Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       

Minule jsme se mimo jiné zaobírali přechodníky, dnes tedy můžeme plynule navázat na další polovětné konstrukce, totiž gerundiální vazby. Jejich překlad vůbec spolehlivě vypovídá o schopnostech překladatele. Nepovažuji například za korektní překlad věty: „Na druhé straně Faulkner poslouchal, jak se ztrácí zvuk jejich kroků, sestupujících dolů po schodech.“ (Higgins, 46) Mohou kroky sestupovat?

       Zdá se to nabíledni, ale překládat každý -ingový tvar deverbatizovaným adjektivem typu „mající“ je - abych užil oblíbený výraz doktora Uličného - čirý pomysl. Opět dokumentuji aspoň na jediném příkladě: „Učitelka utahaná učením, avšak učící svědomitě dál a stejně tak pracující pro dobré věci. Pak učitelka napůl nemocná, pečující o nemohoucí maminku, píšící ve volných hodinách, doufající v nemožnou naději, že jednoho dne se dobere uznání.“

       Špatné vystihnutí původní předlohy, respektive přemrštěně expresivní jazyk, je jedním z nejtěžších prohřešků proti autorovi originálu. I tady platí, že méně je někdy více - a třeba v překladu pana Švejdy je těch hoven a prdelí neúrekom.

       Typickou větou budiž: „Vím dobře, že je to něco jako podpis, ale ať se poseru, když to nemohu přečíst.“

       „Ach, nasaď si tedy brýle, Same.“

       Chybná je nejen větná konstrukce (správně ... jestli to přečtu), ale hlavně posazení stylové roviny. Je opravdu strašně „přirozené“, když mluvčí říká jedním dechem „poseru“ a „nemohu“. Analogické případy najdeme i v Gardnerovi: „Dvacet mejch lidí pracovalo na jedný věci najednou, prohledávajíce sto různých koutů.“ (74; vpravdě tristní ukázka míchání té nejvyšší a nejnižší stylistické roviny.

       Nezůstane ovšem při jedné větě. Tak už v první kapitole knihy „Smrtící šepot“ (tedy v překladu pana Švejdy) se můžeme setkat s následujícími perlami: „Otec ho nazval zasraným teploušským chuligánem.“ Nebo: „Něco se tam opravdu pohybovalo, pravděpodobně celá parta těch zasraných děcek, která se snaží k němu přiblížit.“ Hlavní hrdina musí „hejbnout prdelí včas, než se něco semele.“ Že anglické move ass není vůbec sprosté a neznamená víc než „hejbnout kostrou, hodit sebou“, to překladateli nikdo neřekl. Vysvětlovat, že anglické shut up neznamená vždy „držet hubu“, by asi bylo házením hrachu na stěnu.

       Pro změnu něco z Gardnera: „Proto, pokud oblastní zástupce předvede nějakou ženu, která patrně je Hazel Fenwicková a postaví ji na místo pro svědka, dotyčný muž si pomyslí, že je po ftákách.“ (165; Užít takový výraz v řeči autorské vyžaduje víc než ono příslovečné drzé čelo...)

       Se zajímavou „hovorovou“ mluvou se setkáváme i u paní Trejbalové, v Koniášem odměněném Heinleinovi „Dost času na lásku“. Hrozně rád bych viděl, jak by někdo ve skutečnosti zařval: „Ty vlezlý ničemo, z jakého etického principu jsi mi překážel v umírání?“, případně: „Och, zaraž kámo.“ Ve špatných překladech vůbec hrdinové achichují a ochichují jako slečinky ze třicátých let.

       Slovesný vid je také kategorie, se kterou mnozí překladatelé nejsou kamarádi, i když čeština jim tady skýtá široké možnosti. Výraz: „jeho obličej se stal vychrtlým“ mi opravdu nepřipadá nejšťastnější - připomíná onu slavnou perlu z Anticeny, větu „Stal se tichým zadumaným.“

       Čímž se dostáváme k dalšímu bodu frazeologismům a idiomatickým spojením vůbec. I tady překladatelé tápou. Jak jinak by třeba mohl pan Švejda napsat: „Žaludek už nemilosrdně vrčel.“ ?

       Lenost si v těchto případech podává ruku s hloupostí - kdyby jen paní Trejbalová otevřela slovník, nemohla by přeložit výraz „they were eliminated root and branch“ jako „Někteří byli z Rodin odstraněni - kořen a větev, všechny potomky...“ Ony anglické kořeny a větve znamenají jen to, že (oni) byli vyhlazeni do posledního.“ Nepřeberné množství materiálu nám v tomto ohledu skýtá již mnohokrát citovaný Gardner. Tak například: „On nezamýšlí sehnat si práci. Zamýšlí dostat z vás trochu víc peněz, aby tak hrál „jistou věc“. Pak si myslí, že provede „velký zabití“ a přijde s kapsami plnýma peněz. Je to jeden z těch chlápků, co chtějí být „velký střely.“ (str. 20; „jistá věc“ bude asi „hrát na jistotu“. Big kill = sázka, která fantasticky vyjde, velké štěstí. No a big shot = bigwig = velké zvíře. Jak jednoduché...)

       Do třetice všeho zlého: „Pošlu tam jednoho muže, jestli si myslíte, že to není honění divokých husí.“ (110; v AJ wild goose chase = marná snaha, zbytečně vynaložená námaha)

       V následující větě z pera páně Švejdy dochází ke komickému spojení frazeologismu a špatného vidu. „Určitě ho zase vyšpehovala sestra, která se mu stávala osinou v zadku.“ Takovou pomalou mutaci bych chtěl vidět! Opět platí - nelze mechanicky překládat anglické pain in the ass jako (v)osina v zadku, tak chudá čeština zase není.

       A dále: „Nesnášel to, ale musel si přiznat, že už zapomněl počítat situace, kolikrát mu zachránila zadek jenom tím, jak do nich hučela.“ Špatný slovosled, otročení originálu, anglicismy (Nesnášel to = he hated it, zapomněl počítat situace = lost count of situations = už si ani nevzpomínal, kolikrát...) Navíc se v češtině zadek nezachraňuje...

       Angličtina, jazyk to analytický, má občas tendenci k absurdnímu zpřesňování. Nevím, zdali je čeština o něco nepřesnější, rozhodně je ale úspornější - a takové zpřesňování snáší značně nelibě. Nechám to na vás - líbila by se vám víc věta: „Oslovila obrazovku s tou správnou směsí vřelé přátelskosti a neosobní, avšak výkonné úřednice.“¹ nebo: „Oslovila obrazovku tím správným tónem na pomezí vlídnosti a neosobní výkonnosti.“?

       Pro další příklady nemusíme chodit daleko. Z produkce stejného nakladetelství pochází věta: „Předseda Pro Tem² vypadal trpce pobaveně.“

       Případně: „To ti tady nemůžu jen tak vysypat z rukávu,“ odpověděl mu s mírně ironickým humorem. (Stačí mírně ironicky.)

       V krystalicky čisté podobě se s tímto fenoménem setkáváme v překladu onoho Gardnera. Tak například na straně 28 někdo ztuhne „v rychlé ostražitosti.“ Chudák seržant Holcomb je „překvapeně zaražen“ (113), aby se mu již na následující straně stáhl obličej „netrpělivou křečí“.

       Hrdinové mají zřejmě mnoho problémů, protože na straně 120 stahují čelo „v obávajícím zamračení“ a Burger se naklání dopředu „v zamračené pozornosti.“ (135).

       Dosti nepříjemnou vadou na kráse překladu (potažmo jakéhokoli textu) je hromadění substantiv. Takové delší řetězce brání volnému toku slov, čtenář se okamžitě zadrhává a musí zdlouhavě luštit, co tím vlastně chtěl překladatel a samozvaný básník říci. Například: „Ale využití předčasného prozkoumání nepotřebuje právníky ani pro tu nejrozsáhlejší vůli.“ (opět pan Švejda), nebo z trochu jiného, řekněme jungovského soudku: „Apokalyptický Kristus se zato chová spíše jako špatně naložený `boss', vědomý si své moci, přičemž nese zjevné rysy stínu lásku vyvyšujícího biskupa.“ (Tento lapsus byl naštěstí zachycen v korekturách rukopisu.)

       Anglicismy jsou vděčným námětem kritiky překladu. Však už jste se s celou řádkou anglicismů v textu setkali - ony se ty chyby dost těžko od sebe separují. Přesto bych rád uvedl ještě několik dalších - problémová jsou zejména slovesa feel a seem, která značně přispívají k pleonastickému vyjadřování anglických překladů. Tak například v AndClassickém překladu Heinleina: „Lazarus se zdál být frustrovaný.“ (Oproti správnému: ...vypadal frustrovaně) a v Gardnerovi: „Zdá se mi, že jsem to slyšela v rádiu.“ (14); „Vyhodil jsem to, zdá se mi.“ (85)

       Dalším redakčním evergreenem jsou věty typu: „Perry Mason ... zůstal civět na paní Bassetovou.“ (37) (Vůbec ve všech špatných překladech se až přespříliš civí a zírá.)

       Dále: „Je tu slečna Bertha McLane, šéfe. Má s sebou mladšího bratra - Harryho Mc Lana. Vypadá to, že jsou pěkně vzrušeni.“ /11/ (Protože jde o detektivku a ne o lacinou pornografii, předpokládám, že byli oba rozrušeni)

       Ani překlad Heinleina v tomto ohledu nijak nezaostává:„Ani se neobtěžoval vstát nebo pozvat svého nadřízeného, aby se posadil.“ (Namísto korektního: „Ani se neobtěžoval svému návštěvníkovi nabídnout místo.“)

       Často dochází k dosti flagrantním posunům ve významu: Opět cituji z Heinleina, tentokrát z originálu: „Computer says...“ / „Never mind the computers“ Tedy: „Počítač tvrdí...“ / „Zapomeňte na počítače.“

       Paní Trejbalová překládá takto: „Computer říká...“ / „Nikdy nemysli jako computer.“ Zdá se, že paní Trejbalová nejenže nemyslí jako computer, leč nemyslí vůbec.

       Někdy dokáže překladatel zcela zatemnit, oč o vlastně v původní větě šlo. Tak třeba větu „Sir, I refuse to form an opinion; I lack sufficient data.“ (tedy: Pane, odmítám si vytvořit vlastní názor, protože nemám potřebné údaje.“) překládá paní Trejbalová takto: „Pane, rozhodl jsem si vytvořit vlastní názor. Nemám dostatečné údaje.“

       A co si myslet o větných skrumážích tohoto typu: „Jeho oči nepotřebovaly nikdy úpravu na blízko ani na dálku, rozsah jeho sluchu je abnormálně vysoký, abnormálně nízký a je neobvykle ostrý v celém svém rozsahu.“ Člověk může jenom přemítat, jestli je tedy rozsah jeho sluchu abnormálně vysoký nebo nízký. Co má čtenář dělat? Hodit si korunou?

       V jedné Guthrieho povídce dává spisovatel své o dost neúspěšnější kolegyni tuto radu: „You ought to have mounting interest. You story should emotionally describe a curve.“ Tato interpretačně nepříliš náročná pasáž dala vzniknout mnoha překladatelským klenotům (Připomínám, že správný překlad zní: „Měla byste dosáhnout větší gradace. Povídka by měla po emocionální stránce opisovat křivku.“)

       A nyní již k těm avizovaným klenotům - ten nejlepší na začátek: „Povídka by měla po emocionální stránce popisovat kurvu.“

       Dále: „Měl by ses zajímat o výpravu. Tvůj příběh by, vzrušeně, měl zachytit nějakou křivku.“

       Nebo: „Váš zájem o postavy musí neustále vzrůstat. Musíte v povídce vytvořit emocionální oblouk.“

       „Měla byste klást větší důraz na režírování zápletky. Soustředit se na city, mást čtenáře.“ (To se v tomto případě překladateli vskutku daří.)

       To nejlepší na konec: „Ty můžeš vzbudit zájem. Tvůj příběh dojemně opíše další zatáčku.“

       Dlužno podotknouti, že naprostá doslovnost také k jasnějšímu vyjadřování nepřispívá. Nelze se neusmát nad větami typu: „Nikdy se neposmívejte starému psu, může mít ještě jedno kousnutí v zásobě.“ (Heinlein), případně: „Pojednou se zachechtal, pravou rukou vsunul okolo její levé nohy pod sukni až k pásmu teplého nahého těla na okrajem její punčochy. (Higgins, str. 26)

       Jednou z náležitostí, kterou MUSÍ překladatel splňovat, je velký všeobecný rozhled a sečtělost vůbec. V tomto věku specialistů zůstává překladatel posledním generalistou a polyhistorem. Ideální by bylo, kdyby překladatel věděl všechno, kulturní obzor je dnes ovšem tak široký, že ho obsáhnout nelze. Tady ovšem znalosti supluje jiná ctnost - totiž pečlivost a opatrnost. Každý slušný překladatel vám na požádání bude vypravovat, kolik hodin strávil v knihovnách ověřováním úplných maličkostí, které normální čtenář prakticky neocení. V každé kultuře pak existuje několik knih, na které se neustále odkazuje. Na prvním stupínku stojí naprosto samozřejmě - ať se nám to v naší sekularisované a skrznaskrz materialistické společnosti líbí nebo ne - Bible. Její důkladnější znalost je pro překladatele conditio sine qua non, bez takových znalostí se dopustíte frapantních omylů, asi jako má kolegyně, která neustála psala Šalome místo Salome a věta „Hlava Johna Baptista na stříbrném podnosu“ už taky téměř zlidověla. Anglista se neobejde bez znalosti Shakespeara, řecké mytologie a věřte nebo ne - tří pohádek - Alenky, Medvídka Pů a Čaroděje ze země Oz.

       Jen abych ilustroval, jak široký musí být překladatelův záběr - měl by vědět, co je Batesův motel, útok Lehké brigády, nebo čím byl vlastně zabit Trocký (cepínem - ale v překladové literatuře se běžně dočtete, že sekáčkem na led nebo dokonce krumpáčem).

       Na poslední přednášce Klubu kultury překladu Martin Kadeřávek mluvil o tom, že absolutně nejhorší překladatelskou agenturou je agentura Erasmus - má prý na to tabulky. Nu, ty tabulky bych rád viděl, ale stejně rád bych vás ještě pobavil jednou perličkou z jejich produkce. Je z filmu o legendární postavě, jež v angličtině zove „Scarlet Pimpernel“. Tento hrdinný Angličan zachraňoval francouzské aristokraty před potupnou popravou. Vysloužil si tím i básničku:³

       

       „He is not here, he is not there,

       those Frenchies seek him everywhere.

       Is he in heaven, is he in hell?

       That damned elusive Pimpernel.“

       

       Za první republiky byla básnička přeložena, koneckonců vyšly nejméně čtyři knihy o Červeném Bedrníkovi. (Tak se totiž onen hrdina jmenoval.)

       

       Cituji:

       „On není zde a není tam,

       toť pro Francouze hlavolam.

       Je na nebi či v peklo vnik'

       ten zatracený Bedrník.“

       

       V překladu agentury Erasmus (na kterou má Kadeřávek tabulky) zní ovšem básnička takto:

       

       „Hledají ho tam, hledají ho tady.

       Franckové hledají ho všady.

       V nebíčku či v peklíčku,

       hledají toho Drchničku.“

       

       Ke konci filmu je absurdita tohoto řešení ještě umocněna výkřikem jednoho aristokrata, který díky Bedrníkovi unikl gilotině: „A kdo nám všem pomohl? Drchnička rolní!“ Upozornění, že ne všechny slovníkové ekvivalenty jsou stejně vhodné, by asi bylo na místě.

       Citátem jsem začal, citátem tento neradostný exkurs do překladatelských hlubin skončím. Vybral jsem ho z článku Reného Wellka „Bída našich překladů“ z roku 1934. „... leccos lze dělat pro povznesení úrovně našich překladů: kritikové ať jim věnují soustavnou pozornost, nakladatelé ať zpřísní svůj výběr překladů i překladatelů, a ať je odmění lépe za práci, která někdy překračuje hranici umění a má být vždy poctivým řemeslem vyžadujícím hodně času a průpravy. Překladatelé ať studují jazyk, ze kterého překládají i mimo „úřední“ hodiny, ať se neštítí slovníků a příruček a ať se snaží navázat sami přímé styky se zemí, jejíž literaturu propagují. Ať se stanou filology nikoli ve smyslu hluboké lingvistické učenosti historické a teoretické, ale ve starém původním slova smyslu: milovníky, služebníky slova.“