Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Abych neměla život zas až tak jednoduchý, vymohla jsem si na šéfovi, že pojedu na seminář o rekultivaci a obnově krajiny do Ústí nad Labem (každý fanoušek dobře zná, ano Bohemiacon). Na tom samozřejmě není nic zvláštního. Problém se vynořil v okamžiku, kdy jsem si uvědomila datum konání semináře. Jak už tušíte, bylo to 16.- 17.10.t.r. A v pátek byla plánována exkurse s návratem do Ústí k hotelu Máj cca v 15hod. Po vyhledání spojů do Šumperka po této hodině jsem propadla depresi. Budu v Šumperku v půl jedenácté jako na koni. Abych si alespoň maličko zlepšila náladu, zavolala jsem Mirkovi Sábovi a dohodla se s ním, že poradu začneme již ve čtvrtek v Ústí v nějaké příjemné hospůdce (plánovaný program semináře na večer - společenský večer s živou hudbou a tancem - mne opravdu nelákal). Doufala jsem také, že ústečáci pojedou na poradu autem a já tím vyřeším svůj problém. Moje naděje ale byla lichá.

       Ve čtvrtek jsem absolvovala přednášky, ubytovala jsem se v hotelu a vyrazila do ulic. Tedy nejdříve jsem se chtěla informovat v recepci na nejbližší cestu. Potřebovala jsem se dostat do blízkosti VŠ kolejí. Pan vrátný se mne ujal a na mapě mi začal vysvětlovat, kudy mám jet. Opakoval mi to asi šestkrát. Stále jsem kývala chápavě hlavou. Pak jsem ho (jen tak pro jistotu) zeptala, jestli tam jede trolejbus č.55. „Jóó vy tady nejste autem...,“ klesla jsem v jeho očích někam hluboko. Ale cestu mi nakonec poradil. Stejnou, jakou jsem tušila.

       Navštívila jsem své přátele, sešla jsem se s Mirkem. Byli jsme spolu v žumpě, tedy V Žumpě, příjemné studentské hospůdce. Mirek mne zaujal svým dotazem : „Co je novýho? Já mám hrozně rád drby.“ Tak jsme drbali na koho jsme přišli. Byl to příjemný večer.

       Druhý den ráno jsem chtěla zaplatit kartou za pokoj abych nemusela k bankomatu pro peníze. Bohužel. Slečna recepční mi oznámila, že kolegyně zrovna telefonuje a není tedy možný přístup do sítě. Že mám chvíli počkat. Za zády mi postávala nervozní vedoucí zájezdu, a tak jsem raději zaplatila hotově. Také dorazil autem můj šéf.

       Exkurse po severočeské hnědouhelné pánvi by pochroumala duševní pohodu asi i otrlejším povahám. Mně způsobila těžkou depresi. Připadala jsem si jako v počítačové hře, ve které se generuje krajina. Oni ji (krajinu) neobnovují. Oni ji znovu vytvářejí. „Támhle bude kopec, tudy povedeme potok, tohle přijde ještě odtěžit, tady byla vesnice...“

       Do Ústí jsme přijeli ve tři. Vynechali jsme sice oběd, abychom ušetřili čas, ale paní docentka, která s sebou měla dva autobusy studentů, měla pocit, že když výklad nebude opakován dvakrát, studenti nic nepochytí. (Nemusím vám snad líčit, jaký zájem projevovali studenti o výklad. První, co udělali po vystoupení z autobusu bylo, že si zapálili trávu... Paní docentka si obdivuhodně chrání svoje iluze.)

       Celou cestu autem do Prahy jsem trnula, že nestihnu vlak v 17.10 na Hlavním nádraží. Do Prahy jsme přijeli v půl páté a já si oddychla. Ne na dlouho. V metru mne uvítalo hlášení : „Upozorňujeme cestující, že soupravy z technických důvodů nezastavují ve stanici Hlavní nádraží.“ No to je skvělý, je tam bomba. Jela jsem tedy do Holešovic na nádraží zjistit co se děje. V informacích mi na moji otázku : „Prosím vás, jak to vypadá s tou bombou na Hlavním?“ paní lakonicky odpověděla: „Buď vybuchne nebo ne.“

       „A jak se dostanu do Zábřehu?“

       „Počkejte si až tu bombu najdou.“

       Kdyby nebyla za sklem, asi bych jí už něco udělala. Takhle jsem se beze slova otočila a odešla. Dojela jsem na Muzeum a odtud jsem to došla k Hlavnímu pěšky. Tam nám policie oznámila, že vlaky jezdí normálně, jen se nedá jít přes odbavovací halu. Musí se okolo haly přímo na peron. Šla jsem s davem. Vlak měl 10min zpoždění a já to v pohodě stihla.

       Jen mne trápilo, jak stihnu přípoj v Zábřehu do Šumperka, neboť tam ze zásady přípoje nečekají. Jeli jsme jako o život a zpoždění jsme dotáhli. Pak nás nechali čekat 15min v České Třebové. Ale stal se zázrak, přípoj na nás počkal.

       V Šumperku jsem sice nevěděla jak se jmenuje ulice, ve které je internát, ani jak se tam dostanu, ale taxík to vyřešil. Když jsme dorazili na to správné místo, taxikář se mne ptal : „Tady se něco dějě?“ „Vy už jste sem někoho vezl?“ odpověděla jsem otázkou. „Ne, jen koukám, že támhle stojí kolega.“ Vysvětlila jsem mu co jsme zač, zaplatila jsem a on odjel.

       Vešla jsem do vysněné budovy. Ještě jsem se ani nestačila zaregistrovat a už jsem měla panáka v ruce. „To je na mýho syna,“ pravil hrdý otec Viktor Dražný. Usrkla jsem ferneta a schovala jsem si skleničku pod přeložený papír - ceduli s nápisem Prezence stojící na stole. Získala jsem klíče od pokoje, ubytovala se sama na třílůžkovém pokoji a odebrala jsem se do improvizovaného baru (Pozor. Improvizované bylo pouze umístění. Obsluha byla naprosto profesionální. Koneckonců i název této osvěžovny - „U tří opilců“ - vypovídá vše.) vysomrovat večeři, kterou mi slíbili schovat. Dostala jsem vrchovatý talíř guláše a šla jsem se zašít někam do rohu, kde bych jídlo v klidu spocívala.

       Nicméně jsem byla nejednou vyrušena slovy: Jé, ty už jseš tady. A se mnou jsi se ani nepřivítala.

       Najedená (a tudíž spokojená) jsem si došla pro svého schovaného ferneta. Blízko stojící byli sice trošku překvapeni mým hmatem pod ceduli, ale vytažený panák se jim moc líbil. Bohužel, kouzlo již nešlo opakovat. Zvolna jsem se pohybovala davem a vítala se s ostatními. Bylo zde asi padesát členů fandomu. (Přesné číslo sdělí na požádání a proti finančnímu daru Petr Konupčík, číslo účtu u ČS:(cenzurováno).) Seznámila jsem se tedy s tím člověkem, kterého jsem neznala.

       Bratři Slováci nás také navštívili. Bohužel co odjel Peter Pavelko a není k dispozici jeho (no dobře, tatínkovo) stříbrné žihadlo a Petrův velitelský hlas, Bratislava na nás dlabe. Musel to zachránit, jako tradičně, Šimon. K našemu velikému, převelikému zklamání přijel naprosto fádním červeným vozem. Jeho proslulý pohřebák asi nebyl s to cestu absolvovat. Byly zde zastoupeny tedy Košice - Šimon a Libor, Prešov - Ďuro Kundrík a Banská Bystrica - Miro Párička.

       Potom začala vlastní porada. Ale její průběh už vlastně znáte z předchozích interkomů.