Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Nová hvězda na vymeteném nebi české SF se jmenuje Jiří Kulhánek. To si alespoň myslí větší část poroty Akademie SF&F&H, když tohoto introvertního řezníka vytáhla na podium pro cenu hned dvakrát - za 1. část románu Cesta Krve a jako nadějného debutanta. Nic proti tomu, ačkoli druhý kandidát - kolega Vaněk junior - si s ním co do brutality rozhodně nezadá, byť ji ventiluje na poli sekundární literatury, čili teorie a kritiky. Ale zatímco se Kulhánek odváží masakrovat pouze románové postavy, z textů Honzy Vaňka teče krev skutečných lidí, většinou překladatelů ( bez rozdílu věku, vyznání či pohlaví - stačí, když se občas či permanentně `utínají' nebo jinak projevují svou duševní méněcennost ). Posuďte sami, kdo z nich je brutálnější.

       Triáda knih Jiřího Kulhánka, vydaných nakladatelstvím Poutník, vydá na bezmála tisíc stránek a když jsem je v rámci recenzentské povinnosti četl, zabralo mi to týden. Přesto jsem měl dojem, že vlastně čtu stále tentýž odstavec, jen obratně permutovaný a zakamuflovaný. Řekl jsem obratně, ale nemyslel jsem to doslova: první cca 100 stránek Vládců strachu je nelidské utrpení, působené zbraní z nejhorších: amatérismem. Jen těžko se oči pohybovaly po textu úvodní scény, kdy se JUDr. Papoušek ocitne při číhané v lese v palbě dvou znepřátelených netvorů, aby mu nakonec „hlava explodovala jako papiňák.“ Už v tom je určena základní estetika díla, stejně jako ve větě hned následující: „Krev, mozek a lesníkovy šedé vousy mě obalily lépe než stříkaná tapeta.“

       Děj upaluje rychlostí kulky, ale autor tu teprve získává rutinu, která mu umožní napsat oněch zbývajících 900 stran. Teprve ve scéně, kdy si hl.hrd. vybírá zbraně, dostává román alespoň snesitelnou úroveň a přestává působit trapně.

       Nebudu popisovat děj knihy, neboť ji všichni jistě dobře znají. Je to dobře známá variace na téma „Nikdo mě nemá rád a kdekdo mě chce zabít, takže dřív pozabíjím všechny já, abych měl klid.“ Vcelku zajímavé, protože dnes opět tak populární, je použití upíra jako hlavní kladnou postavu, bohužel pro autora tu máme Suzy McKee Charnas a jejího Posledního upíra ke srovnání, které pro Vládce strachu nedopadá nejlépe.

       Vládci strachu, potažmo Cesta Krve I/II, míří ovšem k jinému publiku.Jakkoli je autor drsný a nelítostný ke svým postavám, které nechává hynout opravdu úděsně, city, vášně i lásku v jeho díle najdete v míře vrchovaté. Tedy pokud vám není proti mysli, že jde o lásku ke zbraním. Těch se v jeho románech vyskytuje velké množství, od pistolí až po polointeligentní tank, a bylo by zajímavé vyžádat si expertisu od nějakého vzdělaného militaristy, protože pro posouzení této knihy je tato odbornost asi nejdůležitější.

       Cesta krve pokračuje v naznačeném směru a rozvíjí postkatastrofický příběh a la Páni loutek od Heinleina. Je tu znát vypsanost autora, který už přišel na všechny fígle, které potřebuje na zhotovení svého čtiva, ale nebádá po dalších. Vlastně je mu docela jedno, jestli existují další témata, nezajímají ho. Jeho věc, řekl bych. Ale po čase začíná být tříštění mozků, vzlétajících k nebi jako duha, a fontánky teplé krve poněkud konfekčním požitkem. Nelze už dál stupňovat míru ohavnosti, lze jen opakovat, omílat to samé stejnými slovy a frázemi.

       Jen jednou jsem se oklepal, to když autor nechal svého hrdinu chvilku bez dozoru a ten se zatoulal do pralesa, popral se tam, utržil ránu do nohy, kterou by jindy (veden zkušeným hlasem páně Kulhánkovy) prohlásil za trivialitu, a nohu si raději svépomocí amputoval (nad kotníkem). Scéna, v níž si ji uřezává, a posléze si vyrábí protézu z kusu klacku, patří k těm nejvýživnějším. Je tam ještě pár takových. Pár jich má možná autor ještě v záloze. Nevím. Každopádně, svůj záměr mohl plně realizovat v povídce, a poté se navždy odmlčet. V celém kulhánkovském kompletu o tisící stranách je všechno řečeno na straně s pořadovým číslem 1, copak je někdo ochoten číst to stále dokola?

       Jistěže ano. Vyčítat Kulhánkovi monotónnost by bylo stejně pošetilé jako vyčítat firmě McDonalds, že své menu inovuje jen velmi neznatelně. Jako bude hamburger vždycky ten samý, standardně kvalitní a standardně balený, tak i romány typu Cesty Krve budou stále mezi námi.

       Oj, ojojoj...