Interkom: Lesk a bída Star Treku.

8. září 1966 se před americkými diváky na obrazovkách jejich televizorů poprvé objevil obraz hvězdné oblohy, v jejíž hloubi se náhle zhmotnil disk obrovitého hvězdného korábu s podvěšeným vřetenem dalšího trupu a s gondolami nadsvětelných motorů, trčících na tykadlech pylonů do stran. A při bližším nájezdu kamery se objevil také identifikační kód plavidla a název - U.S.S. Enterprise. Touto úvodní sekvencí začal nový SF seriál s názvem Star Trek.

I přes dokonalou přípravu, solidní triky a teoretické zázemí, na němž spolupracovali vědečtí poradci, přineslo uvedení seriálu svému tvůrci, Gene Roddenberrymu, zklamání. U diváků první díly seriálu propadly. Teprve po zakoupení soukromou televizí, která seriál uvedla v jiném vysílacím čase, se Star Trek stal fenoménem, jenž začátkem sedmdesátých let dobyl celý svět. Na všech kontinentech dnes znají jméno chrabrého kapitána Jamese Kirka, který jako velitel kosmického křižníku Enterprise křižuje vesmírem, prozkoumává jej a ve jménu Federace spojených planet chrání před vpádem nepřátelských galaktických impérií. A stejně tak jsou známá i jména dalších hrdinů z posádky křižníku. Lodní lékař McCoy, šéf strojovny Scott, spojařka Uhura, palubní důstojníci Sulu a Chekov, avšak hlavně vědecký důstojník Spock, který není pozemšťan, ale vulkánec se špičatýma ušima, jsou neméně proslulí a milování televizními fanoušky SF všech věkových skupin.

Právě zájem diváků si vynutil natočení dalších příběhů, kde v těch posledních původní reky vystřídala nová generace neméně populárních postav - velitel Jean-Luc Picard, poručík William Riker, sošně krásná Deanna Troi a android Data, který převzal part vulkánce Spocka. Pochopitelně že ani filmový Hollywood si nenechal tak úspěšný námět ujít. Takže dnes, po třiceti letech existence, tvoří startrekovský svět nejen nekonečné série televizních seriálů, ale také na půl tuctu celovečerních filmů a narůstající štos románů, což vše pro tak zvané trekkies, neboli členy specializovaných klubů milovníků Star Treku, rozšířených po celém světě, je něčím mezi posvátným textem Bible a božskými zákony Chammurapiho desky.

Příběhy kosmické lodi Enterprise tedy cíl divácké obliby zasáhly do černého. I jejich další autoři, když při psaní scénářů se vystřídala celá plejáda slavných i méně známých spisovatelů SF, je nadávkovali tak, aby měly co nejširší záběr, aby co nejvíce odpovídaly jednoduché mentalitě televizního publika. V tom je jejich síla, ale také slabost, jak se o tom zmíním dále. Nicméně jako celosvětový fenomém televizního serialbussinesu stojí Star Trek za rozbor, když originálně vychází z pravidel vojenské, přesněji řečeno, námořní strategie.

Jako vždy byla i v této době Evropa ve varu, zachvácena Třicetiletou válkou, v jejímž stínu si Anglie prožívala cromwellovskou revoluci. Během několika desetiletí se zde třikrát změnil režim. Vládu popraveného krále Karla Stuarta vystřídala republika lorda protektora Cromwella, aby bylo vzápětí opět restaurováno království vévodou z Yorku, který se posléze ujal i vlády jako Jakub II. Každý by předpokládal, že za těchto okolností nebude mít Anglie čas na zahraniční konflikty. Opak je pravdou.

Anglo-francouzská námořní konfrontace poté určovala britskou zahraniční politiku sto dvacet let, přes celé osmnácté století, a vyvrcholila v napoleonských válkách bitvou u Trafalgaru v roce 1805. Pak na celých dalších sto let byl svět britský, tak jako dnes, po dvou válkách horkých a jedné studené, je americký. Američané také převzali britskou strategickou zásadu - že loďstvo vedoucí mocnosti musí být tak silné jako spojená loďstva dvou následujících velmocí - a řídí se jí i v současnosti. Kupříkladu i dnes počet amerických letadlových lodí převyšuje množství těchto plavidel, jimiž disponuje zbytek světa a Pentagon neustálými náhradami zastaralých lodí novostavbami tuto převahu pečlivě hlídá. I když cena nových plavidel, byť pozemských, je doslova astronomická.

Toto vše napovídá, že zde musí fungovat nějaká zákonitost. Něco opravdu silného, co bez ohledu na státní zřízení a politické strany na straně jedné a technický vývoj a zadluženou státní pokladnu na straně druhé, nutilo a stále nutí velmoci bojovat o nadvládu na moři. První, kdo tuto sílu, tuto zákonitost popsal a tím ji vlastně objevil, byl americký admirál Alfred Thayer Mahan. Žil v letech 1840 až 1914 a věnoval se námořní historii. Sepsal několik akademicky suchých spisů, z nichž nejvýznamnější se ukázala být několikasvazková práce s názvem „Vliv námořních sil na historický vývoj“, poprvé vydaná v roce 1890. Právě v ní definoval onu zákonitost, na níž jsme narazili, a která, po svém tvůrci, dostala název Mahanova doktrina.

Neříká nic víc a nic míň, než že námořní síly jsou rozhodujícím mocenským nástrojem, že nadvláda nad světovými oceány je klíčem ke světovládě. Pozemní velmoc, bez oceánských námořních sil, je odsouzena zůstat velmocí druhého řádu a v boji o světovládu nikdy nemůže uspět, hlásá Mahanova doktrina, a osud hitlerovského Německa a koneckonců i stalinského Ruska dokazuje její pravdivost. Převedena do heslovitého tvaru, Mahanova doktrina pak zní - kdo má komunikace, má vše.

A právě toto heslo je posvátným příkazem pro Radu Federace spojených planet z Roddenberryho seriálu, je tím, o co bojuje startrekovská Flotila napřed s Klingonským impériem a pak s říší Romulanů. Pravda, v seriálu to není nikde řečeno, ale jak on, tak i startrekovské filmy a knihy jsou duchem Mahanovy doktriny přímo prosyceny, když ve vesmírných prstorách její oprávněnost daleko více bije do očí než na mrňavých pozemských oceánech. Vše, co se ve startrekovském světě děje, co je v pozadí činů kapitána Kirka a co de facto žene jeho kosmický křižník od dobrodružství k dobrodružství, vychází z jediné idey - mít pod kontrolou vesmírné komunikace a tedy i celý vesmír.

Neboť Mahanova doktrina je už přes sto let vůdčí ideou skutečných Spojených států, takže seriál, ač zdánlivě z budoucnosti a z cizího prostředí, připomněl americkým divákům něco důvěrně známého, něco, na co jsou hrdi ve vlastní historii. Připomněl jim jejich námořní loďstvo a jeho úlohu strážce svobody v konfliktech dvacátého století.

Aby nemohlo dojít k pochybnostem, na co tvůrci seriálu své dílo napojili, pojistili si tuto návaznost i výběrem názvů. Každý trekkie i ze sna vychrlí, že Kirkův křižník se jmenuje Enterprise. A každý, i povrchní znalec dějim amerického námořnictva ví, že toto jméno patří k erbovním názvům amerických válečných lodí. První tohoto jména byla kaperskou lodí za Americké revoluce a odtud navazuje nepřerušený řetěz plavidel, přes parní korvetu z roku 1876 až k nejslavnější nositelce jména Enterprise, k letadlové lodi z období 2. světové války. Tato Enterprise, přezdívaná „Velké Éčko“, se zúčastnila všech rozhodujících bitev v Tichomoří a přispěla lvím dílem k vítězství Američanů nad japonskou flotilou. Proto, když byla v padesátých letech spuštěna na vodu první americká letadlová loď s atomovým pohonem, přicházelo pro ni v úvahu jenom jediné jméno - Enterprise, a řetězec jmen se tak propojil do současnosti. Souvislost jmen je pak zdůrazněna epizodou v románu Zpěv z neznáma, kde při časoprostorovém skoku na Zemi našeho století Kirk krade jaderné palivo právě z této kmotry svého kosmického křižníku

Z tradic amerického námořnictva pak nevychází jen název Kirkovy lodi, ale celý systém názvů v seriálu Star Trek. Kupříkladu je zde kosmický křižník Saratoga, což bylo jméno jiné slavné letadlové lodě z 2. světové války a v současnosti je to taktéž jméno atomového nosiče letadel. Dále třída křižníků, k nimž patří Kirkova Enterprise, nese název Constellation. I to je neméně slavné jméno, převzaté od jedné ze tří padesátidělových fregat, které byly na konci osmnáctého století prvními velkými válečnými loďmi čerstvě vzniklých Spojených států. Ostatně dřevěná fregata Constellation existuje dodneška a jako národní památka je zakotvena v Baltimore.

Abych předešel námitky pravověrných trekkies, musím uvést, že mimo čistě amerických názvů existují v seriálu i názvy jiné, jimž říkám názvy „v duchu OSN“. Tak ve federační kosmické Flotile existuje křížník Potěmkin a jestli si dobře vzpomínám, tak i menší kosmická loď Varjag. Ale také loď s japonským názvem Togo a plavidla s dalšími názvy, které jsou, či byly tradiční v sovětské, nyní tedy opět v ruské, anglické, francouzské a japonské flotile. Pro zajímavost, transportní plavidla nesou jména slavných vědců a jedno se dokonce jmenuje Jansky, na počest českého lékaře, objevitele krevních skupin.

Systém tříd a jmen není ale jedinou vazbou na námořní dědictví, jak je uplatněno v seriálu. I chod služby, funkce důstojníků, zkrátka celý vnitřní život na kosmickém křižníku Enterprise až téměř násilně připomíná organizaci na válečné lodi z 2. světové války. Hlavně se to týká funkcí velitele strojovny a lodního lékaře, jejichž charaktery a profesionální zdatnost byly pro bojeschopnost námořních plavidel neméně důležité než tytéž vlastnosti kapitána. Proto, díky námořnímu zázemí, postava šéfa strojovny Scotta a lékaře „Kostry“ McCoye patří k nejvděčnějším postavám seriálu, i když z hlediska kosmonautiky se jedná o nesmysl. Což vlastně platí i pro posádku jako celek. Jak mě upozornil známý český trekkie, doktor Pavlík, existuje v seriálu epizoda, v níž kapitán Kirk obsluhuje Enterprise se 7 lidmi, takže divák si musí klást otázku. K čemu jindy potřebuje 400 člennou posádku? S její potřebou kyslíku, vody a potravin, o obytném prostoru a energii ani nemluvě.

Totéž se týká i kulis, v nichž se seriál odehrává. To jest konstrukce kosmického křižníku Enterprise a jeho vnitřního uspořádání. Na rozdíl od jiných kosmických ság, kde reálněji stísněné vnitřky kosmických plavidel připomínají letadla, drží se autoři Star Treku i zde námořní tradice. Když jsem za své loňské návštěvy Spojených států stál na můstku letadlové lodi Yorktown, dalšího slavného veterána z 2. světové války proměněného v muzeum a národní americkou památku, a díval se na ošoupané koženkové křeslo, v němž sedával admirál Halsey a další námořní velitelé, jejichž jména vešla do historie 2. světové války, uvědomil jsem si, že se dívám na prototyp Kirkova křesla z můstku Enterprise, na to, čím se inspirovali návrháři hollywoodských ateliérů, když se připravovalo natáčení Star Treku.

Je to tedy tradice válečného loďstva, na níž si seriál Star trek vybudoval svoji popularitu doma, u Američanů, je to tedy romantika napřed plachetních korábů a posléze ocelových obrněnců s nestvůrnými děly, šikujících se v dlouhých řadách do bitev, jež rozhodovaly osud velmocí, která okouzlila diváky v dalších zemích a katapultovala seriál na samý vrchol přízně televizních fanoušků sci-fi všude na světě.

To jsou silné stránky seriálu. Jeho zakotvení v americké tradici, využití všeobecně romantických mořeplaveckých představ, logicky bezchybná aplikace námořní Mahanovy doktriny na kosmický prostor. Slabé stránky pak spočívají v tom, že všechno toto jedinečné a originální, co seriál od svých tvůrců dostal do vínku, bylo použito pouze jako lákavý obal. Jako ozdobný rám, který pak diváku podstrkuje podprůměrnou mozaiku standardních příběhů, sestavenou převážně z mytologických a jak u Američanů ani jinak být nemůže, z pistolnických příběhů. Ani v literárně nejkvalitnějších příbězích z pera Wondy McIntyreové není kapitán Kirk uchráněn pěstního souboje ve stylu klasické kovbojky.

Seriál a následné filmy a knihy tak porušují základní podmínku tvorby, která znamená rozdíl mezi pouťovým barvotiskem a svébytným dílem. Totiž soulad mezi formou a obsahem. Jinak řečeno, každé prostředí generuje svoje vlastní příběhy a Star Trek tím, že toto pravidlo porušuje, že je vyplněn triviálními příběhy, jejichž náměty bez ladu a skladu pocházejí z vnějšku, ztrácí na věrohodnosti a stává se druhořadým literárním produktem.

V rezignaci na důsledné využití strategického pozadí Mahanovy doktriny. Na straně jedné máme v seriálu vytvořeno velmi komplikované a věrohodné prostředí Flotily, všech možných tříd válečných a výsadkových lodí, štábů, hodností a vojenských funkcí, celý komplexní svět kosmické vojenské mašinérie, který předpokládá jediný smysl - chránit vlastní komunikace a odříznout protivníka od jeho. A na straně druhé jsou do tohoto dokonale fiktivního světa zasazeny primitivně jednoduchoučké příběhy, jež s tímto předpokladem mají pramálo společného. Místo rušných a dramatických bojových scén, popisujících velké bitvy celých flotil, místo krvavých výsadkových a protivýsadkových operací, dramatických konvojových bitev, prolamování blokád či korsárských výpadů do zápolí protivníka, je divák krmen dějem na jedno brdo. Tím nejprimitivnějším schematem dobrodružných příběhů: Při setkání s padouchem napřed Kirk a posádka Enterprise povinně prohrává první kolo, aby pak nějakým trikem mazaného kapitána, respektive ďábelsky chytrého mistera Spocka, slavně zvítězila.

I v případě těch serióznějších a ucelenějších dobrodružství posádky Enterprise, jak jsou prezentována v celovečerních filmech a románech, se použití kosmického křížníku jeví jako samoúčel, jako ozdůbka, která má nachytat diváka, a ne jako logická autorská rekvizita, jejíž funkce vyplývá přímo z děje. Připusťme, že kapitán Kirk je vskutku velitelský superman, nejlepší důstojník celé vesmírné Flotily, že jeho loď patří k nejmocnější třídě těžkých křížníků a díky vzorně vycvičené posádce je pokládána za vůbec nejmocnější plavidlo Flotily. A toto tak cenné plavidlo s obrovskou palebnou silou a vyjímečně schopným velitelem je v první sérii příběhů z vůle autorů vysláno, a to ještě osamoceně, na dlouhodobou výzkumnou výpravu, kde je mizivá pravděpodobnost, že uplatní své hrozivé zbraně. Což je taktický nonsens a ani ta nejbohatší Federace by si nemohla dovolit takové neúčelné plýtvání prostředky. Když v polovině 18. století vyplouval Kirkův jmenovec James Cook na své objevitelské výpravy, nedala mu britská admiralita ani jednu z padesátky dvoupalubových řadových loďí o 60 a více dělech, jimiž disponovala, jak by to zřejmě učinili hollywoodští autoři Star Treku. Nýbrž mu poskytla sice malou, ale obratnou a naprosto dostačující nákladní loď, která předtím vozila uhlí kolem anglického pobřeží. Chápu ale, že obraz, v němž kapitán Kirk páchá své hrdinské činy z paluby neatraktivního uhláku, je pro televizní obrazovku nepřijatelný, hlavně pro sponzory, kteří celý program platí.

Proto jim ani nemůže vadit, že takové nasazení kosmického křížníku, jak je prezentováno ve Star Treku, by nebylo jen ekonomicky neúnosné, ale pro loď samu přímo zhoubné. Přiznávám se, že když jsem začal číst román Khanův hněv, první kapitolu, kde ve cvičné simulaci je Enterprise zaskočena 10 klingonskými válečnými loděmi a rozhořčená poručice Saavik se proti neregulérnosti testu brání - kolikrát za vaši kariéru poslali Klingoni deset křižníků proti jediné lodi flotily, ptá se totiž ironicky admirála Kirka - že jsem se strašně smál.

Protože přesně toto, co je pro autorku, respektive producenta stejnojmenného filmu nemožné, by se ve skutečnosti stalo. Pokud by Klingoni nebyli retardovanými dítky nebo chovanci ústavu pro duševně choré, udělali by záhy s vyjímečnou Enterprise a jejím supermanským kapitánem krátký proces. Zaskočili by ji mnohonásobnou přesilou. Přesně tak, jak zaskočili Angličané super odolnou nacistickou bitevní lodí Bismarck v roce 1940, když Hitler, stejně hloupě jako autoři Star Treku, nařídil, aby vyplula na Atlantik osamocena. Musím se zde Hitlera trochu zastat. Byl totiž o něco chytřejší než autoři Star Treku, neměl totiž na vybranou a nařídil, aby byl Bismarck doprovázen alespoň těžkým křižníkem Prinz Eugen, jediným dalším těžkým plavidlem v operační službě.

Zkrátka zásadní vada Star Treku je v tom, že autoři literárních předloh, včetně Wondy McIntyre, místo aby nacházeli příběhy ve vnitřní struktuře prostředí, v situacích přímo válečných, v kolísání mezi odvahou a zbabělostí, ve střetu lsti a přímočarého jednání, v křížení kompetencí a ambicí jednotlivých velitelů, či v rozporech mezi stereotypy myšlení a technickou inovací - tedy v tom všem, co doprovází a vyvolává krize ve válečných střetnutích - spokojili se s holým rámcem a vlastní děj vycpali béčkovskými příběhy. Rezignovali tak na vnitřní pravdivost vyprávěného a tím se dopustili kiksů, které jsou zřejmé i povrchnímu zájemci o námořní dějiny, od nichž se celý seriál tak slibně odpíchl.

Je nasnadě, proč tak učinili. Opak by totiž znamenal spoustu práce, kterou by jim zřejmě nikdo nezaplatil. Znamenalo by to nepřevzít jen rámcovou strategii, ale do detailu promyslet i taktiku - taktické manévry kosmických flotil. Vymyslet zkrátka, jak by taková válka o kosmické komunikace mohla vypadat, jak by probíhaly generální a konvojové bitvy a jak třeba v takové bitvě by vypadala součinnost několika jednotek typu Enterprise, což je přesně to, čemu se všichni autoři seriálu úzkostlivě vyhnuli. Znamenalo by to totiž pracně hledat v dějinách vojenství alegorie a modely, řešit otázku, čemu by se takový střet více podobal, zda boji hladinových plavidel, jak právě nedokonale naznačuje Star Trek, či spíše boji ponorek nebo leteckým soubojům, jež si jako vzor pro svoje Hvězdné války vybral režisér Lucas a autoři seriálu Galactica.

Je třeba přiznat, že jistý, byť značně nesmělý pokus o popis taktiky učinila Wonda McIntyre v závěru románu Khanův hněv. V souboji kosmických křižníků Enterprise a Reliant uplatní Kirk „vertikální“ manévr, „potopí“ se pod rovinu, v níž se souboj dosud odehrával, a ze zálohy pak protivníka zničí.

Je tedy zřejmé, že to, co mělo být hlavní fabulí celého seriálu, co mělo popisovat drama člověka uprostřed mašinérie technologie, vojenství a politiky, je odsunuto zcela na okraj, což je neodčinitelná škoda. Zbraně se vyvíjejí rychleji než taktika a válečné koncepce pro jejich použití, a proto vojenské systémy vždy zaostávají za možnostmi zbraní, také řekl před více než sto lety admirál Mahan. Kolik jen epizod Star Treku by se dalo napsat na základě tohoto jediného výroku.

Anebo jiný příklad promarněné příležitosti. Jak už bylo řečeno, celé devatenácté století panoval „pax britannica“, neboť britské flotile se podařilo v průběhu minulého století plynule přezbrojit z dřevěných a plachetních řadových lodí na železné parní bitevní lodi, a přitom si uchovat převahu. Dodržet zásadu, aby se počet jejích těžkých lodí rovnal součtu plavidel téže třídy, jež měly k dispozici francouzská a německá flotila. Když ale v roce 1906 lord Fisher zkonstruoval a spustil na vodu svůj Dreadnaught, bitevní loď nové generace, s dvojnásobným výtlakem, téměř trojnásobným počtem těžkých děl a pohonem ekonomickými parními turbínami a s kotly vyhřívanými mazutem místo uhlí, zhroutila se rázem britská námořní převaha, neboť všichni začínali od nuly a německý a americký průmysl byl již natolik vyspělý, že v novostavbách dokázal s britskými loděnicemi držet krok. Tím svět ztratil svou mírovou kotvu a výsledek byl tragický. Za osm let Němci, pyšní na svou Hochseeflotte, která byla rovnocenná britské Home Fleet, neváhali spustit 1. světovou válku s výsledkem padesáti miliónů mrtvých. Nebyl by i toto dostatečně dramatický a přitom významný námět pro Star Trek, který dokázal jméno Dreadnaught použít jen jako nálepku, jako název třídy těch nejtěžších jednotek?

Svou kritikou nechci podceňovat invenci amerických autorů, když je mi jasné, že na prostoduchosti a primitivnosti Star Treku se nejvíce podepsal diktát televizních a filmových hollywoodských studií. V jejich prostředí zřejmě nemůže vzniknout nic jiného než laciný prvoplánový barvotisk. A proto není náhodou, že spisovatel, na nějž se autoři Star Treku odvolávají a jehož dílo jim sloužilo jako vzor, z Hollywoodu utekl, aby mohl napsat to, co chtěl. To, co oproti Star Treku je skutečně svébytným, originálním a vnitřně pravdivým literárním dílem, jehož hrdinovi, co se týče psychologické kresby, kapitán Kirk sahá tak po kolena.

Mám na mysli jedenáctidílnou ságu o Horatio Hornblowerovi, o kapitánu a admirálu britské flotily z období napoleonských válek, kterou v předvečer a během 2. světové války rozepsal britský autor C. S. Forester, a která je, přinejmenším v anglosaském světě, stejně populární jako Star Trek. U nás je tento autor spíše znám jako scénarista slavného filmu Africká královna s Humphrey Borghardtem a Catherine Hepburnovou v hlavních rolích.

Při útěku z Hollywoodu, když pochopil, že tato továrna na sny by jeho talent zničila, se C. S. Forester nalodil na anglický obchodní parník a za plavby Panamským průplavem a pak Severním Atlantikem ho napadla literární postava námořního kapitána, který se stane obětí svého vlastního vzorného výkonu služby. Zbaven spojení s admiralitou, nevěda, že v daleké Evropě Španělsko přešlo od Napoleona na stranu jeho vlasti, absolvuje u tichomořského pobřeží střední Ameriky se svou fregatou Lydií řetěz sice vítězných, ale zbytečných bitev. Po úspěchu tohoto prvního románu s názvem Šťastný návrat byl autor nadšenými čtenáři - cynik by spíše řekl, že zisk větřícím nakladatelem - donucen napsat pokračování s názvem Řadová loď, kde kapitán Horblower svoji sedmdesátičtyřdělovou Sutherland vzdá mnohonásobné přesile francouzské flotily. A pak připsat dalších devět dílů, jež vytvořily řadu námořně dobrodružných příběhů, nejlepších, jaké vůbec světová literatura zná.

Je to logické, když základní situace obou hrdinů je stejná. Oba jsou součástí mohutného vojenskobyrokratického komplexu, v němž víceméně úspěšně postupují. Jenže jestliže ve Foresterových knihách poznáváme důsledně hrdinu přes jeho povolání, když všechno to, čemu se autoři Star Treku tak zbaběle vyhnuli, tj. velké bitvy, výsadky, ale i souboje osamělých lodí, je nejvlastnější náplní Foresterovy ságy. Je její jedinou fabulí.

Před očima čtenářů Foresterův hrdina se svým povoláním splývá, Hornblower je řemeslo námořního důstojníka a toto řemeslo zase je Hornblower, prostřednictvím této postavy čtenář nenásilně získává spoustu znalostí o mořeplavbě, o chodu vnitřní služby na válečné plachetnici, o strategických a taktických zásadách vedení boje včetně takových superdetailů, jako je třeba střelba z děla rozžhavenými koulemi. Výsledkem je pak věrohodnost, oprávněnost rekvizit, jimiž autor suveréně vládne, kompaktní literární celek, jednolitá slitina prostředí a děje.

A v tomto srovnání pak příběhy a osoba kapitána Kirka jsou bohužel pouhou hlušinou, hrubým štěrkem pokleslých příběhů, kde jenom zřídka čtenář nebo divák narazí na valoun něčeho ryzejšího. Na situaci, jíž věří, že by se mohla stát právě jen a jen kapitánovi kosmického křižníku. A stejný rozdíl je i mezi protihráči obou hrdinů.

Jestliže Hornblowerovým protivníkem je kolektivní zlo, jak je známe z vlastní zkušenosti, tyranie ve všech podobách - když čtenář okamžitě za kontinentální Evropou císaře Napoleona rozpozná stín Hitlerovy Třetí říše - pak Kirkovými soupeři jsou rozličné individuální nestvůry, zločinci typu šíleného vědce, neviditelní padouši a jiné zaprášené rekvizity, vytažené z toho nejspodnějšího šuplíku pulpové sci-fi. I akce Klingonů jsou pojednány jako spíše činy jednotlivých neodpovědných velitelů než to, čím mohly být. Než jako systémový střet dvou neslučitelných životních koncepcí, střet totalitního principu a demokracie, než jako velké bitevní panoráma, v němž by teprve kosmický křižník Enterprise a Kirk, tento dvojník námořního kapitána z napoleonských válek, našel oprávnění své existence.

Takto, na rozdíl od Hornblowera, jehož osudy jsou uvěřitelnými osudy nadaného námořního důstojníka, Kirkovy příběhy jsou rozbředlými příběhy kohokoli. Stejně dobře jako důstojník Flotily by je mohl zažít civilní průzkumník, kosmický tulák, najatý žoldnéř, soukromý detektiv, či dobrodruh bez povolání. Autoři Star Treku tedy fabulují na téže úrovni, jako kdyby spisovatel současných příběhů místo hlídkového vozu policie poslal na partu hospodských výtržníků celou tankovou divizi.

A nejen nevhodné náměty, zřejmě nadiktované producenty nebo chvatem produkce, pocházející z vnějšku zvolené látky, ale i psychologie Kirka silně kulhá za jeho vzorem. Je na hony vzdálen Hornblowerově sebereflexi, který si kupříkladu zcela přesně uvědomuje, že britské loďstvo, tedy organizace, jejímž je členem a která v určitém okamžiku dějin - stejně jako Anglie na podzim 1940 proti Hitlerovi, kdy Forester psal Řadovou loď - stojí zcela sama mezi svobodou světa a vítězstvím tyranie, že tato organizace je ještě horší tyran než její protivník, když používá metody přímo otrokářské. I proti této vnitřní tyranii vede Hornblower svůj boj, a to dodává jeho postavě životnost a humanistický patos, další rozměr, který u Kirka degeneruje v jeho svévolnost. V ta jeho různá jednání na vlastní pěst, jimiž je ve Star Treku prokazována jeho „jedinečnost“ a skvělost.

Označil jsem zde Kirka jako Hornblowerova dvojníka. O tom, že to není zase moje svévolnost, že to není jen samoúčelná konstrukce, svědčí již citovaný Zpěv z neznáma. V tomto románu Wondy McIntyreové, napsaném podle scénáře stejnojmenného filmu, je přímá narážka na spojitost obou literárních hrdinů, na to, že Horblower je Kirkův literární vzor. Na straně 38 překladu Jana Pavlíka, vydaného nakladatelstvím Albert v roce 1994, říká Kirk: Ztratil jsem Enterprise, Kostro. A doktor McCoy odpovídá: Ztratil jsi i Lydii Sutherland (zvýrazněno autorem).

V paralelách mezi oběma hrdiny by se samozřejmě mohlo pokračovat, dále srovnávat, jak proti životnému a skutečně lidskému Hornblowerovi je Kirk vyžehlen do panákovité podoby hollywoodského pistolnického hrdiny, jak složitá osobnost lidsky vášnivého - má na svědomí i vraždu - a přitom matematicky nadaného Hornblowera je ve Star Treku poněkud násilně rozdělena do osob Kirka a Spocka, stejně jako Foresterovu postavu oddaného prvního důstojníka Bushe supluje na palubě kosmické Enterprise tu černá Uhura, tu žlutý Sulu, tu v uvozovkách „rudý“ Chekov. Dalo by se mluvit o úpadku literárního řemesla vlivem televize, které ze srovnání obou ság vyplývá, ale to by tento článek nedospěl ke konci.

Chci jej uzavřít poněkud osobně. Snad je zřejmé, že mé výhrady k seriálu Star Trek pramení ne z nenávisti či odporu, ale z lítosti nad promarněnou šancí. Ze zklamání, že není lepší. Že není tak dobrý, jak mohl být, že není literárně tak kvalitní, aby obstál i vně hranic sci-fi ghetta. Připouštím, že i s těmi chybami a kiksy, které jsou zřejmé i takovému diletantskému zájemci o námořní dějiny, jako jsem já, se na něj rád dívám.