Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Každý směr SF se svým způsobem snažil řešit mimo jiné otázku, jakým směrem se bude ubírat technologický vývoj, jaké bude mít průvodní jevy a důsledky. Zatímco se autoři okolo Amazingu a potažmo i valná část americké „Gold SF“ zaměřili na odvážné extrapolace a chtěli čtenáře oslnit, gibsonovská lobby usilovala o svět, v němž bude technika všudypřítomná, a proto všední a civilní. Podařil se jim však pravý opak, mnoho bloudů se dodnes potácí se zamženýma očima a Živlem pod paží a hackerská mytologie jim nedá spát. Dnešní technika je do značné míry transparentní, různí počítačoví novináři prorokují připojování kávovarů a splachovacích záchodů na Internet, ale ještě to chvíli potrvá, než vám bude server v Malajsii vařit kafe a radit v otázkách analýzy stolice.

       Na společnost skutečně všemocných a přitom skrytých technologií zacílil nevšední americký spisovatel Iain M. Banks v knize The Player of Games, vydané u Harpera roku 1989, kdy jsme byli natěšení na Nadaci, Planety Smrti a jiné relikvie, a na Zlatém Západě mezitím dohoříval požár kyberpunku. Iain Banks je muž, který přesáhl Gibsona a jemu podobné, jeho vize je věrohodnější, jazyk bohatší a příběh nekonečně komplexnější. The Player of Games je kniha, která spojuje typicky americký „drsný“ styl s Vilminou filosofií Eraughoonu. Nutno říci, že výsledek člověkem zamává.

       Takhle zní jméno člověka, jenž se z nedostatku vhodných protivníků vydává pokořit impérium, které stojí (a padne) na neuvěřitelně složité hře Azad: Chiark-Gevantsa Jernau Morat Gurgeh dam Hassease. Důležité je jméno Gurgeh, kterým je hráč oslovován v průběhu knihy nejčastěji. Žije v civilizaci, která opustila planety a staví si orbitální Plošiny (Plates), utápí se v blahobytu a pěkně se nudí. Lidé mění pohlaví, hrají nejrůznější hry, neustále se sdružují a vydrží týdny na všemožných mejdanech, sex je forma nezávazné kratochvíle... Ani dlouhověkost není velkým problémem. Létá se na okružní výlety kosmem a ve vnitřních krajinách mozku, zpřístupněných drogami.

       Popis společnosti je veden natolik věcně, že v něm není skutečně ani stopa po nějakém „sense of wonder,“ ten přijde později. Jde o to, vylíčit budoucnost stylem realistického románu. Už ne Verne nebo Van Vogt; Hemingway je tu otcem. První část románu, pojmenovaná Culture Plate, je v podstatě konverzačním dramatem, které udrží čtenářovu pozornost vypjatými rozhovory a myšlenkovou náplní. Rozehrává partii a popisuje pravidla hry, podle nichž se vyvine hlavní konflikt. Je plná skrytých významů a narážek a dlužno poznamenat, že i samotný název civilizace - Culture, tedy v překladu poněkud nehezky Kultura - s sebou nese pěkné spektrum významů. Je to civilizace dokonalé a všudypřítomné techniky, která funguje jako samozřejmá a nedílná součást všeho dění. Lidé v sobě mají zabudováno mnoho genetických implantátů, jako třeba tzv. „drogové žlázy,“ které syntetizují libovolnou psychotropní látku ihned, na povel mozku. Gurgeh je využívá při herních turnajích, posiluje jimi koncentraci, uklidňuje se jimi, a při závěrečné partii hry Azad, na planetě s vyšší gravitací, mu ihned podpoří urychlený růst svalové hmoty a zpevnění kostí. Je tu jistá příbuznost se Sterlingovými Utvářeči, dovedená k pokěkud jiným koncům.

       Kniha je vyprávěna ve standardní třetí osobě, ale v krátkých preludiích na začátku jednotlivých dílů promlouvá zprvu neznámý vypravěč, jehož odhalení na konci románu tvoří logickou pointu a uzavření příběhu. Gurgeh je zaujat nabídkou jisté vládní organizace, aby si zahrál zmiňovanou hru hru Azad přímo na planetě jejího vzniku. Hra je natolik komplikovaná a rozsáhlá, že zprvu odmítne, už jen proto, že by musel strávit mimo domov nejméně pět let - samotná příprava a uchopení jejích pravidel by mu zabrala celý rok. Jemu, který se novou hru učí obvykle tři až pět dnů. Ale veden vlastní nenaplněností - psychologické pozadí hlavního hrdiny je prokresleno s velkým smyslem pro detail - a vydíráním ze strany „nezvládnutého“ robota, vydá se na cestu, ze které se nemůže vrátit nezměněn. O to v románu jde především; stará tolkienovská sentence o „cestě tam a zase zpátky“ vyjadřuje jeden ze základních motivů knihy.

       Zbytek románu popisuje Gurgehův soukromý zápas s civilizací Azadu. Azad je jejím pilířem, konečným náboženstvím pro všechny její obyvatele, drží impérium pohromadě jako vteřinové lepidlo. Tady si Banks neodpustil několik nepříliš lichotivých paralel s naší pozemskou skutečností, a zparodoval, formou tichého a o to brutálnějšího sarkasmu, mnoho momentů z lidské historie. Impérium je řízeno císařem, který vzešel jako vítěz z turnaje hry Azad, a je agresivně dobyvatelské, trpí xenofobií vůči cizím rasám, a hierarchie pohlaví je důsledná ve své nekompromisnosti. Nejvýše stojí tzv. apex (lze to přeložit, ale nechce se mi do toho), pod ním teprve stojí ženy, muži jsou bráni jako svého druhu nástroj - bojují v armádě, posluhují atakdále. Výjimkou nejsou veřejné popravy, znásilnění a jiné kratochvíle. Násilí je nakonec použito i v Azadu, i když nepřímo, ve formě „tělesných sázek“ - oko za oko, „ztráta prstu proti bolestivému rektálnímu znásilnění apexe mužem.“ (str 103 nahoře). Jedině ve hře mají všechna tři pohlaví teoreticky rovné podmínky - teoreticky proto, že by se „příliš nehodilo,“ kdyby se např. žena snažila vyhrát.

       Gurgeh se nakonec dopracuje k vítězství; ale jak je dobrým zvykem, všechno je zase poněkud jinak, než byste čekali. Místo, aby se stal novým císařem, prchá z Azadu domů. A impérium se bez císaře hroutí a nic už ho nemůže zachránit. Cíl byl splněn, zato však role hodných chlapců z Kultury dostala poněkud ironický nádech. Gurgeh se vrací na své panství, potkává staré přátele, tempo i nálada se uklidňuje. Román končí jedním velikým oddechem, čtenář je plně uspokojen. Všechno, jak má být.

       Iain M. Banks je u nás téměř neznámý. Doufám, že neznámým zůstane i nadále; vzhledem k tomu, že u nás většinu SF vydává pod různými převleky stále tentýž AG Šunt, by autorovi překlad do češtiny s velkou pravděpodobností uškodil. Pro znalce anglického jazyka však předtavují jeho knihy potěšení pro smysly, ne nepodobné doušku portského na vyprahlém jazyku.