Interkom: JUMANJI

Byť je pro mne hraní Dračího doupěte záležitostí spíše sváteční a o Magicu vím pouze to, že se hraje s kartami, hrál jsem si, hraji a hrát budu vždycky s radostí. A nová hra pro mne vždy bude mít ono zvláštní kouzlo odhalování neznámého. Zcela jsem proto chápal vášeň, která se zmocnila malého Alana Parrishe a jeho kamarádky Sáry, když otevřeli desky hry Jumanji, zakopané právě před sto lety za okolností nahánějících hrůzu. Jenže právě tím celé temně fantastické dobrodružství začalo.

Jména Robin Williams a Joe Johnston (režíroval například film „Miláčku, zmenšil jsem děti“) byly hlavním důvodem, proč jsem za snímkem Jumanji cestoval v den jeho české premiéry kamsi na samý okraj Prahy 9. V tuto chvíli již vím, že to nebyla cesta zbytečná a že Petru Panovi i Tátovi v sukních přibyl důstojný partner.

Hned první hod dvěma kostkami se Alanu Parrishovi nepovede, a tak když jeho figurka sama od sebe dojde na příslušné políčko, objeví se v podivném okénku uprostřed plánu ten krutý veršovaný osud: V džungli ztrávíš tolik let, než na kostkách padne pět. Malý Alan je tak vtažen do nejpodivnější hry světa a Sáru z domu vyženou afričtí netopýři, ke kterým došla pro změnu ona.

Rok 1994 je šestadvacátým rokem po záhadných událostech v Brantfordu. Do domu Parrishových se nastěhují sourozenci Peter a Judy, kteří přišli při autonehodě o oba rodiče, se svou tetou Norou. Pomocí podivného dunění se Jumanji nechá jimi najít a hra může pokračovat. Obří moskyti a tlupa zlých opic jsou důrazným varováním, ale poničený dům a všední život newhampshirského městečka lze dát do pořádku pouze tak, že se dohraje hra, čímž všechno jí způsobené zmizí. A na kostkách padne pět...

Alan se konečně může vrátit do našeho světa. Zarostlý, okradený o dětství, vrací se do města, které nepoznává, do domu, v němž už nebydlí, aby odfoukl prach z fotografie svých rodičů a na hrob jim položil květiny. Jenže hra se musí dohrát! Nezbývá než najít osamělou Sáru a přesvědčit ji, že psychiatři neměli pravdu a že nikdo nemůže Jumanji nedokončit.

Film Jumanji rozhodně není bez chyby. Patrně nebude mezi fany nikoho, kdo by si při pohledu na Alana prchajícího před tlupou rošťáků a posléze nalézajícího Jumanji nevzpomněl na jistého Bastiána Baltazara Buxe. Rovněž několik klišé na úrovni zprofanovanosti a logických salt mortale přehlédnou pouze malé děti a velcí blbci, ale tentokrát je strávíte bez výraznějších problémů i s tím na hlavu postaveným závěrem.

Na celý příběh se totiž vyjímečně dobře dívá. Nejen díky strhujícímu tempu - i když uznávám, že některé poznámky ohledně předimenzovanosti mohou mít pravdu -, ale hlavně pro výborný způsob vyprávění. Jumanji není fantastická pohádka, nýbrž horror s komediálním nátěrem, a tenhle pláštík mu vyjímečně dobře padne, neboť lehce zahaluje ty nejděsivěji působící zápletky filmu (26 let strávených v džungli nebo návrat s osmatřicetiletými zkušenostmi do těla dvanáctiletého dítěte). Do příběhu jsou navíc mistrně vkomponovány vedlejší motivy různých žánrů, a tak, i když si při sledování bránice téměř neodpočine, krajinu břišní vám nepřestane svírat lehký strach a mozek s nádhernou lehkostí přijímá chvíle sentimentu, parodie i satiry.

Solidní scénář stojí na pevných základech z vizuálních efektů a hereckého umění Robina Williamse (jehož prostor je však ve filmu značně omezen, takže pro první setkání s tímto „komikem pro rodiče“ bych doporučil spíše zmíněného Hooka), a je ozdoben girlandami krásných a vcelku originálních vtipů. Odpověď na Sářino obdivně-zamilované prohlášení o Alanově boji s aligátorem, kdy hrdina místo všemi očekávaného polibku pronese: „To byl krokodýl.“, je nádherná, a nechtěný monolog Alanův při pohledu na toaletní mísu patří mezi nesmrtelné.