Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Když jsem si připravoval poznámky pro toto své vystoupení, zapomněl jsem už přesný název přednášky, jak jsem ho po telefonu domlouval s Mio Butorou, ale věděl jsem přesně o co se chci pokusit. Spojit nejstarší doložené stopy scifistického snažení (mám na mysli našeho snažení, v Československu) s dobou, kterou již pamatujeme, až po dnešek. Chtěl bych naznačit kontinuitu tohoto vývoje a jakousi jeho skrytou zákonitost.

       Domnívám se, že zárodky fandomu či přímo něco jako protofandom v Československu existovalo přinejmenším od druhé světové války.

       Jeho projevy však v tehdejších podmínkách byly nutně značně omezené a týkaly se v podstatě pouze literatury a vzácněji i jiných uměleckých žánrů: malby, filmu a rozhlasových a divadelních her.

       Zjednodušeně řečeno, „aktivní“ fanoušek sci-fi psal a vydával či ji k vydání napomáhal. „Pasivní“ fan pak SF četl a sháněl. Mladším posluchačům zde v sále musím připomenout, že před deseti roky se „nesháněly“ jen sběratelské rarity, ale i knihy vycházející v ten který čtvrtek.

       Dnes si neumíme SF život představit bez jeho spolkové (sdružovací) složky. Každé nepovolené, nekontrolované a neplánované sdružování však bylo bolševickému režimu podezřelé a nepohodlné a v posledních letech jeho zahnívání i skutečně nebezpečné. To na vlastní kůži poznali členové Klubu Julese Vernea založeného v roce 1969 protofanoušky okolo Egona Čierneho.

       

       Historie se někdy opakuje

Všichni asi víte jak významný byl první Parcon pro vznik a formování fandomu, jak jej dnes známe a vlastně v tuto chvíli (my účastníci dnešního patnáctého, respektive šestnáctého Parconu) z velké části tvoříme. Parcon by však nevznikl a nezískal svůj věhlas bez literární soutěže Cena Karla Čapka.

       Toto vše má svou pradávnou paralelu (možná se usmějete, až zjistíte, že hovořím o událostech starých pětatřicet let, tedy o roce 1962). Tehdy vyhlásil časopis Věda a technika mládeži soutěž o nejlepší vědeckofantastickou povídku. Stalo se tak v rámci mezinárodní soutěže pořádané současně ve většině zemí s komunistickým režimem (šlo o SSSR, NDR, Československo, Polsko, Bulharsko a Rumunsko, všimli jste si, že první tři již neexistují, a za pozornost stojí i výčet spolupořádajících časopisů, nebudu se pokoušet vyslovovat jejich názvy, ale podobnost jejich názvů a zaměření mi po letech připomněla jak asi byla silná stalinská snaha o unifikaci soc. tábora a kolik z toho všeho v nás dodnes přetrvává, konec odbočky).

       Zpět k soutěži: zúčastnilo se jí na tři sta autorů, to je trojnásobný počet oproti současnosti CKČ a dlouhodobý průměr osmdesátých let, kdy byla Cena Karla Čapka na vrcholu popularity.

       V její porotě se podobně jako o dvacet let později v CKČ sešli nejvýznamější editoři a spisovatelé SF, Josef Nesvadba, Čestmír Vejdělek (autor Návratu z ráje), Adolf Hoffmeister (editor Labyrintu), Josef Škvorecký (autor v té době jediné práce o SF „Marsyas USA“ v časopise Světová literatura 1958).

       A opět podobně jako CKČ i soutěž VTM zviditelnila většinu autorů-fanoušků, kteří v následujících letech, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let publikovali knižně. Václava Kajdoše - v roce 1967 vydal v časopisu VTM seriál o angloamerické SF a v roce 1970 vydal knihu Invaze z vesmíru, Jaroslava Šavrdu - v roce 1967 vydal sbírku Povídky z třetího času, Josefa Koenigsmarka - v roce 1969 vydal povídkovou sbírku Nekonečné konečno. V první desítce výsledkové listiny najdete i Josefa Pecinovského, který se však v důsledku svého mládí prosadil až o dvacet let později.

       Nadějný vývoj přerušila sovětská okupace a hlavně husákovská normalizace. Jaroslav Šavrda byl vězněn za samizdat a podpis Charty 77, zemřel v roce 1988, Václav Kajdoš se věnoval akupunktuře a k SF se vrátil až v roce 1983 v antologii Vojty Kantora Lidé ze souhvězdí Lva, později se začal účastnit CKČ, ale roku 1990 zemřel. Josef Koenigsmark, vězněn za německé okupace i po únoru. V posledních deseti letech se stýkal s členy plzeňského SF klubu Andromeda, bohužel jen zřídka, jak mu to zdraví a péče StB dovolily, zemřel v roce 1993.

       Rozepsal jsem se podrobněji o těchto třech autorech soutěže VTM, protože jim podobné považuji za výše uvedené aktivní fanoušky v přednormalizačním Československu - bohužel, žádný z nich neměl výdrž Foresta Ackermanna a tak na ně můžeme pouze vzpomínat (a číst jejich povídky).

       

Ani porotci soutěže nedopadli o mnoho lépe: Josef Škvorecký a Čestmír Vejdělek byli nuceni emigrovat a Josef Nesvadba, potom co byl nucen přepsat svůj román Tajná zpráva z Prahy, se již nikdy nevěnoval SF naplno. Č. Vejdělek pak ještě publikoval pár SF povídek v exilových časopisech (Listech) a J. Škvorecký se v Kanadě věnoval vydávání exilové literatury.

       Zde je zajímavé připomenout, že vůbec první exilový román vydaný po osmašedesátém v mnichovském exilovém nakladatelství byla SF „Jelení Brod“ Jiřího Hochmana.

       

Tak takhle pocuchala českou SF vzešlou či zviditelněnou soutěží VTM okupace a normalizace. Jak vypadá původní domácí SF vzešlá z CKČ po převratných událostech devětaosmdesátého.

Pouze nejmladší a nejstarší Mlok, Vilma Kadlečková a František Novotný to nezabalili.

       

       A co porotci CKČ:

       Že SF u nás přesto není ohrožena, ale podle některých měřítek možná mohutní, je způsobeno tím, že se podařilo vytvořit životaschopný fandom. Vytvořit možná není, vzhledem k dříve napsanému, to pravé slovo, spíše, že se bolševikovi nepodařilo jeho vzniku a sebeuvědomnění zabránit.