Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Česká republika se relativně často střetává s názory zvenčí na to, jak by se věci měly zařídit. Občas jde o naši iniciativu (když se naši zvědavě rozhlížejí, jak se co kde dělá), občas jde o iniciativu odjinud, jako když nás například Amíci kritizují, že to či ono děláme blbě.

       Při této příležitosti se objevují dva problémy. Prvním z nich je nedostatečná znalost toho, jak to opravdu venku chodí. Tohle se zejména týká USA, o níž se toho doma ví málo a i mnoho z věděného není přesné. Je pak těžké rozpoznat, že mnohá z „řešení“, která jsou nám buď nabízena, nebo občas nekriticky obdivována našimi (viz americký vzdělávací systém v období po plyšáku), jsou horší než naše. Stává se také, že fungují, ale jejich produktem je něco jiného, než co očekáváme.

       Důvodem je, že i v rámci kapitalistického systému se země výrazně liší. Faktem je, že neexistuje nějaký obecný vyšší princip morálky, politiky atd. Země mají různé náhledy na to, co je normální a co ne, a jestliže si řekněme Amíci pochvalují jistý postup, může to vést k něčemu, co se v Evropě považuje za barbarství (a samozřejmě naopak).

       Nejlepším příkladem je asi samotný námět tohoto článku, nicméně v rámci úvodu si dovolím uvést jiný malý příklad. V USA mají funkcionáři státních universit (kancléři, presidenti, děkani) právo přijmout kohokoliv zcela mimo normální přijímací proces. Již v rámci pravidelného přijímacího systému jsou zvýhodněny děti bývalých absolventů. Myslím si, že tato praxe považována Amíky za zcela normální je v Čechách pociťována jako nemorální. Rovněž v americké politice dochází běžně (tj. legálně a pořád) k věcem, které se u nás stávají také, ale jsou pociťovány silně negativně (o tomhle snad jindy). Jinými slovy, pokud vám někdo nabídne recept k dosažení ráje, je nutno nejen zvážit, jestli recept funguje (ať už v původní zemi, neb občas se neúspěchy vydávají za úspěch, či zda bude fungovat v naší půdě), ale také se dobře podívat, jestli cizích lidí ráj není naším peklem. Tím končí básnický úvod :-).

       

       Druhým bodem, který hraje významnou roli zejména při hodnocení kritiky zvenčí, je proces, jakým se k oné kritice dospěje. Když řekněme americký senátor kritizuje jistý aspekt našeho systému, rozhodně to nedělá z nějaké pozice vyšší morálky, jak se tuhle snažil na Psovi kdosi naznačit. Rozhodně ta kritika také není podložena analýzou problému. Jde o prosté porovnání. Pokud to děláme jako oni, děláme to dobře. Pokud to děláme jinak (i kdybychom měli lepší výsledky), děláme to špatně.

       Nechci tvrdit, že tak vypadá úplně všechna kritika, nicméně mám pocit, že se to týká velké většiny. Právě to, že mám zblízka možnost pozorovat, jak to funguje v USA, mi dovoluje rozpoznat pozadí mnohých postojů. (To už nemluvím o tom, že občas i US ambasáda v Praze projeví překvapující ignoranci ohledně věcí, které kritizuje). Nemyslím si také, že by šlo o výhradně americký jev. Podle mých osobních zkušeností se tak při prvním setkání s neznámým chová prakticky každý. U Amíků je ale tento jev nejzajímavější. Důvody jsou dva.

       Jedním z nich je, že i pověstný český světopupkismus je na hlavu poražen světopupkismem americkým spojeným s neustávající propagandou přesvědčující Američany, že oni jsou ti nejpokrokovější, nejsvobodnější, nejlepší. Důvodem druhým je, že v dnešní době je to především USA, kdo objíždí luhy a háje a každému vysvětluje, jak je mají obdělávat. Proto je mají všichni na světě rádi:-). Třeba takoví Češi zde nemohou konkurovat, ačkoliv Václavové Klaus a Havel dělají, co mohou. (Pamatujete ještě, jak Havlík objížděl svět a vykládal, jak se má dělat demogracie, dokonce i smiřoval Palestince s Izraelci? Nebo tuhle nedávno náš ekonomicý sp(r)asitel Klaus zase vykládal v USA ekonomii. To už bych já mohl dělat reklamy na růst vlasů.)

       Jednou z Američany oblíbených oblastí je problém menšin, zaměřím se tedy na tento problém. Kdosi na Psovi napsal, že zde z Amíků hovoří letitá a cenná zkušenost. Pokusím se vás přesvědčit, že bychom je měli pozorně vyslechnout, pečlivě zjistit, co dělají, a pak si dát velký pozor, abychom náhodou neudělali něco stejného. Zde se musím přiznat, že ačkoliv arogantní Klaus mi leze krkem, měl jsem dětinskou radost, když poslal Amíky po jejich kritice našeho přistěhovaleckého zákona coby rasistického do háje.

       Nerasistický zákon dle amerického stylu by totiž vypadal následovně: „Aby bylo žadateli vyhověno, musí mít čistý trestní rejstřík, pokud je bílý, u Roma to nehraje roli.“ Podle takového zákona by asi bylo přijato stejné procento žádostí od bílých i Romů a tím je dle Amíků vše v pořádku. Je to rovněž jeden z příkladů mé výše vyjevené myšlenky, že pojetí spravedlnosti se liší. Zatímco v Evropě se rovnoprávnost chápe jako rovnost příležitostí, v USA se to chápe jako rovnost výsledků.

       Statistika je základním kamenem amerického přístupu k rovnoprávnosti. Je zcela nepodstatné, jak se nakládá s lidmi jako jednotlivci. Rovnoprávnost se měří tím, kolik procent menšin/žen je v daném výseku společnosti (mezi universitními profesory, studenty, vojáky, hasiči,...) Pokud čísla nesedí, je v tom rasismus. Jiná vysvětlení se nepřijímají, například že muži jsou v průměru silnější a tak náročnými zkouškami na požárníky prochází víc mužů než žen. Obecně musím coby matematik říci, že jsem za pět let v USA/Kanadě ještě v médiích neviděl korektně vyhodnocený statistický údaj.

       Když čísla nehrají, musí se napravit. Americkým nástrojem k vyřešení situace je takzvaná „affirmative action“, afirmativní akce, či „positivní akce“ v přesnějším překladu. Je typické, že jde o nic neříkající název, jde totiž o kvóty a speciální výhody tak dobře známé z dob komunismu (poznámka bokem: byl jsem šokován, kolik věcí, z nichž jsem kdysi vinil komanče, vesele kvete v USA/Kanadě).

       Afirmativní akce je všudypřítomná. Každé město má daňové úlevy pro podniky vlastněné minoritami a ženami. Každý státní úřad si pečlivě hlídá statistiky zaměstnanců a dělá, co může, aby si je vylepšil. Věci jdou tak daleko, že se zveřejňují inzeráty nabízející tenurovanou pozici profesora matiky jen pro ženy (v tomto oboru je tradiční nedostatek ženských zájemců). Kanadská vláda dala tuším předloni státním zařízením (včetně universit) několi let na to, aby příslušným najímáním dosáhly, aby poměr menšin/pohlaví jejich zaměstnanců zhruba odpovídal populaci, jinak jim vezmou peníze.

       Existují také ženské organizace coby obdoby organizací obecných, jako např. Organizace ženských inženýrů. Nikdo samozřejmě ženám nebrání, aby byly členky všeobecné Organizace inženýrů (což také jsou), ovšem mít vlastní organizaci (nepřistupnou mužům) zvyšuje šance na získání prestiže, moci a teplého fleku. O to tady totiž jde jak ženám, tak minoritám, nějaká opravdová rovnost je vedlejší. V armádě mají dva druhy fyzických požadavků, jinak by nemohli přijmout dost žen na to, aby zavřeli pusy feministkám. Kupříkladu dvacetiletá holka má víc času na uběhnutí tisícovky než padesátiletý chlap. Když pak ženy selžou v akci (Panama, Záliv), zatajuje se to, protože se v armádě nikdo nedovolí proti tomu něco říct. Asi před rokem se jeden vysoký důstojník pokusil mít námitky a už není vysoký, média kolem něho udělala takový kolotoč, že jej armáda dala pryč, ať má klid. A mimochodem, pokud pojedete do USA, vyhněte se městům, kde v rámci afirmativní akce snížili fyzické nároky na požárníky pro ženy. Pokud jste těžší, může se stát, že vás požárnice nedokáže dostat do bezpečí.

       

       Úplných orgií dosahuje afirmativní akce na universitách, kde se na přijímaném studentském národě v plné míře projevuje fakt, že v chudých čtvrtích jsou mizerné školy, které studenty nepřipraví. Nejde tu o otázku peněz, je to způsobeno tím, že školy jsou autonomní a k čemu je místní rodiče nedokopou, neučí. Nelze čekat, aby rodiče v oblasti, kde jediný absolvent základky je kněz a polovina je nezaměstnaná, usilovali o dobré vzdělaní. Bohužel, ačkoliv i bílí žijí v takových podmínkách, je to hlavně právě populace černá a mexického původu, která spadá do této kategorie. Kupříkladu pod oficiální hranicí chudoby žije (čísla z roku 1996) 11.2 procent bílých, 14.5 procent asiatů, 28.4 procent černých a 29.4 procent hispánců. Tím pak dochází k jevu, že je nedostatek vzdělaných uchazečů a tyto menšiny jsou mizerně zastoupeny na universitách.

       V nejlepší komunistické tradici se ovšem tento sociální problém přehlédne (v Americe je prakticky tabu hovořit v třídních termínech) a místo toho se asi před čtyřiceti lety rozhodli politici zlikvidovat ukazatel problému, to jest uměle dodat menšiny do universit pomocí afirmativní akce. Menšiny se posuzují shovívavěji při přijímání, dostávají speciální stipendia a tak. Samozřejmě to vůbec nepomáhá původnímu problému, každým rokem se narodí do bídy (a skončí v ganzích a na drogách) mnohem více menšin, než je pomoženo afirmativní akcí. Nemluvě už o tom, že nejlépe jsou ji schopni využít studenti, kteří pochází z lepších poměrů, protože se lépe orientují. Zrovna loni na podzim jsem učil studenta, jehož otec je boháč a který měl skvělé vzdělání, nicméně bral speciální stipko coby hispánský student.

       Samozřejmě celý proces je otevřeným rasismem. Zrovna nedávno jsem četl statistiku přijímaných studentů na universitě v Michiganu rozdělenou podle skóre na přijímacím testu (jde vlastně o obecný test SAT - Scholastic Aptitude Test, test školního nadání - který dělají na konci střední školy všichni studenti, kteří hodlají pokračovat ve studiu). Zajímavé to bylo v šedé oblasti mezi přijímanými a vyhozenými. Z bílých studentů v příslušném bodovém rozsahu bylo přijato jen 22% uchazečů, černí uchazeči se skórem v témže pásmu byli přijati všichni. Byli dokonce přijímáni i černí studenti se skóre, které bylo pod přijímacím limitem pod bílé.

       Samozřejmě společnost občas dělá malou nespravedlnost, pokud se tím dá pomoci velkému problému. Otázka tedy zní, stojí institucionalizovaný rasismus za to? Podívejme se, co to udělalo. Jistý počet menšin dostal vzdělání, které by se k těm lidem jinak nedostalo. Vzhledem k počtu lidí žijící v mizerných podmínkách je to kapka v moři, původní problém nedotčen. Dále,...no... to je všechno. Hlavní výhodou afirmativní akce je, že když se snaží politici loudit hlasy od menšin, mohou hrdě ukázat na čísla: „Díky naší akci 150 černých dostalo vzdělání.“ Následuje potlesk a hlasy.

       Čeho ještě afirmativní akce dosáhla? Amerika je dále ideálu jednoho národa, než byla před dvaceti lety. Už neexistují Američani. Existují Afričtí Amíci, Hispánští Amíci, Asijští Amíci, Domorodí Amíci, Kavkazští Amíci (to jsou bílí, neptejte se mě proč) atd. Když vypisujete přihlášku, ať už je to prakticky kamkoliv, musíte vyplnit svoji rasovou příslušnost. Mimochodem, tyhle nové názvy pro černochy, bělochy atd. jsou výsledkem dalšího amerického vynálezu zvaného politická korektnost. Musíte se vyhnout všem slovům, která by kdy mohla někoho urazit. Jaký je rozdíl mezi označením „černý“ a „africký Američan“, když každý ví, že to znamená totéž (navíc se i černoši sami běžně označují slovem černý), ještě nikdo nevysvětlil, ovšem logika je to poslední, co by člověk čekal. Jo, já taky neplešatím, místo toho mi „ustupuje vlasová linie“.

       Navíc afirmativní akce zvyšuje napětí mezi skupinami ve společnosti. Bílí muži začínají být naštvaní, protože se jim evidentně ubližuje. Ačkoliv jsou považovány za tabu jakékoliv vyjádření o menšinách, i kdyby to byla pravdivá statistika, protože to by byl rasismus (a taky politicky nekorektní, někdo by se mohl cítit ublížen), je zcela normální, když se bílí muži označují veřejně za potomky otrokářů, těžící z vykořisťování a protekce. Jestli se tím cítí dotčeni synové chudých farmářů, jejichž předkové od nepaměti dřeli na vlastním políčku, nebo synové obyčejných dělníků, to nikoho nezajímá, tohle je povoleno. Koneckonců, muži jsou šovinistická prasata, tak co by měli povídat.

       Amerika se tedy silně polarizuje, proces je vydatně krmen politiky žijícími z procesu. Je také krmen médii. Už se někdo na Psu zmiňoval o jednostrannosti novin a televize. Nechci to teď rozebírat, ale afirmativní akce a politická korektnost je něco, na co média jen čekala, perfektní příležitost spasit svět skrze mediální propagandu. Docházelo tedy k zajímavému jevu, že se zhruba v posledním desetiletí vzmáhal mezi lidmi odpor k afirmativní akci, ale pokud byste četli noviny či koukali na TV, získali byste dojem, že nikdo takový neexistuje, celý národ jde za svatými ideály afirmativní akce. Případní majitelé samostatného myšlení byli médii odstřeleni a tak se moc lidí na veřejnosti neodvažovalo nesouhlasit.

       Pak přišlo několik bomb. Lidové hnutí začalo v Kalifornii (kde jinde:-)), kde se trpělivou drobnou prací podařilo zagitovat dostatečný počet lidí na to, aby to vydalo na petici za tzv. „Návrh 209“ zakazující rasové preference, tj. konec afirmativní akce. Byl jsem v té době v Berkeley a podle médií se zdálo, že to nemá šanci. „Dopisy čtenářů“ byly plné dopisů, které mi i slovníkem připomněly „akce Charta 77“ Rudého Práva. Např. hlavní San Franciské noviny zveřejnily dlouhou úvahu profesorky z Berkeley, v níž otevřeně pravila, že skončení afirmativní akce pro ženy znamená návrat do dob, kdy ženy nesměly studovat. Že existuje také možnost třetí, kdy není zvýhodňován nikdo, ji nenapadlo. Já bych ji za projev takové ignorance vyhodil z university, ale na učení tzv. „ženských studií“ to zřejmě stačí. Zastánci návrhu byli přirovnáváni ke Ku-Klux-Klanu, nazýváni „morálními bankrotáři“, „zavilými rasisty“ a podobně, až mě to nostalgicy vracelo do dob, kdy číst RP byla větší zábava než Dikobraz. Jaké pak bylo překvapení, když většina Kaliforňanů Návrh 209 schválila. Odpůrci se jej ještě snažili zablokovat odvoláním k soudu, ale neuspěli, teď na podzim vstoupil v platnost.

       Letos v létě také vyvrcholila akce ještě dřívějšího data. Někdy v roce 1992 zažalovali tři bílí studenti Universitu Texasu za rasismus, protože je nepřijali na právní fakultu, zatímco přijali černé uchazeče se stejným profilem. Šlo to až k Nejvyššímu soudu a slouží mu ke cti, že se zachoval tak, jak měl, a ti tři hoši vyhráli. Toto tzv. „Hopwood decision“ (Hopwoodův případ, sloužící nyní jako precedent) mělo dalekosáhlé následky. Protože teď každý další žalobce mohl očekávat stejné vítězství a tučnou sumu odškodnění (ti hoši dostali miliony), musel celý systém Texasské státní university zrušit z finančních důvodů afirmativní akci.

       To byla ovšem bomba. Liberálové od té doby roní slzy a bojují ze všech sil. Nejprve byla zuřivá kampaň v novinách, ve které se odstranění rasismu z přijímacího procesu popsalo jako návrat do dob segregace, dokonce i otroctví. Tato hanlivá kampaň trvala několik měsíců. Napjatě se čekalo na čísla letošního ročníku. Podle očekávání se snížil počet menšin, což bylo přijato médii jako důkaz hnusoty rasistických odpůrců afirmativní akce. Tento pokles měl dva důvody.

       Jedním bylo, že se přihlásilo méně menšin než dříve. Liberálové ohnivě psali o tom, že je to jasné, universita se odstraněním afirmativní akce projevila coby hnízdo rasistů, a tak se tam menšinám nechce. Fuj. Nikoho samozřejmě nenapadlo psát o tom, že universita teď jedná se všemi stejně a že rasistickou universitu z ní ve veřejném povědomí udělaly právě výlevy liberálů.

       Druhým důvodem je již výše zmiňované v průměru horší vzdělání menšin. Tohle je ovšem tabu, o tom se nesmí mluvit. Je pravda, že menšiny mají v průměru horší skóre na SAT testu, ovšem to přece nemůže být způsobeno sociálními rozdíly. Je to tím, že test je rasistický! Jak jsou otázky z matiky rasistické ještě nikdo nevysvětlil, ani proč ten test nedělá takové problémy zahraničním černým studentům přicházejícím z Afriky. Fakt, že je test rasistický, se objevuje pravidelně v médiích a pokud vím, ještě nikdo se neodvážil veřejně nesouhlasit, tím méně se na to ptají reportéři.

       Podobně se vysvětlují rozdíly v pohlaví. Dlouhodobé výsledky ukazují, že až do čtvrté třídy jsou dívky lepší ve všem včetně věd. Pak je začnou hoši dohánět a v období střední školy již hoši ve vědách znatelně vedou. Ovšem tohle nemůže být způsobeno třeba tím, že obě pohlaví používají v průměru mozek jinak, jak bylo i laboratorně dokumentováno skany mozku. Kdepak, důvodem je, že test diskriminuje ženy, protože je napsán hnusnou mafií mužů snažících se uchovat své privilegované postavení. Otázky jsou špatné, protože jsou orientovány na svět mužů (sport atd.), který křehké děvy neznají. Jenže testy se změnily a jaké to překvapení, dokonce i na otázkách o vaření bodovali hoši lépe. Tohle se tedy raději ignoruje, k tomu nedošlo.

       Jen k dobarvení situace. Clinton teď pro změnu navrhuje něco rozumného, celonárodní testy, které by se psaly na školách po celých USA na konci čtvrté a osmé třídy. Podle očekávání je proti tomu tvrdý odpor ze strany učitelů, protože místo flákání a předstírání rodičům, že jejich děti se učí, by museli opravdu pracovat, jinak by testy ukázaly opak. Testy jsou ovšem tvrdě propírány i ze strany vůdců menšin. Tito totiž oprávněně očekávají, že testy by byly v průměru horší pro menšiny. Nikdo ovšem nemá zájem na tom, aby se pravý stav věci dostal na veřejnost (třeba by pak veřejnost očekávala, že by se se špatnými školami něco dělalo, to tedy ne), takže vůdcové bojují proti testům s tím, že by jejich výsledky očerňovaly menšiny a to že nejde. Je to až k pláči, jde o typický komunistický přístup. Problém se zamaskuje tím, že se mluví o něčem jiném, popř. zfalšují ukazatele.

       

       ––––––––––––-

       Nedá se ovšem čekat, že by liberálové ustoupili bez boje, dveřmi afirmativní akci vyhodili, oknem se vrací. Samozřejmě ne otevřeně, vymýšlí se triky. Jedním z nich je potlačení objektivních ukazatelů. Ty testy jsou vlastně všechny špatné, takže se vyřadí, uchazeči přiloží k přihlášce esej o svém životě a cílech a rozhodovat se bude na základě „leadership“ (vůdcovských schopností), originality a dalších mlhavých pojmů, zakrývajících, že se prostě snaží najímat víc menšin.

       Na UT teď přijali ještě lepší trik, začne od příštího roku. Pokud jste na své střední škole mezi horními 10 procenty v prospěchu, jste automaticky přijati bez ohledu na kvalifikaci. K tomu bych zde měl podotknout, že USA má jen jeden druh střední školy, který teoreticky funguje všude stejně, v praxi jsou ovšem rozdíly větší než mezi naším gymplem a dvouletým učebním oborem. Nyní bude všech horních deset procent přijato (představte si, že by matfyz automaticky přijímal do všech oborů desetinu nejlepších z hornického učiliště). Opět, cílem je, aby se přijaly hlavně menšiny z hodně špatných škol z chudých čtvrtí.

       Došlo tak k zajímavému jevu, kdy jednoho dne byly v universitních novinách dvě zprávy. V jedné z nich ujišťoval šéf přijímací komise novináře, že díky tomuto novému vynálezu se nesníží úroveň přijímaných studentů, zatímco v rubrice „Co nového na kampusu“ se člověk dozvěděl, že se již připravují „doháněcí“ kursy, protože je studenti z „horních deseti“ chudých škol budou asi často potřebovat.

       Celé bojiště je přitom bedlivě sledováno, protože jak Texas, tak Kalifornie jsou zřejmě jen prvními bitvami války, jenž časem ovládne celé Státy.

       

       –––––––––––––––––––––––-

       Tím se dostávám ke skandálu, který je jednou z inspirací k napsání tohoto článku a který zuří již tři týdny, zatím bez znatelného poklesu. Jako blesk tehdy zasáhla do rozjitřené atmosféry tisková konference vznikající organizace „Studenti za rovný přístup“, která podporuje zrušení afirmativní akce (hodně hlasitá organizace podporující AA existuje již dávno). Jedním ze zakladatelů je profesor práv jménem Graglia. Tento pán je údajně skvělým právníkem, odborníkem na ústavní právo. V roce 1985 byl dokonce kandidátem na post soudce Nejvyššího soudu, ale Reagan jej vyškrtl, protože si Graglia dovolil na veřejnosti několik nesouhlasných poznámek na adresu afirmativní akce.

       Na tiskovce se jej mimo jiné zeptali, proč poklesl počet menšin po Hopwoodu. Graglia odpověděl, že obecně jsou černí a hispánští studenti méně schopni soutěže na universitách než bílí. To je „hnusný výrok číslo jedna“. Zločin pak byl dovršen, když se reportér zeptal, jestli si Graglia myslí, že důvod je genetický. Graglia odpověděl, že důvod je kulturní, například tyto menšiny obecně neodsuzují tak silně neúspěch při studiu.

       Hned den poté byly v univerzitních novinách dvě strany plné dopisů. Aby to bylo výmluvnější, noviny „počítaly skóre“ a dospěly k (tučně vytištěnému) 6-2 proti Gragliovi. Zajímavé bylo, že správné skóre mělo být 5-3, jako „proti“ počítali i jeden dopis podpůrný. Ještě zajímavější bylo, že dva z odpůrců souhlasili s fakty, které Gragllia řekl, ale stejně jej nazvaly rasistickým prasetem.

       Od té doby se to na profesora valilo. Zajímavé na tom je, že hodně z odpůrců s nim souhlasí v tom, co řekl. Ještě zajímavější je, že ani ti, kdo s ním nesouhlasí, nebyli schopni ukázat jediný argument proti. V prohlášeních se to jen hemžilo větami „znám černé právníky a businessmany“, což ovšem nic neznamená, když dojde na statistiku. Už vůbec odpůrci nevysvětlili, jak mohou v témže dopise nesouhlasit s Gargliou a zároveň podporovat afirmativní akci jako nástroj snížení nedostatku menšin na universitách. Jak k němu může dojít, když jsou menšiny údajně statisticky schopny konkurovat bílým?

       Z většiny dopisů vyplynul fakt, jenž se dá vypozorovat prakticky všude, to jest že USA ztratilo schopnost rozpoznat rozdíl mezi statistikou a rasismem. Statistika je, když prohlásím, že v průměru konají Romové více násilných činů než bílí. Statistika ovšem nedává žádnou informaci o konkrétním jedinci. Rasismus je, když vyvodím, že každý Rom je násilník. Tohle je ovšem na Američany moc složité. Tady je i statistický (a pravdivý) fakt o menšinách rasismem, zatímco otevřeně rasistická prohlášení učiněná menšinami jsou v pořádku.

       O logiku ani pravdu ovšem nešlo. Pro zastánce afirmativní akce tohle bylo z nebe seslanou příležitostí. Již po tři týdny je proti Gragliovi vedena tvrdá a sprostá kampaň, za kterou by se nestyděl ani Goebbels. Například jedna z hlavních televizních stanic v oblasti referovala, že Graglia údajně prohlásil, že „černí a hispánští studenti jsou línější než bílí“. Dokonce i jeho kolegové z právnické fakulty (z nějakého důvodu je jich většina zastáncem afirmativní akce) podepsali veřejný dopis, jímž se zřekli Graglii. Podobný dopis zveřejnila také většina funkcionářů university. Možná s ním i mnozí souhlasí, ale tady mají média možnost vás zničit profesionálně, po pořádném proprání vás už nikdo nezaměstná. Konečným cílem kampaně je Gragliovo vyhození z university.

       Ten pán má tenure, takže to nebude tak jednoduché, ale hledají se cestičky. Poslanci Texasského parlamentu vyhrožují, že pokud universita Gragliu nevyhodí, tak jim příští rok škrtnou rozpočet. Jak pravil jeden z nich, „Graglia má sice právo na svobodu slova, ale to my máme taky a my máme moc.“ Tohle prosím doslovně cituji, to není žertík od Gottwalda. Své polínko přihodil i slavný Jesse Jackson. To je černý kazatel, jeden z uznávaných „vůdců“ a morálních autorit černých a jinak rasista jako blázen. Kdyby se podobných výroků dopustil bílý, byl by už dávno zdiskreditován médii. Jenže tento pán je černý, navíc v náboženské Americe je kdokoliv, kdo si říká pastor, důvěryhodným a moudrým, takže pan Jackson vesele jezdí kolem a vydělává si na živobytí rétorikou. Kupříkladu asi před měsícem byl mezi organizátory „běhu přes most Zlatá brána“, který v San Franciscu udělali odpůrci Návrhu 209. Při projevu se tam paradoxně vyhlásil jako následovník Martina Luthera Kinga (a média mu to žerou), ačkoliv MLK byl odpůrcem hodnocení člověka podle barvy pleti. Hned po Gragliově slavném výroku přijel Jackson na universitu a přiložil si. Kromě obvyklých rasistických vět také vyzval studenty, aby bojkotovali hodiny profesora Graglii a zcela jej na kampusu izolovali, udělali z něj morálního vyvržence.

       Při tom všem se často vyskytuje slovo „diversita“. Byla povýšena na posvátnou krávu, universita prostě musí mít menšiny. Je to cíl sám o sobě, ne že by se jím mělo dosáhnout srovnáním podmínek pro občany USA. To je druhotné, universita prostě musí mít diversitu, k tomu se nezapomenou přihlásit úplně všichni. Jak prohlásil v během své Gragliovské filipiky president studentské unie (a černoch, jak neopomenou zdůraznit: koukni jak jsme skvělí, máme černého presidenta): „Musíme dosáhnout diversity jakýmikoliv prostředky (by all means necessary).“ Pokud vám to posílá mráz po zádech při vzpomínce na komouše, buďte rádi, že jako já tady nečtete noviny, bylo by hůř.

       Tím se dostávám zpět k Čechám. Pro nás vlastně americký způsob „řešení“ není nic nového. Za komoušů byly na universitách kvóty pro Romy a zákon k nim byl mírnější. Jak jim to pomohlo, můžete posoudit sami. Dovolím si zajít ještě dál: my máme recept, možná by se u nás mohly Státy poučit. Je to jednoduché: prostě nikoho neupřednostňujme, naložme každému stejně.

       Tahle taktika byla u nás (a obecně v Evropě) použita u žen a mužů. Dnes je na tom Česká republika mnohem dále než Amíci. Asi nejsme dokonalí, ale dosáhli jsme stavu, kdy se u nás lidi přestali dívat na ženy jako na něco jiného, podřadného. Máme doktory ženské a mužské a nikoho to nevzruší. Máme víc ženských soudců než mužských. Když nastoupíte na VŠ, považujete se všichni za studenty (tohle v USA není pravidlem, vím od lidí, že se mnohdy dělí na skupiny dle pohlaví a holky se stydí zeptat kluků třeba na domácí úkol, prostě se jim štěpí společnost).

       Vzpomínáte na naši premiérku na začátku devadesátých let? Pokud si dobře pamatuji, nikdo kolem toho nedělal válečné tance. Dnes je žena mezi pěti nejoblíbenějšími politiky. Kdyby se tohle stalo v USA, byly by kolem toho národní oslavy a projevy o tom, jak ohromné Spojené Státy jsou. Mám důkaz: když se Albrightová dostala do funkce, byly z toho média ve vývrtce. Dobře si pamatuji, jak jsem se chechtal, když v TV říkali: „Tímto činem se USA dostávají do pozice světového vůdce v právech žen, celý svět na nás hledí a následuje.“ Podobnými věcmi tady krmí národ tak často, až tomu sami začnou věřit, pak se diví, když vyjedou ven kritizovat a lidi je pošlou do háje.

       Krátce a prostě, ačkoliv rovný přístup dle zákona ještě nevyřešil všechny problémy, rozhodně nás dostal dál než to, co dělají Amíci. Nejlepší, co s Romy můžeme udělat, je zapomenout, že nějací Romové jsou, a prostě jednat s každým stejně. A tím taky končím povídání o menšinách a co s nimi.