Interkom: OTROCI IDEJÍ

1. Jedním z největších nebezpečí pro lidstvo je stádní pud. Jakmile se dá dohromady pár set lidí, začnou se chovat neskutečně pitomým způsobem. Žádné rozumné vysvětlení pro tento jev jsem ještě nenašel. Jako mladý naiva a nadšenec jsem si myslel, že je to způsobeno nedostatečným vzděláním, můj americký pobyt by se zdál tuto hypotézu podporovat, ale bohužel, není to zcela správné. I inteligentní a vzdělaný člověk se dokáže chovat jako úplný debil, o čemž jsem se na vlastní kůži několikrát přesvědčil.

Dav dokáže vyzařovat emoce, které při dostatečné síle zcela překřičí hlas rozumu. Jde přitom o velice příjemný pocit, neboť lidem instinktivně chybí společenství. Na davové šílenství zahynul německý národ v letech třicátých, lidé se nechávali zblbnout za socialismu, a návštěvníci sportovních utkání také kolikrát páchají věci, které by je v úzkém kruhu přátel ani nenapadly.

Náš mozek ovšem nemusí být ohlušen jen davem lidí. Stejně smrtelný je dav teorií a přijatých názorů. Pokud nám někdo tluče do hlavy jednu a tutéž věc stále dokola, je velice obtížné si myslet opak či dokonce jen rozpoznat, že něco nesedí. Naše oči dokáží přehlédnout neskutečné množství faktů, které nehrají s námi přijatou teorií. K indoktrinaci dochází neustále. Když čtete knihu o historii, nečtete jen fakta, ale také autorovy předsudky. Pokud přečtete takových knih více, stanou se tyto předsudky vašimi a nebude vám vadit, že názory autorů oněch knih jsou mnohdy v rozporu s fakty, která titíž autoři uvádějí. Vy pak napíšete novou knihu historie a kolo se valí dál.

2. Jako příklad bych uvedl první světovou. Snad 95 procent knih píše o této válce jako o boji zlých centristických mocností proti demokratickým spojencům, kterým pak přišli na pomoc hodní američané. Nepředpokládám, že by se čtenáři Interkomu o tuto věc příliš zajímali, proto nechci mnoho psát, ale pravdou je, že toto vysvětlení je v rozporu s fakty. Ve skutečnosti nebylo mnoho rozdílů mezi řekněme Německem a Anglií a USA vstoupilo do války kvůli peněz. Pokud by toto téma čtenáře Interkomu zajímalo, rád o tom napíši více.

Zde se o tomto zmiňuji proto, že je to názorný příklad vítězství ideje nad zdravým rozumem. Teorie „hodní spojenci versus zlí centristi“ byla vytvořena na konci války vítěznými mocnostmi, které musely najít obětního beránka pro vztek obyvatelstva vyvolaný neschopností těchto mocností. Byly tak napsány první historické knihy, jejich čtenáři pak přijali tuto ideu a většina se nedokázala vymanit z jejích spárů, o nějakých pět generací později je stále mezi námi.

Odmítnout zakořeněnou ideu je jednou z nejobtížnějších věcí. Já čtu o první válce již asi deset let, ale bylo to jen nedávno, kdy nepokoj nad jistými rozpory přerostl ve vědomé odmítnutí oficiálního vysvětlení. Bylo to jako prohlédnutí. Přečetl jsem znovu mnohé z knih a byl jsem překvapen, jaké nesrovnalosti jsem dříve dokázal přejít bez podivení. Věci náhle dostávaly smysl. Ale jak dlouho mi to trvalo!!

3. K napsání této úvahy mě ovšem vyprovokovalo něco jiného. Loni mi při návštěvě Prahy dal ZR Interkom, který obsahoval freudovský výklad Holdstockova cyklu o Ryhopském lese. Jelikož jsem knihu neznal, moc jsem si z toho neodnesl, ale jednu věc jsem věděl jistě: tahle kniha by měla být dobrá. Před pár týdny jsem brouzdal knihovnou a jméno Holdstock mi padlo do oka. Les mythág jsem si vypůjčil, přečetl a zamiloval si jej, jde o neskutečně skvělou knihu. Teď jsem také dočetl Lavondyss. Vzpomněl jsem si, že to byla vlastně recenze v Interkomu, díky které mi jméno Holdstock utkvělo v paměti, a po jistém hledání se mi ji podařilo najít. Nestačil jsem se divit a vypadá to, jako by její autor Pavel Kosatík četl jiné knihy, než já.

Důvodem evidentně je, že se cyklus snaží narazit na kopyto freudismu. Nebudu čtenáře napínat a hned jim prozradím, že většinu freudismu považuji za nesmysl. Připadá mi jako rozumné pozorování, že mnohé naše akce jsou ovlivněny podvědomím, tj. motivací, kterou si mnohdy neuvědomujeme, tím ovšem můj souhlas s Herr Freudem končí. Předpoklad, že toto podvědomí musí fungovat na sexuálním základě, je neúnosný ve světle praktického pozorování. Bohužel, jeho metoda se stala módní a díky tomu se stala šablonou, která přežívá díky tomu, že je obtížné zahodit okovy přijatých idejí.

Ještě jsem neviděl jediný důkaz, že představa lidstva ovládaného podvědomím pudů je správná. Zato jsem četl věty typu „Jeho frustrace je tak hluboko schovaná v jeho podvědomí, že se neprojevuje.“ To je opravdu skvělý argument, stejně dobře mohu tvrdit, že jsme všichni podvědomě přesvědčeni o existenci zelených mužíčků z Marsu, ale u většiny lidí se to neprojevuje díky zábranám. „Oidipovský komplex“ se možná projevuje u několika nenormálních jedinců, ale Freudova fixace na tento komplex rozhodně vypovídá víc o Freudově podivném vztahu k jeho otci než o nás obyčejných lidech. Když jsme u toho, ani by mě nepřekvapilo, kdyby počet lidí věřících v UFO převyšoval mnohonásobně počet lidí s pozorovatelným oidipovským komplexem.

4. Nicméně PK se snažil narvat mythagos do šablony freudovského světa a zcela neuspěl, čímž se jen dokazuje, jak neopodstatněná ta šablona je. Nechci tím naznačovat něco o panu K., podle jeho článků jej považuji za velmi vzdělaného a inteligentního člověka, se kterým by určitě bylo velmi zajímavé porozprávět nad sklenicí vína. Spíš chci naznačit, že i přemýšlivý člověk jako on, když se ocitne v zajetí ideje, je schopen nejen fakta přehlédnout, ale i převrátit.

Začne tím, že Les mytág pojme jako příběh sporu syna a otce, kdy syn otce nenávidí a PK naznačuje, že neprávem. Toto rozhodně nesedí s textem knihy, kterou mám před sebou. Dle PK Steve považoval otce za samotářského podivína, který si hleděl jen Ryhopského lesa, zatímco prý tomu tak nebylo. Bohužel, otec opravdu byl samotářským podivínem a na tomto konstatování není nic světoborného. PK sice cituje zápisky z otcova deníku týkajících se jeho synů, ale opomíjí důležitou věc: V těchto zápiscích se Huxley o svých dětech nezmiňuje jako o synech, nýbrž jako o nástrojích, pomocí kterých zkoumá les. Nevím, jak si to představuje PK, ale dle mého soudu člověk sledující z okna hrající si syny a dělající si vědecké zápisky o jejich reakci na studovaný subjekt není zrovna vzorovým otcem.

PK také Stevovi přisuzuje podvědomou rivalitu k bratrovi. Opět, nechápu, kde ji v příběhu našel. Steve má bratra evidentně rád. Když se Christian začne měnit, je tím Steven poplašen. Pouze po únosu jeho dívky se na Christiána nasere, ale ani pak jej nedokáže zabít, když na to dojde.

Proč se o těchto věcech tedy PK zmiňuje, když v knize nejsou? Protože pokud má Freud pravdu, tak v knize být musí. Z této premisy pak dojde PK k závěru, že Les mythág se opravdu rozběhne teprve v okamžiku, kdy Stevův konflikt s otcem vrcholí. Také: Christián volí cestu vzpoury, Steve cestu identifikace s otcem, nakonec prý Steve prožívá legendu vytvořenou otcem. Prosím přečtěte si knihu znovu: je to o konfliktu bratrů; o tom, že by legenda o Příbuzném zabíjejícím Cizáka byla výtvorem otce, tam není ani zmínka. Nevidím také žádný rozdíl mezi tím, jak se bratři k lesu přibližovali, snad kromě toho, že se Christian přitom prohrál svoji lidskost. Mám snad tuto věc považovat za vzpouru proti otci?

Aby podpořil myšlenku slabého syna vzpírajícího se silnému otci, který je ve skutečnosti také slabým, nestydí se PK bojovat nečestně; konec konců, tato idea v knize není, takže mu opravdu nic jiného nezbylo. Prý otec byl slabý, protože vytvořil Guiwenneth jako silnou bojovnici. To je zajímavé, já jsem se v knize dočetl, že Guiwenneth stvořená otcem (s níž Christian žil) byla slabší a neprůbojná. Rozhodně by se měl PK stydět za pasáž, v níž vyčítá Stevovi, že nejprve vyhrožuje bratrovi rozbitím lebky a pak to o týden odloží. PK to nazývá „potížemi růstu“. Já si naopak myslím, že to je známkou dospělosti. Steve byl téměř oběšen a je v hrozném fyzickém stavu, jeho přítel byl postřelen. Že si tento fakt dokáže uvědomit a odloží pomstu na dobu, kdy je jí lépe schopen, svědčí o tom, že mu to trochu myslí. Bez odvolávání se na freudismus soudím, že PK byl tak neschopen najít argumenty, že se musel snížit k takovéto ráně pod pás. Jak se vám líbí tahle aplikovaná psychologie?

5. V další části úvahy se snaží PK postavit proti sobě „mužský“ a „ženský“ styl pronikání do lesa. Opět se mi to zdá velmi umělým a pohlaví se nezdá hrát roli. Huxley volil cestu pokusného pronikání proto, že to byl dospělý člověk znalý vědecké metody. Tallis byla dítě, které si hrálo hru. Ale i tak, všimněte si, že i ona volila vlastně stejnou metodu, protože i ona, abych citoval PK, „plýtvala časem na plané a neúspěšné pokusy,“ kdy chodila kolem a snažila se najít jména. V jádru šlo tedy o stejné metody, jen metody záznamu se lišily, byly přiměřené věku účastníků. Abych to zamotal ještě více: později se v knize dočteme, že Tallisin způsob pronikání do lesa byl vlastně řízen lesem, nikolivěk jí, a bylo to všechno na popud jejího bratra! Jak je to tedy s „ženským“ způsobem?

Já bych si dovolil navrhnout odlišné vysvětlení pro jiný tón knihy Lavondyss. Pokud se chcete živit psaním, musíte napsat pokračování úspěšného románu. Jenže Holdstock je natolik dobrým (a svědomitým) autorem, aby si uvědomil, že potenciál Ryhopského lesa v podobě z první knihy je již z velké části vyčerpán. Musel tedy přijít s něčím jiným, s novou úrovní, aby mohl napsat další knihy. Říkám knihy, protože v závěru Lavondyssu se Holdstock projevuje otevřeně jako profesionální spisovatel a příběh nedokončí, nutě tím čtenáře koupit si další díl. Ta nová úroveň, se kterou přišel, je hlubší vrstva mystiky skrytá pod povrchem pozorovaným v první knize. Opět, svědčí to o jeho kvalitách, že druhý díl není v rozporu s dílem prvním, jak se relativně často děje.

6. Dle Freuda se naše akce dají vysvětlit potlačenou sexualitou. Ne náhodou proto v tomto okamžiku PK prohlásil, že „vstup Tallis do lesa byl plný falické symboliky“. A cituje z knihy: „Zem se rozestoupila. Do světa vyjel menhir (!) a rozstříkl bláto a drny na všechny strany. Z nebe pršela hlína. Kámen stoupal výš a výš a vřeštěl přitom jako nějaké zvíře. Už byl dvakrát, třikrát vyšší než ona.“

Co je na tom falického? Přece onen menhir. Hmm, to je zajímavé, v anglickém originále je „stone“, tedy balvan, nikolvek menhir. A Holdstock slovo menhir znal a v knize na jiných místech použil, o menhir tedy nešlo. Podívejme se tedy v textu dále, třeba něco falického najdeme alespoň tam (omlouvám se za zběžný překlad): „Pak se balvan začal naklánět. Tallis couvla, šokovaná, plna úžasu. Ohromný monolit se zatřásl a pak začal padat, narazil do stromů a země s primálním zvukem který způsobil, že se Tallisin žaludek sevřel strachem.“ A to je všechno. Kde jsou kruci ty penisy?

7. Na závěr úvahy se PK ptá: je člověk veden oidipovským komplexem a potlačenými pudy á la Freud? Odpověď na tuto otázku je obsažena v jeho úvaze. Zmiňuje se tu o otci vraždícím syna, zatímco „správně“ tomu má být naopak, a cituji: „tomuto obratu o sto osmdesát stupňů nerozumím.“ Jak elementární, milý Watsone. K žádnému obratu nedošlo, protože člověk není řízen pudy a oidipovským komplexem. Nepopírám, že některé akce mají v sobě sexuální podtext, ale redukovat naši zkušenost na pudy není o nic rozumnější než redukovat historii na třídní boj. Co se týče oidipovského komplexu, už jsem o něm své řekl. Ještě lépe to možná vyjádřil Woody Allen ve fiktivním deníku z počátku století (cituji zpaměti):

Po pravdě řečeno, nebyl bych překvapen, kdyby počet synovražd převyšoval počet otcovražd. Protože je to syn, kdo vstupuje jako nový konkurent do zaběhaného světa otce. Asi o tom napíšu knihu a stanu se slavným psychologem, vydělám peníze a jednou někdo vyloží Pána prstenů „dle Habaly“. To bude definitivní konec naší civilizace. Raději tedy nic nenapíšu.

8. Nejhorší na tom všem samozřejmě je, že člověk si není vědom toho, že je otrokem jistého názoru. Kdo ví, kolik věcí kolem sebe ignoruji, protože se neshodují s mou představou světa. Ohromné na svobodné společnosti je, že se člověk potká s mnoha rozličnými názory, což občas přispěje k rozbití skořápky a prohlédnutí. Internet je na tohle skvělým místem. Jinak ovšem musím přiznat, že čím více toho vidím, tím slabší je má víra, že z nás lidí jednou něco rozumného bude. Možná se nám podaří vytvořit fungující civilizaci, ale v tom případě se tak tomu stane náhodou či spíše nehodou.