Interkom: MOJE NOVÉ HOBBY

Chtěl bych se s vámi podělit o své tiché štěstí. Mám totiž - jako každý správný chlap - konečně po letech koníčka. Hezkého a velmi podnětného koníčka: psychedelickou toxikománii. Po letech také cítím touhu psát z vnitřního přetlaku a něco sdělit. Čím víc času totiž uplynulo od mých vlastních nezodpovědných, leč opravdu pamětihodných experimentů s psychedeliky (halucinogeny) meskalinového typu, tím je mi jasnější, že mě hodně poznamenaly. Jen pořád nevím přesně jak, zeptejte se příští týden.

O něco později jsem chtěl tento článeček pojmout jako Learyho nekrolog (zemřel koncem května 96, prý vyrovnaný a spokojený - jak by ne, když prožil bezesporu jeden z nejbohatších životů všech dob?). Jenže... kdo jsem, abych posuzoval skutky této pozoruhodné osobnosti a nyl něco jako „drahý Timmy, ty starý brachu feťáku, budeš nám scházet!“?

Ještě o něco později jsem se rozhodl, že o svých psychedelických zkušenostech napíšu knížku, která by rozváděla můj dřevní článek z Interkomu 5/96 a přispěla k lepší informovanosti totálně tápající veřejnosti. Od té doby se však s příslušnou literaturou roztrhl pytel a kdo chce, může se nechat informovat, až zčerná. Já osobně jsem začal relevantní knížky sbírat a teď už mám slušnou knihovničku, čítající zhruba dvacet titulů (většinou díkybohu v češtině). Mnoho nového jsem se taky dozvěděl z Internetu.

Pojmu tedy tuto stať spíše jako volnou review, která shrne, co jsem se dočetl, a podám jistou laickou zprávu o literárním stavu věci s jistými osobními přípodotky. Co nejdůrazněji chci soudné čtenáře upozornit, že následující odstavce mnohdy moc soudné nejsou. Kdo nedokáže přečíst slovo „droga“, aniž by se mu otevřela kudla v kapse, nechť se věnuje raději „kulturnější“ četbě, než tomuto ohavně nadnesenému pamfletu.

Psychedelické výzkumy a praxe - tak nějak ve stopách univerzalismu Járy Cimrmana - jsou mimořádně širokou mezioborovou záležitostí někde na pomezí farmakologie, santusáctví, psychologie hraničních stavů, organické chemie, neurologie, aplikované mystiky, zločinu, etnobotaniky, fantastické gynekologie, filozofie „New Age“ a extrémních sportů. Už to je na celé záležitosti fascinující - v málokterém jiném oboru lidské činnosti by například mohlo vzniknout dílo tak dojemně intimní a přitom zároveň v odborné části vědecky tak rigorózní, jako je PIHKAL (Phenylethylamines I Have Known and Loved) kalifornského chemika Alexandra Shulgina. Ve svém vrozeném pozitivismu mám živelnou radost, když čtu o rozsáhlých Shulginových korelacích mezi chemickou strukturou požité psychedelické látky a dosaženým „stupněm extáze“. Tohle není žádná přihlouplá módní paravěda. Tohle je poctivá chemie a jsou to poctivé zprávy o velmi skutečných transcendentnech (byť existujících jen v našich duších). Ale i „pouhá“ literatura faktu má v tomto oboru mnohdy neobyčejnou sílu, danou prostě tím, že jde o fakta opravdu prazvláštní.

Z veškeré literatury, která se pokouší pojmout účinek psychedelických látek (i nezanedbatelná nebezpečí, která přinášejí), se mi skoro nejtrefnější zdá stručný, vyvážený a moudrý doslov MUDr. J. Horáčka ke knize Halucinogeny a kultura, nazvaný „Psychedelická zkušenost jako okamžik singularity“. Píše, že základním pocitem většiny tripperů a „psychonautů“ je pocit totální jinakosti. Nemusí jít nutně o mystický prožitek, vize Světla Na Konci Tunelu a tyhlety krámy. Mnohdy je prostě „jen“ při tripu nepříliš okřídlené „Všechno je jinak“ (heslo to všech scifistů) dotaženo k tak naprosté okřídlenosti, že zůstanete dočista štajf (stává se to však většinou jen v určitých požehnaných momentech, aby nebyla mýlka). Jak známo, kdo se v životě přestal divit a fatálně dospěl (maje dojem, že už všechno víceméně pochopil), je už vlastně mrtvý. Pod vlivem psychedelik mnohdy nabývají fascinace a údiv až extatických rozměrů a žije se tedy pár hodin opravdu fest.

J. Horáček píše: „Z nepoznatelné a vzdálené říše „nebytí“ tryská erupce nového jsoucna, nové reality... S intenzivním prožitkem dochází k tomu, že se pak ( psychonauté) stávají méně zranitelnými nepříznivými faktory všedního života a snižuje se hladina existenciální úzkosti.“ Za sebe bych dodal, že těžké psychedelické stavy mají jisté vlastnosti singularity typu „černá díra“: nelze odtamtud například podat prakticky žádnou (natož rozumnou) zprávu a čas v těchto končinách tak nějak přestává být lineární (jako by celé dějiny mé mysli i Vesmíru probíhaly v jediném okamžiku i ve věčnosti zároveň). Říkáte, že je to blábol? Nejspíš ano, ale celkem případný a hezký!

T. Leary někde napsal, že když se to povede (a hlavně když se to předávkuje), jde o skutečný „ontologický šok“ (neboť pouhé označení „gnozeologický šok“ mu jako výbornému stylistovi a obratnému manipulátorovi mas asi přišlo málo úderné). Ano, Timmy, ty starý brachu feťáku, zase jsi uhodil hřebíček na hlavičku. Nebo že bys to zase přehnal?

Ale abych byl opět chvíli osobnější: nedokážu analyzovat, co vlastně moje tripy znamenaly. Jakkoliv lze celkem snadno zachytit jisté konstanty - např. hluboké návraty do dětství a kamsi do rodidel Pramáti, cesty do nejrůznějších obskurních Vesmírů, podivné depersonalizace a splývání s veškerenstvem -, zvláštní mnohovrstevnost příslušných stavů nelze zachytit ani náhodou. Ještě po letech ve mně přetrvává intenzivní pocit, že mi při tripech bylo laskavě dopřáno prožít celé roky a celé světy navíc, a mám z toho cosi jako radost. A jestli jsem tím něco získal pro své střízlivé bytí? Možná jistý vnitřní klid (zkrátka: snížila se hladina existenciální úzkosti). Víc než tyhle praštěné extáze už mě určitě v životě nečeká, kam se ještě pachtit? „Cesta“ tu tak nějak končí.

Což je - a to jsou ty paradoxy - patrně jedna z hlavních příčin, proč západní společnosti koukají na psychedelické drogy tak nevraživě. Málo platné: rády by svého občana a voliče viděly i nadále coby zdatný biostroj na „životní cestu“, na kariéru, na pracovní, společenský a sexuální úspěch (a hlavně na tvorbu trochy toho hrubého národního produktu).

Když jsem v Interkomu 5/96 otiskl svůj článek Diagnóza: Extáze aneb Fenethylaminová psychedelika, čtenáři, vesměs vysoce vzdělaní, leč náležitě zpracovaní stovkami knih, filmů a seriálů o statečném boji proti drogám, se mě pak monotónně ptali stále na totéž: opravdu není LSD návykové? Když jsem je ujišťoval, že OPRAVDU není (stejně jako všechna ostatní pravá psychedelika), připadal jsem si tak trochu jako magor, který zhůvěřile lže, aby vyškemral prachy na další dávku. Fakt je (viz třeba Preslovu Drogovou závislost), že z ilegálních drog vytvářejí tělesný návyk pouze opiáty (heroin, morfin a spol.), zničující psychický návyk pak především stimulancia (např. pervitin a kokain). Jen tyto látky jsou z hlediska závislosti skutečně nebezpečné a ten, kdo si s nimi zahrává, je politováníhodný idiot.

Cítím ale ve svých starých odvápněných kostech, že mi mnozí stejně nevěří ani nos mezi očima, a proto budu raději znovu citovat knížku Drogová závislost od J. Presla z nadace Drop-In, jehož jistě (téměř) nikdo z vás nepodezírá z předpojatosti: „Abstinenční syndrom se v této skupině látek (psychedelik čili halucinogenů, pozn. IK) nevyskytuje, nedochází k fyzickému poškození organizmu a závislost se ve své typické podobě nevyskytuje.174

Psychická závislost na účincích psychedelických látek ovšem bezesporu existuje a může mít různé podoby od pozitivní dlouholeté fascinace touto zkušeností (můj případ) až po nepříliš přínosný nezájem o všechno, co není tripem. (Osobně jsem si na své maličkosti všiml dvou ambivalentních jevů: a) jakéhosi kulturního nihilismu, jenž přichází po tripu s poznáním, že sebevětší hovadina může být v jistých stavech vnímána coby božské veledílo; b) jistého odcizení, zkrátka pocitu, že teď jste už navždy jiný, než ostatní, co TAM nebyli.

Navíc tu je rozsáhlá třída divokých experimentátorů a polymorfních toxikomanů, tedy lidí, kteří si s láskou zblbnou hlavu čímkoliv od heroinu po odvar z durmanu a LSD. V takových případech mohou i psychedelika přispět k zničujícímu psychickému návyku být co nejčastěji mimo. Pakliže se dostanou do ruky dětem či vůbec nedospělým, všechna ta ohromná psychedelická legrace naprosto končí, to se rozumí.

Jak už jsem v Interkomu uvedl, požití pravých psychedelik je v podstatě dobrovolná OTRAVA. J. Horáček v již zmíněném doslovu poznamenává, že psychedelické stavy svou povahou vůbec nejsou euforické, ale prostě „jiné“ a někdy až šokujícím způsobem „divné“. Prakticky každý trip má mnoho nepříjemných až děsivých momentů a tělesně je nepříjemný vždycky. V normální osobě tento typ zážitku brzy vyvolá zdravý strach a frekvence pokusů po ukojení počáteční zvědavosti většinou klesá až na rovnovážnou úroveň „jednou za několik týdnů“ či „jednou za několik let“. Ne každý je ovšem „normální osoba“. Mnoho z těch, kdo si zahrávají jenom s psychedeliky, požívají jako „hlavní drogu“ relativně neškodnou travku marjánku a opravdovým tripem si jen čas od času vylepší psychické menu (viz např. značně rozevláté auditorium „Drogy“ na serveru Mamedia). I tohle může mít sem tam (a třeba i po mnoha letech) nepříjemné následky, byť ne tak spektakulární, jako heroinové absťáky a pervitinové paranoie. Pravda také je, že u jistých citlivých osob může účinek pravých psychedelik spustit latentní psychózy nebo příliš zasáhnout do obvyklých psychických jistot existence, zvlášť když je trip špatně naplánován.

Pokládám si nyní onu shakespearovskou otázku „blbnout si hlavu psychedeliky či neblbnout?“ a hned si na ni odpovídám v podstatě kladně. Tento typ poněkud nebezpečného blbnutí totiž dokonale naplňuje dosti trefný slogan, že se musíte nejdřív zbláznit, abyste mohli být opravdu normální. Je potřeba jen pár maličkostí: aby se psychedelické drogy užívaly S MÍROU (tedy svátečně), s ničím se nemíchaly a experimenty se dostaly z ulice zpátky k psychiatrům a psychologům. A jak si to představuju?

Představuju si (společně třeba se Stanislavem Grofem a zástupy dalších odborníků), že stejně jako na začátku šedesátých let budou za zkušenými psychology s příslušnou licencí chodit nemocní i zdraví a v kontrolovaném, příjemném, inspirativním (nikoliv tedy konspirativním či medicínském) prostředí budou požívat kvalitní psychedelika a hojně je zapíjet kvalitními ovocnými džusy. Ani by to nemusela hradit zdravotní pojišťovna, hádám, že pár miliónů klientů by to klidně zacvakalo ze svého. Zkrátka a dobře, jako se dnes chodí do obyčejného divadla, chodilo by se do jakéhosi „divadla duše“ (kde se věru nikdy nenudíte).

A v čem je tedy háček? Inu v tom, že jsme holt lidi a sprasíme, co se dá. Záhy by některý z psychologů zjistil, že ten či onen klient je ochoten odkoupit za výhodnou cenu větší množství psychedelik pro (údajně) svou potřebu. Proč si, sakra, pár šušňů nepřivydělat? Jiný psycholog by zase (stejně jako Leary v šedesátých letech) usoudil, že kontrolovanými seancemi v rámci licence se psychedelické stavy svatosti mezi prostý lid šíří příliš pomalu a věc by mááálinko uspěchal. A tak dále... Jak se zdá, platí železné pravidlo, že svatost (nebo co to, krucifix, je) není nikdy zadarmo a tak či onak si ji lidstvo vždycky musí odtrpět. Dnes třeba i nesmyslným kriminalizováním těch, kdo chtějí víc než vegetovat. Či naprostým vegetováním těch, kdo chtěli víc než vegetovat a přehnali to. Tak to chodí...

V. Vondráček: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (Avicenum, 1971): Roztomilé, nadčasové. Nenapodobitelný styl plný potrhlých zkratů a kouzla nechtěného, moudrost starého praktika a krajně skeptického materialisty od Boha. Půvabné citace klinických případů, z nichž proslul hlavně případ ženy, jež dosahovala orgazmu ponořením do zmrzlé Vltavy (v jiných řekách to nefungovalo).

J. Presl: Drogová závislost (Maxdorf 1995): Tahle brožurka by měla být povinnou četbou pro pedagogy a zodpovědné státní úředníky. A pro všechny, kdo chtějí o drogách vědět víc, než hysterické nic, jež nám sdělují média a negramotné výkřiky do tmy lidí typu poslance Severy. Ani Presl se ovšem zcela nevyvaroval věcných chyb (DOM neboli STP např. není stimulans, ale extrémně silné psychedelikum, které kdysi udělalo na pár dní ze San Francisca město bláznů. Bůh buď milostiv studentu, který by se touto látkou chtěl nadopovat před zkouškou, aby mu to lépe myslelo!).

M. Miovský: LSD a jiné halucinogeny (Podané ruce 1996): Poučené a objektivní, napsáno bohužel kopytem a s několika chybami v chemickém názvosloví. Pane Miovský, jistěže část mládeže zkouší psychedelika (halucinogeny) proto, aby dostála životnímu stylu „utrhnout, co se dá“. Druzí je však konzumují z důvodu přesně opačných, totiž proto, že je jim tenhle nízký přístup k životu odporný. Sám ostatně mnohde zdůrazňujete, že psychedelický prožitek dokáže léčit a transformovat osobnost k méně utilitárním životním postojům.

S. Grof: Dobrodružství sebeobjevování (Gemma 1992): Pěkná, kultivovaná, avšak pro chudáka laika psychologickými hypotézami příliš přetížená kniha o použití psychedelik v psychoterapii. Autor, jak už celkem všeobecně známo, vyvinul holotropní dýchání a stále je propaguje jako alternativní cestu k rozšířeným stavům vědomí. Patrně také proto, že i jemu přístup k psychedelikům v sedmdesátých letech zamezily americké drakonické zákony. V knize je rozebráno plánování psychedelické seance, jež je pro úspěch tripu velmi důležité, ba naprosto kritické (pročež jsem se tím svého času ani trochu neřídil a jen shodou okolností vždy nadmíru dobře dopadl).

C. Castaneda: Oddělená skutečnost (Volvox Globator, 1994): Prostředí mexických hor, kde roste posvátný kaktus peoytl i magické houby lysohlávky, tajemné až běda, romantické. Osobně se domnívám, že Castaneda často celou záležitost spíš zamlžuje než projasňuje světlem poznání. Na druhé straně ale právě tímto mlžením občas dosahuje atmosféry až psychedelické „jinakosti“. Autenticita ústřední postavy Dona Juana, indiánského šamana a léčitele, jenž vzal údajně Castanedu do učení, bývá občas zpochybňována. Další díla tohoto autora jsem si proto zatím nepořídil. Copak kradu, abych si kupoval úplně všechno?

T. Leary: Záblesky paměti (Votobia, 1996): Již zmíněná báječná autobiografie. Nemám skoro, co bych dodal. Vcelku málo je obecně známo, že Leary se v posledních letech života místo psychedelii věnoval počítačům a kyberkultuře. Inu, přijde čas a muž se musí usadit. Někdo ve dvaceti, někdo holt v pětašedesáti. Kdo by taky chtěl podzim života trávit v kriminále, byť v Learyho případě dost fešáckém? To už je líp u monitoru.

P.T. Frust: Halucinogeny a kultura (Maťa 1996): Poprvé se tu v češtině v náležitě obšírném výkladu dovídáme, že psychedelika jsou nejen základním nástrojem religiozity přírodních národů, ale zjevně stála i u zrodu náboženství a kultury civilizací tzv. rozvinutých (evropská eleusinská mystéria a černá magie, asijské rituální požívání hašiše, atd., atd.) Pouze Eskymáci a některé polynézské a australské kmeny patrně nikdy nepožívali žádné přírodní halucinogeny. Muchomůrka červená je pravděpodobně totožná s bájnou Sómou. Uvádí se tu, že kvůli opojení členové sibiřských kmenů dychtivě pijí moč těch, kdo už muchomůrku požili. Sobi účinky této malebné houby milují jakbysmet a pokud vidí močit „zhoubovaného“ pastevce, nelení a jdou se rychle napojit. Jak rozmile hnusné...! Proboha, nežerte muchomůrky! Podle opravdových znalců je prý vůbec nejlepší ta zelená ( hlízovitá), ale výsledek experimentu je většinou pohříchu fatální.

R.E. Schultes, A. Hofmann: Rostliny bohů (Volvox Globator/Maťa 1996): Výpravné, skvostné, dokonalé, příšerně drahé. Albert Hofmann je legendárním objevitelem LSD, stejně jako autorem první syntézy psilocybinu (účinné látky lysohlávek). Už je mu přes devadesát, z čehož někteří nadšenci na Internetu usuzují, že rozumné užívání psychedelik život prodlužuje, nikoliv zkracuje (jako v případě jiných drog). Zatím to nelze vyloučit, hlavní generace psychedeliků šedesátých let se teprve blíží důchodovému věku. Je až k nevíře, co všechno jsou podle autorů této knihy lidi ochotni spolknout pro pár hodin instantní extáze. Tím ovšem nechci jejich snahy zlehčovat, i instantní extáze píše. Kdo nevěří, ať tam běží. Polykání byť i jedovatých rostlin je ostatně pořád bezpečnější cestou k extatickému osvícení, než křesťanské čtyřicetidenní půsty na poušti či otřesná sebetrýznění praktikovaná v jiných kulturách. A o bezpečnost nám všem přece jde především. Nebo ne?

B. Shlain, M.A. Lee: Sny vědomí (CIA, LSD a revolta 60. let) (Volvox Globator 1996): Naprosto fascinující. Skvělá kronika bájných šedesátých let, hnutí hippies, atd. Autoři se dostali k odtajněným materiálům CIA. Vyplývá z nich např., že tato slovutná organizace, deklarující sama sebe coby záruku americké demokracie a humanity, v padesátých letech nevelmi humánně naordinovala LSD tisícům nic netušících spoluobčanů. Zvláště měla v oblibě mejdany s najatými prostitutkami, jejichž klienty posléze otrávila LSD. Vše pak pozorovali nadržení agenti jednostranně průhlednými zrcadly. LSD nakonec při těchto a podobných pokusech zklamalo coby „sérum pravdy“ a začalo se uvažovat spíš o jeho využití coby chemické zbraně. Záhy však byly objeveny látky, proti nimž je LSD něco jako vitamín C (zvláště superhalucinogen BZ, použitý ve Vietnamu; mezi superhalucinogeny je ostatně nově řazen i DOM a také DOB, jehož vskutku malebné účinky na mou maličkost jsem popisoval v Interkomu 5/96). Další část historie LSD už je převážně ta medicínská, dále pak pouliční, značně divoká a mládežnická. Nicméně existuje smělá hypotéza, podle níž byla celá šedesátá psychedelická léta jedním gigantickým tripem, řízeným právě CIA. Cíl projektu? Něco jako: Prověřit možnosti ovládání revoltujících mas v hraničních situacích. Číslo grantu neznám. Maně mi to připomíná skvělý závěr Dobyvatelů ztracené archy, kdy je bednička s biblickou Archou úmluvy (získanou chrabrým Indiana Jonesem s jistými nezanedbatelnými potížemi) uložena mezi tisíce podobných beden ve skladu CIA (pro případné pozdější využití?).

N. Saunders a kol.: Extáze a Techno scéna (nějací Brňáci, 1996): Monografie věnovaná slaboučkému psychedeliku Extázi (MDMA) a jeho rituálnímu zneužívání na rave-, techno-, acid-, house-, trance- a jiných moderních tancovačkách. Pejorativní výraz tancovačka užívám z rozpaků, jelikož sám netančím. Kniha je to poněkud nesourodá, leč velmi obsažná. Chvílemi spíš nadšenecká a jurodivá, než objektivní. Četné příklady z praxe tu ukazují, že spousta lidí užívá Extázi víckrát než jednou týdně. To je skutečnost VARUJÍCÍ, aby bylo jasno. Při takto silném zneužívání si konzumenti koledují o toxické psychózy. Osobně bych MDMA mezi psychedelika (látky s dost otřesnými účinky a tím pádem s malým potenciálem častého zneužívání) vůbec neřadil. Kniha má výborný Doudův doslov.

B. Eisner: Ecstasy, the MDMA story (Ronin Publishers 1994): Jiná monografie o Extázi, tentokrát v angličtině. O poznání konzistentnější, než Saunders, leč také ne zcela objektivní. Polomystické prožitky, citované autorem, jsou pro mě těžko k uvěření. MDMA je zajisté opravdovou Drogou lásky, leč rozhodně ne Drogou osvícení (ledaže byste lásku ztotožnili s osvícením, což jistě lze). Věřte mi, zkoušel jsem to x-krát. Eisnerova kniha má v USA přispět k opětné legalizaci MDMA v psychoterapeutické praxi, což se jí mimochodem dost daří. Pro uvolnění blokád v párové komunikaci (např. v manželské krizi) je tato látka bezesporu užitečná.

P. Stafford: Psychedelics Encyclopedia (Ronin Publishers 1992): Bezva kniha, splňující požadavky na dobrou „oborovou“ encyklopedii ve všech směrech. Historické exkurzy, trocha chemie, trocha botaniky, hodně pěkných obrázků. Komplexní, věcné a přesné, chvílemi skoro i objektivní, vyrovnané, přitom velice čtivé. Základní a nenahraditelný zdroj informací pro všechny zainteresované.

A. and A. Shulgin: PIHKAL (Transform Press 1995): Na tuto veleknihu jsem již pěl chválu výše. Má skoro tisíc stran. Její první část je věnována osobním zpovědím manželů Shulginových, druhá popisům syntézy a účinků zhruba dvou set padesáti nových psychedelik s fenethylaminovým skeletem. Ty účinky Shulgin skoro třicet let chrabře zkoušel na sobě, na své ženě a několika svých přátelích z vědeckých a uměleckých kruhů. Rozsáhlé, odborně hluboce fundované a přitom roztomilé komentáře. Shulgin byl dlouhá léta expertem pracujícím pro americké vládní instituce, nedávno bohužel přišel o licenci.

M. Stolaroff: From Thanatos to Eros (VWB 1994): Zvláštní, tak trochu sentimentální dílo stárnoucího psychedelika, jenž byl na konci padesátých let vedoucím pracovníkem špičkové firmy v oboru magnetického záznamu obrazu Ampex. Ze svých depresivních stavů byl po pár tripech rychle vyléčen. Nechal špičkovou firmu špičkovou firmou a zbytek života strávil studiem psychedelik. Údajně je už pětatřicet let celkem v pohodě (viz titul knihy). Rád bych ho následoval, ale nejdřív musím patrně absolvovat první krok: stát se manažerem nějaké té špičkové firmy, aby na mě jako přišly ty deprese.

Vážení čtenáři, právě jste dočetli nesouvislou literární review o některých zajímavých titulech, které nám na pulty vybraných knihkupectví zatím nadělil náš rozvinutý kapitalistický trh. Děkuji tímto za projevenou odvahu a drobnou mravenčí práci na zpsychedelizování české veřejnosti zejména pánům z nakladatelství Votobia, Volvox Globator a Maťa. Rád bych zakončil nějak úderně a na mysl mi tu nutně přichází vynikající autocitát mého článku v Interkomu 5/96: Bůh je bezesporu blázen, DON'T PANIC!