Interkom: Kámen, nůžky, papír

Položme si otázku, zda někdy vůbec existovaly knihy, které by beze zbytku naplnily význam slova cyberpunk. Vztaženo na Neuromancera, pak ano, a možná ještě několik dalších, ale už pokračování této cyberpunkové bible je o něčem jiném. Zejména tak řečená punkovost se vytratila nejdříve; později se i orientace knihy posunula od technologie zpět k příběhu a osudům postav, přestože se různými fígly a udělátky kniha přímo hemží. Postmoderní estetika dovolila autorovi načerpat inspiraci ze všech dostupných zdrojů, nejenom technických a nejenom vědeckých. Kupříkladu takový Snow Crash si pohrával s teorií vzniku jazyka a bábelskými mýty, zároveň ale nassál plnými doušky výpary comicsové popkultury: stačí si vzpomenout na skejtařku Y.T, nebo Ravena, vezoucího na sajdkáře u motorky vodíkovou bombu, napojenou přes elektrody na jeho EEG.

Dalším, od dob prokletých básníků vděčným námětem je orient, arabský, čínský a japonský svět. Šedesátá léta se nesla ve znamení Zenu, svoje mantry omílali beatnici i hippies, motorkáři i univerzitní profesoři. Do literatury se tyto myšlenky promítly hlavně skrze Kerouaca, potažmo Ginsberga, a jejich souputníků.

Cyberpunk žil dlouho jen z vize japonských megakorporací, tech-ninjů a šikmooké nadvlády. Obrat nastal až nedávno. V knihkupectví naproti Masarykové nádraží v Praze jsem ve výprodeji anglických paperbacků sehnal útlý román britského autora Iana McDonalda Scissors Cut Paper Wrap Stone, který mi za 40,- korun nabídl zbrusu nový pohled na technologicky vybroušenou beletrii, zvanou dříve cyberpunk. „První cyberpunková báseň, mísí Kabalu, mangu, pop-kulturní křížovky a Zen s dostatkem stylu a řemesla (...) McDonald toho řekne na jediné stránce víc, než jiní autoři v kapitole,“ řekl Neal Stephenson a v podstatě se nemýlil, přestože šlo o reklamní text na zadní straně obálky a zběhlý čtenář ví, že onanie pod záhlavím Praise for Author nemusí říkat nic o konkrétních kvalitách díla.

Ústřední motiv novely spočívá v abstraktních, počítačem generovaných obrazech, jimž se říká fracters a které působí přímo na podvědomí člověka, obcházeje rozumové vnímání. Jejich tvůrce, Ethan Ring, je pojmenuje podle deseti Sefirotů z hebrejské Kabaly, každý z nich má svůj jedinečný účinek. Jeden způsobuje zapomnění, jiný instantní orgasmus, jeden léčení, druhý - smrt. Ethan je brzo podchycen vládou, která mu vnutí nepříliš výhodnou úmluvu: buď bude pracovat pro ně, bude hmotně etc. zajištěn, nebo ho budou muset umlčet. Podvolí se a musí občas posloužit šikovným atentátem. Protože fracters jsou strategická zbraň. Velmi silná a ničivá.

Tolik první rovina díla, která probíhá většinou ve formě reminiscencí. Dohromady je spojuje příběh spirituální pouti, kterou Ethan Ring vykonává se svým přítelem po japonských chrámem - tzv. Shikoku Pilgrimage, cesta po stopách duchovního vůdce Namu Daishiho. Tato linie dává románu sjednocujícího ducha a určuje i výsledný dojem, který si čtenář odnese. Na své cestě potkají poutníci řadu bizarních artefaktů, potvrzení o návštěvě chrámu jim dává úřednický robot ve formě razítka do cestovní knížky, pomůže jim pavoučí kyborg, atd. McDonald rozsévá v textu popkulturní narážky a výjevy, které knihu zahušťují a dávají jí ten správný a čtenářsky vděčný lesk, přitažlivost a věrohodnost. Ethanův přítel Mas je například tvůrcem legendárního japonského comicsu Kabukiman, vyzdvihujícího typicky japonské ctnosti, jako statečnost, hrdost a nezdolnost. To je zachrání, když je ohrožují členové loupežnických band akira, výrazově mixující image harleyářů a ninjů. Jakmile se akira dozvědí, že před sebou mají tvůrce své bible, mají naši přátelé tu nejlepší ochranku pod sluncem.

Bývá zvykem uvádět klíčovou metaforu díla. Jak Neuromancer, tak Snow Crash ji mají umístěnou na samém začátku první kapitoly a obě byly mnohokrát citovány. Zatímco Neuromancer poté ztrácí tempo, Snow Crash si ho drží a najdeme v něm ještě mnoho dalších metafor, břeskných a působivých.

U Iana McDonalda naleznete též třeskutý začátek. Problém je, že jsem nedokázal najít konec dříve než na straně 133, na níž se skví neviditelným inkoustem psaný nápis The End. Přirovnání k básni se Nealu Stephensonovi totiž docela povedlo a pokud mohu skrze svou mizernou angličtinu posoudit, stylistické kvality díla jsou vzácně vyrovnané. Skončím proto leitmotivem, který provází hrdinu i čtenáře celým románem : K poctě Namu Daishiho, zdroji duchovního toužení, vůdci a společníku na naší cestě.“