Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Alternativními historiemi jsem se poprvé zabýval na Miniconu 1996. Ivan Adamovič mě později přemluvil, abych mu přednášku poskytl do Ikarie. Vydání tam si ovšem vyžádalo drastické zkrácení (do té míry, že bylo vyškrtnuto i upozornění na drastičnost onoho zkrácení, o zmínce, že plná verze vyjde v Interkomu, nemluvě; vskutku, to je naposled, co jsem pro ten skorofašistický plátek psal). Zájem projevil i ZR, shánějící zásadnější materiály pro úvodní číslo nového ročníku, a já jsem souhlasil i proto, že jsem chtěl text vydat v podobě, která by odpovídala mému původnímu záměru. V několika dalších číslech IK tedy vyjde moje stať o alternativních historiích v originální, více než dvojnásobné délce, se všemi detaily včetně částí, které jsem z časových důvodů nemohl přednést ani na Miniconu, doplňky založenými na knihách, které jsem získal po roce 1969, a novým obecným úvodem. Veškeré úpravy a doplňované spojovací pasáže však nemohou změnit hlavní slabinu, zvlášť markantní ve verzi z Ikarie - značnou eklektičnost článku, který je v zásadě převyprávěním několika knih, na které autor kde náhodou narazil, bez jasné jednotící linie. Musím tento fakt přiznat s tím, že má práce se ani nesnaží aspirovat na vyšší cíle, než informovat o několika - snad - zajímavostech; rozmáchlé syntézy vždy byly doménou jiných.

O románu Ostrov Krym jsem se poprvé dozvěděl z internetové bibliografie alternativních historií.

       Asi po roce jsem pak bůhvíjakou šťastnou náhodou narazil na jeho anglický překlad a teprve potom jsem v knihovně babiččiny přítelkyně objevil Kolegy a zjistil, že Vasilij Aksjonov není žádný obskurní neznámý emigrant, jak jsem se domníval, ale zaujímá významné místo v ruské (ex-sovětské?) literatuře a svého času byl dosti populární i u nás. A protože nyní nejsem vázán žádným prostorovým omezením, mohu si dovolit věnovat delší odbočku jeho zajímavému osudu.

       Jistý problém představuje jen to, že - kromě pár základních biografických dat - jsem odkázán na informace z anglických vydání jeho knih, které mohou nést stopy ex post vylepšování a přibarvování pro západní publikum a já bohužel nemám podrobnější znalosti doby, abych to mohl posoudit. Nepochybné však je, že Aksjonov se narodil r. 1932 a jeho matkou byla Jevgenija Ginzburgová. Její vzpomínky vyšly r. 1992 i u nás a dosud jsou k sehnání, nejsnáze v některých výprodejích, ale vzhledem k tomu, že většině čtenářů - jako ostatně i mně, než jsem začal shánět informace o Aksjonovovi - je patrně její jméno nanejvýš mlhavě povědomé, další vysvětlivka: Jevgenija Ginzburgová byla spisovatelka a historička, r. 1937 let odsouzená v jednom z mnoha procesů s údajnými trockistickými skupinami. Měla to štěstí, že přežila lágry a po osmnácti letech byla propuštěna a dokonce plně rehabilitována. Její vzpomínky, napsané ještě před Solženicynovým Souostrovím Gulag, měly značný ohlas v samizdatu i v zahraničních vydáních. Vězněn byl i Aksjonovův otec, předseda kazaňského městského sovětu. Aksjonov strávil část dětství s matkou ve vyhnanství, na gymnázium chodil v Magadanu, a poté vystudoval lékařství (s jistými obtížemi, které údajně jako syn třídních nepřátel měl), ale praxi vykonával jen krátce a poté se plně věnoval psaní.

       Debutoval r. 1960 románem Kolegové; pojednává o mladých medicích, kteří hledají své místo v životě a nastupují do prvního zaměstnání, ti v očekávání atraktivního postu lodního lékaře, onen jako obvoďák v zapadlé vesničce. Kritikou byl román přijat velmi příznivě jakožto nový pohled na tematiku mladých lidí; nechybí v něm žádná nezbytná socrealistická rekvizita jako např. chápavý stranický tajemník a dlouhé rozhovory o krásách budoucí komunistické společnosti, ale musím přiznat, že je relativně svěží a čtivý. Progresivní prvky je možné vidět v tom, že i hrdinové, kteří před cestou k lidu dali přednost exotice, nejsou odsouzeni a naopak prokáží své mravní kvality tím, že vystoupí proti zlořádům na svém pracovišti; když se mladíci dostanou do konfliktu s opilým válečným invalidou, oběma stranám je přiznána část pravdy, a hrdinové mimo jiné prohlašují, že jsou samozřejmě bezvýhradně pro socialistické ideály, ale nemají rádi nabubřelé fráze, což - objektivně vzato - je asi maximum, co se tehdy dalo napsat. Zato svým druhým románem Lístek procviknutý hvězdami k sobě Aksjonov přitáhl velkou pozornost. Z dnešního pohledu je celá věc směšná: i v Lístku jsou hrdiny mladí lidé, kteří nacházejí své místo ve společnosti a nadšeně se zapojí do budování socialismu; čertovo kopýtko je v tom, že předtím projdou údobím bezstarostného páskovství a mluví slangem (věc v sovětské literatuře bezprecedentní). Román vycházel na pokračování v časopise Junosť a hned po vydání první části se rozpoutala bouřlivá diskuse, rozsahem neporovnatelná snad s ničím u nás; soustředěná palba kritiky, která se snesla na Zbabělce, které Lístek v určitém ohledu připomíná (Josef Škvorecký v předmluvě k anglickému vydání Bassaxofonu mimochodem označil román za „epochální“ a říká, že „osvobozující efekt tohoto románu, napsaného moskevským slangem, měl na současnou ruskou prózu možná zásadnější vliv než Doktor Živago“), je něco jiného, protože zatímco Zbabělci byli brzo staženi z prodeje a zahalilo je mlčení, Lístek už nebylo možno smést ze stolu nebo zabránit tomu, aby se v polemice objevovaly i kladné ohlasy. Román vyšel r. 1964 v překladu Jana Zábrany česky (stejně jako další Aksjonovova díla z 60. let), ale v současnosti (mám roční zkušenost s obcházením antikvariátů) je bohužel v Praze dostupnější anglický překlad, vydaný ve stejnou dobu; zájemce musí vzít za vděk recenzí s ukázkami ve Světové literatuře 3/1962, kde je shrnuta i kritická diskuse.

       Aksjonov s přáteli byli kooptováni do redakce Junosti, ale pak přišel Chruščovův útok na moderní umění. Mladí lidé, postaveni před hrozbu zákazu nejen publikování, ale i cestování po SSSR, kapitulovali a provedli sebekritiku. Tato srážka s mocí byla prý jedním z hlavních mezníků Aksjonovova myšlenkového, ale i stylového vývoje, jasně ovlivnila např. bulgakovovskou novelu Ocelový pták, „příběh s odbočkami a sólem pro kornet“, šířenou pouze v rukopise. Aksjonovova cesta od realismu k fantaskním groteskám je vidět i v dvojici novel Sudy osudu (č. 1971). Dalším šokem prý pro Aksjonova byla okupace Československa; z tohoto pohledu je překvapivá jeho kniha pro děti Jak jsem zachránil fotbalovou republiku, která okrajově patří do sci-fi, jelikož se odehrává na fiktivním tichomořském ostrově, jehož domorodí obyvatelé jsou potomky mimozemských kosmonautů. Napsal ji roku 1969, ale přesto v ní vystupují imperialističtí žoldáci zpíjející se whiskou a zpívající o tom, že za špinavý dolar jsou ochotni k jakékoli špatnosti. Sotva to mohl myslet vážně, ale jako úlitba se to zdá přehnané. Počátkem 70. let podle českých pramenů vydal rozsáhlý román o revolucionářích z r. 1905, podle anglických už začal pracovat na románu - tady se zdroje rozcházejí, jestli o stalinských čistkách, nebo naopak o údobí uvolnění po XX. sjezdu KSSS - který koncem desetiletí vydal v zahraničí. Aksjonov, který v 60. letech psal i scénáře pro film, se postupně zařadil mezi nejpopulárnější sovětské spisovatele, ale údajně měl stále častěji konflikty s establishmentem a následně problémy s vydáváním svých prací; na druhé straně dostal vzácné povolení k cestě na Západ - přednáškovému turné po amerických univerzitách r. 1975. Napsal o něm sérii časopiseckých článků, které prý ignorovaly obvyklé ideologické stereotypy a tak byly kladně přijaty u čtenářů a s nelibostí na vyšších místech. (V emigraci vydal Aksjonov cestopis po USA In Search of Melancholy Babe, který je výrazně kritičtější.) Na konci 70. let se Aksjonov podílel na přípravách almanachu Metropol a po známé aféře s jeho rozehnáním, kdy dva jeho spoluredaktoři byli vyloučeni ze Svazu sovětských spisovatelů, Aksjonov z něj na protest vystoupil sám; načež číše trpělivosti úřadů přetekla a Aksjonov byl r. 1980 donucen k emigraci. Usadil se ve Washingtonu, kde učí na univerzitě; jeho nejvýznamnějším dílem z tohoto období je rozsáhlá rodinná kronika ze Sovětského svazu 30. let Moskovskaja saga, kritikou velmi dobře přijatá; anglicky vyšla jako Generations of Winter a Winter's Hero.

       * * *

       Roku 1981 vydal Aksjonov román, který dedikoval své matce a podle vročení ho napsal ještě v Sovětském svazu. Nese prostý a všeříkající název Ostrov Krym. V úvodu Aksjonov píše:

       Každý poloostrov sní o tom, že je ostrovem. Naopak neexistuje žádný ostrov, který by nezáviděl poloostrovu. Každý ruský školák ví, že Krym je spojen s Ruskem pevninskou šíjí, ale dokonce ani ne každý dospělý ví, jak ubohá šíje to je. Když po ní Rus poprvé jede a vidí, jak úzká a bažinatá je, nemůže úplně potlačit podvratné 'co kdyby'. Co kdyby Krym skutečně byl ostrov? Co kdyby tudíž Bílá armáda roku 1920 dokázala ubránit Krym před Rudými? Co kdyby se Krym vyvíjel jako ruská, ale přesto západní demokracie po boku totalitní pevniny?

       

       Jinými slovy, dodávám já, co kdyby Sovětský svaz měl od začátku svůj vlastní Tchajwan? A naopak, co kdyby ruská porevoluční emigrace nebyla rozptýlena do všech končin světa, ale měla místo, které by mohla pokládat za svůj domov, třebaže vynucený?

       Skutečně fascinující otázky, jak jistě uznáte. Už z prvních stránek je však jasné, že mainstreamového spisovatele Aksjonova mnohem víc zajímá reálná přítomnost než smyšlená historie, že celé téma je mu především metaforickým prostředkem pro jasnější vykreslení stavu Sovětského svazu a emigrace v éře vrcholícího brežněvismu. Což ovšem neznamená, že Ostrov Krym není výborný román; a koneckonců když mohl být r. 1990 vydán v Rusku, opět v Junosti, získal cenu Velký okruh za nejlepší sci-fi román (viz Ikarie 5/92). Informace o dějinách Krymu jsou v knize roztroušeny a pouze v nejnutnější míře: do r. 1930 panovala fakticky autokracie barona Wrangela, poté liberálové prosadili ústavu a standardní vládní mechanismy. Při podrobnějším zamyšlení se nabízí otázka, jak je možné, že Krym přečkal bez úhony 2. světovou válku a nebyl obsazen ani jednou ze stran. Odpovědí na to je přítomnost britského námořnictva, pro které základny na ostrově samozřejmě měly velkou cenu v údobí těsně pointervenčním, meziválečném a po začátku druhé světové války ještě více. (František Novotný poznamenal, že má pochyby i o tom, že by Krym byl vůbec ubránitelný i ve 20. letech. Aksjonov řetěz událostí, který zastavil poslední nápor Rudé armády, pronásledující přes zamrzlou úžinu prchající rozprášené oddíly bělogvardějců, specificky popisuje; je sice příliš komplikovaný, než aby se zde dal převyprávět zde, ale musím uznat, že je skutečně antihrdinsky groteskní a nijak neaspirující na historickou věrohodnost). Ostatně, Aksjonov vcelku přesvědčivě poznamenává, že po napadení SSSR Německem byly rozpory zapomenuty a krymští dobrovolníci masově odcházeli na frontu, i když Stalin nikdy jejich jednotky neuznal. V padesátých letech zaujalo místo britského loďstva americké letectvo, které později zjevně odešlo. Za chruščovovského tání se Sovětský svaz nečekaně rozhodl k relativní normalizaci vzájemných vztahů a tak generaci 60. let - jak v SSSR, tak na Krymu - výrazně ovlivnilo poznání způsobu života v druhé zemi. Nakonec se situace vyvinula do analogie vztahu Číny a Tchajwanu: existují poměrně čilé obchodní styky, prověřeným jednotlivcům je dovoleno překračovat hranice v obou směrech. Aksjonov z vlastní zkušenosti zná fenomén komunistického doublethinku a dovede ho mistrně parafrázovat: Sovětský svaz samozřejmě krymskou vládu neuznává, přesněji řečeno odmítá vzít na vědomí, že Krym nějakou vládu vůbec má, obchody pro devizové cizozemce přijímají krymské bankovky, ale nepoužívá se pro ně název rubl, nýbrž krymské slangové slovo „tajča“, což je turecká výslovnost ruského tysjača, jelikož na Krymu neproběhly měnové reformy a tak se od 20. let nastřádala slušná inflace. Když sovětská úřední místa přece jen musí o Krymu mluvit, používá se zásadně termín Východní středomořská oblast, ale podobný přístup se zrcadlí i na Krymu, který se nikdy neprohlásil odděleným nezávislým státem; oficiálně se nazývá Krym-Rusko, ale konzervativci nikdy nepoužijí jiný termín než Provizorní evakuační zóna, parlament se jmenuje Jihoruská provizorní státní duma a peníze vydává Banka jihoruských ozbrojených sil. Sovětský svaz samozřejmě nedovolí, aby Krym měl zastoupení ve Valném shromáždění OSN, ale o to aktivnější je Krym v pomocných agenturách jako UNESCO, a obě země dokonce mají v hlavním městě té druhé svá velvyslanectví, i když oficiálně označovaná za kulturní mise.

       Hlavním hrdinou románu je Andrej Lučnikov, vydavatel a šéfredaktor vlivného krymského časopisu a přední zastánce takzvané Idey společného osudu, tj. opětovného sjednocení obou zemí. Ostatním hrdinům, čtenáři a jak se zdá, i samotnému Lučnikovovi dlouho není jasné, proč tento názor prosazuje: není to žádný naivní salónní komunista (naopak, v mládí spolu s přáteli po vypuknutí maďarského povstání odletěl bojovat na barikády) a při svých častých návštěvách Sovětského svazu jasně pochopil, v jakém hospodářském, morálním a politickém marasmu se země nachází. Proč tedy? Zpočátku se zdá, že za tím může být ruská až masochistická láska k domovině, neochota odtrhnout se od ní, obzvlášť v její těžké hodince; skutečně, při návštěvách pevniny je Lučnikovovi všechno, i ty nejtypičtější ukázky socialistického šlendriánu, zdrojem skoro mystického nadšení. Možná jde i o jakýsi syndrom zavírajících se dveří, poslední šance sjednocení dosáhnout: takzvané provakuanty, provizorní evakuanty, nejstarší veterány občanské války, leckdy monarchisty, zastávající nejkonzervativnější, nejnesmiřitelnější a naprosto nereálné názory, už dávno vytlačili na politickou periférii liberálové Lučnikovovy generace; ale jejich děti se prohlašují za členy nového národa, vzniklého smíšením ruských, tureckých a anglických vlivů, a celý Sovětský svaz a ruské dědictví je jim naprosto ukradené. Ale nejspíš je za Lučnikovovým úsilím víra v uskutečnitelnost jakési reformy nebo demontáže sovětského systému zevnitř, přesvědčení, že Krym se může stát jazýčkem na váze ve střetu konzervativních a progresivních sil. Román sleduje osudy Lučnikova, jeho přátel v Sovětském svazu i pracovníků aparátu, kteří jsou pověřeni jeho sledováním; to dává Aksjonovovi příležitost satiricky se podívat na všechny možné aspekty života za komunismu, zejména na stranickou byrokracii, která je, aspoň v jeho podání, spletitou pavučinou mocenských úrovní, konexí a protekcí, v níž se o všem rozhoduje na rádobyneformálních schůzkách, kde záleží především na momentálním postavení každého účastníka. Kritické ohlasy uvedené na obálce přirovnávají Aksjonova, byť trochu mechanicky, k Nabokovovi a Pynchonovi, a já bych řekl, že oprávněně. Dovolím si uvést jeden úryvek, i když nemá se sci-fi moc společného, ale je to věc, kterou prostě může doopravdy ocenit jen východní publikum.

       

       Jak se jmenovalo to město, kde jsme toho dne šli nakoupit? pomyslel si Lučnikov. Faněž? Ne. Fatěž. S popraskaným vyasfaltovaným náměstím a standardním mnohoúčelovým Památníkem neznámého vojína. Měl věčný plamen? Ne, myslím, že nařízení nepovolují věčné plameny v menších městech než je okresní středisko. Tak jest, ve Fatěži věčný plamen není. Aspoň jeden bod k dobru.

       „A nyní ukázka sovětské hojnosti,“ řekl Vitalij.

       V obchodě stálo za pultem několik žen. Otočily se a mlčky zíraly na vetřelce. Snad nás měly za cizince: podivné tašky přes rameno, podivná saka. Celou dobu, co jsme tam obcházeli a prohlíželi si zboží, nás ženy sledovaly očima, ačkoliv když jsme se na ně podívali, odvrátily se.

       V zásadě tam nebylo k mání nic. Ne, nechci přeceňovat nebo spíš podceňovat úspěchy země. Ve skutečnosti tam pár věcí bylo: jedna příchuť ovocných bonbónů, nějaké rozmáčené oplatky, jeden druh balených cukrovinek, rybí konzerva značky Turistova snídaně. V tom, čemu říkali oddělení lahůdek, jsme nalezli něco vpravdě děsivého: blok zmrazených hlubokovodních ryb, dar kalných hlubin městu Fatěži. Stlačeny průmyslově do mohutného plátu, ryby již nijak nepřipomínaly svůj druh, vyjma zubatého chřtánu viditelného tu a tam na špínou a krví pokrytém povrchu ledu.

       „Vidím, že ve vašem sortimentu jsou jisté mezery,“ řekl Gangut ženám se zlomyslným úsměvem.

       „Co hledáte?“ optaly se ženy nevrle.

       „Sýr,“ řekl Lučnikov, napůl pro sebe. „Chceme koupit nějaký sýr.“

       Podruhé, když řekl slovo „sýr“, použil zdrobnělinu, protože si vybavil, že sovětské obyvatelstvo si potrpí na zdrobnělá označení pro potraviny. Fungovalo to. Ženy se začaly usmívat. To, jak Rusky dokáží ve zlomku vteřiny přejít od potemnělé, nevrlé obezřetnosti v procítěnou vřelost, je národní poklad. Nepochopitelný cizinec přirozeně vzbuzuje podezření, zatímco člověk, který požádá o „sýreček“, se vyjadřuje jasně a sympaticky a vyslouží si úsměv.

       „Sýr? No, sýr můžete dostat skoro kdykoli na základně,“ řekly mu ženy pohotově. „Dvanáct kilometrů po cestě. Vojenská základna. Nemůžete to minout.“

       „Dobře, dobře,“ řekl Lučnikov. „Máme auto. Není problém.“

       „Co takhle máslo?“ zeptal se Gangut, pokračuje v provokaci. „A klobásy?“

       Ale led už byl prolomen a žlučovitost moskevského intelektuála na jeho publikum nezabírala.

       „Zdá se, že budete muset jet až do Orla,“ řekly ženy. „Nedá se říct, že bysme tu kolem dostávali moc klobás. Teda, máslo jednou za čas přivezou, ale klobásy ne, kdepak, klobásy ne. Pro klobásy musíte jet do Orla, a musíte se tam dostat časně. Touhle dobou je všechno pryč. A kampak že to jedete, přátelé?“

       „Do Moskvy.“

       „Á. V Moskvě je spousta všeho!“ zařičely ženy radostně.

       „Pověz mi, co je morálnější?“ zeptal se Gangut Lučnikova cestou zpátky k autu. „Supermarket Jelisejev & Hughes, nebo oddělení lahůdek ve Fatěži?“

       „Nemůžu ti říct, co je morálnější, ale můžu ti říct, že Jelisejev a Hughes je nemorálnější,“ odvětil Lučnikov zamračeně.

       „Myslíš, že věčný výsměch a věčná pokora je méně nemorální? Pak mi dovol darovat ti suvenýr z hlubin Sovětského Ruska, dárek, který můžeš vzít zpátky na svůj ostrov a pohostit jím své přátele.“

       Gangut podal Lučnikovovi nízkou skleničku, jejíž etiketa chutně popisovala obsah jako BEZHLAVÉ OLIHNĚ VE VLASTNÍ ŠŤÁVĚ.

       

       Tento úryvek je zároveň nepopiratelným argumentem o prospěšném vlivu politické svobody na uměleckou tvorbu autora, který do svého prvního románu musel vkládat věty jako „Mám rád svou vlast a její zřízení a nebudu se rozmýšlet pro ni obětovat ruku, nohu nebo i život“.

       Aksjonov však nezůstává jen u statického popisu, ale staví oba zobrazené světy proti sobě. Idea Společného osudu získává stále více příznivců, zvláště po založení politického hnutí. Tady už Aksjonov prakticky přestává s vysvětleními a přechází k tragikomické frašce. Musíme přijmout, že v Rusku je prostě možné všechno, a tak ostrované překypují touhou po splynutí se Sovětským svazem a naopak agent KGB na Krymu si zoufá, protože nejen nedokáže pochopit, co se děje, ale není ani s to zbavit lidi kolem sebe iluzí o tom, co je doopravdy v takovém případě čeká. Podobně označuje Lučnikova za zrádce sovětská undergroundová mládež. V parlamentních volbách na celé čáře zvítězí Hnutí společného osudu a Krym požádá o přijetí do SSSR. Po tři měsíce Moskva nijak nereaguje, napětí a nervozita vzrůstá. Konečně přichází vstřícná odpověď, jsou zahájena jednání o koordinaci ekonomik. Následující den začne invaze. Mylné byly všechny přesvědčivé argumenty, že unáhlené kroky by nebyly v zájmu Kremlu, že pragmatici v politbyru mají převahu, že je nesmysl obsazovat silou zemi, která by šla dobrovolně a ráda. Ve skvěle napsané závěrečné kapitole (jež snese srovnání s finále Příběhu inženýra lidských duší) si sovětská vojska prorážejí cestu jásajícími davy, které pořád nepochopily, že vojákům na jejich postoji naprosto nezáleží, že od nynějška na jejich postoji nebude záležet nikomu.

       

       „Výsadkové síly se zabýají zvláštní operací,“ chrčel známý televizní zpravodaj Bob Kosenko, zaštiťující se loktem. Třebaže mu po tváři tekla krev a vrcholně klidný Modrý baret za ním mu držel na krku hlaveň své pušky, Bob Kosenko viděl rudé oko svítící na něj a chrabře pokračoval. „Ano, podivnou hru to hrají. Předstíraný útok v plném rozsahu na masmédia. Jak vidíte na svých obrazovkách, tento mladý voják se pokouší uškrtit mě hlavní své karabiny. Musím říci, že bere hru trochu moc vážně...“ Nakonec byl přímý přenos opět úplně odříznut. „Tihle chytráci z televize jsou hrozně nepřátelští k NAŠIM novým vojskům, nemyslíte?“ řekl majitel Cadillaku a přeladil na Moskvu, kde ukazovali davy v různých částech ostrova, radující se na ulicích. Jeden záběr zachycoval skupinu parašutistů sestupujících ve tvaru písmene SSSR.

       

       Přes veškerou neefektivnost sovětské válečné mašinérie je brzo obsazen celý ostrov, začíná zatýkání politiků a novinářů; jsou první oběti na životech. Lučnikovův otec umírá, když se jeho bývalý bělogvardějský pluk schází jen za tím účelem, aby před přesilou čestně kapituloval; Lučnikovův syn s manželkou a novorozeným dítětem utíká přes moře a Lučnikov sám, napůl šílený nebo aspoň v těžkém šoku, zůstává stát před čerstvými hroby své manželky a milenky a očekávat budoucnost, v níž se sotva může nadít čeho dobrého. Jako by Aksjonov říkal: takový osud je v kremelských plánech přichystaný pro každého narůžovělého rádobyliberála, k takovým koncům vede víra, že s komunismem je rozumná řeč. Není to radostný závěr, ale nebyla to radostná doba (mimochodem jen několik měsíců po dopsání románu začala invaze do Afghánistánu, takže sci-fi opět prokázala své prediktivní schopnosti), a jen málokdo má na takový názor větší právo než Aksjonov.