání překvapí, že u Modrých lidí P. Bagrjaka jsou uvedena dvě vydání ze 70. let a ne už to z konce 80. (ledaže by šlo o překlep, stejně tak se mi nechce věřit, že by F. Pohl napsal Chernobyl už r. 1978), úplně chybí reedice Války světů a Povídek s X z r. 1988, přehnaná a právem kritizovaná doslovnost v překladech názvů neznámo proč končí u Tolstojova Giperboloidu inženěra Garina, z nějž jsou Paprsky.

Vždycky jsem si představoval, že editoři slouží především k tomu, aby zkontrolovali a sjednotili dílčí příspěvky od jednotlivých autorů. Ne tak v ELSF, kde nebyli schopni ani mechanického rozhodnutí, jestli tituly povídek vydaných česky uvádět nebo ne, natožpak aspoň trochu zmenšit disproporce v přístupu k heslům: A. Kramer rozebírá dva Besterovy romány na ploše větší, než je celé heslo Jamese Tiptreeho jr., tvořené výčtem knih a jednou vágní větou (a propos Tiptree: v rejstříku se díky uvedení v seznamu Nebul najde Racoona Sheldonová, byť s vynecháním „a“ v křestním jménu, ale ztotožnit ji s Alicí už ELSF nedokáže); s tím, že jedna povídka zapadlého autora je popisována na větším prostoru než zásadní román autora proslulého, se setkáme tak často, že je zbytečné vypočítávat příklady, pozornosti hodné je třeba i to, že u R. Silverberga chybí jakákoli zmínka o Majipooru. Nemilá překvapení na nás vyskakují i z míst, kde bychom je pokládali za zcela vyloučená: Ondřej Neff prohlašuje Blažkovu povídku Pes za „vstup na půdu fantasy“, jedním dechem přiznávaje, že v ní jde o „androida, který po vyhynutí všeho živého na Zemi zabije poslední zvíře“ (co tím asi myslel?!?); také si dovolím protestovat proti tvrzení, že Žarnayův román Kolumbovia zo základne Ganymedes je „už technicky věrohodný“ (nejen, že se v kosmické lodi kvůli poruše způsobené „malým meteoritem“ [!] probere z anabiózy jen několik dětí - a není to „skupina chlapců a dívek“, jak napovídá logika literatury pro mládež a jak se lze přesvědčit nahlédnutím do knihy, koedukovanost by jen rušila, - ale dokonce postkatastrofičtí obyvatelé planety vybavení jen dalekohledem zjistí stovky let předem, že satelit se zřítí zrovna na jejich ostrov).

V porovnání se všemi zásadními nedostatky jsou téměř zanedbatelná kvanta stylistických neobratností a drobnějších chyb, které by šly snadno odstranit, jen kdyby s textem někdo pracoval - tak u Ilji Varšavského „se setkáváme s výpady zaměřenými proti SF“ (???), v Ameryho U ohňů Leyermarky sotva mohlo být Německo sjednoceno „s Bavorskem“ (myšleno Bavorskem, tj. pod jeho vedením), na s. 453 dokonce stojí „skupiny... nechali„, Dicksonovo Call Him Lord není novela, ale noveleta... Všeobecná atmosféra přemohla i člověka tak precizního jako Ivan Adamovič, který mluví o titulní povídce sbírky tří novel (Jurjev), o tom, jak S. King „zpočátku začal (!) psát SF“, uvádí pět dílů Cherryhové chanurské „tetralogie“ a dokonce jako by zapomněl, že Huga a Locus vám žádná porota na světě neudělí (Butlerová).

Ale dosti již: autorská část ELSF obsahuje více chyb, než by jednotlivec mohl odhalit, a jejich hledání skýtá náplň společenské hry na mnoho dlouhých večerů. Ještě než se s tímto úsekem rozloučím, převyprávím zde, jak po mně Jiří Pavlovský chce, jeho rozhovor s jedním raději nejmenovaným tvůrcem ELSF, vypovídající o jejím pojetí víc, než dlouhé řeči. JP: „Chybí tam Resnick!“ JRNT: „No, Resnick, to je takový nevýrazný autor, nemá nic výjimečného...“ JP (buší do stolu a vykřikuje: „Jakto, že teda dostal Huga a Nebulu?“, po uklidnění): „A co Simmons? Na tom se přece všichni shodují, že Hyperion je přelomové dílo.“ JRNT (po chvilce, rozvážně): „Víš, ten Simmons, to je taky případ, ten kdyby nenapsal ten Hyperion, tak ho nikdo nezná.“ Načež JP poražen prchá. Skutečně: nemám nic proti Howardu Waldropovi, jistě je to dobrý autor (jeho heslo mě jako jedno z mála skutečně informovalo o něčem, co jsem nevěděl), ale proč je uveden, když jiní u nás známější a pro svět důležitější chybí? (Místo pro ně se mohlo získat třeba vyřazením pánů Lukina, Martynova, Ochotnikova či Těndjakova - přečtěte si jejich hesla! - o Toufarovi nemluvě.) Proč se v hesle Joan D. Vingeové nedozvíme, že její exmanžel Vernor byl taky spisovatel, natož aby tento spoluzakladatel kyberpunku dostal vlastní heslo? Tolik také k už ve své podstatě absurdní představě, že hlavním využitím ELSF má být pomoc při rozhodování, zda kupovat nové knihy (chtěl jsem udělat menší statistiku, kolik knih vyšlých od vydání ELSF a jakých - viz ignorování majipoorské už tetralogie - je v ní zachycených, ale bylo by to asi zbytečné).

To ještě pořád není vše, jsou tu Dodatky. Jindřich Rohlík při nesmyslném dvojím opakování jména výrobce hry v rámci jedné věty šťastně popisuje zápletky Space Questů a vysvětluje, co to je arkáda nebo „tzv. rozvíjivá strategie“, na větším počtu stránek, než dostaly SF film, SF ve výtvarném umění nebo SF fandom. Nejsem odborníkem na hudbu, takže mé očekávání, že v příslušném dodatku bude zmínka o Johnu Williamsovi nebo jiných autorech filmové hudby k SF epikám bylo nepochybně naivní a nepodložené, ale přesto si troufnu vznést námitky proti oslím můstkům ve větě o „oblasti pop-kultury, 'kultury' halucinogenních zážitků, psychedelického rocku a Jimiho Hendrixe (1942-1970)“ (tím spíš, že Hendrixovo jméno nikde jinde nepadne; jinak ale, všechna čest, přes všechnu formulační divokost patří pasáž o SF hudbě k těm přínosnějším). Tvrzení o tom, že „Nebulou oceněné povídky jsou nyní publikovány ve sbornících Science Fiction Hall of Fame“ (473) patří zřejmě k tomu druhu, který se vynoří neznámo odkud a přebíráním z pramene do pramene se tvrdošíjně udržuje při životě; od šedesátých let vycházejí výroční sborníky Nebula Award Stories, obsahující i novely a novelety a některé nominované práce. Při uvádění literárních SF soutěží v Čechách a na Slovensku tvůrci podlehli své temné vášni pro bibliografické soupisy a uvádějí všechno, počínaje už notoricky proslulou mezinárodní soutěže, jíž se účastnil šestnáctiletý Josef Pecinovský, přes Golema, jediný rok přeživší pokus o „profesionálský“ protipól Ludvíka a konče bez výběru přetisknutými výsledky Ikara včetně míst, o nichž rozhodlo šest hlasů. Národe, jásej: již navěky zůstane lidstvu zachováno, že roku 1992 byla čtvrtou nejoblíbenější obálkou knihy nebo časopisu ta na Ikarii 11! (Jen trochu od tématu: první ročník Ikara, vyhlášený r. 1992 za předchozí rok, byl číslován po způsobu Huga, tj. rokem vyhlášení, u dvou dalších se žádný letopočet neobjevil a výsledky loňského mají nebulovský titulek Ikaros 1994; měli by si v tom v Ikarii udělat pořádek, už kvůli příštím encyklopediím). Tím heslová část ESLF končí a následují poděkování, bibliografie a rejstřík, ale dokonce ani na těchto zdánlivě nezajímavých stránkách není zmučený recenzent ušetřen: v Přehledu zkratek jsou všechna vysvětlení i anglicky - vyjma „vl. jm.“ Proó-ho-hóč...?

Jak shrnout? Nejsa jedním z autorů ELSF, nemusím ji při každé příležitosti propagovat ani ji s až paranoidní obsedantností prohlašovat za „praktickou příručku“ k „vyvarování se tápání“ mezi vycházejícími knihami a brát to tak vážně, abych ji citoval jako hlavní argument i ve vlastních recenzích. Nejsa recenzentem významného SF magazínu, nemusím dávat pozor, abych nenarazil, a po uvedení mnoha výtek končit smířlivě s tím, že vlastně o moc nejde a že „ELSF by neměla chybět nikomu, kdo chce mít pocit, že se o SF vážně zajímá.“ Ba ne. Troufám si říct, že kdo se opravdu zajímá o angloamerickou sci-fi, už všechny informace, které o ní ELSF obsahuje, zná; možná je nemá na jednom místě a chybí mu rok smrti Alfreda Bestera, ale má je čerstvější, úplnější, bez chyb a blábolů. Takže co tvůrcům ELSF doporučuji? Modlit se, aby se rozprodala a nezablokovala místo na trhu na léta; a zkusit koupit licenci na Nichollsovu encyklopedii. Stačil by výběr, není třeba zacházet do opačného extrému a uvádět každý anglický časopis z 50. let zaniknuvší po dvou číslech nebo amerického autora jedné knihy z téže doby, a bylo by možno i naopak rozšířit informace o SF východní. Ale mělo by více smyslu využít už shromážděná kvalitní a dobře podaná data než se snažit ELSF doplnit o fantasy a horror a doufat, že se přitom snad podaří i vytvořit na zelené louce něco, co by sneslo větší nároky. A když by to nebylo možné, pořád by bylo lepší věnovat čas a prostředky na dovoz několika desítek kusů anglického vydání, třeba i na CD. Seriózní zájemci by tak za své peníze dostali skutečnou hodnotu a běžní konzumenti by je nevyhazovali do větru.