Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

       Květen 1963

Crommelin stál na zádi a kouřil. Nad ním se na žerdi třepetala ta podivná červenobílá vlajka s modrým klínem, pod ním se pěnila voda, rozmíchaná šroubem s/s „Božena Havlová“.

       Už měsíc byl Josefem Vaňkem, mazačem na palubě toho obstarožního parníku, postaveným ještě za války v Jokohamě. Doprava peněz není tak důležitá, on chce, abyste přinesl osobní dojmy, kladl mu Wiener na srdce, když se loučili na nábřeží Helena Harboru, prezident chce, abyste se hlavně koukal kolem sebe a pak referoval, jak ten nacistický svět vypadá.

       Proto má neustále u sebe malý notes s ocelovými deskami. Aby jej mohl v případě nouze odhodit do vody. Denně do něj píše. Rozhovor s panem L., dojem, jakým na něj zapůsobilo Batanas a vůbec celá Nová Moravie. Pak přistání v Buenos Aires, kde měl to štěstí, že viděl císaře Juana z domu Perónů při veřejném slyšení. První kurfiřt Říše a vládce celé Jižní Ameriky v generálské uniformě stál na balkóně paláce i s císařovnou Evitou, povzneseně kynul otrhaným davům a ty šílely nadšením.

       Na rejdě pak míjeli tu moc, která stála v pozadí. Zakotvený svaz německých letadlových lodí a doprovodných plavidel. Překvapil ho nesymetrický zalomený tvar letových palub. Naproti ostrovní nástavby vybíhaly jakýmsi převislým rohem nad vodní hladinu. Viděl i katapultový start palubního stíhače, proudového stroje, který se pak s hvízdáním turbín přehnal nad stěžněm „Boženy Havlové“. Současně jiný stroj dosedal na tutéž loď a on pochopil, že německé letadlovky jsou vlastně vybaveny dvěma drahami, z nichž záďová je vyosená a slouží k přistávání, zatímco na příďové, vybavené katapulty, je možno bezpečně startovat.

       Nehledě na letadlový park, pomyslel si s hořkostí, by proti těmto lodím jejich staré kocábky neměly žádnou šanci. A tím pochopil ten záhadný stesk, jakýsi kal, ležící na dně duše nejen svých kolegů z posádky „Boženy Havlové“, ale i u toho jásajícího davu před císařským palácem.

       Ti lidé se neměli o nic hůře než před válkou. Češi v Nové Morávii určitě ne, Batanas bylo rychle rostoucí velkoměsto a prosperující přístav, ale přesto všem něco chybělo. Žili ve stínu. Všichni žili ve stínu, celý svět se nacházel ve stínu. Ve stínu Valhaly.

       A ti vnímavější měli sny. A jak Crommelin seznal, patřil mezi ně i ten přezdvořilý mladík, který zastával funkci kapitánova sekretáře, takže to opravdu bylo jako v té koledě o dobrém králi Václavu, kde páže kráčí ve stopách vladaře.

       Bring me flesh, and bring me wine, bring me pine logs hither, zabroukal si Crommelin. Jenže tentokrát král a jeho páže nenesli chudému Venkovanu ani maso, ani víno, ani borovicová polena, ale vezli na sever dva milióny říšských marek. Na výkup dalších amerických dívek.

       Sekretář chodíval na záď kouřit s Crommelinem. Jenže teď už to nebyl žádný salonní lev, leč neohrabaný mladík ve vytahaném svetru a modrých pracovních kalhotách, který se mu ostýchavou angličtinou svěřoval se svými sny. Ať už pomyslnými nebo skutečnými.

       Mám pocit, že to všechno je omyl, tvrdil Američanovi, když v soumraku zářily nad záďovým zábradlím pouze rudé tečky jejich cigaret, že žijeme ve falešném světě. Mám sny o jiném, kde jsem sice také pronásledován, ale žiju doma a ne ve vyhnanství. V těch snech píšu divadelní hry, a tak to zkouším skutečně. Jenže za tímto světem, o němž se mi zdají celé snové seriály, je ještě něco dalšího, čemu dost dobře nerozumím. Nějaké další, hlouběji uložené představy. Častokrát se mi stalo, že už jsem si myslel, že je mám na dosah, že se do nich konečně dokážu ponořit, že jim porozumím. Ale unikají mi, na poslední chvíli mně vždy uniknou. Vidím se třeba ve venkovském domku, ale není to u nás v Havlově na Moravě, nýbrž někde v Čechách, kde jsem jakživ nebyl, a naproti přes silnici stojí něco, co přišlo z kosmu a co mě hlídá. Chci se od toho osvobodit, chci těm představám porozumět, svěřoval se Crommelinovi, a proto dělám to, co dělám. Protože cítím, že to je jediná cesta, jak se dá těm mým snům přijít na kloub.

       Někdy se mi zdá o neexistujících divadelních hrách. Objevují se mi ve snu celé pasáže a výjevy, o nichž vím, že nikdy nebyly napsány, svěřoval se jindy. A stejně dobře vím, že to nejsou moje věci, když patří někomu jinému, když byly napsány jinde. Jedna z těch her se jmenuje Nosorožec, popotáhl nervózně z cigarety a otočil se omluvně ke Crommelinovi, jiná zase Čekání na Godota. Dva muži v ní čekají na třetího, který nikdy nepřijde. Taková hloupost, že?

       Asi se styděl, že svými problémy s bláznivými sny obtěžuje jiného člověka.

       Snažil se to napravit jinak. Projevil obavy, zda se Crommelin mezi jeho obyčejnými krajany nenudí a nabídl mu ke čtení knihy svého oblíbeného autora. Byl to pražský žid a Crommelin nechtěl věřit, že zemřel už v roce 1924, protože svět jeho povídek byl jejich světem, světem nacistické současnosti.

       Jindy se vyptával na Kennedyho. Věděl, že vyhrál prezidentské volby a překvapil Crommelina, když řekl, že to tušil. Už když se setkali v roce 1957 na palubě této lodi, nějak věděl, že ten modrooký Ir bude prezidentem.

       Jenže dnes zůstane na zádi sám, pomyslel si Crommelin a odhodil cigaretu do zpěněné vody, kolotající hluboko pod ním. Za pár hodin přistanou v Karlstadtu a kapitánův sekretář má plné ruce práce. S přípravou všech těch papírů, dotazníků a formulářů pro celníky a říšskou pobřežní stráž. Neboť Karlstadt se kdysi jmenoval Charleston a oni poprvé přistanou na vlastním území Říše, v jejím americkém protektorátu. A on zas po pětadvaceti letech uvidí kousek vlasti. Sevřel pevněji zábradlí.

       Měl strach. Leč ne z toho, že by mohl být odhalen. Jeho námořnická knížka s moravskou orlicí na deskách byla naprosto v pořádku, vystavena příslušným úřadem Nové Moravie a posádka, i když tušila, odkud přichází, ho nezradí. Ti lidé si vážili firmy, pro kterou pracovali, přestože šéfův syn a kapitánův sekretář byl „cáknutej básničkama“, jak se vyjadřovali. A co bylo nejdůležitější, svorně nenáviděli Němce.

       

       Do přístavu vpluli v osm hodin ráno. Bylo to úplně jiné místo, než si Crommelin pamatoval z předválečných časů. Cummings Point neexistoval, stejně jako Sullivanův ostrov, o Fort Sumter ani nemluvě. Obě řeky, Ashley a Cooper, se nyní vlévaly do moře rovnou a oni zamířili vpravo, vzhůru po Cooper River. Na levoboku míjeli výběžek pevniny, vsazený mezi řeky. Na tom pahýlu kdysi mělo město střed, tam se kdysi rozkládaly ulice nádherných starých domů, honosných sídel plantážníků. Nyní viděl Crommelin z křídla můstku jen trosky. Zříceniny domů a mezi nimi chatrče z beden a z rezavých plechů. Takhle vypadaly favely v Rio de Janeiru, napadlo ho.

       Z druhé strany míjeli velkou, šedě natřenou transportní loď. Na její zádi se slunili světlovlasí muži v šortkách a nad nimi povívala říšská válečná rudá vlajka předělená černým křížem, v jehož bílém středu se líně svíjela svastika.

       Pak se protáhli kolem velkého torpédoborce. Nesl jméno „Günther Prien“. Za ním na ně vtrhly dva umouněné remorkéry a počaly je tupými, pneumatikami obloženými příděmi tlačit ke špinavému betonovému úvazišti.

       Ač nemusel, Crommelin seběhl z můstku a připojil se k palubní četě na přídi, která chystala vyvazovací manily. Musel se nějak zaměstnat, třásly se mu ruce a byl rád, když jimi mohl sevřít závity hrubého lana.

       Přes úžící se pruh bahnité vody vylétly házečky, tenká lanka s pytlíky písku na konci. Hnali se k nim vychrtlí muži v hadrech, ale Crommelin sledoval něco jiného. Dokaři nebyli na nábřeží sami. Před stěnou betonového skladiště parkovaly dva obrněné transportéry a z nich vybíhali vojáci v hranatých přilbách a se samopaly v ponosu. Rozestavovali se po molu naproti lodi a jak se natáčeli do slunce, odrazily se jeho paprsky od kovového štítku, který jim visel na prsou.

       Vtom na molo vjel další vůz. Otevřená limuzina s muži v černých uniformách.

       „Los, los,“ zesílily štěkavé povely poddůstojníků, takže dolehly až na palubu „Boženy Havlové“.

       Sotva spustili schůdky, vtrhlo na loď komando se psy, s vlčáky, dychtivě napínajícími vodítka. A za nimi muži v černém, v čele s důstojníkem v brigadýrce, na níž se třpytil stříbrný smrtihlav. V pravém oku měl vsazen monokl.

       „Proboha, esesmani. Co tady chtějí?“ vyjekl jeden z Čechů a Crommelin pochopil, že návštěva černých nepatří ke standardnímu rituálu prohlídky.

       Hodinu procházelo německé komando loď, zatímco posádka i s kapitánem předstupovala před povzneseného důstojníka SS. Seděl ve své černé dokonale vyžehlené uniformě za stolkem v jídelně, před sebou hromádku jejich námořnických knížek, zatímco jeho poněkud uválenější kolega ve feldgrau Wehrmachtu, velitel vojenských policistů, uctivě přihlížel. Předstupovali jednotlivě a důstojník SS si každého pozorně prohlédl, když porovnával jeho podobu s fotografií v dokladu. Vedle stáli dva esesmani a každého, kdo předstoupil, důkladně prošacovali.

       O peníze, ani o pistoli s pěti zásobníky nábojů Crommelin strach neměl. Vše bezpečně spočívalo na dně nádrže s petrolejem ve strojovně, ale s hrůzou si uvědomil, že z jídelny nevede žádné okno.

       „Josef F..., F-anek,“ přečetl nejistě ten v šedém ze seznamu.

       Crommelin měl pocit, že ocelové desky jeho notesu se mu propalují přímo do hrudníku, když předstupoval před černého důstojníka a natáhly se k němu ruce těch dvou.

       Vtom se otevřely dveře a do jídelny vpadl další esesman. Vymrštil paži v pozdravu, sklonil se k důstojníkovi a cosi mu horlivě šeptal.

       „Schluss mit der Sache hier,“ řekl náhle důstojník SS, zhnuseně upustil Crommelinovu námořnickou knížku na stůl a povstal.

       „Gehma,“ zavelel vojákům a nedívaje se ani nalevo, ani napravo, vykráčel z jídelny, zatímco jeho kolega v šedém horlivě sbíral námořnické knížky posádky.

       O pět minut později Němci odvedli kapitána.

       Po dalších pěti minutách se ustaraný kapitán vrátil a vyzval mužstvo strojovny, aby se dostavilo do své ubikace na zádi. Vedl je tam jeho sekretář.

       V ubikaci na ně čekal důstojník SS. Byli vyzváni, aby se každý postavil ke své spací kóji.

       Crommelin uposlechl a rázem si s hrůzou uvědomil, že oproti pelechům ostatních strojníků, je jeho lůžko pečlivě ustláno.

       „Vy jste zřejmě pořádný člověk,“ řekl náhle česky důstojník v čepici se smrtihlavem a přistoupil ke Crommelinovi.

       Ten mlčel.

       Němec se sklonil a zálibně přejel rukou po vojensky zastlané pokrývce. Pak zalovil pod polštářem a vytáhl útlou knížku.

       „A navíc vzdělaný. Nečekal bych, že mazač na špinavém frachteru bude číst Franze Kafku,“ vyslovoval SS důstojník pečlivě a jeho monokl se výsměšně zaleskl.

       „Jest to má oblíbená četba,“ vzpomněl si Crommelin na frázi z české učebnice.

       „Ta knížka patří mně, Herr sturmbannführer,“ kapitánův sekretář neohrabaně přistoupil k důstojníkovi SS a jeho modré oči se neohroženě zvedly k čepici se smrtihlavem, „Já jsem ji panu Vaňkovi půjčil. Neuvědomil jsem si, že na území Říše je její přechovávání zakázáno. V Nové Morávii, ve svobodném lénu císaře Peróna, platí jiné zákony, jak jistě víte.“

       „Jak se jmenujete?“ optal se studeně smrtihlav.

       „Václav Havel, Herr sturmbannführer.“

       „Takže to jest vaše oblíbená četba?“ zaparodoval esesman Crommelinovu odpověď.

       „Ano, toho autora čtu opravdu rád,“ zatímco sekretář odpovídal, vstoupil do ubikace velitel vojenských policistů.

       „Takže vy vlastně tvoříte něco jako dvoučlenný lodní klub ctitelů Franze Kafky?“ ptal se nedbale důstojník SS.

       „Ano, pane sturmbannführere,“ připustil světlovlasý mladík ve vytahaném svetru.

       Crommelinovi připadlo, že Němec na chvilku zkameněl. Jenže pak se důstojník SS rozesmál.

       „Sehr schön, sehr schön,“ vyrážel ze sebe a monokl, jenž vypadl z oka, se mu na saténové stužce houpal před náprsní kapsou s našitou říšskou orlicí. „Wunderbar, richtig wunderbar,“ nepřestával si libovat a do taktu ťukal kotníky prstů levačky do knížky, kterou držel v pravačce.

       „Abyste rozuměli, pánové Vaňku a Havle,“ přešel opět do pečlivé češtiny a odhodil knížku na kóji, „my tady v Karlstadtu také máme takový klub ctitelů Franze Kafky. A já vás do našeho klubu zvu, když máte Kafku tak rádi. Uděláme si zítra takovou společnou kafkovskou konferenci. Pošlu pro vás auto.“

       „Hauptmanne,“ již německy se obrátil na důstojníka vojenské policie, „doklady těchto pánů si vezmu. Do zítřka nesmějí opustit loď.“

       

       „Pánové asi dobře nespali,“ uvítal jejich bledé tváře sturmbannführer s monoklem, když po osmé přistoupili do jeho obrovského otevřeného horchu. „Von Lieblitz,“ uznal za vhodné se představit. „Po válce mi císař Jindřich udělil léno nedaleko mého rodiště. Vy byste řekli Liblice. Je to kousek od říšské metropole,“ připojil pyšně.

       Ujížděli po dobré betonové silnici podél řeky Cooper na západ. Projeli zřejmě novou čtvrtí, tvořenou o samotě stojícími bloky jednotvárných krabicovitých domů. Crommelinovi připadly tak odporné, že dojem z nich přehlušil i jeho úzkostné pocity. Volná prostranství pokrývaly zežloutlé trávníky a šedá pískoviště, mezi křovinami a neduživými břízkami probleskovaly oprýskané kovové konstrukce z trubek. S vřískotem jimi prolézaly malé děti, hlídané hubenými dívkami v kytlích myší barvy. Když děti zaznamenaly projíždějící auto, mávaly mu vesele na pozdrav, zatímco jejich opatrovnice se ustrašeně odvracely. Štítové stěny domů byly pokryty obrovskými freskami mladíků v uniformách nebo plavovlasých žen, popelících se v houfu dětí. Mužské tváře na pozadí rozvinutých bojových zástav byly všechny stejné, s rovným nosem a energicky vysunutými bradami, takže jen rozdílné tvary přileb a čepic určovaly, zda se jedná o tankisty, ponorkáře nebo letce.

       Poté řidič zabočil a vjeli do tovární čtvrti. Vzduch zhořkl, míjeli nekonečnou řadu hal, skrytých za plotem z betonových panelů. Nad halami barevně čoudily baterie komínů, z nich každý nesl svislý nápis IG Farben. Na chvíli se objevila i řeka s velkým tankerem pod německou vlajkou, ale vzápětí výhled zakryly válcové nádrže s černozeleným znakem Deutsche-Iraq Petroleum. Podjeli pod dvěma potrubními mosty a teprve za nimi začala volná krajina. Podivná, neladná, jako by se propadli na dno vytěženého lomu narychlo zarostlého křovím a plevelem. Obklíčil je členitý horizont připomínající z ledových ker nakupenou bariéru. Silnice se zakousla do hrany jedné z těch desek, proťala různobarevné vrstvy usazených hornin a vynesla je vzhůru. Za svodidly se vpravo hluboko dole objevil ohyb řeky. Část původního břehu se musela utrhnout a nyní vytvářela uprostřed nového řečiště dlouhý klikatý ostrov, lemující přilehlý břeh

       „A tohle jsou moje americké Liblice,“ s úsměvem ukázal na ostrov strurmbannführer, „meine amerikanische liebe Litze,“ zopakoval německy, „můj milovaný proužek Ameriky,“ připojil česky a rozesmál se nad slovním vtipem, který vzešel z jeho překladu.

       Sjížděli serpentinami k řece, minuli silniční tabuli s nápisem „Lieblitz“, projeli pod zdviženou závorou, kterou hned za tabulí jim ze strážní budky dálkově zvedl salutující SS-mann a pak míjeli v zeleni ukryté vilky v alpském stylu.

       „Také tady s rodinou bydlím,“ poznamenal von Lieblitz, když sjížděli k přívozu.

       Převozní ponton v podkově betonového nájezdu už čekal. Jen na něj vjeli a obsluha opálených mužů v černých košilích s vyhrnutými rukávy založila kola horchu klíny, zahučel nastartovaný motor a přívoz vyrazil.

       Teprve na ostrově, před branou v třímetrovém dvojitém plotu z pletiva, vystoupili z vozu.

       Nad drátěnými křídly vrat, vyveden do oblouku mezi plošinami strážních věží, byl umístěn německý nápis.

       „Sny nade vší pochybu patří do skutečnosti,“ zadeklamoval jej česky von Lieblitz, když procházeli dovnitř. „Pánům jako znalcům snad nemusím vysvětlovat, kdo je autorem.“

       Řízným mávnutím odpověděl na pozdrav strážným a netrpělivým gestem odehnal SS-oberscharführera, který jim vyběhl vstříc z přízemní ubikace. „Tak vás tady vítám, vítám vás ve středisku Franze Kafky,“ začal slavnostně, když kráčeli po cestičce pečlivě vysypané žlutým pískem a lemované světle šedými valounky. „Víte, dnes už není moc ctitelů jeho díla, a já jsem opravdu rád, že konečně tady mám někoho, kdo dokáže ocenit, co jsem dokázal,“ byl náhle velmi výmluvný a docela nevojensky rozhazoval rukama kolem sebe.

       Crommelinovi nečekaně ztvarohovatěly nohy. To snad ne, to snad ne, opakoval si zoufale. Ještě před půlhodinou si nedokázal představit nic horšího, že bude zastřelen. Teď už to nebyla pravda.

       Nedalo se nic dělat. Nohy ho nechtěly poslouchat. Jeho mladý „král“ se na něho ohlédl. Nedá se nic dělat, musíš to vydržet, přikazovaly jeho modré očí.

       „Tak pojďte, pánové, pojďte,“ pobízel je sturmbannführer s nelíčeným nadšením. „Začneme u umělců v hladovění.“

       Přišli na palouk, pokrytý pečlivě pěstěným trávníkem. Na jeho obvodu, stíněny košatými stromy se svěže zeleným listovím, stály velké klece s černě nalakovanými mřížemi.

       Když se přiblížili, udeřil Crommelina do nosu zvláštní puch. Připomínal zvěřince cirkusů, ale zvířecí nebyl. Ještě než si obsah klecí přitáhl jeho zrak, upoutaly Crommelinovu pozornost bílé výměnné tabulky, zastrčené do rámečků v pravých dolních rozích klecí. Udávaly rozličná dvouciferná čísla, z nichž nejvyšší bylo devadesát pět.

       V klecích samých byli lidé. Spíše jen úděsné, zažloutlou kůží potažené kostry, apaticky ležící na chuchvalcích slámy.

       „Tady obnovujeme starobylé umění hladovění. Jak vidíte, brzo již překonáme magickou hranici sta dní,“ sturmbannführer ukázal na tabulku s nejvyšší cifrou. „Nápad je sice Kafkův, ale realizace moje,“ vložil si do oka monokl. „Naši umělci jsou pod lékařským dozorem, takže získáváme spoustu cenných vědeckých údajů.“

       Crommelin cítil, jak se mu zvedá žaludek a rychle poodstoupil od klece.

       „Něco tady postrádám, Herr von Lieblitz,“ řekl křečovitě mladší návštěvník. „Měla by tu být ještě klec...“

       „Já vím, já vím,“ skočil mu sturmbannführer do řeči. „Pojďte, pojďte,“ hořel dychtivostí a vedl je mezi stromy. Na podvozku s balónovými pneumatikami tam stála další klec a v ní ospale ležel na boku velký černý panter. Jakmile je zvětřil, vláčně pozvedl hlavu, zahleděl se na ně okrouhlýma žlutýma očima a tlumeně zavrněl.

       „Přesně podle Kafky, pánové, přesně podle Kafky,“ obhajoval se důstojník SS vítězoslávně. „My už přesně poznáme, kdy umělec v hladovění je na konci produkce. Pak přivezeme tuhle klec k jeho kleci a odsuneme mříže.“

       „Měl jsem tady už různé exkurse, i z evropského štábu, ale nikdo se neorientoval tak dobře jako vy. Myslím, že strávíme velice příjemný den,“ liboval si.

       Došli ke komplexu světlých přízemních budov, malebně rozhozených v březovém háji.

       Gregor S. Zentrum, hlásala cedule na jednoduchém drátěném plotu, jímž byl celý areál obehnán. Von Lieblitz se představil do mluvítka elektrického vrátného, zatlačil do branky a zdvořile ji přidržel hostům.

       „Neklaďte personálu otázky, prosím,“ neméně zdvořile je vyzval, ještě než vstoupili do prostředního objektu.

       Procházeli dlouhou chodbou, ozářenou řadami zářivek, a cestou potkali několik mužů v bílých pláštích. Ti při míjení mlčky zcvakli podpatky a ztuhli v pozoru, zatímco sturmbannführer von Lieblitz léžérně pozvedal pravičku do výše ramen. Těsně před koncem chodby zabočili vpravo a vstoupili do velké místnosti, jejíž jednu stěnu tvořila silná skleněná deska.

       Za ní, jak už Crommelin tušil, se v umělé krajině plazil člověkobrouk Řehoř Samsa. Jakmile zaregistroval jejich přítomnost, přiběhl až ke sklu, své ploché dvoumetrové tělo po něm vysoukal, takže hnědé břicho s chitinovými výztužemi se připláclo na průhlednou přepážku. Zakomíhala se osmice nohou a brouk s bezvýraznou mužskou hlavou vyběhl až pod strop. Odtud na ně přes sklo shlížel a šklebivě cenil zuby.

       „Gregor je můj projekt jenom napůl,“ omlouval se von Lieblitz. „Vytvořili ho genetičtí mágové Ahnenerbe, a teprve pokusy děláme, abych tak řekl, ve vlastní režii. Máme takto změněny jedince různého stáří a zkoumáme, jak se v závislosti na věku změna těla projeví na struktuře mozku, na řízení motoriky, prostorové orientaci a tak podobně.“

       Obrovský brouk se mezitím otočil hlavou dolů a s nefalšovaným zájmem si prohlížel oba civilisty. V očích se mu objevil patrný výraz úžasu. Nečekaně se rozplakal a přitom zřejmě ztratil svalovou koordinaci, neboť vzápětí ze skleněné stěny spadl a bezhlučně se rozvalil na písku svého terária břichem vzhůru. Kolébal se na hřbetních krovkách a bezmocně komíhal tenoučkýma nožkama.

       „Dummkopf!“ ulevil si sturmbannführer.

       V tomtéž objektu poobědvali. Přepychově. Se zmrzlinovým pohárem, šálkem mokka a stopkou višňovky na závěr. Jediné, co Crommelinovi skutečně chutnalo, byl indický doutník. Do malého pokojíku, v němž o samotě stolovali, je i s desertem donesl příkazník v bílé livreji.

       Když opět vyšli na chodbu, nechal si mladší host ukázat toaletu a Crommelin tam vpadl s ním.

       „Proboha, o co tady jde?“ sykal do šumotu znovu a znovu splachované vody.

       „O zkoušku nervů,“ odpověděl „král“. „Musíme to vydržet.“

       „Co ještě přijde?“ hrozil se Crommelin.

       „Víte to stejně dobře jako já. Jsme přece v kárném táboře,“ zdůraznil konec věty v narážce.

       Chvíli trvalo, než si Američan uvědomil obsah stejnojmenné Kafkovy povídky. Vzápětí se mu zvedl žaludek. Naštěstí příslušná porcelánová mísa byla na dosah.

       „Závidím vám,“ řekl hořce „král“.

       Večer se vraceli sami. SS-Sturmmann za volantem méně honosného Mercedesu pohrdavě mlčel a Crommelin mu byl za to mlčení vděčen. Zřejmě měl horečku a kapitánův sekretář, podle toho, jak se vedle něho chvěl, také.

       Už nikdy nebude tím člověkem, jakým byl ještě před šesti hodinami, to věděl určitě. Myslel si, že často viděl smrt, že přes čelní štítek Wildcatu se jí díval do čelistí už mnohokrát, ale to všechno byl omyl.