Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Při dnešní besedě na Miniconu se František Novotný již podruhé (poprvé v IK - nevím které číslo) zmínil o mé povídce Cesta do Goldauru a mínil mimo jiné na ní cosi dokazovat (aspoň myslím). Depresivní a bez výhledu na světlé zítřky, taková je. Fakt. Nevím, jestli stojí za rozbor, ale je moje, a tak bych se ráda vyjádřila k tomu, co v ní je, tady a teď. V diskusi nemám šanci, mluvím pomalu a tiše a chybí mi vysoká postava a plnovous...

       Povídka má tři roviny. Vnější podoba je krvák, řekněme dívčí krvák (kdybych chtěla vyhovět požadavkům pana Pavlovského na brutalitu, musela bych sáhnout ke svým běžným zážitkům z práce, zejména pak z nočních služeb ve špitále, jenže těch mám plný zuby a zatím je netoužím s nikým sdílet - možná až v důchodu), tedy, něco se děje a je to vošklivý.

       Druhá rovina je na způsob komorní politfiction - útěk z chudých zemí do těch bohatších (tak se může uprchlíkům odněkud z Asie popřípadě jevit i ČR! - v povídce viz zóny) se všemi odpornými aspekty selekce vyvolených.

       Třetí rovina si filosofuje o tom, kterak prodírání se někam vzhůru může člověka natolik zhnusit, že mu sladká odměna zhořkne.

       V podstatě nic objevného, ale připadalo mi zajímavé tyhle ingredience smíchat, posadit do vlaku a nalepit na ně cedulku Eldoráda, symbolu marného lidského pachtění. Já ve své snaze stát se spisovatelem uvízla v některé té vnější, ne moc atraktivní zóně. Kde se zarazíte vy?