Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

       

Kdybych měl nějaké čtenářské fanoušky, jistě by očekávali, že teď začne můj obligátní Nářek Staromilcův. Zhruba odstavec bych vypočítával, co jsem všechno kdysi od Spielberga viděl a jak moc se mi to líbilo. Další dlouhý odstavec bych pak věnoval skučení, jaký byl kdysi Spielberg režisérský gigant a bohatýr. Nuže milí fiktivní fanoušci, domyslete si to; půjdu rovnou k jádru věci.

       Viděl jsem Ztracený svět (chudák Arthur Conan Doyle teď musí rotovat v hrobě jako vrtačka) a nepotěšil mě. Vůbec mě nepotěšil. Téměř celý film jsem se děsivě nudil a jediné, co jsem si opravdu přál, bylo, aby všechny hlavní hrdiny sežrali ještěři a hrdinku znásilnil nějaký lidoop. Vše pokud možno přímo na plátně. Takové emoce jsou u mne, osoby spíše mírumilovné, opravdu na pováženou. Proč vznikly a o čem film pojednává?

       Pomineme-li úvodní scénu, zjeví se hrdina 'prvního dílu', vědec Malcolm, u šéfa projektu Jurského parku. V nastálém dialogu se pak dozví, že existuje i druhý ostrov, kde jsou veleještěři, v několika větách je mu rovněž sděleno, proč je náhle možné to, co dřív nešlo, a že by se je měl vydat zkoumat. Malcolm se začne operetně rozčilovat, rozhazovat rukama a vykládat, jaká je to sebevražda a to až do momentu, než mu pochechtávající se padouch sdělí, že jeho dívka je již na ostrově přítomna. Pak se samozřejmě okamžitě rozhodne letět za ní, aby jí odvezl zpátky, dokud je čas. Celý tento rozhovor působí zvláštně, poněvadž je jako vystřižený z filmu tak o čtyřicet až padesát let staršího. Scénárista se nemazal s nějakým načasováním či rafinovaností, postavy divákovi téměř formou osvětové přednášky sdělí, co potřebuje vědět, a to se spoustou zbytečných teatrálních gest, poněvadž nějak se ten pitomý text osvěžit musí. Klapka, jedeme dál.

       V druhé scéně se již expedice chystá k předčasnému odjezdu. Je to vlastně první nesmysl celého filmu, poněvadž je naprosto zjevné, že Malcolmovo děvče, náruživá vědkyně, bude už stejně mrtvé a nebo z ostrova dobrovolně odmítne odejít. (Pročež hlavní hrdina zjevně nemá na to, aby ji donutil po zlém a v rodinném filmu devadesátých let si to ani nedovedu představit). Do chaosu balení přijde Malcolmova dcera - malá černoška - a spustí svůj pitomý dětský part, v němž asi kraluje věta: „Tak mě alespoň trochu potrestej, když ses můj otec.“ Malá masochistka se naneštěstí nedočká žádné reakce, je otcem pouze ujištěna o jeho nehynoucí lásce a vykázána pryč. Načež se pochopitelně schová do připravovaného karavanu... Né, říkal jsem si celou dobu, co spolu ti dva kvokali, né, tohle přece nemůže udělat, to je zápletka jak z filmu jiného století... nicméně přesně to udělá a nikdo si jí pochopitelně nevšimne. Celá scéna je opět strnule a ploše dialogová, papundeklová vyznání rodinné lásky tu zase střídá osvěta. Setkáme se i s dalším hrdinou, který hned v úvodní větě prohlásí, že pracoval pro Greenpeace, aby udělal divákovi jasno.

       

       Nebudu vás takhle podrobně otravovat celým filmem, to jen abyste ocenili úvodní rozvržení děje... zkrátka je to film pro děti a bohužel je z kategorie hloupých filmů pro děti.

       Na ostrově (po nějakých těch nezbytných scénách s domorodci, kteří ono místo samozřejmě nazývají nějak jako Ostrov smrti, pročež všichni aktéři na chvíli stylově zblednou) poprvé uvidíte fakt hezké záběry stegosaurů a fakt pitomé záběry lidí, tedy naší vědecké osádky, která si opět vyměňuje různá poučení. Brzy naleznou vědkyni, ta samozřejmě nijak odjet nehodlá a Malcolm nic neřeší. Pak všichni spatří oheň a vrátí se do tábora, kde již Malcolmova dcerka kuchtí večeři. Opět následuje porce zjitřených rodinných citů v stylu: „Otče, málo se mi věnuješ, tak se nediv, že dělám kraviny...“ „Dcero, dělám co mohu, ale chci žít i svůj život...“ atd.

       Pak přiletí druhá expedice. Kdyby nepřiletěla, snad by se ten film mohl ještě docela dobře rozvinout... Vědci by pozorovali veleještěry, občas by je nějaký prohnal a možná by došlo i na lidoopy, kteří by zřejmě ženu s dívkou unesli. Tedy, byl by to film natočený jak z Verneovek, ale dalo by se na to koukat. Leč druhá expedice samozřejmě znamená neekologické zlé lidi, kteří nemají rádi zviřátka a místo, aby je pozorovali, je chtějí lovit. Fuj!

       Hystericko-ekologický trend nastolený ve Vodním světě, kde banda kuřáků a alkoholiků žije kvůli symbolice na obrovském ropném tankeru (asi aby měli všechen ten chlast a cigára kde skladovat) zkrátka dále kulminuje.

       Druhá výprava rychle vybaluje, zatímco vědci mlčky a se znechucením pozorují, jak lovci odchytávají tunová zviřátka, neštítíce se přitom ani násilí. Tohle je asi nejlepší scéna filmu. Báječná lovecká výzbroj, prchající a stíhaní veleještěři... ach, kdyby se počítače rozvíjely o deset let rychleji, natočil by jistě Spielberg film o lovecké výpravě na veleještěry... díváte se na ty scény a říkáte si, jaký by to byl asi báječný biják... leč vraťme se do reálu. Greenpeacák rychle vysvětlí ostatním, že mecenáš z prvního dílu byl správní radou odstaven od vesla, neboť chtěl zviřátka jen pozorovat a neodchytávat a tohle jsou ti zlí, co sem přišli rušit vědeckou práci (nevadí, že dělanou za peníze téže společnosti). „V tom případě máme druhý plán a tím jsem já,“ prohlásí pak temně a tvrdě. Večer vědci celkem snadno vniknou do tábora plného žoldnéřů, kteří samozřejmě nepostaví žádné hlídky, protože kolem není jiné nebezpečí než spousta obrovské dravé předpotopní zvěře, a veškerou nalovenou kořist opět vypustí. Tábor „zlých“ je přitom rozsekán na maděru, ale nikomu se samozřejmě nic nestane, poněvadž to by pak vypadalo, že za to třeba někdo z hlavních hrdinů může - když, děti, uděláte ve jménu ekologie něco špatného a někomu něco zničíte, nemusíte se bát, Matka příroda už ohlídá, aby nikdo netrpěl.

       Tohle už není pohádka, to jsou blbé a nebezpečné kecy.

       Ve zmatku si jedno dinosauří mládě pochroumá nožičku. Otrlou bioložku, zvyklou na drsný potravinový řetězec přírody, to samozřejmě velmi zasáhne, jme se ho okamžitě zachraňovat, protože by „mládě nemělo šanci“ (dorůst v nejdravějšího tvora prehistorie). Takto, když předtím celou výpravu několikrát upozorňovala na nevšední čich veleještěrů, zasviní sebe i celý karavan krví mláděte, pročež si pro ně po nějaké chvíli dinosauři přijdou...

       Ta scéna není špatná, kdyby nebylo všech těch předchozích nechutností a kdybyste si nepřáli, aby všichni i s přívěsem opravdu spadli do moře. Dinosauři nakonec přívěs neshodí úplně se skály, jen ho dostrají hodně na okraj a sežerou jednoho ošuntělého vedlejšího hrdinu, který ostatním zachrání život. Hrdinové jsou z propasti vytaženi příchozími z druhého tábora, nicméně ti neprojevují žádné nepřátelství, za to, že jim byla zničena výstroj za miliony dolarů a oni sami ohroženi na životě (přestože vědí, kdo to udělal). Při té příležitosti se ukáže, že Greanpeacák pracuje i pro EarthForce (jakousi obdobu skinheadského WhitePower), poloteroristickou ekoorganizaci. Ani to nikoho nevzruší...

       Jako takovou malou odbočku bych rád uvedl jednu myšlenku: Filmy s podobným ekovyzněním v kině vesměs sledují lidé pijící colu z plechovek a chroustající popcorn z automatů. Někteří z nich po bijáku zajdou do MacDonalda, zatímco jiní autem odjedou domů, aby si ještě pustili něco na videu. Tak nevím, kdo tady vlastně zvítězil...

       

       Všichni se rychle dohodnou, že je potřeba vyrazit kamsi k vysílačce, odkud by se mohla zavolat pomoc. Tak se film z ekokřepčení vrací opět do kolejí stařičkých filmů o výpravě do džungle při hledání ztracených měst. Vrchní lovčí druhé výpravy (snad jediná celkem sympatická postava), se nezúčastněně podívá na bioložku urousanou ztuhlou dinosauří krví a nadhodí: „To je od toho mláděte, že?“ Bioložka přikývne a už neřeší žádné problémy o kvalitě čichu dinosaurů. (Celé to není tak strašné, pokud si uvědomíte, že onen lovec chce ulovit dinosaura, ale zbytek hrdinů je vážně na hlavu. Když se nad tím zamyslíte, film vlastně dělá z hrdinů pitomce, ale stejně nevím, proč bych se měl na něco podobného chodit za peníze dívat...) V následujících dvaceti minutách je výprava rozehnána a krom hlavních hrdinů a pár hlavních padouchů jsou sežráni všichni, které scénárista nepotřeboval. Greenpeacákovi se podaří pěkný kousek - vyndá lovci patrony z pušky, takže ten nemůže útočícího tyranosaura zastřelit, nicméně se mu samozřejmě podaří přežít, neboť takovýhle pěkný pokus o vraždu by už asi nešel nalakovat narůžovo. Otrlí žoldnéři se s křikem a kvílením rozbíhají do buše, aniž by vystřelili ránu, a maličká, útlá černoška zachrání bioložce život, když po několika přemetech na půdních trámech staré barabizny odkopne pryč asi dvousetkilového ještěra. I tohle je Spielberg, jeden z jeho „vtípků“, které do filmů vždy rád zasazoval, jenže tou dobou máte už na hlavní hrdiny takovou pifku, že vás to nijak nepotěší. Honička s „malými“ masožravými ještěry je nicméně docela pěkná... kéž bych ji mohl vidět bez předchozího děje.

       To ale ještě není konec. Lovec nakonec dinosaura přeci jen uspí a ten má být převezen na pevninu, na jakousi show, když už je předtím odvezeno i jeho mládě... (Jednou větou bych mohl říci, že poslední púlhodina je zhruba King Kong, kterého však nezastřelí, ale nakonec vrátí do jeho domoviny.) ...Loď s tyranosaurem však najede na břeh a je zcela prázdná, bez posádky. Načež někdo omylem otevře nákladový prostor a Rex vystartuje. To už si z vás Spielberg dělá pustou srandu, protože je prakticky nepředstavitelné, jak mohl takový kolos pronásledovat posádku úzkými lodními chodbami a pak se ještě sám přivřít do nákladového prostoru, aby nebyl vidět... Snad kdyby celý film končil zjištěním, že ještěr je vlastně inteligentní emzák z vesmíru, docela bych se zasmál. Takhle nastane honička ulicemi města. Opět je tu pár pěkných vtipů, které by snad člověk i uvítal, nebýt celkové stupidity filmu. Japonský turista křičící: „Před tímhle jsem utekl z Tokia...“; kratičký záběr na hyperrealistický portrét Arnolda v titulní roli Krále Leara; malé dítě budící rodiče se slovy: „Za domem je dinosaurus...“; a RM mi sdělili, že unlucky bastard - parchant, který měl smůlu - sežraný před videopůjčovnou, je prý sám scénárista - dobře mu tak... nicméně na tohle všechno musíte být naladěni; pokud do vás někdo předtím dvě hodiny hustí nesmysly, pak vás hravé blbnutí již nepotěší, spíše jen podráždí.

       Hlavní hrdina a hrdinka nakonec ukradnou mládě (opět scéna-perla typu: „Tak mě zastřel...“ vykřikne Malcolm na stráž, načež strážný svěsí hlavu i zbraň a nechá je nerušeně odjet) a odvezou je zpátky na loď. Tyranosaurus je pronásleduje asi metr za kufrem auta, načež, když dojedou až skorem k lodi, náhle zmizí ze záběru. Hrdinové mají tedy několik minut času umístit mládě do nákladového prostoru a spasit se skokem do vody, a hlavní záporák tam může rovněž doběhnout a začít mládě obtěžovat. A za ním již tichounce našlapuje ještěr, do té doby zuřivě řvoucí, aby ho lapil do pasti, z níž není úniku... Na závěr ještě shlédnete televizní projev starého mecenáše, který se obrátil na ekodobro a vyzývá lidi k pochopení a porozumění veleještěrů... „Vždyť stačí udělat jen krůček stranou, aby mohla zvířata na světě klidně a nerušeně žít...“ Já mám přírodu rád, ale občas mám pocit, že agresivní ekologové staví zvířata podstatně výš než lidi.

       Následuje tklivá hudba a záběr na zvířata - bíložravá i masožravá - kterak se vedle sebe mírumilovně popásají. A konec; naštěstí. Jestli máte pocit, že si Spielberg občasným přehnáním motivů z diváka utahuje, pak nejste sami. Jenže mně tohle „pomrkávání“ nestačí.

       Donedávna jsem se domníval, že blbé scénáře filmů posledních let je náhoda nebo šlendrián, že lidé zkrátka chodí na populární velkofilmy přestože jsou tak blbě udělané, nemají kvalitní děj, švih a šťavu. Teď už si to nesmyslím. Dobré dílo potřebuje být znepokojivé, potřebuje být nabito „kontroverzními“ myšlenkami, které vyvádějí z klidu a vedou k zamyšlení. Vůbec to přitom nemusí být filosofie a zamyšlení nad životem, nepotřebuji v SF nutně nějakého Bergmana. Postačí nejasná „dvojaká“ vysvětlení děje, postavy u nichž nejsou jasné motivy a přesvědčení, spletitá osnova, kterou divák v duchu zkoumá ještě cestou z kina. Jenže všechno tohle je nebezpečné... nebezpečné sledovanosti daného snímku. Myšlenky a děj, které vám zasejí v hlavě zmatek, mohou být pro mnohé diváky daleko větším otřesem, nežli jakkoli drsné umělé násilí na plátně, které se vždy tolik diskutovalo a jehož v Juráči II nebylo na dětský film zrovna málo. Proto se domnívám, že tichý, leč striktní novodobý příkaz zní: žádné znepokojivé dvojsmysly, myšlenky, nejasné konce a zmatečná vyznění. Pište děje přímé a jasné, raději až trochu podprůměrně hloupé, aby se u nich chytaly i malé děti... Nejsem paranoidní, ale považuji Američany za profíky a „hloupých“ scénářů bylo v posledních letech trochu moc, než aby to byla náhoda.

       Co se dá dělat. Tímhle způsobem se zjevně dají nahrabat obrovské peníze (Juráč II prý prozatím vydělal kolem půl miliardy) a kde se dají vydělávat peníze, tam bude vždycky někdo, kdo je vydělávat bude. Nicméně se ukazuje, že doba se změnila a trikové velkofilmy přestávají pro nás scifisty být zajímavé, přes všechnu svou fantastičnost. Já, jako již trochu starší fanovská generace (to už je hodně přes deset let, co jsem poprvé viděl Blízká setkání třetího druhu, což rozhodně nebyl rodinný biják, neboť se tam muselo hodně myslet) jsem pořád ještě navyklý považovat trikové velkofilmy se slavnými tvůrčími jmény za dobrou podívanou (Hvězdné války, Indiana Jones, Zpátky do budoucnosti, Kačer Howard, Mladý Sherlock Holmes), ale už s tím asi ámen. Co se dá dělat, budeme si zřejmě muset pár let počkat, než nespokojení a otrávení vytvoří natolik zajímavou tržní skupinu, aby se pro ní vyplatilo natočit alespoň velkofílmek, prozatím navštěvovat filmy okrajovějších žánrů a forem, a přitom brblat a frflat, aby ti parchanti z Hollywoodu věděli, že tohle jim žrát nebudeme...