Všechna práva © Interkom 1984 - 1996
„Neníť pak překládání dobrých spisů z jednoho jazyka do druhého věc tak snadná, jak by mnohý soudil z jarmarečných prací literárních nádeníků, jejíchžto nemotorné břídilství tvoří za nynějších dnů pohříchu daleko větší část literární činnosti u všech národů - překládání jest pravé umění, které jako každé jiné potřebuje přirozené nadání, a také má svou stránku technickou, jejíž obtíže mohou být přemoženy toliko delším pilným cvičením. Přelívati myšlénky z cizí formy, s kterou v samém původu svém přirozeně srostlé jsou, do formy jiné, napřed již podané, aby tím ani jadrnosti, ani určitosti, ani hlubokosti, ani trefnosti, ani jemnosti a lepotvárnosti neztratily, jest zajisté úloha povážlivá a dosti choulostivá, k jejíž zdárnému provedení nestačí vždy jen jenom důkladná a zevrubná znalost jazyků obou - bez nížto nikdo by se neměl odvažovati na překládání, kdo se nechce vydati výčitce pokáráníhodné lehkovážnosti - nýbrž kde hlavní úkol připadá vrozenému jakémusi citu čili taktu, který překlad ateli tak nevyhnutným jest jako malíři cit pro barvy.“
Jakub Malý, 1854
Před dvěma lety, když mi vyšel první knižní překlad, zastavila mě v metru jedna známá ještě z blahých let gymnaziálních. Plna nadšení otázala se, co člověk k takovému překládání potřebuje. I zamyslel jsem se uprostřed hlučícího davu a po zralé úvaze jí sdělil toto moudro:
„Nó, potřebuješ tužku
...a papír
...nějaké slovníky
...znalost reálií dané země taky neuškodí
a taky umět dobře jazyk mateřský.“
„Ale ten přeci ovládá každý,“ kontrovala.
„Neovládá,“ odvětil jsem ponuře. „Jenom si to myslí.“
Fenomén „pidgin Czech“ (případně „anglospeaku“) je bohužel stále naléhavější. Mnohé překlady se vyznačují jakýmsi hybridním jazykem, který UŽ není anglický, ale rozhodně JEŠTĚ není český. Jak se taková pidgin czech projevuje v praxi?
1 Zejména slovosledem. Anglický slovosled je víceméně rigidní, na rozdíl od českého, jenž je volný, nikoli však libovolný. Proto mechanické převádění rozhodně neobstojí - ostatně, posuďte sami:
„Ale ona nic nevysvětlovala, vzala klíče, jako by každý den v roce sem takto přicházela s cizími chlapci v levném saku z ošoupané napodobeniny kůže v pracovních kalhotech, se střihem na ježka, jak bylo zvykem v Bronxu.“ (Doctorow: „Billy Bathgate“, str. 45, překlad PhDr.
2 Zuzana Čaplová)
„Samozřejmě, že co řekl pan Schulz bylo správné v tom smyslu, že opravdu musíme pozorovat své zadky tady jako cestující v nějaké zemi diktátora. (Ibid, str. 125)
Abychom nezůstali jen u Doctorowa - ve vcelku slušné detektivce Jacka Higginse „Hell is always today“ („česky“ vyšlo v nakladatelství Gemini v překladu Jarmily Urbánkové - Galandauerové pod názvem „Vrah“) se také setkáváme s kuriózními formulacemi. Tak hned na straně devět čteme: „Ve dvoře se jasně rýsovala silueta jejích stehen skrze háčkovanou sukni, jakmile tam zůstala a zahleděla se do deště.“ Dále na str. 105: „Matné odpolední světlo a déšť nedovolily rozeznat obličej toho muže na dvoře z této vzdálenosti.“
Kapitolku o nečeském slovosledu (a tedy o překladu otrockém) bych si dovolil uzavřít citátem z další detektivky, tentokrát z pera E. S. Gardnera (překlad Ondřej David alias Arpád Pouličný) - „Případ padělaného oka“.
„Na chodbě si je prohlédl se slabým podezřením ve tváři širokoramenný muž s botama do tvaru čtverce a agresivní čelistí.“ (89)
Nelze nevzpomenout na lamentaci Salaha Al-Din Al Safadiho, který si před šesti stoletími stěžoval na předcházející generaci překladatelů z arabštiny takto: „Podívají se na řecké slovo a jeho význam. Pak vyhledají ekvivalentní termín v arabštině a zapíšou si ho. Pak vezmou další slovo a udělají totéž, a tak pokračují dál a dál, dokud nedojdou na konec překládaného textu.“
Se slovosledem úzce souvisí překlad vět časových, uvozených spojkou „as“ a „while“. Překladatel se těmito navýsost anglickými konstrukcemi nesmí nechat usmýkat, jinak čtenář spláče nad výdělkem. Co byste třeba řekli větě: „Tvořila docela přitažlivý obrázek, jak seděla na vysoké stoličce v tom úboru současné mladé módy.“ (Higgins, str. 12) Nic pochvalného by to asi nebylo...
Příkladů je ovšem více:
„Vtom vydala vyděšený výkřik, jak dveře do ní prudce vrazily, takže letěla zpátky přes místnost, až padla na postel se Střelcem.“ (Higgins, str.32) Takové věty vyznívají nezřídka takměř poeticky, a protože kapka poezie nikoho nezabije, vizte další citát:
„Trochu mu jí3 šplíchlo do očí a na tváře, jak kýbl kolem proletěl.“ (Gardner, str. 95) Nezůstává přirozeně u detektivek, zavítat můžeme i do scifistických luhů a hájů. Tak například v knize „Smrtící šepot“ (z cyklu Akta X, překlad M. Švejda) se hned v první kapitole můžeme dočíst následující:
„Pět z nich4 se vznášelo nad blízkou dvouproudovou dálnicí, takže rychlé zaklení jí zkřivilo rty, když popohnala koně v udaném směru.“ Je nošením dříví do lesa (nebo uhlí do Newcastlu?) opakovat, že takovou větu by v původním textu nikdo nenapsal. Překladatel se tu značně podobá králíkovi, jehož zmámil pohled do očí kobry (textu originálu) - píše a nepřemýšlí...
K nechtěné komičnosti mnohdy přispívá špatné odkazování na podmět. V oné nešťastné Higginsově detektivce se na straně 24 dočítáme: „Rychle si bankovku prohlédla, pak si odhrnula sukni a zastrčila ji za punčochu.“ Dovolil bych si tvrdit, že šlo o úkon značně náročný (ne-li nemožný). Ještě surrealističtější věta se nachází v Anticenou odměněném Gardnerovi: „Doktoři oko vyndali, umístili ho do nemocnice a přidělili mu sestřičku.“ (76; taková péče o skleněné oko zaráží...) Humorná situace není konec konců výsledek tak špatný, ovšem nevím, jak to přijmou čtenáři, dohodneme-li se tady, že napříště budeme text prokládat kabaretními vložkami.
Překlad anglických polovětných nefinitních vazeb (tj. gerundiálních a přechodníkových konstrukcí) je dalším kamenem úrazu. Zvláště přechodníky prožívají dnes svou renesanci. Což o to, přechodník jako takový je prostředek nesmírně šikovný, pokud chcete text kondenzovaný a sevřený nebo zamýšlíte zdůraznit souběžnost dějů. Při tom však nesmíme zapomínat na to, že
1) většina obyvatelstva (mnohdy bohužel i překladatelstva) přechodníky neovládá, a tak jim například tvar mužského rodu evokuje třetí osobu jednotného čísla přítomného času.
2) přechodník je stále stylisticky hodnocen velmi vysoko - patří spíš do češtiny knižní. Víc než jeden přechodník na dvou, třech stranách je stylistickým ekvivalentem pěsti na oko.
Opět několik příkladů, tentokrát z jinak dobrého překladu „Šťastného Jima“ Kingsleyho Amise: „Vysavač zněl nyní docela blízko, přehlušuje Welchův dulcián. (Spíše: Vysavač byl nyní tak blízko, že přehlušil (i) Welchův Dulcián.)
Nebo: „Jestliže Welch během příštích pěti vteřin nepromluví, udělá něco, zač bude vyhozen už bez dalších otázek - ale něco jiného, než o čem snil, sedaje v sousedním pokoji a předstíraje práci.“ (Dnes už bychom nejspíš napsali: ... než o čem snil, když sedával v sousedním pokoji a předstíral práci)
Přechodník minulý je ovšem dnes již passé (pokud nepřekládáme kroniku z šestnáctého století). Je dobré ho umět a ještě lepší se mu obloukem vyhnout. Cituji z Amise: „`Promiňte,' dodal, obrátiv se k dívce, jejíž zadní část se střetla s jeho bokem. („Promiňte,“ obrátil se k dívce, jejíž zadní část se střetla s jeho bokem.)
(Autor se pokorně přiznává, že se mu z četby nekvalitních překladů udělalo nevolno - šel se léčit Panem Kaplanem a Třemi muži ve člunu.)
1) Podotýkám, že všechny citáty excerpuji z knížek, které skutečně vyšly - nejde tedy o redakční folklór. Zpět
2) Vida, jaké zmetky chrlí naše university... Zpět
3) Jí = vody Zpět
4) Nich = supů Zpět
