Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Onehdy jsem to zkoušel s s psychedelickými látkami. Co jsem zažil mě DOST zaujalo. Opravdu DOST. Předem budiž řečeno, že mé zkušenosti nejsou jen pozitivní, ale pro nadaci Drop-in tahle stať asi vhodná nebude.

       Jelikož se mám relativně rád, začal jsem se před soustavnějším sebetravičstvím pídit po dalších informacích a zjistil, že:

       a) těch odborných, dostupných v češtině, je směšně málo. Pominu-li lehce předvěké spisy, např. Mečířovo Zneužívání alkoholu a nealkoholových drog u mládeže (Avicenum 1989), je tu snad jediná odborná knížka, a to Grofovo Dobrodružství sebeobjevování (Gemma 1993).

       b) V česky přeložené beletrii a literatuře faktu o psychedelických látkách soustavně mluví snad jen Castaneda (Oddělená skutečnost, Volvox Globator 1994).

       A pak jsem našel (spíš náhodou) pár po časopisech roztroušených house-rave-techno-acid- a já nevím jak orientovaných článků, v nichž se omezuje popis účinků psychedelik většinou na „je to nářez“, „úlet“, „sračka“, etc., čágo bágo šílenci. Dost možná, že tyhle výroky představují nakonec jediný poctivý, protože zcela vágní popis toho, oč tu běží, ale dost možná, že ne. Rozhodně orientaci bloudících příliš nepomohou.

       Jiné články (třeba ty od McKenny, Huxleyho nebo Learyho), jsou zase možná příliš zatíženy glorifikací psychedelik až na hranici (či za hranici) zbožnění. Jsou chytré, ale na moje chápání většinou až moc.

       c) Existuje ovšem zdroj, který skoro nemá chybu. Je to Internet, jmenovitě FTP server hyperreal.com, adresáře /drugs/psychedelics a /drugs/FAQs. Je tam pěkné čtení na mnoho hodin, kromě odborných statí také Huxleyův rozbor psychedelické zkušenosti ve světle Tibetské knihy mrtvých, odborná část níže zmíněné knihy A.Shulgina a četné osobní zpovědi.

       Každopádně mi připadá, že informační exploze v této oblasti u nás poněkud nenastala a při vědomí toho, kolik se toho napovídá obecně kolem drog, je možné, že i tahle stať o jedné třídě psychoaktivních látek bude lepší než nic. Nejsem ani psycholog, ani filozof, ani lékař, a tak budu možná některé věci vidět v jiném (daleko prostším) světle, než věrozvěstové psychedelických hnutí a sekt. Zmatená veřejnost snad ocení alespoň informace o Extázi (MDMA), kolem níž se v poslední době nadělalo tolik povyku. Někdy budou samozřejmě pro zasvěcenější mé informace triviální, za to se dotyčným předem omlouvám.

       Psychedelika jsou doslova „látky odhalující psyché“, které působí jistý druh změněných stavů vědomí, podle mě pak především stavy fascinace okolním i vnitřním světem. Zatím nelze být konkrétnější, blíže u jednotlivých látek. V médiích jsou často označována jako halucinogeny (což je zkreslující), delirogeny, apod. Psychedelika se po staletí používala rituálně, dnes se v indikovaných případech „ordinují“ v psychoterapii a dokonce v léčbě alkoholismu a jiných toxikománií (viz Grof). Jsou fyzicky nenávyková, což ovšem neznamená, že by na ně nemohl vzniknout návyk psychický. Vzniká. Pravda je, že osoby ještě méně zdrženlivé, než já, to mohou s „experimenty“ (jaký eufemismus!) nebezpečně přehánět.

       A co jsou „fenethylaminová psychedelika“? Tady budu muset nepatrně zabrousit do historie a chemie. Až do začátku šedesátých let byla paleta psychedelik poměrně úzká a většina známých látek měla indolový skelet (psilocybin, harmalin, ibogain, bufotenin, dialkyltryptaminy, ale taky LSD). Výjimku tvořil (kromě ketaminu, PCP a některých rostlinných jedů) pouze meskalin, což je derivát fenylethylaminu (zkráceně fenethylaminu). Jak to tak ve farmacii bývá, zkoušelo se, co vznikne obměnami struktury meskalinu a v šedesátých a sedmdesátých letech tak bylo připraveno několik set látek, z nichž většina má slabší či silnější psychedelické účinky. Zásluhu na tom má především kalifornský chemik Alexander Shulgin, jehož kniha „Phenylethylamines I have known and loved“ (dále zde označovaná jako PIHKAL) je po všech stránkách skvělé čtení. Fenylethylaminové deriváty (jednak „pravé“ fenethylaminy, jednak amfetaminy neboli 1-methyl-2-fenylethylaminy) působí efekty od čisté stimulace (na benzenovém kruhu nesubstituované amfetaminy) až po silnou psychedelii (některé 2,4,5- a 3,4,5- substituované deriváty) a jsou zajímavými látkami pro korelace struktura - účinek, čímž vás ale nebudu obtěžovat.

       Níže jsou rozebrány účinky psychedelických fenethylaminů, s nimiž jsem se seznámil (vždy v několika „experimentech“). Vlastní zkušenost je samozřejmě natolik subjektivní, že ji pro jistotu doplňuji literárními údaji. Látky byly podány v chemicky čisté formě jako soli (hydrochloridy nebo hydrobromidy) per os a jsou v dalším seřazeny podle stoupající účinnosti, což, jak doufám, přispěje k určité gradaci textu.

       ––––––––––––––––––––-

MDMA (Extáze, XTC, Adam, „E“, atd.) je 3,4-methylendioxy- N-methylamfetamin.

       I když byla Extáze poprvé syntetizována už počátkem tohoto století, její „zlaté časy“ časy nastaly až v sedmdesátých letech, kdy ji psychiatři začali používat pro uvolnění zábran svých pacientů a v „manželské terapii“. Až do r. 1988 představovala v USA legální náhražku svého silnějšího předchůdce MDA, potom byla zakázána. Ve Velké Británii byla postavena mimo zákon už v r. 1977. O jejím zneužívání na diskotékách by patrně zasvěcené osoby mohly mluvit dlouho, leč já nejsem zasvěcená osoba.

       Obvyklá dávka je 100 až 150 mg, účinek trvá cca 4-6 hodin.

       Budiž předem řečeno, že zažitý název „Extáze“ je vyloženě zavádějící. MDMA rozhodně žádnou extázi nevyvolává (přinejmenším mimo „house parties“, kde hraje roli mnoho dalších a patrně převažujících vlivů). Účinek začíná asi po půl hodině nepříjemnou excitovaností a lehkou zmateností (stejně jako u většiny dalších psychedelik), která brzy přejde v něco, co bych nazval nejspíš „rozšafnou pohodou.“ Je spíš letargická než euforická. Kromě jistého, sotva postřehnutelného „ozvláštnění světa“ nedochází k žádným smyslovým změnám, které by stály za řeč. Hudbu vnímáte jako jindy. Všiml jsem si, že k psanému i mluvenému slovu jsem byl kritičtější, než obvykle, ale drobné lapsy řečníků jsem bral v dobrém. Vcelku nic povznášejícího, nic objevného. Kromě příležitostného pocení a dost pravidelného napětí v čelistech je vám tělesně velmi příjemně. Stejně jako u ostatních fenethylaminů (zvláště pak amfetaminového typu) je více či méně silná mydriáza (rozšíření zorniček), někdy tachykardie (zrychlený pulz). Doporučuje se přijímat hojnost tekutin (což platí i pro všechny dále uvedené látky).

       Vaše velmi smířlivá nálada vede k potřebě vinout se k bližním. Manželka je výjimečně milý tvor, kterého se musíte dotýkat a s kterým je hezké pohovořit. Zdaleka není vyloučeno, že si budete vyznávat lásku. „Extáze“ je zkrátka typický empatogen („zesilovač sympatií“) a entaktogen (látka vyvolávající potřebu tělesného dotyku). Tento účinek vydrží podstatně déle než samotné změny nálady. Není divu, že Extáze byla a je (teď už nelegálně) tolik využívána v terapii manželských vztahů.

       Extáze rozhodně není afrodisiakum (často spíše snižuje schopnost erekce), ale stejně jako MDA a některé další deriváty amfetaminu dokáže prakticky donekonečna oddálit ejakulaci. Pokud překonáte jistou přirozenou lenost, čekají vás v posteli moc hezké věci, na něž budete s nostalgií vzpomínat ještě po letech.

       Kromě toho, že je Extáze patrně ideálním prostředkem proti hojně se vyskytujícímu „ejaculatio praecox“ (předčasnému výronu semene), vykazuje do jisté míry znaky jakéhosi „univerzálního léku“. Je dobrým laxativem (projímadlem) a otorinolaryngologikem (spolehlivě potlačuje rýmu a do značné míry i kašel). Oba tyto účinky souvisejí se zúžením periferních cév. Extáze je jako všechny amfetaminy skvělé anorektikum (potlačuje hlad, což souvisí s jejími anestetickými účinky). Není lepší způsob, jak zhubnout... pokud ovšem nepočítáme všechny ostatní způsoby. Musíte totiž mít rozum, a ten má málokdo. Extáze je dobrá jako antidepresivum, anxiolytikum a ataraktikum, zkrátka je dobrá na nervy, pakliže to nepřeženete. Pak je na nervy špatná.

       Extáze, pokud je používána k občasnému odreagování a relaxaci, je bezpečná látka, hlavně daleko bezpečnější než alkohol. Požití nikdy nevede k agresívním stavům a k nekontrolovanému chování. „Bad trips“ nehrozí. Upřímně řečeno ovšem nehrozí ani „good trips“ (pokud tady jde vůbec o „tripu“ mluvit) a uživatel se často marně snaží zvýšit celkově nevýrazný účinek další dávkou. Přivodí si tím jen zvýšené pocení a následnou kocovinu.

       V masmédiích nedávno proběhla zpráva, že jakási dívka po požití Extáze zemřela. Šlo s vysokou pravděpodobností o anafylaktický šok, který ovšem občas nastává i po aspirinu či penicilínu. Daleko závažnější jsou americké vědecké studie, které u krys a později i u primátů údajně potvrdily po delším užívání nijak obrovských dávek MDMA poškození mozku, podobné jako po alkoholu. Existuje ovšem důvodné podezření, že tyto studie objednaly a „zaplatily“ americké protidrogové instituce, jelikož Extázi příležitostně požívají mnoho let beze škody milióny lidí. Tak či onak, dlouhodobé silné zneužívání (více než jednou týdně) patrně může vést ke stejným stavům, jako zneužívání pervitinu či alkoholu (a koneckonců i mnoha běžných léků): k celkové vyčerpanosti, k stihomamu a k psychotickým koncům.

       Dlužno ještě dodat, že to, co je k sehnání v rozličných klubech či na diskotékách, je patrně asi málokdy čistá Extáze. Bůhví, co do toho ta prasata strkají. Neberte to! Potažmo: neberte nic!

       ––––––––––––––––––––––-

MDA je 3,4-methylendioxyamfetamin.

Jak už bylo řečeno, jde o staršího sourozence Extáze, od níž se liší především podstatně silnějším účinkem. Mimo zákon je MDA ve světě už od šedesátých let.

       Typické dávky jsou od 100 do 150 mg, trvání 7 až 10 hodin.

       Po požití této látky se TOHO (totiž jakéhosi tajemství) poprvé lehce dotknete. Svět potemněl, odkudsi jako by se snášely záhadné stíny a dýmy, na nichž ovšem není nic děsivého. Jste pohodově zpitomělí (Američani tomu říkají „stoned“), ale smysly jsou spíš zbystřeny. Myšlení je jasné a souvislé, něco však vidíte v nových kontextech. Vzpomínám si, jak jsem pod vlivem MDA poprvé postřehl, že věčně rozzářené oči dětí (odpusťte, prostě se to nedá jinak popsat) mluví o jejich permanentně psychedelickém stavu. O tom, jak jsou fascinovány světem, který jim každou vteřinu přináší gigabyty nových nezařazených (a mnohdy nezařaditelných), nad pomyšlení zajímavých informací. (Pedagogická poznámka: pochopil jsem - či spíš prožil jsem - konečně, proč děti neposlouchají něco tak banálního jako své rodiče či učitele a proč mají takové potíže se soustředěním.) Připadá mi od té doby, že krajní vulgární materialismus děcka zírajícího do výkladní skříně je svým způsobem duchovnější, než vánoční projev papežův. „Fenomén rozzářených očí“ je zkrátka pro psychedelika příznačný... jenže doktor vám řekne, že jde o obyčejnou mydriázu, jež mimojiné znamená, že teď při zrychleném metabolismu prostě dostáváte málo kyslíku.

       Bohužel (či bohudík, k tomu se vrátím ke konci) je zvýšený účinek psychedelik pravidelně provázen silnějšími vedlejšími tělesnými příznaky. Po MDA se často potíte, zatímco je vám vlastně trochu zima. Kromě trnutí čelistí a nutkání třít zuby o sebe nastává někdy slabý vnitřní třes, nijak nepříjemný, ale zřetelný.

       Co se týče ostatních účinků a nebezpečí, platí pro MDA totéž co pro Extázi, ovšem v příslušně zvýšené míře. Lehká kocovina je téměř pravidlem („co já jsem to blbec zase sežral“).

       

       Pro úplnost pro chemicky vzdělanější dodejme, že podle literatury (zejména PIHKAL) má vlastnosti podobné MDMA a MDA mnoho dalších 3,4-, 2,4-, a podobně na benzenovém kruhu substituovaných amfetaminů a dalších derivátů (N-ethyl derivát odvozený výměnou aminového vodíku u MDA je např. znám jako „Eve“ a patrně často v praxi zastupuje Extázi).

       ––––––––––––––––––––-

2C-B (CBr, Bromo-meskalin, Venus, Nexus) je látka, kterou A. Shulgin ve svém arcidíle díle PIHKAL označuje jako jeden ze svých největších objevů. Chemicky je to 4-brom- 2,5- dimethoxyfenylethylamin.

       Účinek 2C-B trvá 5-8 hodin, dávkování je 18-30 mg.

       Než promluvím o svých pokusech s 2C-B, rád bych předeslal několik věcí, ale omezím se teď na jedinou: účinek této látky na mou maličkost byl do puntíku a k nerozeznání stejný, jako účinek psilocybinu (ve formě třiceti plodnic lysohlávky z českých luhů a hájů). Později z toho vyvodím důsledky, jestli se mi to povede.

       Když se to tak vezme, lépe než slohové práce Grofových klientů vystihují dotyčné stavy jako vždy půvabné citace pana profesora Vondráčka (Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, Avicenum 1972): „Chci se škvařit ve svém blahu.“ „Člověku se derou do očí slzy a přitom se směje. Všechno je plošší (ďábel byl podle některých učení plochý). Člověk se ztrácí. Je to nějaký oceán. Chvílemi tady jsem a chvílemi zase nejsem. Já se nemohu vrátit do reality.“ „Teď chápu pocity schizofrenika. Mám velké nohy. Vy byste mohl být třeba medvěd, s prominutím.“ „Já, obyvatel Absurdie, se dorozumívám s vámi pozemšťany. Tento stav je příšerný a zároveň krásný.“ „Já mám ráda žirafu, ale musela by mít na hlavě čepičku.“ „Klauni jsou dobří lidé.“ „Zavřu-li oči, zjevují se mi bizarní postavičky, připomínající obyvatele jiných planet.“

       Smyslové změny po požití 2C-B (nebo psilocybinu) začínají asi za čtvrt až půl hodiny. Vidění se prohlubuje a rozostřuje zároveň (čtení dělá potíže), předměty, především vzorované (např. záclony), dostávají duhové barvy. Svítící body začínají jiskřit. Všechno, hlavně pak veškeré rostlinstvo, je ornamentální, zdobné, výtvarné. Svět se vůbec stává nějak ROSTLINNÝM, což nutně navozuje naprosto neoriginální myšlenku, že je jedním velkým organizmem. Absolvoval jsem v příslušném stavu zářijový výlet na Blaník, kde v té požehnané době rostly desítky druhů hub a mnoho bylin. Byl to prostě výtvarný koncert, většinou van Gogh, ale chvílemi zase Mařák, Dali a tak. Nějak takhle patrně vidí svět malíři a vůbec se jim nedivím, že TO všechno musí namalovat.

       Neobyčejný smysl pro vizuální detail ale zároveň někdy „zesiluje“ vše ošklivé a neharmonické. Jste-li doma, vidíte náhle (s jistým dobromyslným údivem) každý prášek na zemi či na nábytku, což vás někdy vede ke snaze vše neustále uklízet. Zajímavé je, jak v tomto stavu vnímáte lidské obličeje. Ty přirozeně hezké či blízké většinou zkrásní, kdežto z těch pro vás neutrálních se spíš stávají karikatury. Vlastní obličej se mi (zcela poprávu) hrubě nelíbil.

       Přímo magické rysy dostává svět v noci. Byl jsem v takových případech vždy v bezpečí svého obýváku a několik svítících diod, jež trpělivě oznamují připravenost mé (nekvalitní) domácí elektroniky, se stalo přímo symbolickými majáky mého spojení s normálním světem.

       Velmi důležité jsou změny sluchového vnímání. V jakýchsi vlnách přichází zvláštní hukot v uších, jenž mistrně navozuje pocit, že jste někde na dně oceánu či v obrovském jeskynním dómu. Z šumění vroucí vody v rychlovarné konvici či na sporáku se stává závažná symfonická skladba rozměrů Orffovy „Carminy Burana“. Slyšení je výrazně prostorové. Jednou jsem takhle poslouchal mizerný tranzistorák s polovybitými bateriemi, jenž náhle zněl o dost lépe než nejlepší kvadrofonní hifi. Hudba někdy spíš ruší, jindy je k sežrání.

       Také hmat (a vnímání chladu, vzdušných proudů) je zesílen. Pokud jsem byl venku a zavanul vítr, cítil jsem to jako by přicházela bouře, nějaká závažná, osudová změna. Sám pro sebe jsem si tento efekt lehce schizofrenně nazval jako „VÍTR ČASU“.

       V literatuře se uvádí (PIHKAL), že „zesíleny“ jsou i chuť a čich, čímž pádem jídlo chutná jako nikdy. Nic takového jsem nepozoroval. Pokud jsem jedl, tak spíš s odporem. Patrně tu dost záleží i na celkové „kondici“ trávicího ústrojí, v mém případě nevalné.

       Celkově však není smyslové vnímání po 2C-B (nebo psilocybinu) porušeno natolik, aby se člověk stále a dobře neorientoval v prostoru. V čase se ovšem orientuje o DOST hůře.

       Než se dostanu k vlivu 2C-B (a psilocybinu) na myšlení, musím předeslat, že tělesné pocity jsou nepříjemné. Obzvlášť ze začátku je lehká nauzea (nevolnost), vnitřní třes a pocity chladu nebo horka, lehká zimnice. Především pro tyto vedlejší příznaky byly moje prožitky s těmito psychedeliky dost rozporuplné. Přestože jsem měl ve své rozhárané mysli neustále kategorický imperativ „DON'T PANIC!“ (zlatá slova!), mírné panice jsem se většinou neubránil. Člověku to totiž stále až příliš myslí a je si vědom prosté, neoddiskutovatelné pravdy, že se prostě OTRÁVIL, i když opravdu zajímavě. Upřímně řečeno, jednou či dvakrát jsem zamyšleně listoval Zlatými stránkami, jaké že má číslo psychiatrická ambulance. „Chemický ráj“ to věru není, spíš „chemický očistec“. O euforii se nedá mluvit, spíš jen náhodně se člověk zasměje neuvěřitelným souvislostem, které jeho vyšinutý mozek náhle objevuje.

       Celá zkušenost nicméně stojí za to kvůli chvílím potrhlých, leč neobyčejně působivých kontemplací a časoprostorových „úletů“, které popisuji podrobněji níže u nejsilnější látky DOB. Tady snad jen jediný praktický postřeh: tyhle silné okamžiky přicházejí často při výrazném vertikálním pohybu, např. při cestě výtahem nebo na eskalátorech v metru. Patrně to nějak souvisí s drážděním labyrintu ve vnitřním uchu.

       Vše, co jsem popsal výše, platí, pokud máte otevřené oči, a ne vždy se dostaví všechny popisované efekty. Když je zavřete a v klidu ulehnete... nastávají ovšem pravidelně věci. Před očima se rozvlní složité arabesky z květin či obličejů nebo poloprůhledných, duhových lidských těl. Pokud jsem si to přál (viděné obrazy totiž je možno do jisté míry ovlivnit vůlí), věnovala se ta těla půvabným (protože nebesky čistým) sexuálním orgiím. (2C-B je Shulginem propagováno jako afrodiziakum, což má své oprávnění.) Někdy jsou, pravda, obrazce spíše děsivé (hmyzí či pavoučí spletence, nepříliš laskavé ksichty příšer), ale velký strach z nich nemáte. Myšlení začíná těkat a ztrácet souvislosti. Začíná boj o vědomí, chvíle depersonalizace a rozplývání se v nekonečnu (nebo co to je) a nakonec (někdy) spánek. Tyto chvíle nelze věru popsat žádnou „ortogonální“ větou s podmětem a přísudkem, už proto, že lze těžko zvolit osobu vypravěče. KOMU se vlastně dějí tyhle bezdějové procesy?

       Účinek 2C-B (i psilocybinu) končí poměrně náhle a prakticky beze stopy. Kocovina se nekoná, hlava je vcelku jasná a spokojená („zaplaťpánbůh, že ten blázinec skončil“).

       A teď se ještě vrátím k srovnání 2C-B a psilocybinu. V poslední době se šíří patrně zdravý, leč nijak neopodstatněný názor, že když už někdo blbne s psychedeliky, není nad „přírodu“, tedy nad „houbičky“. „Zdravý“ je tento názor podle mě hlavně proto, že místo lysohlávek vám těžko kdo něco podstrčí (maximálně špičky do polívky), kdežto bílý prášek může být prostě cokoliv. Jinak má psilocybin stejné chyby (totiž vedlejší tělesné příznaky a nebezpečí nekontrolovatelných reakcí), jako čistě syntetické 2C-B. Při glorifikaci přírodních produktů se nějak zapomíná, že příroda stvořila nejen vitamín C a penicilin, ale taky strychnin, nejen beránka, ale taky vlka. Stvořila prostě i psilocybin, látku ambivalentní a v každém případě mírně toxickou, stejně jak 2C-B. Složité konstrukce Terrence McKenny, který se domnívá, že lysohlávka měla kdysi rozhodující podíl na polidštění našeho opičího prapředka (a dokonce že sem byla vysazena mimozemšťany), považuju za... složité konstrukce.

       Podle Shulgina a Grofa existují mezi psychoterapeuty obhájci kombinace Extáze a 2C-B, která údajně ideálně spojuje empatogenní účinky první látky s meditativními účinky druhé. Neřekl bych (protože jsem to zkusil). 2C-B prostě smete účinek Extáze kamsi do propadliště dějin (stejně jako smete třeba účinek alkoholu).

       

       Pro chemiky dodávám, že podobný účinek jako 2C-B přisuzuje A.Shulgin dalším 4-substituovaným 2,5-dimethoxy- derivátům fenylethylaminu (např. 4-ethyl derivátu, 2C-E).

       ––––––––––––––––––––––––-

       

       DOB je 4-brom-2,5-dimethoxyamfetamin.

       I DOB je objevem A.Shulgina.

       Dávkování je 1 až 6 mg, účinek trvá až 24 (!) hodin

       SBOHEM, ROZUME!

       DOB je po LSD nejsilnější známé psychedelikum (nepočítáme-li některé exotické deriváty kyseliny lysergové a dva další 4-halogen deriváty 2,5-dimethoxyamfetaminu). Je více než stokrát silnější než meskalin.

       Pro úplnost musím předeslat, že podle literatury má podobné účinky jako DOB 4-methyl-2,5-dimethoxyamfetamin zvaný DOM nebo STP („Serenity Tranquility Peace“), jedna z kultovních látek psychedelického hnutí šedesátých let.

       Následující odstavce jsou záměrně poněkud nesystematické, protože hodně nesystematické jsou i příslušné prožitky a stavy.

       Stejně jako u 2C-B je účinek silně závislý na dávce, v každém případě však kulminuje někdy mezi druhou a osmou hodinou.

       Fyzické symptomy jsou ještě o poznání nepříjemnější než u 2C-B (popsal bych je asi jako pocity při začínající chřipce - „něco na mě leze“), ale vzhledem k celkovému rozpoložení je po nějaké době přestanete vnímat. Zřetelný je při dávkách nad 4 mg jistý třes a napětí v pánvi a dolní polovině těla (podle literatury podobné jako u LSD), které patrně opět souvisí se zúžením periferních cév. V anglické literatuře se tomuto jevu říká „energy tremor“ (energetické chvění či vlny energie) a jsou mu přisuzovány mystické sexuální významy, leč patrně jde o kupu eufemismů. Silné předávkování DOBem může být rozhodně fyziologicky nebezpečné.

       Smyslové vjemy jsou zkresleny podobně jako u 2C-B, jenže podstatně výrazněji. (V prostoru se nicméně orientujete docela dobře, asi jako po láhvince vína.) Svět je barevný, jiskřivý, tajemně rozzářený, rovné linie se zaoblují a bortí, všechno se vlní a přelévá. Statické výjevy se rozpohybují jako film. Jednou jsem snad hodinu pozoroval obraz, který mi visí v pokoji. Jsou na něm dvě malé holčičky, které sedí na zemi, a nad nimi drží svou ochrannou ruku strážný anděl. Milé dívenky si celou dobu nádherně hrály. Byl to bezvadný kýč... Když jsem šel občas na malou (i psychedelik tam musí), s podivem jsem konstatoval, že záchodová mísa je vlastně duhový vulkán, v jehož kráteru leze obdivuhodné množství nejrůznějších zábavných breberek. Dost nebezpečné je v tomto stavu kouření (jsem bohužel kuřák). Z hořící cigarety je sršící ohňostroj, jehož lokalizace je pro vás poněkud nejasná (stejně jako význam telefonního čísla 150).

       Zvukové halucinace jsou běžné. Kromě pocitu oceánu či kosmu, popsaného u 2C-B, jsem často slyšel falešná zvonění telefonu a mnoho dalších zvuků. Vnímání hudby je kapitola sama pro sebe. Vlastně se vám zdá, že teď jste poprvé hudbu poprvé v životě USLYŠELI. Muzika závratně expanduje v širokých vířivých kruzích, stejně jako vaše vědomí, je prostě velebná a ohromující a podobně. Ale to se musí slyšet. Ještě dnes, když zaslechnu hudbu vnímanou tenkrát pod vlivem DOBu, mě rafinovaně mrazí v zádech.

       Jednou jsem pozřel 3 mg a věnoval se četbě, konkrétně Nanebepění Johna Lennona. Tento text mi připadal jako s přehledem největší literatura všech dob. Intenzivně jsem cítil, že se dotýkám něčeho, co bych zkusmo nazval PROPASTNÉ HLUBINY BYTÍ. Dovolte, abych pro ilustraci ocitoval odstavce, z nichž jsem doslova plakal nadšením:

       Žily byly dva balonky jménem Jock a Yono. Byly na přímé cestě k lásce, jež se udává jednou za sto let...

       Bylo nebyliárdovalo, přikulhal po cestě z Ostergardu nakrátko ostříhaný řeznický učeň. Stalo se to na světlovětném letišti. Příběh jeho otce byl utnut uprostřed živobytí... Celý smysl winchesterské katedrály se vymyká popisu. jejich nechtěnost byla naší rozmyslbeknulostí. zvuk služebného kazivšebastardozmermomocúdolního času...

       Jak vidno, jde (nejspíš) o roztomilé (skvěle přeložené) blábolení. Jenže i když vás v tomto stavu fascinuje úplně všechno, mé souznění s Lennonovým textem bylo přece jen mimořádné. Mimojiné asi proto, že samo vnímání mateřštiny je zvláštním způsobem zkomoleno. Řeč náhle pulzuje, dýchá, vrní jako roztomilé dětské žvatlání. Pohybujete se v jakýchsi pravěkých sémantických bažinách podobných patrně tomu, jak řeč a všechny systémy znaků vnímá mírně probudilé batole. Už mnohokrát mi vrtalo hlavou, nakolik je Lennonův text ovlivněn jeho pokusy s LSD... a taky co o tom vědí překladatelé (pánové Zábranský a Záleský). Ostatně ty zvláštní věty trochu připomínají i jakési zaříkávání. Dokážu si živě představit, jak intenzivně musí v tomto stavu člověk vnímat magické rituály. Bůh je přece nutně blázen, proč s ním tedy mluvit normálně?

       Chystám se k velkým slovům a tak cítím povinnost už předem jim trochu přistřihnout křidýlka. Přestože se totiž pod vlivem silných psychedelik cítíte jako byste poprvé v životě opravdu mysleli, prostě jste se jen tak trochu zbláznili. Myšlení je nesouvislé a útržkovité, o poznání víc než např. při těžké opici. Moje žena si jednou dala tu práci a v hluboké potrhlé noci zaznamenala doslova několik mých výroků: Tak něco udělejte. Ten tvůj způsob života, jakej reprezentuje tady ten mraženej špek... Myslím, že jsme se na tyto předměty moc upnuli. Muselo to něco být. Asi nějaký rozměr, minimálně jeden... Tyhle věci nikoho nenapadnou, život spočívá... ani nevím, jestli to má nějaký pravidla, akorát vím, že je to nesmírně řídký... A tak dále...

       Po amatérské analýze mých „psychedelických výroků“ (jsou jich dohromady skoro tři strany, ale to byste nevydrželi) soudím, že se vcelku podobají automatickým textům, ale se se signifikantní četností se v nich opakují vysoké kategorie jako čas a život. Za střízliva je interpretovat nedokážu ani náhodou, jen jsem si přímo bolestně jistý, že jsem tenkrát konečně něco pochopil. Ledaže by ne. Pane Bože, do kohos to duši dal...

       Po šesti (a více) miligramech DOB přichází většinou zhruba tři hodiny trvající delírium, jehož průběh lze vůlí někdy ovládat, někdy ne. Realita jde k čertu. Za zvuků chorálů a hymnů se cestuje složitými Vesmíry a Prostoročasy a Dimenzemi a spoustou dalších krámů. Jakkoliv jsou tyto zážitky zcela neuchopitelné (asi jako hodně divoký sen), nemůžu si nevzpomenout na závěr Kubrickova filmu „Vesmírná oddysea 2001“, v němž hrdina před svou konverzí v Hvězdné Dítě podniká let Červí dírou (?). Tak takhle nějak TO trochu vypadá, jenže TO není film. Jste to vy, CESTOVATEL. Od chvíle první cesty mě přestaly do značné míry zajímat nabídky Travel Agencies.

       Můj přítel mě informoval, že při cestě nakonec dorazil na jakousi planetu a tam se choulil do klubíčka s podivuhodnými huňatými bytostmi. Příznačné. Ačkoliv jsou cesty podivné a nevyzpytatelné, nikdy neztrácejí jakýsi lidský rozměr. Ty SVĚTY jsou obydlené. (Terrence McKenna kdesi napsal něco v tom smyslu, že lysohlávky byly na Zemi mimozemšťany přeneseny proto, aby nám při tripu ukázaly cestu ke svým tvůrcům. No budiž... V každém případě jsou kosmické cesty pravidlem, což nemusí být bez zajímavosti pro čtenáře a teoretiky sci-fi.)

       Jednou nastal BAD TRIP. Všude krev a spousta střepů a těžký stihomam, že jsem v centru pozornosti přinejmenším celého města. Okolo našeho domu spousta sanitek a aut se sirénami a přistávajích vrtulníků a létajících talířů nebo co to bylo a muži s tlampači volali: „Zachovejte klid! Don't panic! Nic se neděje, jen se tady jeden blbec zfetoval! Svět ještě nekončí, zachráníme ho!“ V podivném rozmaru jsem tehdy schoval své manželce několik předmětů (např. kabelku) tak rafinovaně, že jsme je pak několik dní hledali. Bad trip je divná věc, ale nikoliv nutně a jednoznačně zlá. Spíš šokující. Ostatně zlý sen taky přece není jen zlý. Člověk, jak známo, si po probuzení alespoň náležitě váží nesporného bezpečí a jiných kvalit pošmourného čtyřrozměrného pondělního rána.

       Po velmi složitém procitnutí z delíria (podobném nesjpíš zrození) nastává dlouhý, dlouhý čas téměř nepřetržité čiré extáze. Trvá snad patnáct fyzikálních hodin. Tak TOHLE je extáze, nikoliv dobromyslný rozmar po MDMA. Všechno je neuvěřitelně zajímavé, dojemné, smysluplné, významné. V tomto stavu bych se pochopitelně neodvážil vystrčit nos z domu a tak jsem většinou jen tak seděl a koukal na televizi (která, ať už se kdo šklebí jak chce, JE oknem do světa). Všechno, co jsem viděl, se ve mně nesmazatelně zapsalo. Nastává nový čas IMPRINTINGU, stejně jako v nejranějším dětství. Viděl jsem přírododopisné dokumenty a koncerty a filmy, Zázračnou planetu, Michaela Jacksona, National Geographic, Nedvědy, Fanánka Hagena, Simpsonovy (ty obzvlášť), válku v Bosně, Lucku Bílou, Fernandela, Zemědělský magazín, Pink Floyd, Plíhala, Rychlou rotu, Monty Python Circus, Petera Gabriela a podobně, seznam si můžete operativně doplnit podle Borgesovy povídky Alef (což byl Úhelný Bod Světa). Taky jsem viděl poslední díl německého seriálu o cestě po čínské Žluté řece a když se ta řeka vlévala širokou deltou do oceánu, bylo to, jako bych se tam vléval já („I nejznavenější řeka v moře dopluje klín“, napsal tuším Jack London v Martinu Edenovi). Jako by něco strašně důležitého končilo a zároveň začínalo a všechny tyhle věci. Kdybych měl ještě o něco méně vyvinutý smysl pro styl, bylo by teď v každé druhé větě této statě slovo MYSTÉRIUM. Inu, jsou to zkrátka takové DRUHÉ VÁNOCE, jak říkají v Dejvicích... Ale aby nebyla mýlka: to vytržení a dojetí není příliš podobné oněm horkým slzičkám, co se člověku vyřinou, když se kouká na Forresta Gumpa. Ty stavy jsou opravdu HODNĚ ulítlé a divné a vymknuté z kloubů. Je z vás obludné mimino, které dostalo nejfantastičtější hračku všech dob. Ostatně klauni jsou dobří lidé. Jako všichni.

       Už je zase konec století a je postmoderní eklekticismus a jsou interaktivní multimédia, a kýč se přetváří ve v kvalitu a naopak, do všeho se pletou vysoké technologie a vypadá to, že kultura (alespoň její tykadla vystrčená do budoucna) už nikdy nebude taková jako dřív. Mimojiné bere za své jednoduchý vztah hotové dílo - pasivní divák. Po požití silných psychedelik se z vás samotných stane Dílo. Což je poučné, zábavné a pochopitelně magické. Spousta lidí od umění či dokumentaristiky se teď snaživě pokouší překonat ohromně zvýšený práh naší vnímavosti nejrůznějšími experimenty a „zesílit“ svá díla za každou cenu, aby si jich vůbec někdo všiml... ale existuje tu jiná, psychedelická cesta: zásadně „zesílit“ samotného diváka (či spíše vnímatele /jak hnusný neologismus!/). Funguje to skvěle. Autoři a režiséři by z vás měli opravdu radost (pokud by ovšem raději nezavolali sanitku). Nakolik má ovšem tenhle způsob vnímání budoucnost se neodvažuju odhadnout. Nejspíš i nadále zůstane v ilegalitě, málo platné. Převažující kulturní konzument bude asi muset mít i v budoucnu některé zastaralé a vypočitatelné psychické parametry, aby byl vůbec ke konzumaci použitelný.

       (Mimochodem, jedno se mi v těch stavech nelíbilo úplně stejně jako za střízliva: totiž násilí. Samoúčelné násilí nedostalo žádný nový rozměr, ale zůstávalo mi protivné jak činže. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že spousta videoklipů má při své praštěné roztěkanosti nesporné psychedelické kvality.)

       Přímo mystický význam dostaly digitální hodiny na mém videu. Člověk se v tomto stavu POTŘEBUJE držet nějaké fyzikální veličiny a objektivní ČAS se jaksi nabízí (na rozdíl třeba od mezinárodního etalonu metru uloženého v Sevres u Paříže). Ta čtyři čísla, oznamující hodiny a minuty od začátku Experimentu (nebo snad života?), jsou tak nějak podstatná. Vlastně nejpodstatnější (jako ostatně všechno).

       Zapomněl jsem říct (i když to možná vyplynulo z kontextu), že jako po většině amfetaminů není na spánek ani pomyšlení. V pokročilé noci tak jeden po druhým končí všechny televizní programy, až zbyde jen slavné ZRNĚNÍ a vám (protože jste třeba líný si zapnout video) je jako by vás odstřihovali od světa. Zůstáváte sám, dokonale sám, a v PROPASTNĚ hlubokých (i když asi zcela zhovadilých) meditacích čekáte na kalné ráno.

       Často jsem se vracíval do svého dětství. Do parku, v němž jsme si nejčastěji hráli, a tak, ale s tím vás nebudu zatěžovat, to je moje věc.

       Několikrát jsem se díval na své vlastní děti. Byly z nich Světelné Bytosti. Byla to opravdu síla.

       Během cesty s DOBEM uplynou snad celé roky vnitřního mentálního času. Ty roky dostáváte navíc.

       Vždycky je ale něco za něco. Kocovina je totiž dlouhá. Trvá snad dvacet hodin. Připadáte si, jako byste celý den štípali dříví, pocity u žaludku jsou nevalné. Nemůžete spát, nemůžete pořádně pracovat. Fyzicky to snad není horší, než po důkladném flámu, ale mate vás neschopnost soustředit se a podivný pocit, že už se z toho nikdy nevzpamatujete.

       –––––––––––––––––––––––––

       Což je do jisté míry pravda. A tak jsem toho nechal. Pokusy s DOBem a s 2C-B (patrně stejně jako s LSD) jsou poněkud nebezpečné. Na začátku téhle kapitoly jsem se loučil s rozumem, tak teď ho zase rozpačitě vítám. Silný psychedelický zážitek se příliš podobá psychóze, jakkoliv snad krajně pozitivní.

       Psychedelika jsou v masmédiích většinou (ať už schválně či nechtěně) házena do stejného pytle jako například opiáty nebo návyková stimulancia (třeba pervitin či kokain) a je to vlastně dobře. Po nějaké (nedlouhé) době jejich užívání se u průměrného jedince vyvine pocit, že dělá pitomosti. Stalo se mi to taky. Jenže ne každý je průměrný jedinec.

       Nicméně musím ještě jednou opakovat, že silná psychedelika nejsou fyziologicky návyková. Abstinenční příznaky neexistují, nepočítáme-li případnou kocovinu. Časté opakování tohoto zážitku (už kvůli tělesným symptomům) si přejí jedině cvoci. Nebezpečí silných psychedelik spočívá hlavně v možném nepředloženém jednání během intoxikace a potom (výjimečně) v prodloužených psychotických reakcích. Nepochybuju o tom, že alkohol způsobil o mnoho řádů více malérů než psychedelika, tím ovšem nechci říct, že jsou neškodná. Jsou to jedy, málo platné. „Dokonalé“ (zcela bezpečné) psychedelikum neexistuje a možná ani existovat nemůže. Zaplaťpánbůh za to. Takhle je každý Experiment dobrodružstvím, do něhož se vrháte tak trochu jako vyznavači adrenalinových sportů z padesátimetrového mostu, svázáni se životem jen bungee-jumpingovou gumou. (Sportovci teď nejspíš vzteky vyskočili ze židle, leč já na tomto přirovnání trvám. Oč je zdravější bungee-jumping než trip? Jen potřebná míra odvahy je, přiznávám, zcela nesrovnatelná.)

       Soudný čtenář se asi zeptá PROČ VLASTNĚ. Proč jsem to dělal? Poprvé, škoda řeči, z čiré zvědavosti. Jsem prostě nerozuma. Podruhé pak proto, abych se přesvědčil, zda se mi to nezdálo a zda to bude stejné (a ukázalo se, že se mi to nezdálo, a že některé „motivy“ a stavy se opravdu opakují). A pak už jsem to zkoušel „rekreačně“. Ne snad že by mi reálný svět připadal až tak nesnesitelný a šedivý a ortogonální a daný a podobně. Spíš jsem ve svých středních letech začínal mít pocit, že nesnesitelně šedivý, (příliš skeptický, málo vnímavý) jsem často já sám. Pod vlivem silných psychedelik jsem cítil život a lidi jako nesamozřejmý zázrak, což není k zahození. Stavy pod vlivem DOBu byly s přehledem nejzajímavější události v mém životě. Uplynulo už mnoho měsíců od mého posledního „experimentu“, ale často se mi „fenomén rozzářených očí“ vrací a dokážu z něj čerpat a občas se tak nějak radovat nebo co. Ve skutečnosti má jistou psychedelickou zkušenost snad každý, jen ji nedokáže pojmenovat (jak se teď říká skoro o všem).

       Kdesi jsem četl (zase u McKenny?), že psychedelika nejsou pro každého. Svatá pravda. K téhle zkušenosti asi musí být člověk nějak „predestinován“. Já osobně mám teď pocit, že na něco podobného jsem vlastně čekal celý život, krátě si čekání četbou fantastické literatury (jaký eufemismus!) a pohádek. Rozhodně si ale nemyslím, že by existovala jakási „třída šamanů“, jež by byla pověřena používat psychedelika k vyšším cílům. Příliš to zavání „třídním pohledem“. Je to nejspíš tak, že někoho (aniž by měl souzeno stát se moderním šamanem) tahle zkušenost povznese, jiného zklame a zmátne. Pokud si nade vše vážíte své vyrovnané dospělosti, tak dobře fungující při vyplňování daňového přiznání a analytických rozvahách všeho druhu, nezkoušejte to. Raději se opijte. Nebo zůstaňte střízliví. Taky to má kolikrát něco do sebe.

       Silná psychedelika by patrně dokázala i ze zarytého kariéristy udělat přiblble se usmívajícího „muže této chvíle“. Nepopírám ovšem, že to není bez nebezpečí pro tuto požehnanou civilizaci. NĚKDO prostě MUSÍ chtít úspěch a všechny tyhle věci, a já mu k tomu přeju vše nejlepší. MORE SUCCESS!

       Psychedelické smíření se světem (a se sebou samým) je bezesporu zástupná metoda. Není přece možné, aby tři miligramy bílého prášku či pár ohavných hub bylo to pravé ořechové. Nebo že by to možné bylo? Opakuju totiž, že Bůh je bezesporu blázen. DON'T PANIC!