Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Panelovou diskusi, kterou moderoval V. Janiš a jíž se zúčastnili Michael Bronec, Jan Kantůrek a Petr Kotrle, není samozřejmě možné přiblížit čtenářům IK v úplnosti. Vzhledem k tomu, že však byla velmi zajímavá, pokusili jsme se vybrat pro vás alespoň nejdůležitější části. Tady jsou... a obrátíme to. Nejdříve tedy beseda:

       - Jak se překladatelé vyrovnávají s překládáním jmen? Nebo jak se vyrovnávají s tím, že nechají jméno v původní psané formě?

       V.J. Konkrétně je to vidět na And Classicu, který teď konečně - po šestnácti, sedmnácti knížkách - napsal, že do poslední knížky dává českou výslovnost.

       M.B. Překládání jmen je hrozně individuální. Třebá já pracuju za pochodu: v překladu si vždycky nechávám cosi pracovního a asi tak ve třetině, v polovině práce se k tomu vrátím. Naskočí mi, co by tam tak mohlo být. Samozřejmě že záleží na tom, zda to navazuje na nějakou známou mytologii - pak se snažím vyhledávat, jestli to už nebylo někdy použito...

       V.J. Občas, když překládáte nějakou historickou literaturu, dostáváte se do problémů - např. v románu máte dvě osoby, které se jmenují stejně „Catherine“: jenže tu první musíte přeložit jako Kateřinu Medicejskou a tu druhou musíte prostě nechat a nepřekládat. Při těchto a podobných problémech já razím teorii nového překladu, který by měl všechny tyhle problémy „převálcovat“. V této souvislosti bych vzpomněl na diskuse, které se onehdy u Klímových vedly na téma, jak by měl M. Bronec přeložit výraz „jednorožec“, když je tam tohle zvíře ženského rodu (jednalo se o román Poslední jednorožec) - jestli jednorožice, jednorožka nebo jednorožtice či co. Pak jsem se do toho románu začetl - a ta x-té stránce jsem zjistil, že vůbec po tom nepátrám, že mi to nevadí - je tam jedna z těch variant, jednorožka - protože ostatní překlad je dobrý. Takže já zastávám teorii nového dobrého překladu, který pak převálcuje všechny problémy.

       J.K. Někdy máte tušení, někdy máte intuici, někdy víte. A někdy máte kliku! Stalo se mi to, když jsem překládal knihu Terryho Pratchetta Dobrá znamení, kterou napsal s N. Daimondem. Jsou tam dvě ústřední postavy: anděl a ďábel. Ten ďábel se jmenuje Crowley a anděl je Azirafal. Děj knihy se odehrává téměr v naší současnosti. A tak jsem si řekl: Ty dva bys přece mohl počeštit (nakonec u těch Pratchettů je to u nás přece jen takový zvyk). Tak jsem si toho Crowleyho nakonec počeštil na něco jako Krakovrah... Byl jsem asi ta třetině knížky, a tu jsem si donesl Dějiny čarodějnictví v Anglii - já to takhle otevřel a najednou tam vidím jméno Crowley! Dočetl jsem se tam, že to byl poslední britský čaroděj, který za války kolaboroval s Němci (umřel asi v roce 1947) a pořádal černé mše, sexuální orgie atakdále. Prostě tenhle Crowley skutečně existoval a Pratchett jeho jméno použil. Jenže kdyby se mi tahle kniha nedostala do ruky, tak bych se dostal do strašlivého maléru. Protože by za mnou pak určitě někdo přišel a řekl by: Ty blbče, cos to tam dal! Vždyť ten Crowley je historická postava! Prostě - byla to klika. A každý z nás ji občas potřebuje.

       P.Kotrle Tady je ještě takový jeden problém v tom, že Anglosasové mají nechutný zvyk pojmenovávat postavy žertovně tak, aby to jméno vystihovalo její charakter. To už je pak teprve těžké překládat: když to člověk nechá v originálu, tak se tam ztratí ten význam... (načež začal popisovat obtížný příklad překladu názvu hlavní hrdinky románu, která by se měla jmenovat vlastně Diamant, protože měla 36 životů jako jeden ze způsobů jeho výbrusu, který má 36 plošek - a nakonec to usmlouvali na Krystal).

       Michael Bronec povzdechl, jaké problémy měl s překladem postavy, která se tam nakonec v Posledním jednorožci jmenuje Dršková Běta. Začal si dokonce na Internetu mailovat s člověkem, který tam měl o Jednorožce stránku a ten mu podal krásné, asi dvoustránkové vysvětlení. Načež se pak dotázal autora na některé problémy, které měl při překladu řeči Motýla - a když se ho pak mimochodem zeptal na Bětu, dostalo se mu zase úplně jiného vysvětlení. (Ach jo!)

       Otázka J. Pavlíka: Jak jsi už, Viktore, naznačil, občas se samotní autoři dopouštějí chyb. A je otázka, do jaké míry tedy překladatel smí jejich chyby opravit? Překladatel si přece nemůže být jistý, že autor skutečně tu chybu udělal!

       J.Kantůrek Já bych to bral případ od případu. Překládal jsem western, kde ztroskotala nějaká loď. Zachrání se 6 lidí: dva po cestě zabijou Indiáni, další dva zabije zlý šerif v městečku, kam přišli, dva zahynou útrapami na další cestě a ten poslední (!!!) se zachrání. (Načež se celá aula válela smíchy.) No - a mohl jsem to tam nechat? Všichni by řekli: autor není blbec, to ty seš ten blbec, co to tam nechal. Tady jsem pak musel přidat postavu.

       V.J. Myslím si, že by se autorovy chyby neměly opravovat, protože to patří ke koloritu knihy. Třeba pak vyjde nějaká esej o tom, že autor tam měl chybu... a český čtenář by tam pak tu chybu nenašel!

       (a pak se snášely příklady, kdy by se chyby opravovat opravdu neměly... a to už by vás určitě nebavilo, tak obraťme list. Můj vlastní názor je ten, že by se měly opravovat chyby opravdu jen do očí bijící. Jednou jsem překládala román, kde mladý anglický důstojník odjel sloužit do Indie ve stáří 6 let - no, musela jsem to opravit na těch 26, že.