Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       Tygodnik powszechny č.9 3.března 1996

       Z polštiny přeložil Pavel Weigel

Z Vídně jsem dostal dopis, jehož autoři si všimli jedné věty v interwiew, které jsem poskytl časopisu Spiegel na téma antihmoty. Řekl jsem tam – možná trošku lehkomyslně – že se mnohem méně bojím antihmoty než Internetu. To vzbudilo jejich zájem, protože všichni jsou Internetem nadšeni a předpokládají, že nebudeme dělat nic jiného, než křížem krážem plavat a prohánět se v jeho síti.

       Pokusil jsem se tedy – trošku přehnaně s představou budoucnosti – shromáždit argumenty podporující uvedenou větu. Internet je pro mě jeden z čistě technologických úkazů, jehož dobrý avers je široce popularizován a proto viditelnější než chmurný revers. Jako model, samozřejmě primitivní, použiji obrovské nádraží, se spoustou kolejí vedoucích různými směry, s výhybkami, točnami a dalšími zařízeními. Odjíždějí z něj stovky vlaků. Představa, že by mohly být naplněny výhradně senem a slámou, vypadá nesmyslně; podstatné je, co vezou a kam to vezou. A Internet je splněním čistě komunikačních snů, kdežto pokud jde o obsah, je věc složitější.

       Pro vědecké ústavy, univerzity, velké redakce a tiskové agentury je síť určitě velice užitečná. Ale účinně ji využívat mohou jen tehdy, pokud funguje v uzavřeném oběhu. Pokud však – jak se plánuje – oběh otevřeme a síť Internetu nebude mít žádná omezení, žádné centrum ani kontrolu (bojím se vyslovit slovo „cenzura“), pak nám hrozí nejen nějaká pornografie, ale otevírá se přímo obrovský prostor pro kriminalitu. Když každý, kdo má modem, telefon a počítač, může kdykoli hovořit s jiným, vstupují do toho ihned různé mafie, camorry, teroristé. V síti lze, a experti to dělají, krást tajné informace nebo čísla kreditních karet, zkrátka podvádět ve velkém měřítku. Bleskové předávání údajů bez jakékoli kontroly z jednoho konce zeměkoule na druhý může vyvolat otřesy burzovních kurzů.

       Bohužel nevěřím, že anima naturaliter christiana est, zkušenost učí, že spíše je člověk člověku vlkem. Moc bych si přál, aby nešlo o otevírání všech dveří dokořán, aby existovala kontrola této sítě. V Německu podnikané pokusy eliminovat z ní určité věci, jako je nacionální socialismus nebo terorismus, jsou však dost bezzubé. Síť sama o sobě není rozumná, pro ni zpráva, že na Japonsko spadlo deset atomových bomb má stejnou váhu jako informace, že hospodyni zkyslo mléko.

       V nejnovějších projevech internetových nadšenců čtu o možnosti provádět na dálku chirurgické operace v africkém buši; realizátory budou místní felčaři, ale dirigentem – geniální americký chirurg, sedící ve své pracovně na jiném kontinentu. I tady však o něco přicházíme – když má někdo cukrovku a přijde k němu starý, zkušený lékař, ihned ucítí slabý zápach acetonu. Internet žádný zápach nepřenese a intuice zkušeného lékaře je tu k ničemu.

       Většina lidí ostatně chápe celou věc jako zábavu či hru – je příjemné spojit se se známým a pohovořit bez nutnosti vstát od stolu. Internet se tak stává tisíckrát zvětšeným telefonem, zahrnujícím celou zeměkouli. Vnucuje se tu další výhrada, banální, ačkoli se o ní nemluví: k používání sítě je třeba znát latinku a angličtinu. Japonec, Ind nebo Slovan používající azbuku do Internetu se svým písmem ani jazykem nepronikne; neexistují překladatelská zařízení. Nejprve se musíš, bratříčku, naučit dobře anglicky. Dochází k rozštěpení pozemské populace na ty, kteří tento jazyk ovládají a ostatní. Toto rozsáhlé poangličťování mě znepokojuje nejen z lingvistických důvodů; jde o technologii, která jedny privileguje a jiné vyřazuje.

       Přecházím na čistě technické otázky. Jednotlivé adresy v Internetu se skládají z nesmyslné řady písmen a číslic. Pokud jde o několik tisíc adres – vejdou se do seznamu. Dnes se však hovoří o čtyřiceti milionech – to už není ani encyklopedie, ale přímo knihovna. Ve svém románu „Místní vize“ jsem kdysi vymyslel cesťáky, kteří proměřovali informační cestu, kterou je třeba projít, aby se člověk například dověděl, kde někdo udělal nějaký pokus nebo napsal knihu. Jako před vysokými hrázemi, které zadržují vodu pro elektrárny, se umísťují filtry chránící před zanesením, tak i Internet by se měl bránit před informační záplavou. Dám docela nepatrný příklad: jeden odborný americký časopis mě požádal o článek o rozumných robotech. Napsal jsem polsky, proč je existence rozumných robotů nemožná, jistý kanadský Polák z McGillovy univerzity v Montrealu přeložil text do angličtiny. Požádal jsem ho o to faxem, odpověděl elektronickou poštou; jeho odpověď byla krátká, kdežto adresa a další údaje, potřebné k tomu, aby odpověď došla k mému tajemníkovi, byly dvakrát delší... A tvrzení, že Internet může nahradit knihovnu a knihy – zní fatálně. Trošku tak, jakoby se někdo dálkově ženil s partnerkou na druhém konci světa. Kniha není jenom předmět – člověk ji chce vzít do ruky a prolistovat, jak to dělám například já s předválečným vydáním románu „Ohněm a mečem“.

       Také si myslím, že existují nebezpečí, která zatím netušíme. Když se objevil první automobil, rovněž jsme netušili, co vyplyne z rozvoje motorizace. Každá technologie má svou temnou stránku, předem nepředvídatelnou. Nepopírám samozřejmě kladné stránky Internetu – slibují, že díky němu bude částečně dostupná i virtuální realita. Nikdo však nepíše o všech hrozbách souvisejících s těmito jevy. Velice se obávám, že hlavní silou, která z pozadí podporuje Internet, je velkokapitál. Investoři očekávají velké zisky, z toho plynou pokusy přesvědčit všechny lidi, že po připojení k síti nastane šťastná éra jejich života. Já však vidím četné hrozby, a to jsem se nedotkl politické sféry, která má i zde velký význam. Tedy – ne cave canem, ale cave Internetum, to je můj osobní názor.