Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Milý Františku! Tvůj „Jamův otrávený šatník“ z IK 12/95 je stejně otrávený jako Jamův Zimník. Tvoje setrvávání u Rolla - jež Šatníkem prezentuješ - se mi totiž nejeví o nic méně nebezpečnější než Jamova touha po ideálech.

       Nejde-li u tebe pouze o jakýsi jiný ideál, z čehož tě nijak nepodezřívám, nejsem si zcela jist, zda jako neúprosný ochránce před opětovným upadnutím do iluzí svým programovým univerzálním odporem nezavrhuješ a s vaničkou nevyléváš i možné řešení. Popřípadě jestli bys ho nevylil, kdyby se objevilo, leč osobně jsem přesvědčen, že tu je - co víc, že tu bylo vždy.

       Je jisté, jak jsi prohlásil na letošním Parconu, že jedeme na divokém tygrovi, kterého nelze zastavit. Naivně ekologické „zpátky na stromy“ je nerealizovatelné. Ale dál? Půjde to dál? Není před námi také jen propast? Jenže - říkáme - nejde to jinak, jakýkoli pokus o změnu nakonec jen víc urychluje pád. Takže ze strachu o další propadání, z vědomí marnosti zůstáváme jen u negací a mlčíme. A kdo mlčí, souhlasí, pročež jedeme dál.

       Nesouhlasím! Rollo psal o pouze o „nemoci rozumem“ - a i v tom pouze o hypertrofii racionality a jejích vedlejších důsledcích - nikoli o rozumu samém či dokonce o nějaké „nemoci člověkem“. A i on se zmiňuje o jistém řešení - byť okrajově a v témže pesimistickém tónu. Což ovšem není divu, vždyť sám je touto nemocí rozumu postižen. Proto je ostatně, jako kdysi neurotický Freud odhalující neurózu, schopen tak hluboké analýzy. Zároveň však neschopný vidět východiska. Proto též považuje toto řešení za evidentně pohádkové. Protože sám uvězněný uprostřed racionality, odříznutý od kořenů, neschopen chápat jinak, než právě racionálně, považuje mystiku za pouhou hříčku. Takto však, ač odhalilvše past rozumu, v ní dál setrvává - jako ty. Protože neumí jinak. Nakonec to dopadá, jako by se nic nestalo. Víme jak ne, ale nevíme jak ano. Ale to věděl již Nietszche a lidstvo to nezachránilo, naopak si jej ještě nacisté vypůjčili do vlastní doktríny.

       Nenabízí-li rozum nic než ony beznadějné, nebezpečné ideály, proč u něj tak tvrdošíjně setrváváme? Proč necháváme narůstat jeho nadvládu a tyranii? Copak není jen prostředkem? Jsme v začarovaném kruhu, v tomhle rozumu. Jsme krásně slepí, líní, zkrátka dokonale zpětnovazebně začarovaní, že ho neprohlédneme a nevystoupíme z něj. Že nevystoupíme z této hry na hodnoty, že ji neprohlédneme jako skutečně pouhou hru, za kterou si skrýváme skutečný, bezprostřední život. Proč tuto despocii rozumu a jeho her neodhodíme, když nás tak ničí? Rollo tvrdí, že to nejde, neboť skutečný život představuje také skutečnou smrt a dojde-li na ni, je archaický strach natolik silný, že nám to nedovolí. Je náš rozum tak silný. Nebo my jsme tak slabí a je pro nás pohodlnější (bližší, normální) jít s davem a hrát si na smrtelně (!) vážné hodnoty a ideály.

       Našli se však mnozí tací, kteří dokázali jít vlastní cestou, žít svůj život, být odpovědní a rozhodovat sami za sebe. Neboť o to tu jde - žít skutečně svůj život. Je normální přenechávat rozhodování o svém životě na institucích společnosti, když svobodné - skutečné - rozhodování obsahuje onu děsivou alternativu skutečné smrti. Avšak znamená to žít podle cizího receptu či dokonce nežít vůbec. Přijetí alternativy vlastní smrti a tím vlastního života je ale možné! Nehledě na to, že její nepřijetí se příčí zásadám zdravého rozumu! Nemluvě o Ježíšovi a Budhovi to byli staří indiánští čarodějové¹, východní mistři² a dokonce i starý dobrý Evropan tatíček Jung popisuje ve svých pamětech vlastní zážitek satori³. A nikdo z nich o tom nehovoří nijak zle, žádné existencionální peklo, prázdno, hnus. Tím nás trápí naopak naše ratio. Smrt je jen jedna, zato strach z ní, ten nás dusí celý život, jeho je třeba se zbavit. Nositelem tohoto strachu je právě naše ego. Je to strach tohoto vykonstruovaného, samozvaného já, které se považuje za nás a neumí si nás (tj. údajně samo sebe) bez sebe představit. Co jsme bez jména, titulu, funkce, majetku, sociálního postavení? Předmětem archaického strachu je tedy především smrt ega - oné slupky, již považujeme za sebe, za své celé já, zcela (osvícenecky) přitom opomíjejíc obrovské hlubiny nevědomí. Celá Rollova kniha je napsána z pozice ega, které (ač pracuje samo proti sobě, což nejparadoxněji dokazuje, že je pouhým prostředkem) se bojí samo o sebe. Přitom sám Rollo dokazuje, že tato konstrukce není ničím - jak ostatně tvrdí i stará východní učení v klasické větě: „Já není“ a nakonec i moderní sociologie v teorie rolí⁴ - jde jen o iluzi. Prohlédnutí tohoto absolutistického klamu je přesně tím, o čem hovoří mistři - smrt (nebo alespoň prolomení nadvlády) rozumu, ega, jeho strachu přináší osvícení. V Rollově, poněkud ploché, neboť ryze racionalistické, terminologii: navrací nás ke ztraceným pramenům libosti. V důsledcích vzato, nevím, proč by takovýto recept neměl být stejně dobrý - a právě nakonec nejlepší, protože nejpřímější - jako jiné, když víme, že tu jde právě o tuto libost, kterou, nedostaneme-li ji přímo, jsme ochotni ze světa vytřískat za jakoukoli cenu.

       Možná pro tuto terminologii si neuznal mystické řešení hodna pohledu. Návrat ztraceného ráje, zpět ke zvířatům? Nesmysl? Nemyslím, že až tak úplně. Nejde o návrat na stromy, ale o návrat ke kořenům - k tomu, co skutečně jsme a od čeho nás přerostlý rozum odtrhl. A co všichni tolik hledáme.

       Rollo se tedy o mystice na jedné straně zmiňuje s despektem, jako o odbyté věci. Na druhé straně pro něj - a zejména v obecném chápání - představuje mystika cosi nesmírně vzdáleného, nepochopitelného, hluboce nedohledného a nedosažitelného (též podvědomě nebezpečného, protože požadující smrt ega). Nebo pro tebe, Františku, jen ukrývajícího další klam?. Možná je pro něj (vím, že pro tebe jistě ne) bližší a snad přijatelnější smrt emočního jádra - našeho prapůvodního a skutečného, protože tvůrčího a energetického, já, které ve stále racionálnější společnosti bude jen na překážku... A právě tu bych rád podotkl, že jde o velký a tragický omyl! Že mystika je neustále přítomná a stále použitelná.

       Podle Rolla a existencionalistů, jichž se rád dovolává, je za ideálem tma a prázdno. Netvrdí ale snad sám, že za racionalitou je emocionalita? Naše nejbližší, emoční, psychická, fyzická okamžitá skutečnost? Není-li Věčnost, není nic? A my nejsme? Není-li naše tělo nesmrtelné (což byl důvod jeho odvržení), není pak vůbec? To je onen omyl. Rozum nás odtrhl od našich kořenů. Od našehotěla (jenž učinil špinavé a hříšné), z přítomného okamžiku a místa (jež prohlásil za pomíjivé a bezvýznamné), z individuality (kterou semlel v masu). A přece to vše stále existuje. Sexualita se dere na povrch tím více, čím více je potlačována. Hlad po životě - po zážitku života, který je jinak odkazován za horizont ideálu, se projevuje naprosto všude. (Pro nás je zajímavý hlad po příbězích, které konzumujeme a kterými vycpáváme vlastní život jako náhražkami^*.) Individualita ztracená v mase se uchyluje do soukromého konzumu (není to právě on, kdo zabíjí svět?!), jenž je narozdíl od neosobního mechanismu světa útulný, blízký a navíc voní⁵.

       Rollo v tomto všem vidí beznaděj, krizi a zřejmě konec. Hledí do vzdálených katastrofických scénářů a jeho nitro naplňuje archaický strach. Alternativa je však stále přítomná. Je doslova na dosah ruky. Chceme žít v budoucnosti, ale ta nikdy nepřijde, vždy je jen přítomnost. Do ní je možné - nutné - se odvrátit z megalománie racionální reality (kde je jen jedna pravda, jeden smysl, jediný dobrý způsob života, jeden nejlepší) ke skutečnému světu, jenž je pod tímto pohřben. Vrátit se od nedosažitelné věčnosti, absolutnosti, objektivity k přítomnosti, jedinečnosti, člověku. To není blouznění, ale nejhlubší touha každého z nás. Každá věčnost je realizovatelná jedině skrze jednotlivé přítomné okamžiky. Jedině ty jsou tedy skutečné a ony jsou věčnost. Každá masa je realizovaná jedině skrze jednotlivce. Oni jsou její skutečnou, prvotní a základní realitou. My, každý z nás, každý se svým jedinečným životem stejně jako každý se svojí skutečnou, neodvolatelnou smrtí. Tato - moje, jedinečná, Arcova - smrt je všude se mnou, v každém okamžiku mi shlíží přes rameno, je obsažená v každém mém pohybu, v každé mé buňce. Mohu ji přehlížet a upírat se někam za ni, ale tím také přehlížím sebe. Přehlížím tento okamžik k nějakému jinému. Ale i v tom jiném bude moje smrt se mnou - a budu já v něm vhlížet zase jinam? Nikdy nebudu přítomen? Smrt zabíjí jen jedinkrát, vždy jindy dává pocítit život (jako chlad teplo a smutek radost). Přijmeme-li ji, ztratíme strach, který s popíráním jen zákonitě narůstá. Beze strachu začneme volně dýchat, svobodně (nemanipulovatelně!) rozhodovat, začneme žít, nebudeme potřebovat věčnost, ideály, bohatství... asi to zní jako blbá pohádka. Je to ale logické až na půdu. Moje smrt mi dává pocítit můj život. Byly-li mé iluze pouze mým strachem a můj strach pouze mou iluzí, nemám co ztratit. Mohu jen získat. Celý život se snažím něco získat, ale podstata mystického osvícení je právě v poznání, že všechno již mám.

       Mystika rozhodně není obskurní záležitost. To je to základní, co se tu pokouším říct. Každý z nás má mystické zážitky. Tobě to asi, Františku, říkat nemusím - jako mořský vlk musíš znát bezprostřední kontakt s holou realitou nanejvýš dobře. Mystická extáze⁶ nebo alespoň její náznaky přicházejí ke každému z nás ve chvílích štěstí, v tanci, v hudbě (proto ten světový hlad po hudbě) a nakonec a nejpůvodněji v milování. Orgasmus jako kratičký okamžik, v němž mizí čas i naše já a my se rozplýváme v tao, nirváně, brahmě, lásce, zkrátka rozplýváme a splýváme se vším, je nejpůvodnějším mystickým zážitkem (jak jdou vedle sebe představy „milování“ a „získávání libosti“? Je to totéž nebo není?). Že si každý tyto zážitky vysvětluje jinak, je dáno tím, že žijeme ve smyšleném světě kultury, odtrženi od svých kořenů, od vlastní psychické skutečnosti, jež stojí na počátku těchto kultur a jež je všem stejná! Pod šaty a ideály jsme všichni stejně nazí, stejně smrtelní. Není tedy směšné bít se za barvu uniforem či výši konta?

       Pokud jde o jógu a její hlásání odvratu od světa a tudíž i od sexu, není na tom nic zvláštního. I ona usiluje o tentýž konečný bod - stav bez veškeré touhy, tedy bez ega. Různé jsou jen cesty. Obrátit energii dovnitř (bezvýhradné popření vnějšího světa) nebo ven (jeho bezvýhradné přijetí). V každém případě ji rozproudit, neboť v našem racionální neurotickém světě je neustále někde zablokována a sublimována a jinak zdeformována. Tantra říká - jděte hlouběji do sexu, až sex zmizí a zůstane jen extáze - osvícení⁷. Říká totiž, že sexualita je jen zvrhlý sex, je výsledkem popření sexu. Směje se tomu, že celé lidské snažení vychází a končí v několika málo sekundách štěstí, v kratinkém orgasmu, po němž omne animal triste est⁸. Tvrdí, že celý život může být takovéto štěstí.

       Tento způsob mystiky, která není odvratem, ale naopak vstupem do skutečnosti, není příliš znám a já bych si tímto zmateným a víceméně jen náznakovým odkazem na něj dovolil upozornit.

       Když Vilma přišla se svým nihilismem tvrdíc, že všechno je jen nesmyslná hra, zdálo se mi to jako milá hříčka. Potom jako tragická skutečnost. Nyní si myslím, že je to jediná cesta. A vůbec ne špatná. Rollo a doba vůbec nás svlékli z našich iluzí. Jam se cítí nahý a nesvůj. Ty voláš never more! V tom s tebou souhlasím, ale pokud jde o to, co dál, citoval bych tu rád s klasikem - císař je nahý, ať žije císař!

1) viz. knihy Carlose Castanedy: Učení dona Juana, Oddělená skutečnost, Jak uniknout Orlovi (shrnutí)

2) Osho: Cesta bílého oblaku, Život láska smích a další

3) C.G.Jung: Duše moderního člověka (stať Vize)

4) P.L.Berger: Pozvání do sociologie, Berne: Jak si lidé hrají, Susane Blackmoorová dokonce touto konstrukcí a jejím porušením vysvětluje Moodym oslavované předsmrtné zážitky (Umírání jako cesta k životu). Údajně lze touto teorií vysvětlit i Freudův sporný pud smrti.

5) J.Keller: Až na dno blahobytu

6) Gabriele Roth: Mapy extáze

7) Osho: Tantra, spiritualita a sex, Od sexu k nadvědomí

8) Post koitum omne animal triste est - po koitu zesmutní každý tvor

*) ostatně právě skrze příběhy jsem se já osobně k mystice dostal. Jako pisálek a tudíž tvor silně postižený denním sněním, jsem brzy zjistil, že zážitky, které si touto činností navozuji se silně podobají právě mystické extázi. Myslím jsme o tom dokonce spolu mluvili - nápad, emočně nabitá scéna se v hlavě opakuje (pod záminkou vylepšení) tak dlouho, až emoce naprosto přehluší jakýkoli děj či pohyb a zůstává jen onen stav bez času a dokonce i bez ega. Faktem ovšem je, že takto čistý zážitek je zřídkavý - častěji plní denní snění úlohy nejprve odreagování napětí, vyrovnání frustrace (potom naopak vystupuje ego velmi důrazně) apod.