Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Co jste, Vlado a Šimone, dělali, když po sedmi hubených letech opět vyšel původní slovenský SF román (navíc již ve druhém vydání)? Takový svátek a recenzní výtisk do Interkomu nikde. Takto naše československá scifistická vzájemnost zanikne i bez přičinění všech těch Housků, Andělů a jejich obdob na české straně.

       Naštěstí se kniha nakonec dostala i přes rozvodněnou Moravu a tak mohu předat slovo Jolaně:

       

       Poměrně velkou shodou náhod se mi dostala do rukou kniha Štefana Konkola „Operený had“. S panem Konkolem jsem se seznámila ve Spišské Nové Vsi na Parconu a knihu mi osobně s věnováním zaslal. Žádal po mně drobnost, pár slov k jeho dílu. Tady jsou.

       Kniha mne mile překvapila už svým úvodem. Autor zde uvádí čtenáře do problematiky starých indiánských kultur, do jejichž prostředí zasadil děj. Jsou zde vysvětleny základní prvky architektury, základy písma i princip počítání (ten je použit i pro číslování kapitol, jde o dvacítkovou soustavu vytvořenou pozoruhodnou kombinací soustavy čtyřkové a pětkové, ke sčítání libovolně velkých čísel pak stačí „umět počítat do pěti“. Pozn. ZR). Osvětlen je zde i základ měření času. Nechybí nezbytná mapka zájmového území. Kdo se o indiánské kultury zajímá déle a hlouběji, pravděpodobně tyto informace již má, a tedy je neocení. Já je neměla a ocenila.

       Další pomůckou pro orientaci v příběhu je slovníček použitých cizích slov, umístěný na konec knihy. Zpočátku je opravdu nutné v něm vyhledávat velmi často. Jsou zde zastoupena slovíčka nejen z angličtiny, ale i z mayštiny a aztéčtiny. Posléze si frekventovanější slůvka zapamatujete. (Možná účinný způsob výuky jazyků ?)

       Hlavním hrdinou příběhu je slovenský emigrant Karol Kulkáň. (Zde jsou pravděpodobně použity autobiografické prvky.) Tento je elektromagnetickou bouří (tedy doufám, že to byla taková nějaká) přenesen proti proudu času daleko do minulosti. A neboť se právě nachází ve středoamerickém pralese nedaleko staré indiánské svatyně, je nasnadě, kde se ocitne. Úlohu má značně zjednodušenou tím, že se o staré indiánské kultury velmi zajímá, a tudíž zná jazyk. (On se totiž zase tak moc naštěstí nezměnil, když tyto kultury byly poměrně dávno vyhlazeny.) Tedy má základní předpoklad pro přežití. A má i další neocenitelné štěstí. Jmenuje se Kulkáň a je tudíž považován za boha. Kukulkána. To by asi Čech neuhrál. Hned na začátku zachrání krásnou dívku, ze které se vyklube v našem slova smyslu princezna a má tudíž přístup k vládnoucí vrstvě.

       (Tak to ovšem může připadat pouze Kulkáňovi, na rozdíl od čtenářů dobrodružství Johna Cartera na Martu čtenář prologu ví, že právě pro své znalosti a vlastnosti byl hrdina vybrán Silami dobra, a ani situace, do které byl přenesen, není nijak náhodná. Objevil se právě na jediném místě, ze kterého se dalo zvrátit spiknutí Mocností pekel. Pro případ osobního ohrožení je dokonce vyzbrojen mačetou, v níž je zakován hřeb z Kristova kříže. Pozn. ZR)

       Základní postavení figurek je tedy dostatečně silné pro rozvíjení jakéhokoli děje. A děj se opravdu odvíjí a poměrně svižně. Velké zasahování do historie se nekoná, protože hrdina je programátor a tudíž výrobními postupy současných zbraní nedotčený. Ale improvizuje jak se dá. A náhoda také někdy pomůže. Zlí jsou poraženi, ale klasický happyend nečekejte. Hrdinovi je nakonec osudnou jeho náklonnost k slabšímu pohlaví. (Je sice pravda, že nějakou chybičku máme všichni, ale podlehnout při návratu z vítězného tažení, a pokud mám ještě strach o milovanou bytost ?...)

       Kniha se čte poměrně dobře, má spád, zajímavé nápady. Zaujalo mne už prostředí. Pro nás tak tajemná civilizace starých Indiánů. Krvavé oběti dodají spolehlivě tajemný strach. Celá kniha je vyvážená, ale danému schematu neodpovídá závěr.

       

       Tolik z Jolanina pohledu (a v podstatě i hlavního hrdiny). Já se teď budu věnovat tomu, jak bych to napsal sám, kdybych to uměl. Přečtěte si první odstavec prologu.

       

       

       Podle mě autor nadhodil (a bohužel hned zahodil) fantastickou možnost reinterpretace středoamerických dějin. Co by za takovou myšlenku dal třeba takový Däniken. Kdyby z prologu (který zbytečně prozrazuje, když ne hrdinův osobní osud, tak jak vše dopadne v kontextu světové historie) udělal epilog, nezdůrazňoval tolik ďábelskou podstatu Kukulkanových protivníků (a andělskost jeho strážců), děj by nabyl na zajímavosti a dobrodružnosti. To, že krvavá indiánská božstva byli démoni bojující s Kristovými vojsky mohla být zajímavá (a svým způsobem i výchovná) pointa.

       Bohužel mu to zřejmě nedovolují křesťanská omezení, která si autor uložil. Jde jednak o přímo katechický monoteismus (autorův Bůh je žárlivý Jehova), ani na okamžik (a třeba mylně) nelze připustit mnohost bohů, Kulkáň se stále ohrazuje před tím, aby ho indiáni považovali za boha Quetzalcoatla, zdržuje tím děj i dialogy.

       Dále v knize zaráží v dnešní době až neobvyklá autorská cudnost ve věcech sexu. To pak vede k poněkud dětskému až dětinskému chování hlavních protagonistů.

       Hrdina má jediný problém a to jak svést děvče-princeznu, ta ho nejspíš miluje hlubším a vyzrálejším citem, leč zopovědnost daná vědomím rodiného prokletí spolu s dívčí (a musíme si říci, že nejspíše evropskou romantickou) plachostí jí nedovolí v knize nic, co by pohoršilo knihovníka doporučujícího literaturu pro (křesťanskou) mládež.

       Jinak Kulkaňovi všechno až zázračně vychází, nedokáže sice vyrobit střelný prach, ale všestraně úspěšná aplikace destilačního přístroje připomíná technické nadšení a okouzlení technologií raných verneovek.

       

       Kniha si podle mého až příliš všímá prohřešků proti Bohu a málo se stará o morální dilemata ve vztahu k lidem. To je i případ prokletí princezniny rodiny; zde je zajímavá myšlenka spojení příběhu Atlantidy, odkud pochází, a křesťanství, potažmo křesťanského boha (pokud ho ovšem ztotožníme se starozákoným židovským Jehovou).

       

       Žádnou morální pochybnost ale nevyvolává využití raněných v boji, jejich povzbuzování drogou, následné vysílení a smrt, to vše je dobré, slouží to přežití celku, těch, kteří ještě mají naději.

       Co je morální, správné, žádoucí, účelné. Zde by snad bylo na místě naznačit to, že se otázka správnosti takového jednání ani jen neobjevila, je jedním z rozdílů dvou civilizací.

       Některé věci se však nedají ospravedlnit žádnými okolnostmi, netroufám si ale soudit tento případ.

       (Jeden dekadentní dandy zaveršoval: Než bych červa pozřel, raději ať jsem červy žrán. Ovšem v žádném jiném ohledu ho nebylo možno považovat za morální vzor.)

       

       Stejně jako si hrdina neláme klavu s raněnými, ani autor si nedělá starost s morálním ospravedlněním zničení indiánských kultur, ne že bych s nim v kontextu knihy nesouhlasil (vzpomínám si při tom na knihu Aztécké století), ale chybí hlubší zdůvodnění v knize samé. Kulkaňova mise měla zabránit a zabránila sjednocení středoamerických království v nepřemožitelnou říši ovládanou pekelnými mocnostmi. Ta by se pak pokusila vyvrátit křesťanství v Evropě a na celém světě.

       Pravdou je, že i v reálném světě šlo o poněkud krvavé společnosti, na druhé straně je třeba uvážit, do jaké míry to bylo alespoň v některých oblastech vynucené kukuřičnou dietou většiny populace, pak se kanibalizmus ospravedlněný náboženským rituálem jeví jako pragmatické řešení. Dále by bylo třeba z dané stránky srovnat dotyčné společnosti s naší antikou na podobném stupni společenského a technického rozvoje. Zjistili bychom, že také neměli daleko ke krvavým rituálům.

       

       Nemám dost informací, abych autorův vztah k náboženství a sexu mohl považovat za důsledek ještě malého sžití se znovunalezenou domovinou, jejími obyvateli a hlavně mládeží. Za dvacet let exilu v Austrálii, ze kterého se vrátil po roce osmdesátdevět, se na Slovensku jistě hodně změnilo, a zahraniční Slováci, se kterými se autor v té době stýkal, konzervují ještě daleko starší vzorce chování a myšlení.

       Je otázkou, zda to autorovi diktuje náboženské přesvědčení, pak se s věcí nedalo nic dělat, či jen (nepřesný odhad) náboženského cítění mladého slovenského čtenáře. Mohu hovořit jen o svých známých fanech, ale ty by jistě nikterak nepohoršilo, kdyby hrdina nechal indiány při tom, že je bůh.

       Možná, že tímto až příliš podrobným rozborem chci od knihy pro mládež mnoho, ale berte to tak, že se pokouším autorovi naznačit nové oblasti, kterých by se měl v příští knize zmocnit.

       

       Způsob, jakým o knize referuji, by mohl vyznít jako odsudek, a to rozhodně není můj záměr. Setkání s knihou „Operený had“ a jejím autorem považuji za jeden z vrcholů letošního Parconu.

       Širší, globálnější a kosmopolitnější pohled na historii a světové dění dává naději, že se objevil autor se záběrem Františka Novotného, mám-li srovnávat s nejdůvěrněji známou domácí scénou.

       Jeho prvotina navazuje na tradici slovenské SF literatury pro mládež, jak ji známe od Jozefa Žarnaye. Tím nemyslím, že Štefan Konkol přímo zná Ž. knihy, mám na mysli jiný druh návaznosti. Oba píší pro širší okruh čtenářů (vlastně pro celou „mládež“), nejen pro úzkou skupinu žánrem „vyškolených“ fanů. Je to dané jednak malou čtenářskofanouškovskou základnou, jednak asi ještě přetrvávající představou spisovatele jako /pro/buditele lidu a vychovatele mládeže. (Tím se liší od českých profíků, kteří píší pro své fanoušky a nestydí se za úlohu baviče - Jiří Kulhánek například).

       Další návaznost vidím v tom, čemu říkám nutná posloupnost vývoje. Některé knihy musí být napsány a to dokonce svým určitým způsobem, aby autor /nebo národní literatura/ mohl pokračovat ve svém rozvoji.