Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Nedá mi to, abych se s vámi nepodělil o několik myšlenek z knih, které mají s SF společné jen málo, snad jen údiv, který vyvolávají a přísné domýšlení důsledků předložených hypotéz.

       

       Mám na mysli knihy O lidské přirozenosti Edwarda O. Wilsona a Morální zvíře Roberta Wrighta. První lze rozsahem a zásadností srovnávat třeba s Einsteinovým článkem o teorii relativity a druhou, mnohem rozsáhlejší, k populárně psané učebnici moderní poeinsteinovské fyziky.

       Původně jsem chtěl napsat něco jako recenzi, leč knihy poskytují na cca sedmi stech stran tolik materiálu, že nejsem schopen z nich vybrat to podstatné a nezkreslit je tak, že to bude i mě samému zřejmé. Ve více kapitolách, které by mohly pojednávat o agresivitě, vzájemné altruismu, sklonu k náboženství, o rodině, sexu, vztahu pohlaví a tak podobně se pokusím přiblížit výše řečené knihy tak, abych neměl pocit dluhu vůči čtenářům či pramenům. Nejspíše se dopustím i mnoha terminologických přečinů, rád otisknu případné uvedení na pravou míru.

       

       Na počátku je třeba dohodnout užitečnou konvenci. Když budu hovořit o cílech přirozeného výběru, či jej jinak perzonifikovat, jde pouze o literární fintu vedenou snahou po lepší stravitelnosti textu a jeho zestručnění.¹

       

       Ještě pár slov, abych předešel případným nedorozuměním, článek si neklade za cíl jakékoli morální hodnocení, pokud řeknu, že nějaký zděděný vzorec chování je dobrý z hlediska evoluce, neznamená to, že je to dobré pro nás a že jsme povinni tak jednat. Nežijeme již v prostředí na něž nás evoluce adaptovala a některé vzorce mohou znamenat v dnešní společnosti pravý opak a naše cíle se nemusí s jediným cílem evoluce (rozšířením daného genu), překrývat.

       Cílem článku tedy není cokoli hodnotit, ale ukázat do jaké míry jsme ovlivněni zděděnými mechanismy a prostřednictvím tohoto sebepoznání dospět k objektivnějšímu pohledu na sebe a svět.

       

       Základní myšlenkou sociobiologie (nového darwinismu) je to, že naše mysl (vzorce chování, city a emoce) jsou stejným produktem evoluce jako naše těla.

       Zatímco ale podstatná část vývoje našeho těla probíhala² v boji s okolním prostředím, podstatná část naší mysli „vznikla“ jako odpověď na život v lidské (či lidoopí) tlupě, kdy se význam venkovních vlivů s vynálezem ohně a dalších technologií prudce zmenšoval.³

       Můžeme tedy říci, že člověk se, za vydatné pomoci přírodního výběru, stvořil sám.

       Nyní se budu věnovat jednomu oboru psychických nástrojů, jimiž jsme vybaveni a na příkladech ozřejmím pojmy, které budeme dále používat.

       

Od našich feministických přítelkyň se dovídáme, že ženy a muži jsou v podstatě stejní a to, co se jim ve společnosti kde žijeme (zvláště ve vztahu pohlaví) nelíbí, je způsobeno chybnou výchovou dětí a je obecně kulturně podmíněno. Jak na tuto otázku odpovídá sociobiologie?

       I v této oblasti stavíme na zděděných savčím základech. Pro samce je nejvýhodnější (jeho geny nejvíce rozšíří) oplodní-li co nejvíce samic. Samice naopak může mít jen velmi omezený počet mláďat, u některých druhů (třeba člověka) až o řád méně. V jejím zájmu je orientovat se na kvalitu⁴. Vybírá si mezi samci (třeba tak, že čeká na vítěze samčích soubojů a neodejde s nějakým odpíračem násilí).

       Počet mláďat určité samice není příliš závislý na počtu samců, s kterými se páří. Obecně není výhodné zůstat u jednoho, možnost neplodnosti, ale velmi brzy je pravděpodobnost zabřeznutí tak vysoká, že je evolučně výhodnější věnovat se něčemu jinému, najíst se, odpočinout si. Takový stav „mysli“ u samce takřka nikdy nenastává. Počet jeho potomků roste přímo úměrně k počtu samic, s nimiž se spářil. Pokud tedy není na smrt vysílený nevynechá žádnou příležitost.⁵ To vede k tomu, že samice se stávají „vzácným zbožím“, je jich stále nedostatek.

       Můžeme předpokládat, že člověk (a jeho předchůdci) žil několik statisíciletí v drobných společenstvých lovců a sběračů. Lidská psychika se vyvíjela ve společnosti mužů zabývajících se lovem a žen, starajících se o potomstvo a práce spojené s hledáním a sběrem rostlinné stravy⁶.

       K lidským specifikům ale patří, že jsme druh s velkými rodičovskými investicemi. Mládě je několik let neschopné samostatného života a k jeho přežití a zdárnému vývoji potřebuje nejen pomoc matky, ale i otce.

       Muži přinášejí kořist, o kterou se dělí s rodinou. Je v genetickém zájmu ženy, aby muž nakrmil její děti, v genetickém zájmu muže je, aby děti, které živí, byly opravdu jeho.⁷

       To vede k něčemu, co bychom mohli nazvat bojem pohlaví. Zatímco muž nevynechá žádnou příležitost k zasetí svého genotypu a přitom se snaží co nejvíce zajistit věrnost své družky, ta se snaží získat maximum mužových investic a co nejlepší geny pro své děti. To nelze vždy získat najednou a je tu nevěra a podvádění.

       Tento proces se v průběhu věků zdokonaloval a připomíná nám dobře známou spirálu zbrojení. Ženám se podařil výborný tah, když přírodní výběr upřednostnil ty se skrytou ovulací. Samci už nestačí hlídat je několik dnů v měsíci, musí se starat (a nosit kořist) prakticky nepřetržitě. Samčí, mužskou, obranou je složité testování, kterou samici zvolit za vhodnou k investicím. Velmi účinnou strategií je pokusit se ji „svést“ a když podlehne příliš brzy tak ji nechat. (Užil si, možná i zasel, leč statisticky má ověřeno, že příliš snadná kořist by nemusela být pouze pro něho).

       To ovšem ženy „vědí“ a do svého rejstříku chování zařazují plachost a zdrženlivost.

       A tak dále...

       Tato snaha využít sexuálního partnera pro své cíle probíhá vedle toho, že v táboře lovců a sběračů spolu muži soupeří o nejlepší ženy, lepší lovec či výše v kmenové hierarchii stojící muž získává mladší, zdravější a dovednější ženu/y a ženy si vybírají (snaží se upoutat) nejzdatnější muže. Výše zdůvodněná relativní vzácnost samic vede k tomu, že ne každému muži je umožněna reprodukce, ale každá žena má po čase děti.

       Sexuální výběr pak vede k tomu, že samci mezi sebou soutěží o (nedostatkové) samice, a ty pak o (vzácné) otcovské investice.

       Zanechal na nás tento statisíce let trvající boj nějaké následky? Bylo by s podivem, kdyby ne, jsme jeho výtvorem.

       Jedním příkladem za všechny může být rozdíl mezi mužskou a ženskou žárlivostí (nebo obecně tzv. dvojí morálka). Muž vyžaduje věrnost a neodpouští nevěru, neboť ta zvyšuje riziko, že bude investovat do cizího genetického materiálu. Pro ženu není nevěra až takovou hrozbou (zvláště je-li „sokyně“ níže ve společenské hierarchii), žárlí spíše na čas věnovaný cizí ženě, neboť skutečným nebezpečím pro ní je mužův odchod a ukončení investic.