Interkom: FanTASStická zoologie a jiné prďáky

Nedávno jsem při úklidu objevil ve skříni odrbané papírové desky staršího data s červenozeleným ozdobným nápisem „Minařík“. Chvíli jsem tápal v paměti, až mi došlo, o co jde. Má žena, má holubička, a její kolegyně v luštitelském časopise Kviz, si do těchto desek kdysi ukládaly ty největší „prďáky“ vystřižené z novin. Zde musím asi upřesnit, že jde o speciální výraz z novinářského slangu, označující článek či zprávu nadobyčejné trapnosti a hlouposti, výraz velmi rozšířený (jen v některých okrajových oblastech se používalo slovo „sračák“).

Desky Minařík vznikly tak, že redaktorky Kvizu nadmíru pobavily vzpomínky kapitána a hrdinného rozvědčíka, vycházející na pokračování, nuže začaly si je zakládat. Přidávaly k nim další prďáky bez výběru, ale postupně se čím dál více specializovaly na jejich zvláštní kategorii - prďáky sovětského původu patřící do kategorie takzvaných agenturních trvalek, nejčastěji pro jistotu čerpající náměty z přece jen bezpečnější říše zvířat. Ve skutečnosti to byly často zřejmě i vymyšlené zprávy nachystané pro případ, že dojdou sjezdy, závazky a pracovní rekordy a nebude o čem psát. Protože jak Kviz, tak 100 + 1, kde jsem tehdy pracoval já, patřily k ČTK, poměrně dobře jsme věděli, jak ty nejprďáčtější asi vznikají. Alkoholismus redaktorů TASSu byl příslovečný. Z dnešního hlediska je jistě škoda, že jsme se o to nezajímali více heuristicky. Jak roztomilé by bylo, kdybych dnes mohl například k nějaké obzvlášť masité trvalce dodat třeba: „Tato zpráva vznikla dne 23. 2. 1986 při oslavách 55. narozenin vedoucího vnitropolitického oddělení s. Arkadije Timofejeviče Sologubova. O její zrod se zasloužilo 34 lahví vodky, patnáct sovětského igristého a tři plata chlebíčků z TASSovského bufetu.“

O skutečném životním štěstí je možno hovořit v případě 13 školáků, které v západočínské osadě Cha-mi uchopil náhlý poryv silného větru. Bouřlivý vítr děti vymrštil do vzduchu a odnesl přibližně 20 kilometrů daleko, kde je bez vážnější újmy na zdraví „složil“ do písečných dun. Oznámil to večerník Tchien-ťin wan-pao v čínském městě Tiencinu. „Odváté“ děti byly podle tohoto listu objeveny až po dvou dnech pátrání a měly pouze několik škrábanců od pádu do písku. (ČTK)

Mluvící slůně mají v Karagandě v Kazašské SSR. Hlídač v tamní zoologické zahradě zpozoroval, že slůně Batyr v noci mluví, a upozornil na to odborníky. Ti se vydali s magnetofonem na noční hlídku a byli odměněni: podařilo se jim nahrát asi dvacet větiček jako „Batyr je hodný“, „Batyr je chlapík“, „Vodu“, nebo „Dali jste slonovi napít?“ Toto „interview“ vysílal dokonce místní rozhlas. Odborníci vysvětlují tento vzácný jev tím, že Batyr záhy ztratil oba rodiče a od „plenek“ jej vychovávali lidé, od nichž pochytil jednoduché fráze. Navíc má na sloní poměry výjimečně dobrý sluch.

Tohle byl nejslavnější TASSovský prďák všech dob. To tedy musel být mejdan... Tu kravinu převzaly všechny světové agentury a desítky světových novin a časopisů. Přestalo to, až když zoufalí zoologové vysvětlili, že slon na takovou štrapác nemá ty pravé hlasivky. Ještě po půl roce jsme v italské Panoramě objevili kreslený vtip, který si z chudáka Batyra dělal srandu.

Obyvatelé běloruské vesnice Novjazki již ze zkušenosti vědí, že když „jejich“ zajíc začne bubnovat prackami do stromu u cesty, bude pršet. Tento unikátní „barometr“ je spolehlivější než technika. Předpovědi jsou stoprocentní. Zajíc se ve vesnici objevil před několika lety. S vesničany se rychle seznámil. Když dostane chuť na mrkev, stačí mu pouze prackami zaklepat na okénko. Běloruští zoologové považují tento případ zajíce-metorologa za vzácný, některé vesnické stařenky si nedají vymluvit, že zajícovy předpovědi počasí jsou jen vděkem za poskytnutou službu. (ČTK)

Letošní silný mráz a hluboké sněhové závěje na území evropské části SSSR donutily i tak bojácná lesní zvířata, jako jsou zajíci, k projevům nevídané „statečnosti“. V jednom případě, o němž píše list Lvovskaja pravda, odehnal zajíc od sena dokonce pár koní, zapřažený do saní.

Druhou příhodu jako vystřiženou z filmového seriálu „Jen počkej, zajíci“ popisuje moskevský list Leninskoje znamja. U vsi Čerusti v Moskevské oblasti vyplašil „odvážný“ zajíc z křoví divočáka, a tím zahnal na útěk myslivce i se psem...

Jak vidno, zajíci byli jakýmisi protégé sovětského zpravodajství. Snad v tom měl prsty právě zmiňovaný kreslený seriál. Zajíci rekové, zajíci meteorolozi... ale ten, co vlezl do lodě k tomu ochranáři, ten je stejně nejlepší. Kdybyste měli zájem, mám tu ještě jednoho ušáka, který si na jižním Sachalinu stopnul autobus a když tak unikl lišce, zase vystoupil, filuta.

Tučné sousto si dopřál cirkusový slon při pravidelné procházce ulicemi městečka Ržev, ležícího severozápadně od Moskvy. Jedné nepozorné ženě vzal chobotem kabelku, v níž byla vkladní knížka a 300 rublů v hotovosti. Kořist pak s chutí snědl. Správa cirkusu, jemuž zvíře patří, musí škodu nahradit. A tak si nepochybně uvědomila, že chovat a hlavně krmit slony může být někdy značně nákladné.

Čtyřnohým sportovním fanouškem je kocour Malčik z Akťubinska v sovětském Kazachstánu: jakmile z televizoru svého pána Sakena Utějeva zaslechne hlas fotbalového nebo hokejového komentátora, usadí se před obrazovkou a upřeně na ni hledí až do skončení televizního přenosu.

Mořských medúz používají jako přísady do betonu sovětští stavbaři z Novorosijska na černomořském pobřeží. Podle dosavadních zkušeností medúzy zlepšují tvárnost betonu, zvyšují jeho odolnost vůči mrazu a při jeho výrobě šetří cement i vodu. Kromě toho takto připravený beton je méně „agresivní“ vůči železu.

Zatímco v USA stavěli World Trade Center nebo co, my jsme doháněli techologický náskok imperialistů medúzama. Jenom nevím, co by tomu řekl místopředseda Společnosti pro ochranu přírody v RFSRR soudruh Malkov. Hrůzná myšlenka č. 2: stojí všechna sídliště v Rusku na medúzách?

Kráčet rychlostí 25 kilometrů v hodině umožňují boty se speciálními podešvemi a spalovacím motorkem zhotovené studenty v SSSR. Délka kroku činí 4 metry, přistání je měkké a spotřeba paliva nepatrná. Loni posluchači leteckého učiliště zkoušeli své stále zdokonalované zařízení při putování v horském terénu.

Georgij Tarasenko z Krasnojarského kraje na Sibiři ztratil před měsícem při rybolovu v Jeniseji klíče od poštovní schránky. Nyní lovil asi 50 kilometrů od místa, kde mu klíče spadly do vody. Štika, kterou chytil, byla pro něho tentokrát dvojnásob cenným úlovkem. V jejím žaludku totiž našel pohřešované klíče.

Dvojice zpráviček dokazujících, že redaktoři TASSu v opilosti vzpomínali na to, jak jako malí hošíci četli ruské pohádky. Botky samochodky, samochodky samovodky, a asi hodně vodky... Děkuji ti, Ivánku, řekla štika, až budeš v nouzi, zavolej, pomohu ti.

Tak to by snad stačilo. Kdybyste ještě neměli dost, zaskočte. Vodky popijeme, zakusky zakusneme... mám tu ještě losa, co vyloupil gastronom, a medvěda, co se v noci v zamčené ošetřovně zlískal heparoidem a denaturákem, a rady sovětských vědců, jak upevnit kladivo na topůrku, aby nepadalo, a kromě spousty dalších taky pár moc hezkých básniček od Miroslava Floriana a jiných poetů. Jednou velmi signifikantní (nevím, jetli to je prďák, možná to je naopak rafinovaný výsměch) se s vámi rozloučím: