Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Chcete vědět, jaké budete mít pocity při močení, až si uženete kapavku? Chcete vědět, jaké to je, být starým dědkem a umírat na infarkt? Chcete vědět, jak si vynutit dovolenou, když vás vlastní dcery nutí k souložení, abyste zabydleli pustou planetu?

       Tak tohle všechno najdete v knize Jana „Jama“ Oščádala, kterou pod názvem „Bitva démonů“ vydalo nakladelství AF 167. Na rozdíl od loňské autorovy knihy „Bratři“ se nejedná o román, neboť obsahem knihy jsou tři rozsáhlé povídky, z nichž každá vás zavede do odlišného světa. Ta první, po níž je pojmenován celý svazek, se odehrává někde na poušti ve starověkém Egyptě, kde proti sobě stojí faraonova armáda a útočníci z jihu. Nemá cenu popisovat děj, neboť by nebylo popisovat co. Jak už je pro autorovu tvorbu typické, důraz není položen na fabulaci, na umnou a napínavou zápletku, nýbrž na styl, na hru s jazykem. Není důležité, co je vyprávěno, ale jak je to vyprávěno, je zřejmě Oščádalovo umělecké krédo. Proto nečekejte žádné dramatické akce, žádný třesk lámaných kopí a praskot drcených kostí. Ne, tohle Oščádalův text skutečně neobsahuje. Celý příběh je sestaven jako mozaika ze střípků reflexí jednotlivých postav, nic nevnímá čtenář jako objektivní skutečnost, ale jako vnitřní prožitek jednajících, od velícího generála přes armádního mága až k poslednímu kmánovi. Text tedy není dynamizován akcí, dějem, ale kontrastem mezi přebujelým literárním stylem, který je téměř až k nečitelnosti přetížen egyptologickými archaismy a posedlý hravostí se slovy, a mezi civilismem, respektive pacifismem postav, když o bitvu, v níž jsou, nikdo ze zúčastněných nemá zájem. Každý je zcela pohroužen do svých soukromých trablů. Od plánování králo- a bratrovraždy přes bolest ošetřovaného konečníku a vzpomínání na různě úspěšné soulože až ke kálení a onomu močení, ztíženému kapavkou.

       O bitvu se vlastně stará jedině mág, který přivolává na pomoc bojovníky a bojové stroje z budoucnosti, aby čelil podobně si počínajícímu šamanovi protivníka. Nakonec se nad bojištěm objeví kosmický křižník a zátahne oponu.

       Nevím, kterou práci začal autor psát dříve, zda loni vydaný román „Bratři“ nebo novelu „Bitva démonů“, ale oba texty mají bezesporu společnou genezi, přesněji řečeno, méně rozsáhlá „Bitva démonů“ působí dojmem, že byla modelem pro román. Takže ti čtenáři, u kterých uspěli „Bratři“, budou uspokojeni i „Bitvou démonů“, najdou v ní totožný svět, stejně vnímající a usuzující hrdiny, vehnané do bezvýchodné situace, která nemá řešení.

       Stejná metoda totální reflexe je použita, a dá se říci že mnohem jednolitěji, v povídce druhé, nazvané „Krocaní jezero“. Odehrává se ve Spojených státech současnosti, avšak to je téměř nedůležité, když čtenář nemá prakticky vůbec možnost pohybovat se ve vnějším světě hrdiny, neboť je neprodyšně uzavřen do jeho vědomí, v tomto případě do vědomí starce Eddieho. Eddie vlastně nežije jinde než ve své hlavě, ve vzpomínkách na mládí, kdy se toulal autostopem napříč USA ve společnosti beatnika Jacka Kerouaca. Bezvýznamnou zápletkou je návštěva zetě, vědeckého týpku, který jezero, u něhož Eddie dožívá, chce civilizovat, zbavit komárů, neboť i v této povídce je důležitější jak vypravovat než co vypravovat. Jazyk je opět dokonale komplikovaný, překypující slovesnými obrazy, řazenými za sebou v dlouhých souvětích, proti nimž jsou věty této recenze větami holými. Například povídka začíná touto megavětou – odstavcem:

       Ve vzduchu bylo cítit houbu, zažraný tabákový kouř s močkou a nakyslý stařecký pot tolik podobný pachu kyselinou vyhlodaných zinkových a měděných desek galvanických článků, skladišti starého papíru, hader a kostí nebo čerstvě exhumované, pár týdnů staré mrtvole okamžik před tím, než se odšroubuje víko a než si všichni přítomní přitisknou kapesníky k obličejům v očekávání hlavního náporu, který přijde stejně neodkladně, jako že slunce zase vyjde.

       Na rozdíl od „Bitvy démonů“ nejedná se zde o text sestavený ze střípků osobních reflexí, ale o text, zachycují komplexně vnitřní svět jednoho starce těsně před smrtí. Je zřejmé, že Oščádala nebaví projektovat pseudoskutečné literární světy, ale pokouší se tuto pseudoskutečnost obejít tím, že se zásadně věnuje projektování vnitřního světa hrdinů. Pak se rozdíl mezi realitou skutečného světa a nerealitou světa literárního stírá, neboť vnitřní svět skutečného člověka a literárního hrdiny je nerozeznatelně skutečný nebo nerozeznatelně neskutečný.

       Nicméně se sci-fi nemá „Krocaní jezero“ společného nic a je autorovým osobitým památníkem americkému beatnickému spisovateli Jacku Kerouacovi.

       Jedinou povídkou, která zcela splňuje kritéria SF příběhu, je závěrečná „Usedlost“. Na přání svého otce, velkého zemědělce před starým Pánem, pokračuje muž jménem Izobar Slum v otcově odkazu, vybudovat na planetě Nový Babylon zemědělskou usedlost. Jelikož má poškozený chromozóm Y, rodí se mu samé dcery. I zde sídlí čtenář neustále ve Slumově hlavě, ale na rozdíl od předchozích textů má k dispozici úniková vrátka humoru a ironického nadhledu. V jedné groteskní situaci za druhou autor prezentuje, že Slum se svojí bezvýchodnou situací (včetně útěků před po souloži dychtícími dcerami) vlastně skvěle baví. Tomu odpovídá i hravost textu, jména hrdinek jako Angína s dcerami Hypochondrií a Otoreou, Svita se Sonátou a Intrádou, Mocnina, Násobilka, Věta Holá, a pod., takže text je prosycen slovními hříčkami tohoto typu:

       „Do skóroho svidánija,“ řekla Aurora, budoucí matka Revoluce a Salvy.“

       Co je ale podstatnější, že Usedlost plyne. Má dynamiku autorské výpovědi. Jestliže „Bitva démonů“ je nehybnou bažinou, kde mohou hrdinové jenom bezmocně přešlapovat na místě (a to jak obrazně, tak i doslova), jestliže dědek Eddie staticky vidí vrchol a smysl života v pár hodinách společné jízdy stopem s kámou Jackem kdysi za mlada, a všechno ostatní nestálo ani za fajfku tabáku, Slum se ničeho neodříká (ani těch dcer!, pokud mu kolektiv žen neschválí dovolenou). Bez ohledu na válku, která kdesi v Galaxii zuří, buduje svou usedlost a když pohřbívá své mrtvé děti do skalnaté půdy, dává každé mrtvole do úst semínko. Aby v jalové půdě posloužily jako výživa pro stromy, které tímto způsobem, protože jinak to nejde, vysazuje.

       Šťastnou ruku měl Jan Jam Oščádal i v nutném zarámování povídky, jímž se vyhnul patosu a v tomto případě i falešnému mytologickému rozměru. Vše je staženo na komunální úroveň vesnické samoty, když první ženy-matky přilétají na inzerát, uveřejněný v galaktickém zemědělském listě Agricultura, který je pro sedláckého Sluma ve všech ohledech biblí, jedinou literaturou, kterou tento antiintelektuální hrdina čte. Tím je fakt, že se vlastně jedná o biblický apokryf, o parodii na knihu Genesis, ještě více vypíchnut a poskytuje čtenářům další groteskní potěšení. Jelikož i styl této povídky je mnohem jednodušší a přehlednější než u jejích soupoutníků, dá se oprávněně tvrdit, že právě „Usedlost“ bude textem, který si získá oblibu u čtenářů nejsnáze.

       Bývá zvykem v recenzi odhalit, za jaký klub autor kope. Tedy o co mu jde, co chce svým čtenářům sdělit. Pokud na ně ale nechce jenom „působit“, jak je teď v módě. Ovšem „působivá“ je také řetězová srážka aut na dálnici, a mně se příčí právě dálniční karambol pokládat za umělecké dílo. Zkrátka si myslím, že „působivost“ je sice podmínka nutná, nikoliv však postačující. Z tohoto úhlu pohledu pak pro mne byly Oščádalovy prózy jen těmi působivými aranžmá, a jeho snaha omezit se výhradně na vnitřní svět hrdinů příliš artistní, když je tím popírán vlastní smysl vyprávění, když je to limitní stanovisko pro sdělování příběhu. Nedalo se tedy určit, za koho Oščádal kope, a pokud jeho prózy o světě přece jenom něco vypovídaly, tak jenom stále opakovaly, že život je sračka, ktará za žádnou výpověď nestojí – takže to je výpověď, která má smysl sama o sobě. Proto jsem rád, že v „Usedlosti“ dospěl autor alespoň k tomu posunu, že výpověď už pro něho není samoúčelem, když říká – život je sice sračka, ale dá se jím bavit.

       Takže nad „Bitvou démonů“ nemudrujte a udělejte s ní totéž co s životem. Bavte se jí.