Interkom: Velký výlet po Jihozápadě USA II.

Ráno jen tak krápalo a já se vydal mezi kopce Hollywoodu do blízkého Universal City, kde je Universal Studio: prý nejstarší a největší filmové studio na světě. Nabízejí čtyřapůlhodinovou tůru studiem, včetně míst, kde se zrovna natáčí. Mají tam také tématické koutky. Popravdě řečeno, nejsem zrovna Hollywoodský maniak, setkání s panákem převlečeným za King Konga nepatří mezi mé sny a o většině amerických seriálů se jen s obtížemi vyjadřuji slušně, ale říkal jsem si, když už tu jednou jsem, neměl bych si to nechat ujít. Navíc tam byly asi tři či čtyři atrakce, které mě docela zaujaly, například koutek kaskadérů, kus Divokého Západu a atrakce zvaná Dobrodružství Conanova.

I přihasil jsem si to o desáté k pokladně a dostal jsem šok v podobě vstupného 35 babek. Jak se tak rozmýšlím, vidím ceduli „V důsledku deště jsou následující atrakce uzavřeny“ a následoval seznam zahrnující právě ta místa, která jsem chtěl vidět. Pro jistotu jsem se přeptal, protože déšť zrovna skončil, ale cedule si nevymýšlela. A tak jsem jen prošel obchody kolem studia, nekoupil jsem si kompletní brnění hvězdného pěšáka ze Star Wars za dva tisíce, zato jsem koupil na slevě skoro zadarmo tlustoknihu obsahující první čtyři díly Stopařovy Trilogie spolu s extra povídkou o Zaphodovi a speciální předmluvou od Adamse, a nakonec jsem zapadl do kina Universal, kde mi lístek od parkoviště vynesl slevu na Beavis And Butt-Head Do America. Bylo to ještě lepší, než jsem doufal.

Měl jsem náhle volné odpoledne a tak jsem vyrazil do Hollywoodu. Co se týče filmu, je to prakticky mrtvé město, zbyla jen vnější slupka pozlátka a turistické atrakce. Všechna studia jsou pryč, herci tam nebydlí. Jediné, co se v „hlavním městě světové kninematografie“ dá vidět, je pár bloků s hvězdami na chodníku (Walk of Stars) a Čínské divadlo, což je docela obyčejné kino s exteriérem ve stylu čínském. Zrovna tam hráli Beavise, což je asi nejhlouběji, kam může americký konsumismus poklesnout, čili žádné hloubky v Čínském divadle nehledejte. Zbytek centra jsou hotely pro turisty, které sem láká zašlá sláva.

Jel jsem na sever po Sunset Boulevard, který byl před nějakými dvaceti lety „šik“ místem a středem života, dnes je to obyčajná ulica (čtyři pruhy v každém směru, jak už to v L.A. bývá) lemovaná palmami. Mezi domy jsem po pravici viděl vysoké kopce, slunce se rozhodlo vylézt a bylo to moc pěkné. Kolem cesty stály davy lidí prodávající adresy filmových hvězd (většina v Beverley Hills, Malibu a jiných lepších místech), abyste věděli, kam jít očumovat. Protože samozřejmě turističtí průvodci neprozradí, že je doba Hollywoodu ta tam, očekával jsem, že během jízdy po slavném Sunset buleváru uvidím, jak se k Walk of Stars dostat. Jenže celá Holywoodská paráda je na pár blocích Hollywoodského buleváru vedoucího rovnoběžně, takže jsem to královsky minul.

Po nějaké době mi to došlo. Protože se mi nechtělo jet zpět a zastavovat každých 20 metrů na červenou (já mám vždycky červenou, dokonce i když mě kamarádi někam svezou, taky jim začne červenat), rozhodl jsem se dojít zpět pěšky. Ostatně, Hollywood je dnes příjemné poklidné městěčko mezi kopci, ohřívané sluncem a zastíněné palmami a jinými stromy. Parkování u Sunset Boulevard bylo pekelně drahé, tak jsem uplatnil svůj oblíbený trik, který mě ještě nezklamal. Zahnul jsem do pravého úhlu, poodjel jeden blok a ocitnul se mimo turistickou oblast, čili jsem mohl zadarmo zaparkovat u okraje ulice a dojít ten blok zpět na Sunset Boulevard pěšky. Úřady na tuhle fintu zatím asi nepřišly, jinak by nasadily parkovací hodiny i v okolí velkých ulic. Rozdíl mezi parkováním zadarmo či za čtyři dolary za hodinu je často jen dvě minuty chůze.

Prošel jsem až na Hollywood Boulevard a vydal se po něm zpět na jih. Náhle se začaly objevovat ruské nápisy na obchodech, jako „Frukty i ovošči“. V té době mě také začalo zajímat, jak dlouho ještě musím jít, a tak jsem se postupně zeptal pěti náhodně vybraných chodců. Ani jeden z nich neuměl anglicky. Vždy jsem přešel na ruštinu ( komouši měli pravdu, je to světový jazyk) a dozvěděl jsem se, že nemají ani ponětí, protože se zrovna přistěhovali z Ukrajiny. Zajímavé. Po Malém Tokiu teď v Los Angeles vzniká i Malá Ukrajina, zdá se.

I šlapu si to vesele a náhle jsem narazil na blok plný prodejen hudebních nástrojů, většinou zaměřených na rock. Obzvláště jeden obchod byl monstrózní, jen jejich oddělení kytar bylo větší, než průměrný Prior. Před tímhle monstrkrámem měli malou vlastní procházku hvězd, v tomto případě kytarových. Bylo jich asi dvacet, v každé hvězdě byl otisk umělcových rukou a autogram. Mimo jiné tam byli Frantík Zappa, Jimmy Page, Kiss, Jethro Tull, Yes. Ale: neměli tam Floydy!

Pak už jsem dorazil na Walk of Stars. Obchody se suvenýry se začaly objevovat asi co deset metrů a hotely každých padesát. Walk of Stars samotná se sestává z asi 2000 rudých pěticípých hvězd zasazených do chodníku (tohle si nevymýšlím!), většina jmen jsou již dávno zapomenuta nebo brzy budou, je to jen taková zábavná reklama. Já jsem se prošel tři bloky a pak zpět po druhé straně a viděl jsem jen pět jmen, která si opravdu zaslouží být vzpomínána, mezi nimi Placido Domingo, Stan Laurel a Patrick Steward ( Shakespearovský herec, dnes více známý jako kapitán Pickard ze Star Trek:TNG, čeští diváci jej také viděli v ExCaliburu).

No a to je všechno, víc v Hollywoodu opravdu není. Odjel jsem do Los Angeleského přístavu, kde stojí největší osobní loď Queen Mary přeměněná v museum/hotel. Hned vedle měl být Spruce Goose, celodřevěný létající člun obřích rozměrů postavený nechvalně známým Howardem Hughesem. Bohužel, nedávno jej přestěhovali někam pryč, čímž padla poslední věc, kterou jsem v Los Angeles hodlal navštívit.

Odjel jsem na Point Fermin, což je cíp poloostrova vybíhajícího z Los Angeles do Pacifiku. Podle průvodce se zde mezi prosincem a březnem vyvalují šedé velryby. Neviděl jsem ani ploutvičku, asi mají v sobotu volno. Tak jsem povečeřel, vychutnal si západ slunce nad mořem a vydal se na sever. Musel jsem opět projet Los Angeles. Vrazil jsem do kazeťáku The Wall of Floydů, nejen že to odpovídalo náladě okamžiku, ale nahrávka samotná je spřízněna s městem, kus děje se dokonce odehrává přímo v L.A. Tentokráte proběhla jízda městem hladce a já se vydal do Mojavské pouště, kde jsem přespal v „rest area“ kousek od Edwards AFB (Air Force Base = základna leteckých sil).

Shrnu-li poslední dva dny, v Los Angeles bych rozhodně nechtěl bydlet. Pokud bych si ovšem mohl dovolit bydlet na předměstí, nejlépe ve vilce v kopcích, a nemusel řídit několik hodin denně do práce (jak to tam dělá fůra lidí), to by byla jiná. Pěkné kopce, pěkné pláže, bohatý kulturní život, dokáži pochopit, že se tu lidem líbí.

Tento den jsem očekával, že strávím fůru času v Edwards. Sebevědomě jsem si to přihasil k bráně a zelený mužík mě vykázal, prý v neděli zavřeno. Jaképak zavřeno, to jsou vojáci, ti mají pracovat pořád! Z mnou navštívených to byla zatím jediná základna, která světí den sedmý. Opravdu mě to naštvalo. Hlavně proto, že jsem si to nechtěl nechat ujít a tak jsem musel změnit plány, abych se sem mohl později vrátit.

Ale nedalo se nic dělat, tak jsem pokračoval k dalšímu cíli své cesty. Jel jsem Mojavskou pouští na sever mezi dvěma řetězci hor. Byly to ony typické pouštní hory, vypadaly jako hromady štěrku. Jak jsem pokračoval, krajina byla stále více pustá, městečka se smrskla v opuštěné benzínové pumpy a začaly se objevovat ony slavné cedule „Next service 72 miles“, což bych volně přeložil jako „nejbližší další příležitost k dopumpování nádrže a žaludku je 115km daleko.“ Uprostřed téhle pustiny přesto žijí lidé, což se dalo poznat podle poštovních schránek, které se občas objevily u dálnice, od nich vedly polní cesty pryč do pouště a ztrácely se v dáli. Taky jsem viděl cedule „zastávka školního autobusu“.

Na jednom místě vedla dálnice Red Rock Canyonem, Kaňonem rudých skal. Cesta se tam prořezávala skálami a ty měly rudé pruhy na úbočí. Bylo to docela pěkné, ale jinak úplná slabota proti tomu, co mě čekalo později, naštěstí jsem to viděl jako první a tak jsem si docela užil.

Na západ ode mne bylo pohoří Sierra Nevada a to se stáčelo na východ. Jak jsem tak pokračoval na sever, Sierra se začala ke mne přibližovat. Majestátní horské štíty pokryté sněhem začaly probleskovat mezi pouštními horami, nakonec je úplně vytlačily a já jel v podhůří tohoto masivu. Po pravici jsem pak měl širokou poušť a další hory na východním obzoru.

Sierra Nevada obsahuje tři horské parky, a to slavný Yosemitský národní park, pak Kings Canyon NP a Sequoia national park (tam rostou sekvoje, prý největší stromy na světě). K posledním dvěma jsem se dostal na vzdálenost 25km dle mapy, ale mohly být klidně na jiné planetě. Všechny cesty, které odbočovaly na západ, byly zavaleny sněhem. Moc se tomu nechtělo věřit, dole pod horami bylo horko.

Asi po 160km jsem dojel na úroveň Death Valley (Údolí smrti) a bylo načase se tam dostat. Nejprve jsem ovšem u poslední pumpy před divočinou natankoval a doplnil zásoby vody. Jak jsem vylezl z auta, musel jsem se chytit dveří, jinak by mě to odfouklo. Silný vítr se proháněl pouští porostlou žlutou polochcíplou trávou a zvedal oblaka prachu, kterými se i sálající slunce prodíralo jen ztěžka. Kousek ode mne začínalo vyschlé jezero Owens, zůstala po něm plochá prohlubeň plná soli.

Otočil jsem to na východ, překročil pruh pouště a začaly hory. Cesta stoupala jako raketa, kroutila se jako šílená a já doufal, že jsem se během těch šesti dnů cesty naučil řídit. Docela rychle jsem se dostal k průsmyku vysokému cca 1550m a začal sestup. Sklon byl občas až 12%, jak varovala cedule, a na několika místech byla „Runaway Truck Escape Road“, úniková cesta pro zastavení náklaďáků, které se vymkly z ruky. Propasti se začaly objevovat po mé levici, útesy se tyčily vzhůru po pravici, neskutečně zbarvené stěny skal zářily na slunci a já pustil Watermark od Enyi. Bylo to absolutně úžasné, ale neměl jsem moc času na kochání se krásou, snaže se zůstat na cestě a naživu. Během pár kilometrů jsem byl v Paramint údolí, výška 150m.

A přede mnou byl druhý hřeben. Situace se zopakovala, během následujících 30km jízdy jsem se dostal nejprve do průsmyku Towne (1511m) a pak do Stowepipe Wells Village, která je 1.5m nad mořem. Sjezd přinesl další zajímavost, objevila se dopravní značka „Pozor, ďolík“. Nevěděl jsem, o co jde, a pak to přišlo. Cesta spadla pět metrů dolů a hned zase nahoru. Má se tím projíždět pomalu, ale jak jsem si zvykal, začal jsem zrychlovat a byla to ohromná zábava, asi jako jízda na horské dráze. A zadarmo. Vžoum! Během cesty dolů jsem si tak několikrát užil stavu beztíže, byla to prča.

Stovepipe Wells Village je vstupní branou do Death Valley, Údolí smrti. Je to poušť skřípnutá mezi velmi vysoké hory a obsahuje nejnižší místo v USA, největší výškový rozdíl (k obojímu se dostaneme), písečné duny a další zajímavá místa. Je to také místo s nejvyšší naměřenou teplotou v USA, dokonce i průměrná (ano, PRŮMĚRNÁ) teplota v červnu je 47 Celsiů. Zatím jsem viděl Kalifornii jako ráj na Zemi, teď jsem vstupoval do pekla. Kalifornie má všechno. I v tom pekle dokáží ale přežít nějaké rostlinky a zvířectvo, většinou toho druhu, které byste raději nepotkali. Opět jsem měl smůlu a žádné hady, ještěry nebo škorpióny jsem neviděl.

V Stovepipe Wells jsem zaplatil obvyklý vstupní poplatek do národního parku, dostal obvyklou barevnou brožuru s vysvětlením a mapou a vyrazil na jihovýchod, podél údolí. Nejprve jsem projel kolem ohromných dun, pak začalo vyschlé jezero, jehož solné dno se bíle lesklo na slunci. Cesta se vinula podél paty východního pohoří (asi se tam schovávala před nejhorším sluncem, alespoň ráno) a nabízela nádherný pohled na barevné hory na východ a poušť na západ. Ta byla plochá, bez viditelné vegetace, a lehce se vlnila, jak se rozžhavený vzduch třásl strachy před sluncem. Proto se sem nedoporučuje jezdit v létě, to se pak jen čeká, kdo chcípne dřív, turista nebo auto.

Death Valley bylo snad nejblíže k tomu, co jsem si představoval pod slovem poušť, tedy rozsáhlé nic. Písečná moře, což vždycky pro mě byla „poušť“, ve Státech nejsou a všechny pouště mají na sobě viditelnou vegetaci. Ne že by to pomohlo přežití. Občas se objeví písek a duny, to je pak vzácná turistická atrakce.

Po nějaké době jsem dojel do Furnace Creek, což je velmi vhodně pojmenováno, furnace je pec. Tady byla naměřena nejvyšší teplota v USA, 57 Celsiů ve stínu. Je to turistické středisko, jinými slovy tam je pár restaurací, kemp a nějaké stromy. Jeho nadmořská výška je 58m POD mořem, většinu zbytku výletu jsem rovněž strávil pod nulou. Pokračoval jsem na jih a minul jsem pár atrakcí, že si je prohlédnu na zpáteční cestě. Mou první zastávkou byl až Devil's Golf Course (Ďáblovo golfové hřiště). To leželo ve středu údolí a vedla tam velmi rozbitá polní cesta. Nějak se mi nechtělo autem přes ten tankodrom, tak jsem se tam rozhodl zaběhnout. Byly to asi dva kilometry a brzy mě to přestalo bavit; než jsem tam doběhl, byl jsem na zdechnutí. Nicméně mi to dalo pocítit, jak chutná poušť, a jak jsem tak stál sám uprostřed údolí, byl to úžasný pocit. Vysoké hory začínaly kousek ode mne, mezi nimi se táhlo žhavé údolí. Hory měly na úbočích spoustu prasklin, ale ty nebyly jako obvykle z potoků, to byly praskliny z horka. Cítil jsem se jako na pekáči, který zrovna někdo strčil do rozpálené trouby.

A proč je zrovna ono místo zajímavé? Středem Údolí smrti vede vyschlé jezero a na Ďáblově golfišti je pod zemí nějaký jev, který způsobuje, že se po dešti (i ten tam občas přijde) půda snaží vystoupat nad sůl, pak ji ale slunce zatvrdne. Povrch se tedy sestává s tisíců soch šílených tvarů, asi 20cm vysokých.

Doběhl jsem zpět k autu a jel dále na jih, kde čekala Badwater, nejnižší místo v USA. Podmořská nížka -86m. Bylo to na okraji vyschlého jezera, ještě tam přežívalo pár větších louží s extrémně slanou vodou. Pouhých 16km odtud je vidět Telescope Peak, jehož vrchol dosahuje 3368m. Neskutečné.

Nějakou dobu jsem se tam poflakoval po poušti a čerpal atmosféru (a schnul poté, co jsem se během jízdy pobryndal džusem), pak jsem se vydal zpět na sever a zajel do Artists Palette. Byla to kroutivá cesta mezi horami, které zářily mnoha odstíny rudé, béžové, hnědé, šedé, zamíchala se i jasně bílá, černá, zelená a modrá. Po nějaké době jsem dojel k nejlepšímu místu, vylezl z auta, vytáhl foťák a slunce okamžitě zalezlo za mrak. Barvy zešedly a modrá se zelenou zmizely úplně. Čekal jsem tam přes 20 minut a ten bastard nevylez'. Tak jsem to ze zoufalství vyfotil, jaké pak překvapení, když na vyvolaných fotkách byly všechny barvy.

Další zastávkou byl Golden Canyon (Zlatý kaňon). Vydal jsem se jím pár kiláků nahoru, ale nebylo to nic moc. Vlastně to nebyl pořádný kaňon, jen prasklina v horách asi 10m hluboká, dno na mnoha místech vybetonované. Brzo jsem to vzdal a jel na Zabriskie Point, což je vrchol jedné z menších hor s obzvláště pěknou vyhlídkou na Údolí smrti. Malá zajímavost, Pink Floyd složili nějakou hudbu k filmu Zabriskie Point, s tímhle to pokud vím nemá nic společného.

To už se začalo stmívat. Vychutnal jsem si na té vyhlídce první červánky a pak se vydal dále. Dle původního plánu jsem teď měl odbočit na východ, překročit jedno pásmo hor a byl bych v Nevadě, hned vedle Las Vegas. Místo toho jsem se vydal zpět, kudy jsem přijel. Noční jízda horami byla zajímavá, bohužel kvůli mrakům jsem ze západu slunce mnoho neměl. Přespal jsem na stejném místě jako předtím kousek od Edwards AFB.

Edwards AFB je s vysokou pravděpodobností tím nejdůležitějším místem na světě pro vývoj letectví. Tato vojenská základna totiž hostí US Air Force Flight Test Center (testovací letecké centrum US leteckých sil) a také NASA Dryden Flight Research Center (Drydenské centrum leteckého vývoje NASA). Téměř všechna vojenská letadla US ozbrojených sil byla odzkoušena v Edwards a díky NASA také mnoho nápadů používaných dnes civilním letectvem i astronautikou se zrodilo zde. To už ani nemluvím o rekordních letech.

Kromě toho, že uprostřed Mojavské pouště je méně zvědavců a více prostoru pro blbnutí, volba místa byla motivována dvěma věcmi. Jednou je vyschlé Rogers Lake. Deště a neustálé větry tak uhladily jeho povrch, že je mnohem hladší než normální přistávací dráhy - a taky mnohem delší. Délka je velmi důležitá, protože umožňuje vyšší přistávací rychlosti a tak dává extra bezpečnostní faktor. Co se týče hladkosti, umožňuje to, aby byl podvozek méně robustní. Kupříkladu první raketoplány neměly dostatečně silný podvozek na normální betonové dráhy a přistávaly tady v Edwards, pak je převezli na hřbetě speciálního Jumbo-Jetu zpět do Kennedyho centra na Floridě, odkud startují. Pak tady v Drydenském NASA středisku vyvinuli lepší podvozek a tím se připravili o podívanou, raketoplány teď normálně přistávají na Floridě. Pouze když je na východě opravdu psí počasí, vezmou zavděk Edwardsem.

Druhým důvodem pro volbu místa je, že tato oblast má hodně bezmračných dnů. Bohužel, když jsem se vzbudil, lilo. Déšť naštěstí brzy zmírnil v mrholení, ale to nepřestalo po celou dobu mé návštěvy. Tentokráte mě voják pustil dovnitř, dokonce mi dal i podrobnou mapu základny s Drydenem, museem, hlavním skladem paliva a podobnými atrakcemi. Ostrahu jsem neviděl žádnou, akorát jednou jsem minul tabuli „Prosím, nefoťte letadla na letištních plochách.“

Nejprve jsem zamířil do Drydenu. Již před centrem mě přivítala lahůdka, stál tam Grumman X-29 s křídly jdoucími dopředu místo dozadu, jak je u stíhaček obvyklé. Takové uspořádání dává letadlu vysokou manévrovatelnost, ale je nestabilní a teprve nástup rychlých počítačů, které dokáží udržet letadlo v rovném letu, umožnil tento experiment. Navíc je to dle mého soudu také jeden z nejelegantnějších tryskáčů.

Dryden nabízí dvouhodinové exkurse, jednu v jedenáct a jednu v jednu. Nejprve je film, ve kterém se představí projekty z uplynulého roku. Velmi se mi to líbilo, protože to bylo uděláno ve velmi faktickém duchu, žádné plácy na úrovni první třídy obecné, jak je ve Státech zvykem. Zatímco obrázky ukazovaly příslušné letadlo, komentátor přesně vysvětlil co, jak, proč a k čemu to může být dobré. Jeden z projektů možná brzy uvidíme v praxi, v Drydenu vyvinuli systém, který umožňuje řídit vícemotorová letadla bez pomoci řídících ploch, počítač jemně manévruje s plynovými přípustěmi motorů. Kritická fáze je přistání, na které se zaměřili a systém už úspěšně prošel zkouškami. Kdyby měli tohle na onom nešťastném Boeingu, kterého v Žaponsku opustila za letu beze slůvka rozloučení směrovka, nemuseli zahučet do hory a zpopelnit pár set cestujících.

Po filmu nás pustili do „restricted area“, vhodný překlad mě zrovna nenapadá, je to oblast, kam je vstup zakázán. Tři průvodci hlídali, aby se někdo nezatoulal, a odvedli nás k Nasácké ranveji, kde se zrovna připravoval k letu jeden z jejich F-18. Podívali jsme se do několika hangárů, nejzajímavější pro mne byl hangár s jednomístným a dvoumístným Lockheedem SR-71 Blackbird. Ačkoliv postaven v 60. letech, je to stále nejpokrokovější vojenský letoun v oblasti vysokých rychlostí. Kolem roku 1990 jej Kongres vyřadil z armády, ale nedávno jej znovu přijali do výzbroje, protože prostě neexistuje jiný letoun, který by si to dokázal šinout trojnásobnou rychlostí zvuku nad kterýmkoliv kusem země, výše než dosáhnou protiletecké rakety.

Kromě toho je to i velmi elegantní letoun, jeho černý titanový trup a stealth charakteristika mu dodává neskutečné charisma. NASA chová jeden SR-71 v Drydenu pro pokusné lety, a když vojáci znovu Blackbirda přijali, byli Nasáci jediní, kdo na něm v poslední době létali, tak teď zaučují vojenské piloty. Další zajímavé letouny zahrnují Bell X- 1E a X-15, což je nejúspěšnější experimentální letoun v historii. Překonal všechna očekávání, poskytoval cenné údaje o mnoho let déle, než bylo plánováno, a dodnes drží výškový a rychlostní rekord pro okřídlená letadla: 108km výšky a 7300km/h.

Pak jsem vyrazil k museu armádního testovacího střediska. Na plácku tam stálo pár zajímavých letadel, ale na hangáru samotném byla cedule, že museum je v přestavbě a dočasně umístěno jinde. Tak jsem tam zajel, dočasné museum bylo zavřeno a nikdo nevěděl, která bije. Moc mě to mrzelo, armáda také vykonala kus užitečné práce. Například, rychlost zvuku byla poprvé ověřeně překročena právě tady. V té době věda o tomhle problému nic nevěděla. Někteří vědci mysleli, že to prostě není možné. Jiní tvrdili, že to možné je, ale letadlo se při překročení bariéry rozpadne na kusy. Menší pesimisti mysleli, že mu pouze zamrzne řízení a letadlo se promění v neřízenou střelu vzduch-vzduch (a nakonec zem). Poslední dva názory měly jisté opodstatnění ve zkušenostech pilotů, kteří to během druhé světové namířili dolů a rychlosti zvuku se přiblížili.

A pak jednoho 14. října 1947 Chuck Yeager, slavný mimo jiné díky pěti sestřeleným Germánům během jediné mise, usedl do oranžového Bellu X-1A jménem Glamorous Glen IV ( „Kouzelně krásná Glen číslo 4“, pojmenovaná dle jeho manželky, první tři byly jeho Mustangy za druhé světové) a dosáhl rychlosti Mach 1.06. Svět letectví se navždy proměnil, jak dosvědčí chudáci, kteří bydlí poblíž leteckých základen.

Ale nic, museum bylo zavřeno a tak jsem smutně odjel. Dryden rozhodně stál za ten návrat, ale jinak mě Edwards moc nepotěšil. Nejprve zavřeno v neděli, a když si zajedu pár set kilometrů a vrátím se v pondělí, vidím jen půlku.

Vydal jsem se na východ, projel jsem 1500m průsmykem a brzy se ocitnul v Las Vegas. Přežil jsem tam několik dopravních zácp a pokračoval kousek dále, kde bylo Údolí ohně. Šlo o skály rozmanitých barev a tvarů, ale po Údolí smrti mě to nějak neohromilo. Pak přišla noc a já přespal v kempu na sever od Las Vegas.

Začal Silvestr, já byl i přes počáteční zpoždění v Las Vegas, přesně jak jsem doufal, a den byl perfektní, slunce svítilo, jako by ho za to někdo platil. Do města jsem to vzal malou oklikou přes Red Rock Canyon (opět Kaňon rudých skal), který byl mnohem pěknější než jmenovec v Kalifornii. Líbilo se mi to dokonce více než Údolí ohně, přitom ten kaňon ani není zaznačen na mapě. So it goes.

Pak jsem již dorazil do jižního rohu Nevady. Přesně na místě, které je považováno za nejsušší v USA, leží Las Vegas (španělsky „louky“), město neřesti a přepychu, které má nejvyšší spotřebu vody na obyvatele. Město je ztělesněním poněkud volnějších zákonů Nevady.

Asi nejméně lechtivý je manželský průmysl. Nevadské zákony od novomanželů nevyžadují krevní zkoušku či čekací dobu, zákonný limit je 18 a tak se sem jezdí ženit lidé z celého USA. Rovněž rozvody jsou velmi jednoduché. Las Vegas je plné „wedding chapels“, svatebních kaplí, kde příjdete, zaplatíte poplatek, oni za vás vyplní papíry, přihodí svědka a za pár minut jste pod pantoflem. Pak přejdete ulici a můžete se stejně rychle rozvést, ať to máte hned za sebou.

Viděl jsem dokonce i „drive-up“ kapli, což asi znamená, že tam přihasíte autem, vystoupíte, oddáte se, odjedete, jaképak s tím dlouhé ciráty. Ale neviděl jsem žádnou „drive-through“ kapli, tj. takovou, kde byste ani nemuseli vystupovat z auta. Snad bych měl dodat, že ve Státech jsou obvyklé „drive-through“ (průjezdní) jídelny (např. MacDonalds, Wendy's a jiné hamburgrárny), kde přijedete autem, otevřete okýnko, zařvete do mikrofonu objednávku, popojedete a oni vám do auta podají vašeho hamburgera. Také tu mají „drive-through“ banky.

Hlavními ekonomickými giganty Nevady jsou gambling a obchod s masem. Daně z kasin představují 40% příjmu státu Nevada a první kasino stálo hned na hranici s Kalifornií. Je to ohromný obchod, a když se po válce mafie rozhodla, že se částečně zlegální, první volbou byla kasina Las Vegas. Tato část Kmotra se tedy zakládá na pravdě. FBI to trvalo 20 let, než dostala mafiánské peníze z Las Vegas, ale i tak se občas proflákne, že kus toho či onoho kasina je vlastněn někým, jehož příjmy nejsou zrovna nejčistší.

Co se týče holčin, v Nevadě je prý dnes 36 legálních nevěstinců, regulovaných asi 50 předpisy. Četl jsem, že když před nějakým časem stát vydal nový předpis, že bordel musí být dále než 300 metrů od školy či kostela, občané města Beatty vyhověli a přestěhovali místní základku. Dnes jsou „paláce rozkoše“ méně nápadné, např. dva bordely poblíž Las Vegas se schovávají v horách asi 110km od města, což ale paradoxně otvírá volné pole působnosti nižším formám řemesla. Brzy se k tomu dostanu.

Tato dvě podnikání formují Las Vegas. Dovolte mi krátce popsat hlavní atrakce. Las Vegas Boulevard vede zhruba od jihu k severu, a jak se blíží ke středu města, začne The Strip neboli „Pruh“, asi tři kilometry dlouhý úsek plný hotelů/kasin. To je v jednom, nabídnou vám levné spaní, abyste pak u nich prohráli zbytek. Zde na Stripu jsou hotely majestátní, rozlehlé a šílené a ještě se k nim vrátím. Odtud pokračujete další tři kiláky na sever a najednou vám doleva odbočí ulice Fremont, která je středem města. V normálním americkém městě je tento „downtown“ sídlem úřadů, bank a podobných institucí. V Las Vegas je „downtown“ čtyři bloky dlouhý úsek Fremontu k prasknutí napěchovaný kasiny. Stojí jedno vedle druhého, není tu místo na nic jiného. Tomuto místu se říká Glitter Gulch, což neumím rozumně přeložit. Glitter je „pozlátko“ nebo také „třpyt“ či „blikavé světlo“, Gulch je „koryto“ a taky „hrabat“ nebo „cpát se“. Název tedy všemi svými významy přesně vyjadřuje, o co jde.

Ty tři kilometry mezi downtownem a Stripem jsou místem pro obchod s masem a manželstvím. Svatební kaple se tu střídají s hodinovými hotely, mnohé hotýlky inzerují pornokanály na TV, do toho desítky obchodů s videy a pornomagazíny. Já vstoupil na Las Vegas Boulevard v tomto místě a nic zlého netuše, radostně jsem vstoupil do obchodu s velkým názvem Knihkupectví. A dokonce tam i nějaké knihy měli, ale všechny jen na jeden námět.

V amerických městech jsou na ulicích krabice, které prodávají noviny. Některé krabice jdou také otevřít bez placení a většinou nabízejí přehled kulturních pořadů v onom příslušném městě či inzerční noviny. V Las Vegas tyto bedny nabízejí barevné magazíny s inzeráty na slečny. Fotografie nejsou porno, protože citlivá místa jsou zakryta černou hvězdičkou, obvykle čtyřikrát menší než ono místo. Pes se nažral a slečna je vidět skoro celá. Texty jsou dost podobné. „Jsem 18ti-letá studentka, ta na fotce jsem opravdu já a můžu být v tvém pokoji do 20 minut. Volej na číslo...“

Ale zpět ke gamblingu. Pokud jedete do Las Vegas, je důležité vědět o takzvaných comps neboli complimentaries, což znamená „pozornostech podniku“. Stačí vstoupit do kasina a už vám dají volné parkování na celý den, které je jinak v Las Vegas dosti drahé. Začněte hrát a nabídnou vám zadarmo něco k pití. Hrajte hodinku u nějakého dražšího stolu a můžete dostat večeři nebo pokoj v jejich hotelu. A tak se to stupňuje, pravidelní zákazníci to dotáhnou až na přepychové pokoje, taxíky i výlety letadlem. Kasina mají samozřejmě spočítáno, kolik se průměrně prohraje za určitou dobu, takže se nebojte, že by kvůli vám zkrachovali. Tahle „hra s comps“ se dá dělat velmi schopně a pokud jste v Las Vegas mimo sezónu, můžete tam strávit dny s ubytováním a jídlem zdarma. Profesionální hráči prý čerpají velkou část příjmů z vtipného žonglování s comps.

Já jsem se také zapojil. Hned po příjezdu do Las Vegas jsem zamířil do kasina Lady Luck. Tam stačí ukázat nějaký průkaz, že nejste z Nevady, a dostanete zadarmo půlmetrový párek v rohlíku, přívěsek na klíče, upomínkovou fotku, můžete si zatáhnou za páku na „1000000 dollar machine“ (vyhrál jsem velké kulové), lekci z pravidel různých her, dva volné hovory kdekoliv do Států či Kanady a hlavně pokoj na jednu noc. Bohužel, na Silvestra je Las Vegas přecpáno lidmi z celých Států, protože výlet za štěstím na konci roku patří mezi nejpopulárnější Silvestrovská povyražení, a tak byl Lady Luck beznadějně plný.

Vydal jsem se tedy na svou první vycházku po Las Vegas, hledaje ubytování. Nejlevnější single jsem našel v polorozpadlé barabizně předstírající, že je to motel, za 60 dolarů. Pro srovnání, mimo sezónu i ty drahé hotely vás nechají přespat za 20 i méně, už dva dny po Novém roce účtoval Stardust 18. Rozhodl jsem se poslechnout rady Beavese and Butt-Heada: „Sometimes, if you, like, ignore a problem, it goes away. Sometimes.“ Někdy, když jako, ignorujete problém, ten problém zmizí. Někdy.

A tak jsem se prostě na nocování vykašlal a rozhodl se vyrazit do víru života. Začal jsem na jižním konci Stripu. Použil jsem svůj osvědčený trik a zaparkoval jsem auto zadarmo jeden blok od Stripu, pak už jsem vyrazil. Slunce svítilo, mraky byly všechny daleko nad Edwards AFB a já se ocitnul na křižovatce Las Vegas Boulevard a Tropicana Avenue, kde to všechno začíná. Na každém roku ohromné kasino. MGM je jedovatě zelená krabicovitá monstrózní nechutnost ze skla, jen vstupní komplex byl jiný: hlava lva s otevřenou hubou, skrze kterou se vstupovalo.

Naproti bylo kasino New York New York, které vypadalo jako zmenšenina New Yorského nábřeží včetně Sochy svobody a mrakodrapů. Zašel jsem do třetího kasina jménem Excalibur, které vypadalo jako středověký hrad včetně vodního příkopu. I haly uvnitř měly gotický nádech, brnění a tak podobně. Prošel jsem se kolem. K vidění byly restaurace, obchody se suvenýry, koutek s hracími automaty pro děti (co se v mládí naučíš) a konečně hlavní hala kasina.

Asi polovinu zabíraly dlouhé řady automatů, kde zatáhnete za páku a občas se vysype potok mincí, občas ne. U nich sedí lidé s velkými papírovými kelímky na mince, mnozí z nich také silně přimínající automaty. Cinkot mincí byl ohlušující, znásobte začátek Money od Floydů stokrát a je to přesně totéž. Mezi tím se proplétaly dámy s vozíčky inzerující rozměnění na drobné.

Zbytek haly byly stoly na roulette, Black-Jack (oko), craps a další hry, každou chvíli někdo přijde s novým způsobem, jak prohrávat peníze, aby přilákal zákazníky. Zde byla atmosféra drobet poklidnější, ale stejně to byl blázinec. Všude plno světel, zlatých ozdob a blikajících neonů, navozující atmosféru nevázaného veselí a „great times“. Dámy v minisukních, vlastně mikrosukních se proplétaly davem a nabízely pití.

Takto vypadaly vevnitř i všechna ostatní kasina, rozdíly byly ve vnějším balení, comps a drahotě her. Kasina se dokonce shodla na jednom zajímavém jevu, totiž že ony nepříliš oblečené dámy byly většinou postarší. Většina kolem 40-50, ale viděl jsem i starší. Nějak to nechápu. Možná je to psychologická finta: poté, co vidíte někoho vypadající jako vaše babička navlečená v bikinách, přestanete myslet na sex a raději hrajete.

Já jsem zatím nehrál, protože jsem se nejprve chtěl podívat na shows, která mnohá kasina pořádají. Pokračoval jsem tedy na sever, míjel jedno ohromné kasino za druhým, na volných místech se stavěla další, a zakotvil jsem v Caesarově paláci. Tohle kasino bylo samozřejmě plné fontán, řeckých sloupů a průčelí atických chrámů, jezdeckých soch a podobných blbostí. Jejich noční klub se jmenoval (a vypadal jako) Kleopatřina bárka. Zamířil jsem do nákupního fóra, které se tvářilo jako ulice ve starém Římě. Obchody měly zajímavá průčelí a čas od času bylo náměstíčko s fontánou a sochami. Strop byl válcovitý a velmi věrně namalován jako obloha, jenže tam bylo málo osvětlení na to, aby vás to zmátlo. Obchody byly obvyklou směskou luxusních krámů s botami, hodinkami, Hollywoodskými suvenýry a podobnými blbostmi.

Na jednom z náměstíček se každou hodinu koná asi 7 minutová laserová show. Obrazy se promítají na strop, který tam tvoří kopuli. Vše začalo velmi pěkně udělanou bouřkou. Pak se náhle začaly hýbat a mluvit sochy ve fontáně a přehrály jakýsi příběh, kdy císař chtěl nadpřirozenou moc a nakonec cosi dostal. Během představení se na strop kreslily úžasné věci.

Další denní show se konala v Treasure Island (Ostrov Pokladů). Toto kasino vypadá zvenčí jako přístavní vesnice, jsou tam dokonce dvě velké laguny, v každé jedna plachetnice. I uvnitř se drží stylu, jsou tam piráti a tak. Právě v oněch lagunách se koná asi nejzajímavější představení v Las Vegas. Koná se jen asi čtyřikrát denně a je dobré přijít tak o dvacet minut předem, ať chytnete dobrý výhled.

Na lodi hned vedle vchodu se objevili piráti a začali diskutovat poslední výpravu. Náhle se ta druhá loď začala pohybovat směrem k nim. Angličani! Začal dělostřelecký souboj se zajímavými efekty, jednou Angláni zasáhli dům za pirátskou lodí a tam asi bouchl sklad munice nebo co. Okenice se rozletěly, oheň vyšlehl téměř až do publika a pak se plameny obrátily nahoru, byly takové tři metry vysoké.

Další shows začínaly až po setmění a tak byl teď čas na nějakou zábavu. Další kasino po Treasure Island se jmenovalo Frontier a tam jsem vletěl. Rozhodl jsem se pro ruletu, protože se u ní nejméně prohrává, tedy s jistou startovní částkou hrajete nejdéle. V Evropě na vsazené koruně prohrajete v průměru 3 halíře, protože číslo 0 není zahrnuto do „kolektivních“ sázek (sudá, červená, sloupce) a jakmile padne 0, všechny tyhle sázky jdou do háje. Kdyby nebylo nuly, byla by roulette férovou hrou, tj. dlouhodobě byste nevyhráli ani neztratili.

Amíkům se nula zdála málo a tak přidali „dvojitou nulu“ 00, díky čemuž se na vsazeném dolaru průměrně ztrácí 5.3 centů (učil jsem teď na podzim pravděpodobnost :-)). Gambling je velmi formální. V USA už se v kasinech nepoužívá francouzština, jinak mnohé rituály přežívají. Každá ruleta má známky různých barev, se kterými se hraje. Když přijdete ke stolu, položíte peníze na stůl (žádný kontakt s krupiérem!) a řeknete, za kolik chcete koupit. Každý stůl má minimum, např. ve Frontier se nedala známka koupit za méně než dolar. Ale když chcete, můžete koupit za více, abyste nemuseli šoupat dokola desítky známek. Krupiér vám odpočítá příslušný počet, pak jednu známku téže barvy odloží na kraj stolu a na ni dá symbol peněz, aby se nezapomněla cena.

Když se rozhodnete skončit, krupiér vám hrací známky vymění za „peněžní známky“. To je něco jako soukromé peníze příslušného kasina, kotoučky s vyznačenou hodnotou. Múžete je vyměnit u jiných stolů za jejich známky, můžete je vyměnit v pokladně za skutečné peníze, a také se dá hrát přímo s nimi. Je rovněž možné položit skutečné peníze jako sázku na stůl, ale krupiér je vždy vymění na peněžní známky.

Sázet se může i po vhození kuličky do rulety, ale po nějake době přejede krupiér rukou nad stolem a sázky skončí. Po zastavení kola oznámí číslo, sbalí všechny prohrávající známky a pak vyplatí výhry, pokládaje je na stůl vedle vítězných známek. Teprve až jsou všechny výhry vyplaceny si výherci mohou výhry vzít a začne nové kolo sázení. Kromě minima na známku má také každý stůl minimální a maximální možnou sázku. Krupiéři počítají známky porovnáváním. Základní výška je sloupeček deseti známek, který se používá jako měřítko. Kupiéři už mají výšku v oku, stejně jako výšku pěti známek, a když jim dáte sloupek s devíti, hned to zmerčí.

Když jsem coby dítě hrálo ruletu, přišlo jsem na systém, který mi většinou tak ztrojnásobil vklad. Pak jsem se naučil matiku a spočítal si, že žádný systém neexistuje. Jenže ono mi to fungovalo! Protože dětská ruleta se nepočítá, byl jsem rád, že mám konečně příležitost rozhodnout starý spor na opravdické, a to v Las Vegas, mecce všech gamblerů. Rozhodl jsem se obětovat na zábavu 20 doláčů. Zakoupil jsem po dolaru známky mé oblíbené modré barvy a začal sázet. Ze začátku jsem byl drobet nervózní, protože na správnou aplikaci mého systému je třeba začít s penězi na nejméně osm prohraných kol, zatímco já měl jen na šest, na mém stole byla totiž minimální sázka tři dolary. Ale to se brzy napravilo. Po nějaké době jsem dal 40 doláčů stranou a rozhodl jsem se, že když prohraji všechno extra, půjdu dále.

K tomu nikdy nedošlo. Známky přibývaly a já postupně zvyšoval sázky, kdykoliv jsem si mohl dovolit prohrát osm zvýšených. Nakonec jsem sázel po dvaceti dolarech a vyhrával průměrně 6 dolarů za kolo. Po 55 minutách hry stolu došly známky mé barvy. Mohl jsem pokračovat s peněžními známkami, ale vzal jsem to jako znamení, že je načase přestat. Vyměnil jsem známky za peněžní a za ty mi pak u pokladny dali 258 šustivých dolárků.

Vydal jsem se na sever ve velmi dobré náladě. Zdesetinásobit vklad v jedné hodině se nezdálo býti špatné. Kolik že mě to platí za učení? Ale nic, měl jsem drobet kliku, na to se nedá spoléhat. Matika nelže, nakonec bych začal prohrávat (nebo že by... :-)). Alespoň mi výhra zaplatila benzín na celý výlet.

Blížil se večer, já rychle prolít těmi třemi kilometry pochybné rozkoše a dorazil do „downtownu“. Začínalo se stmívat a já stál na místě, které viděl v TV či na fotkách asi každý. Čtyři bloky Fremontu přecpané kasiny, v tomto případě mnohem menšími, než na Stripu, protože prostě není místo na větší. Každé kasino je obalené neony, zde je také ona slavná silueta postávajícího kovboje. Dojem je umocněn tím, že celý tento úsek Fremontu je zastřešen válcovitou střechou. Když jsem tam poprvé přišel za dne (do Lady Luck), ta střecha vypadala drobet divně. Za noci se na ní odrážejí neony a každou hodinu se koná laserová show, takže to velmi umocňuje atmosféru.

Obchodní duch se projevil, protože teď večer uzavřeli vstup do downtownu a vybírali vstupné. Jako znamení, že jste zaplatili, vám dali plastikový klobouk a plastikovou trubku. Ta měla v sobě nějaké chemikálie oddělené křehkou stěnou. Když jste trubku ohnuli, stěna praskla a trubka začala svítit. Zajímavý nápad.

Pak už jsem byl uvnitř a poprvé jsem se cítil jako v Las Vegas z filmů. Nevím, co byste čekali vy, ale můj dojem byl, že je to město bláznivých neonů a davů. Ve skutečnosti je toto pouze na oněch ctyřech blocích downtownu, zbytek města je normální. Dokonce i na Stripu, kde má každé kasino fůru světelných reklam, to není přeneónované, protože tam jsou kasina větší a dál od sebe. Zato v downtownu je to všechno namačkané a ještě přiklopené shora střechou. Teď na Silvestra to muselo být ještě šílenější než obvykle, všude plno lidí, kteří se pomalu dostávali do nálady.

Chvíli po příchodu jsem viděl první show na onom „stropě“. Už si nepamatuji, o čem to bylo, ale závěr se mi velmi líbil, pět F-18 z akrobatického týmu Blue Angels letělo po délce náměstí a táhly za sebou americkou vlajku.

Nejprve jsem obešel zajímavá místa. V kasinu Golden Gate (Zlatá brána) začali před asi půl stoletím prodávat koktejl ze šrimpů (dle slovníku shrimp = garnát, což mi také nic neříká, je to malý mořský krab). Tradiční cena 99 centů se stále drží. Dnes to prodávají všichni, ale já si zašel na originál. Do číše mi nasypali kopec šrimpů a zalili to kečupoidní omáčkou, nebylo to špatné. Pak jsem zašel do Horseshoe (Podkova), kde je v 24 patře restaurace, která prý nabízí nejlepší výhled na noční Las Vegas. Samozřejmě byla uzavřena pro soukromou oslavu.

Pak jsem zapadl do pár dalších kasin, většina z nich rozdávala papírové klobouky, trumpety a další blbosti, aby ten Nový rok stál za to. Viděl jsem další show na stropě, jakási swingová píseň a k tomu obrázky, mimo jiné tančící páry ve večerních šatech. Potřeboval jsem nějak zabít čas do desáté a tak jsem zapadl do Horseshoe a koupil známky za $40. Asi za půl hodiny jsem to ztrojnásobil a začal se nudit, protože ten systém je dost mechanický. Začal jsem se tedy bavit a během krátké doby mi zbylo 6 dolarů. Dost tomu pomohly dvě málo pravděpodobné série, kdy pokaždé pět následujících čísel padlo v jednom rohu stolu. Přitom dvakrát za sebou padlo mé oblíbené číslo 13, na které jsem samozřejmě nevsadil.

S pokáním jsem se vrátil ke svému systému, naštěstí tento stůl měl minimální sázku jeden dolar. Po půl hodině jsem těch šest prcků téměř zčtyřnásobil, a to i přes další nepravděpodobnou sérii. Skončil jsem tedy se ztrátou dvaceti dolarů. Pak jsem si spočítal, že kdybych se držel systému, skončil bych téměř se stovkou, a to i přes ty nepravděpodobné hnusoty. No nic, pořád jsem byl plus 200.

Pak jsem vyšel ven na další světelnou show. Tentokráte hráli country a na stropě se míhali tancující kovboji a kovgirlky (cowboys and cowgirls :-)), krávy, kaktusy a podobné srandy. V té době už byla nálada vysoko, lidi tančili na ulici a vypadalo to jako pěkná oslava Nového roku.

Nicméně odbyla desátá a já se vydal zpět do Horseshoe. Tam se v restauraci prodává po desáté další z tradičních jídel. Už někdy od války je jejich specialitou „$3 steak“, ohromná večeře se smaženým hovězím za tři dolary, což v USA znamená prakticky zadarmo (pro srovnání, pitomý hamburger v MacDonalds stojí víc). Došlo k malé změně, letos v létě zvýšili cenu na 3.99, jinak vše ostatní byla pravda. Za tuto směšnou cenu jsem dostal salát, rohlíky s máslem, obří brambor pečený v alobalu a hovězí steak přes celý talíř. Bylo to velmi dobré a obrovské, z toho kusu masa bych doma udělal dva obědy.

Tím jsem skončil s downtownem. Hlavní oslava se konala na Stripu, který byl pro tuto příležitost uzavřen autům. Když jsem tam došel, nálada už vrcholila, mnozí už byli za vrcholem a dvakrát jsem těsně unikl pozvacení. Celý Strip byl k prasknutí napěchován lidmi, na zemi skřípaly střepy lahví a plechovky od piva, lidé dělali ohromný rámus, sanitky houkaly po obvodu davu a náladě pomohly i laserové show, které po setmění dělá většina kasin na Stripu.

Procpal jsem se k Treasure Island a už to přišlo. Reklamní tabule se dopočítaly k půlnoci, nápisy „Šťastný Nový rok“ zablikaly a pak se tabule vrátily k reklamám, business jako obvykle. Světla použitá při pirátské show začala bláznit, kolem bouchala šampáňa a lidé řvali jak na jatkách. Pak se dav začal pomalu rozcházet. Využil jsem prvomájových zušeností a rychle se procpal ven.

Vyrazil jsem z Las Vegas na východ, začaly hory a brzy jsem dojel na hranici s Arizonou, kde stojí obří Hooverova přehrada, jeden z nejúžasnějších stavebních divů v USA. Protože je postavena v kaňonu, nelze ji prakticky vidět bez delší tůry horami, takže jsem nic neztratil tím, že jsem ji přejel v noci; z auta bylo vidět jen vysoké betonové zábradlí a zastavit se nedalo. Kousek od hranic jsem přespal na vyhlídce s krásným pohledem na hory.