Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

(Psáno původně jako reportáž pro potřeby Osho centra, které jsem tehdy poprvé navštívil. Uvádím jako ilustraci ke článku Nejen císař je nahý v IK 5/96.)

       

       

Čtyři roky jsem studoval filozofii a pomalu jsem se smiřoval s myšlenkou, že se svět skládá z obrovské hromady všedního smetí, mezi nímž jen tu a tam probleskují sporé záblesky toho čehosi tolik hledaného, tolik tušeného a tolik unikajícího. Okamžiky čehosi skutečně skutečného. A pak jsem - ničím nepostrčen ani neosvícen, z pouhé zvědavosti - sáhl v malé vesnické knihovně po té knížce. Byla malá, docela tenká, ale potom - silná jako rána kladivem. Někdo rozsvítil. A já už si málem nechal namluvit, že tomu vůbec nerozumím, že ničemu nerozumím! Smál jsem se. Život není jinde! Bylo to prosté! Tak prosté! Jenže - po čase se nehybná slova na papíře začala podobat všem ostatním mrtvým slovům. Čím více knih, tím hůře. Číst o radosti ještě není radost, číst o tanci není tanec...

       Sedl jsem tedy a napsal na adresu z knížky. Já, který odjakživa propadával všemi aktivitami, kroužky, organizacemi i iniciativami jako příliš drobné a příliš netečné zrníčko příliš hrubými síty, jsem z vlastní vůle napsal komusi neznámému. A přece však již v té chvíli nepochybně blízkému. Možná zrníčko konečně dopadlo na zem.

       Odpověď byla milá a já obratem zažádal o povolení k přistání. V té chvíli přišly nečekané turbulence. Máma, opatrně: „A kam to vlastně jedeš? Víš, teď jsem četla o těch sektách...“, obeznámenější známá (katolička): „No, já nevím, víš, on jim z toho prý zbyl jen ten sex...“ Náhle měli všichni starost. Znali mě jako nadšeného snílka, ale právě jen jako snílka - mnoho řečí, nic však z toho. Bylo skutečně nanejvýš na čase zahodit cizí recepty na vlastní život a pohnout vlastním zadkem.

       Stmívalo se už, když mě konečně dobře stopnutý soused hodil v té dobře zapadené vísce přímo před vrata. Stihnul jsem jen nakousnout opatrný dotaz, co si o těch „lidech tam“ myslí on a okolí. Byli jsme však již na místě, tak se mě právě tak (opatrně) stačil zeptat jestli se já považuji za normálního, aby zvážil, co říct či neříct. I to mě však potěšilo. Pane! Třiadvacet let se snažím být normální a nic, pořád je to někomu málo, pořád to nestačí! Připadám si jako neustále přistřihovaná bonsai! Myslíte snad, že je to zábava?!

       Jedno moderní lidové rčení praví, že se člověk musí denně aspoň na pět minut zbláznit, aby mohl být normální. Můj kamarád k tomu trefně podotýká: Pět minut? Zbláznili se, copak to může stačit? A je to přesně ono! Později se mě Amar ptala, co jsem vlastně čekal, proč jsem přijel? Byla z Německa, moc milá a mluvili jsme anglicky, což mi činilo nepatrné potíže. Snad proto a také pro počáteční rozpaky, jsem nevěděl. Přemýšlel jsem ale nad tím celé dopoledne při zakládání záhonu (jeden zlomený rýč, konečný výsledek bude znám na rok) a bylo to docela jednoduché: Ano, hledal jsem lidi, kteří se nebojí zbláznit se. Kteří považují normálost za hru a bláznivost za normální. Myslím, že jsem je našel. V první chvíli až dost překvapivě - dali mi najíst, napít, ukázali, kde budu spát a řekli: v sedm je meditace. Bylo půl sedmé. Tak v sedm.

       Meditárna je velká místnost se zataženými okny. Pod stropem velké reprobedny a portrét usmívajícího se mistra, ve výklenku naproti oknům televize. Před ní červená svíčka, vedle video, cd-přehrávač, zesilovač a magnetofon. Na zemi je lino a na něm čtyři modrošedé čtvercové koberce. Skrz prasklé topení je v tu chladno. Beru si ponožky a je mi líto, že mám na sebe jen nepohodlné džínsy. Držím se vzadu, jsem nesvůj. Agar, paní domu, na mě občas zkoumavě pohlédne. Neříká ale nic. Nevěřím, že ji nebudu rušit - vím, že sebe bych jistě rušil. Možná ale... Amar se povzbudivě usmívá. Začíná hrát hudba.

       Mrkám očima po těch dvou. Nečekají na mě, nedívají se (jestli já nejsem nakonec schizofrenik, že mám pořád dojem něčích očí?) Oddechuji si. Ne, není to poprvé, co něco takového dělám, vím to. Nikdy jsem to ale nedělal právě takhle a nikdy se to nejmenovalo meditace (cože, meditace? To čučení do zdi?). Snad diskotéka, zábava, koncert, cvičení - jenže nikdy... nikdy takhle sám, sám za sebe. Snad potají v prázdném domě. Vždy však s vědomím - co si o mě myslí druzí, co by si asi pomysleli... Ech! Vždyť proč jsem tu?! Každý za sebe, každý sám sebou! Dobrá tedy! Poprvé se zhoupnu v kolenou a vydechnu. První záchvěv rytmu, pak se vibrace přelejí dovnitř. V tu kratičkou silnou chvíli cítím obrovské uvolnění, obrovskou radost - jsem na místě! Našel jsem, co chci! Dělám, co chci. Co chci já sám, opravdu jen já sám. Zavírám oči. Hudba je všude.

       Zapomněl jsem na chlad, nepohodlné oblečení, na ponožky (pěkně jsem je prošoupal) - chvílemi i na Agar a Amar. To bylo těžší. Ve chvílích, kdy tělo začínalo samo spadávat do rytmu, do chvění, se něco příčilo. Cítil jsem, že bych chtěl - propadnout, odevzdat se, totálně se odvázat, ale - kdo ví, co se stane potom?! Je toho uvnitř tolik, až jde strach. Cítím to! Chtěl bych řvát, křičet, brečet, smát se, šílet... Ne! Nesmíš! Vzpamatuj se! Dobře vycvičené smyčky myšlenek mě rychle „vyzdvihují nad věc“. Ničemu se neoddat, ničemu nepropadnout, od všeho odstoupený, ke všemu kritický, dokonalý. Tak mě to učili. A potom - zvyklý na krátké kusy moderních písniček a vůbec na všechno krátké a rychlé, trvá pro mě každá fáze meditace příliš dlouho na to, abych vydržel celou dobu být in. Už tehdy si ale říkám - při příští meditaci! (I když tím - sakra - zase nejsem úplně tu). V tiché fázi mám pak hlavu naráz podivně prázdnou i plnou. Prázdnou nezvykle silným pocitem klidu, příjemné únavy po těžké práci a plnou právě kontrastem ticha a každé myšlenky, která se v něm zdá hlasitější. Po meditaci pouští Agar video. Osho působí nesmírně klidně, vybavují se mi pohádky a pohádková moudrost. Jeho angličtina je měkká, hodně mi uniká. Tu nejveselejší z jeho anekdot mi později musí Amar vysvětlit. Mistr, který vypráví anekdoty?

       Spím v nezařízené místnosti vedle praskajících kamen. Arpita s Bhagawatem a malou dcerkou, o něž se domácí už strachovali, se vrátili v pořádku. Jsou také milí, všechno je milé. Klidné. Pod nohama pobíhají světle mourovatá koťata, hřeju se při řeči u kachlových kamen. Spím dobře, zdá se mi něco milého, co brzy k ránu zapomenu.

       Ráno. Agar mi vysvětluje dynamickou meditaci. Tentokrát je s námi i Bhagawat. Zas nádherná hudba, rytmus. Dýchám, pak mám vyjádřit všechno, co cítím. Agar křičí, Bhagawat vztekle funí. Mám na ně vztek, mám vztek, že funí do mé meditace, do mého uvnitř, do mě, že mě omezují. Mám vztek na úplně všechny, na úplně všechno. Až se toho vzteku děsím, bojím se na něj vůbec podívat. Vztekat se přece není správné! Je správné být vždy hodný, slušný, uctivý. Zatraceně! Mám vztek, že se nemůžu vyvztekat. Vyvztekat a dost, dát to pryč a dost. Dát pryč to velké žlučovité tam vevnitř. To schované, to bublající, to dusivé. Dát to pryč a smát se! Skáčeme. Chybí mi kondička, ale skáču a skáču. Něco z toho vevnitř mizí. Pak jen stojíme, dlouho a zcela tiše. Tak tiše snad ani nespím. Nakonec tančíme. Chce se mi smát.

       Po snídani práce. Nádherný podzim, za plotem normální soused normálně křičí na nahluchlého dědečka. Navzájem si normálně spílají. Určitě se mají rádi a jen se tak navzájem škádlí. Pojídám sladké švestky, zebe od nohou. Arpita a Bhagawat s dcerkou odjíždějí. Agar mi mezi řečí navrhne napsat reportáž. Bráním se, že za tři dny to nebude zrovna zasvěcené a že spíš než na reportáže jsem na sentimentální citovky a scifárny. Po obědě a po siestě se zabalení do dek v ledové meditárně díváme na video z indické Poony. Nechce se mi věřit, že by svět mohl být skutečně lepší. Mnozí už to slibovali. Zdržuji se však skeptických komentářů. Proč ne, zatraceně proč ne?!! Je snad nevíra v existenci prostého dobra také součástí dobrého vychování? Amar odjíždí do Poony ještě teď na podzim, Agar po Novém Roce. Zjistím si to asi sám. Myslím, že mám nový sen.

       Před setměním dokončujeme záhon. Amar vypráví, jak se setkala s Oshem. Překvapuje mě, když říká, že teprve po jeho smrti pocítila sílu jeho učení, protože za jeho života byla v jeho stínu, nechala se jím vést. Teprve potom prý nacházela sama sebe. Podaří se mi pochopitelně přeložit několik starých dobrých anekdot.

       Večer se těším, že budem opět tančit. Místo toho se usazujeme v příjemné (a teplé) podkrovní místnosti. Opět hoří svíčka, je ticho, úžasné ticho až hučí v uších. Jsme opět jen tři. Amar mi vysvětluje postup staré tibetské meditace Nadabrahmy. Agar pouští disk, hudba je pomalá, tajemná, zvonivá. Tentokrát se nebojím zavřít oči a nechat je zavřené. Bzučím.

       Nebo spíš bručím. Dlouhé „mmmmm“ vibruje nejdřív jen v zavřených ústech, potom v hlasivkách, v hrudi, nakonec cítím chvění až úplně dole, úplně uvnitř, pod břichem. Připadám si jako velká dutá nádoba. Nekonečně dlouho se nic neděje. Ztrácím pojem o čase. Pak přichází jakési jiné chvění, jakoby probuzené mou námahou. Mravenčení na tvářích, v konečcích prstů, v ramenou. Sílí a docela se odpoutává od mého mmmmm. Chvěji se celý, jsem jenom chvění, jen, jen, jen... ucítím pohyb, Amar mě pokládá ruku na rameno: „Nedýchej tolik!“ Lekám se, chci jí odpovědět, pokývat hlavou, pohnout rukou. Nejde to. S úlekem zjišťuji, že nemám ruce. Místo nich je jen chvění. Naštěstí již začíná další fáze. Zvedám ruce dlaněmi od sebe. Chvění jimi proudí...

       Ne, myslím, že dál by to znělo už příliš jako sentimentální románek, a ani potom by to nebylo to pravé. Psát, znamená být odstoupený od popisovaného. Odstoupím-li však, popíšu pouze postavu sedící v šeru a tichu. A uvnitř? Snad... I was among the stars, řekla potom Agar. Byla jsem mezi hvězdami. Dlouho jsme pak mlčeli a dlouho šepotem povídali do tichého plamene svíčky.

       Amar odjížděla brzy ráno. Rozloučili jsme se, Agar ji vezla na autobus. Četl jsem si Osha v angličtině a smál se. Agar se vrátila smutná. Pak odvezla i mě k hlavní silnici a já byl smutný také. Nechtělo se mi pryč. První stop byl pan podnikatel, spěchal za prací a pouštěl ze sterea Orlíky na plné obrátky. Už aby měl prý tenhle týden za sebou. Byla neděle ráno.

                             Arco C. Delf

       

Okamžiky extáze, které prožíváme - při hře, v umění, v lásce - k nám nepřicházejí jako chvíle výjimečné nebo náhodné, ale jako útržky toho, čím by měl být celý život.

       

PS: Týden na to mi přišel od Agar dopis. Krom jiného mi prý zapomněla říct, že po návratu z meditací může člověk zažít zvláštní stavy. To už jsem věděl, že má pravdu. Tři nebo čtyři dny do mě všechno vcházelo - jako do otevřeného domu. Nikdy jsem tak silně necítil pocity lidí kolem sebe a nikdy jsem se také necítil tak nesmírně klidný. Pak se ale toto vcházení zastavilo a naopak po mě všechno začalo sklouzávat. Teprve později jsem si uvědomil, že toto sklouzávání je můj normální stav. Byl jsem zase zpátky, zase normální.