Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Asi málokterá encyklopedická příručka vyvolá zřejmě tolik polemik, jako tomu bude v případě právě vydaného Průvodce po nových jménech české poezie a prózy 1990-1995. Jejím největším záporem je totiž její největší klad: pokus o co nejširší a nejúplnější pohled na českou literaturu současnosti, snaha zařadit maximum děl a autorů, nevyjímaje ani ty velmi velmi okrajové, vydávané naprosto efemerními nakladateli, ne-li nákladem vlastním. Cena této dozajista neúplné knihy tak bude stoupat úměrně s lety, které uplynou od jejího vydání - lze totiž čekat, že zde obsažené informace o řadě děl a autorech se do budoucna stanou jedinou stopou jejich existence v kontextu české literární vědy, o to cennější pak budou.

       Škodou však je, že v knize nejsou (narozdíl od literatury faktu) zařazeny také literárně-vědné publikace a knižně vydané soubory interview (chybí tak např. sebrané rozhovory R. Lipčíka, či interview s protagonisty televizních pořadů jako Studio šest či Snídaně s Novou).

       Naopak velkým pozitivem knihy je fakt, že L. Machala se neomezil na autory mainstreamového ghetta, ale do knihy zařadil řadu autorů paraliteratury, v tom především science fiction, detektivky a dobrodružné literatury. Především v případě prvně jmenovaného žánru se však vynořuje otázka nakolik k tomu přispěla i jím zmiňovaná existence dostatečně informativních příruček (tj. Slovníku české literární fantastiky a science fiction a Encyklopedie literatury science fiction) a nakolik jeho opravdový zájem. Jak jinak (kromě těžké dostupnosti informací) totiž odůvodnit absenci děl a autorů např. erotické a pornografické literatury a novodobých tvůrců westernů a červené knihovny, tím spíše, když výjimečně uváděny jsou (jedná-li se ovšem o prolnutí se science fiction - viz např. uvedení anonymního erotického SF románu Diktatura sexu či homosexuální SF O. Večeři).

       Na prezentaci autorů české science fiction, fantasy a horroru je však vliv Adamovičova Slovníku příliš silný, někdy v pozitivním více však v negativním. Syndrom opisování se u Machaly nejvíc projevuje u děl, které do SF patří jen okrajově - tato jsou totiž v Průvodci označována jako science fiction, přestože spíše by měly být řazeny jinam (např. už zmíněná Diktatura sexu jako erotická literatura). Jiným příkladem nedostatečně kritického Machalova pohledu na Slovník budiž neuvedení dvojice Heteša- Veverka, u nichž (zřejmě pod vlivem uvedení samizdatového vydání novely Sítě, kanály a stoky v Adamovičovi) dospěl k názoru, že se nejedná o autory debutující v 90. letech. Zřejmě ne náhodou také chybí odvolávky na některé povídky v antologiích, které chybí i u Adamoviče (např. M. Šára publikoval též v Jiných světech apod.). Chybí také autoři, kteří publikovali svou první SF/fantasy knihu v roce 1996, tedy až po vydání Slovníku, např. Jana Rečková (Joanna Railly) či Michal Zítko (Charles Rill). Zřídkakdy naopak Machala doplňuje Adamoviče, když v hesle Ivan Kmínek uvádí soupis antologií s jeho povídkami, který ve Slovníku - z nejasných důvodů - chybí.

       Dalším problémem jsou občasné chyby, které vznikly zřejmě špatným opisem: Polákův SF román se jmenuje 2084, nikoliv 2048 (název se odvolává na Orwella), J. Pecinovský jistě nepublikoval v antologii Lovci zlatých mušlí (čti: mloků) apod. Pavel Houser publikoval více pod vlastním jménem (Z dob Říše, povídky v antologiích) než jako Ervín Krb, přesto je řazen pod pseudonymem...

       Hlavní výtka vůči Průvodci však směřuje k průvodnímu textu. V úvodu Machala například tvrdí, že „prodávání české tvorby pod anglickými jmény (je) příklad běžné praxe sci-fi nakladatelů i spisovatelů“. Pod anglicky znějícími pseudonymy však publikovala dosud jen malá menšina tvůrců, většinou navíc pro oblast české SF efemérních (např. Kužel či Vaculín, které právě Machala uvádí). Tuto politiku zavedla jedině nakladatelství Ivo Železný a z menších Saga. V úvodních statích je navíc naprosto opomíjen horror, takže sbírka J. Šoupala Satanova kobka je uváděna jako sci-fi a fantasy, přestože tyto dva žánry jsou v knize v menšině.

       Stejně tak - přesně po vzoru Adamovičova Slovníku - chybí i gamebooky a hry na hrdiny, které nesporně do oblasti české prózy patří. Jejich nepřítomnost je o to nevhodnější, když mezi jejich tvůrci jsou i významní autoři (např. V. Kadlečková), a navíc za součást české prózy Machala považuje díla vycházející z herních světů (např. Houserova próza Z dob Říše zasazená ve světech Dračího doupěte).

       Lze také jen litovat, že není zmiňována existence fandomu, který splňuje kriteria pro „literární skupinu“, tím spíš, když zdrcující většinu významných českých SF autorů ovlivnila právě aktivní účast v něm (jen namátkou: Biedermannová, Hauserová, Hlavička, Kmínek, Novotný). V kapitole Skupiny, sborníky a časopisy by se dále určitě velmi dobře vyjímala alespoň základní informace o (pro vývoj české SF) důležitých časopisů, především pražských Ikarie, malé serie Poutníka a Nemesis, brněnské Základny, nemluvě pak o řadě na původní SF orientovaných fanzinů.

       Ač předcházející řádky obsahovaly řadu výtek, Machalův Průvodce patří k tomu lepšímu, co u nás o širokém spektru moderní české literatury vyšlo. Doufejme však, že u tohoto díla autorova práce nekončí a že bude pokračovat dál tak, abychom se dočkali ještě podrobnější a úplnější verze.