Interkom: KONEC SRPNA V HOTELU OZÓN

Krajina je prázdná. Vegetace se místy již vzpamatovala z pekla termonukleární války, avšak ne tak člověk. Stará žena vede osm mladých, zdravých dívek někam, kde snad přežili lidé, kde by poznaly muže, kde by mohly mít děti a nemusely umírat jedna po druhé v bezejmenné krajině. Jdou tak už roky, neví kam, neví kde jsou ani kolikátý je rok „potom“. Žádná z těch mladých žen nepamatuje tamten svět, nezná televizor, gramofon, mléko, neví, kde leží Itálie. Zato si umí poradit se splašeným koněm, dokáží zabít, stáhnout a vyvrhnout krávu, opéct na ohni ryby ulovené pomocí granátů. Konzervy se rozpadají, náboje rozežírá rez, koleje zarůstají travou a stavby se hroutí.

Až jednoho dne po nekonečném putování vstoupí do jejich života muž. Ale je starý, velmi starý. Bydlí v hotelu Ozón, má slunečník, televizor, gramofon s jedinou deskou a poslední noviny, které vyšly den před tím. Se svou rodinou také hledal lidi, kteří přežili. Nenašel je, a příbuzné všechny pohřbil. Nikde nikdo není. To stará nevydrží. Moc dlouho se snažila někoho najít, je vyčerpaná, rezignuje a umírá.

A Barbora, Tereza, Anna, Klára, Judita, Magdaléna, Marta a Eva? Pamatují si jen to, že stále někam šly, za těmi, kteří měli učinit, aby nebyly posledními, ale prvními. A tak odcházejí. Chtějí sebou gramofon, ale starý jim ho nechce dát, ani jít s nimi. Zabijí jej tedy a tu podivuhodnou hračku ze života tenkrát si vezmou sebou. Dál vedou tři koně krajinou bez života a krásy, jdou, jdou, jdou...

Konec srpna v hotelu Ozón je film o tom, co by mohla způsobit jaderná válka v myslích a citech těch, kteří přežili, a těch, kteří se narodili až po zániku „světa tenkrát“. Naštěstí se na něm podepsala doba vzniku, v níž Jan Schmidt nemusel podřizovat scénář zákonu tržní ekonomiky o návratnosti vložených nákladů. Mohla tak vzniknout fantastická vize s výborně vykreslenou psychologií všech postav a s působivou, varující atmosférou.

Profesionální herci, kterými byli pouze představitelé postav pamětníků, odvedli výbornou práci. Velkým překvapením jsou velice solidní výkony všech osmi nehereček, nejlepší pak Vandy Kalinové v roli Judity. Schopnost ztvárnit své postavy je u oněch mladých žen tím obdivuhodnější, že k hereckým zkouškám byly přizvány až po absolvování testů fyzických. Pomocný režisér Milan Jonáš k tomu uvádí: „Zkoušky jsme dělali nejprve fyzické, a pak teprve v pravém slova smyslu filmové, protože na své cestě se dívky brodí řekou, lezou na stromy, střílejí z kulovnice, řežou dříví, zabíjejí krávu, setkávají se s hady. a proto je trochu i kuriozita, jak jsme s nimi pracovali: je to vlastně osm hlavních rolí. Museli jsme z nich dostat to, čemu říkáme „kavárenský ventilátor“, vstávali jsme před šestou, koupali jsme se ve studené vodě, pak následovala rozcvička a třebas i kondiční běh...“

Velmi dobrá je kamera Jiřího Macáka, scéna s roznášením mléka pod slunečníkem je kouzelná a nevtíravá hudba vše jen podtrhuje. Zvláštní, avšak - nakolik mohu posoudit - přínosné je i ozvučení snímku, kdy jsou všechny zvuky původní, snímané přímo v exteriérech. K vrcholům pak patří obraz odpočinku mezi rozpadajícími se zdmi komplexu budov, kdy jedna z dívek čte jakýsi milostný příběh ze stránek staré knihy. Její necvičený hlas se ozývá jakoby mimochodem, a přesto na sebe dokáže přitáhnout vaši pozornost, soustředit vaši mysl na vlastní paradoxy.

Konec srpna v hotelu Ozón je výborný film. Bohužel je stále aktuálním, jelikož to, co k jeho natočení řekl jeho režisér, je i po třiceti letech smutnou pravdou: „Všichni jsme už příliš zvyklí na běžnou propagandu zvěstující nebezpečí oněch strašných jaderných zbraní. Je to lhostejnost. A lhostejnosti je třeba se bát. Nikdy jsem to nechtěl říci, ale proto jsem se snažil natočit tento film proti plakátům. Na plakát a na noviny si lidé zvykli reagovat jako masa, obecně a bez pocitů, kdežto v mém filmu jsem se snažil působit na každého diváka jednotlivě, aby každý cítil po svém...“