Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Profesor Neddring vlídně pohlédl na svého postgraduálního studenta. Mladý muž před ním seděl uvolněně; oči měl chladné, ale pronikavé, ruce v kapsách laboratorního pláště. Celkem vzato velmi slibný exemplář, pomyslel si profesor.

       Už nějakou dobu věděl, že se zajímá o jeho dceru. Abychom byli ještě přesnější - už nějakou dobu věděl, že i jeho dcera projevuje o tohoto mladíka zájem.

       „Tak abychom měli jasno, Hale,“ začal profesor. „Přišel jsi požádat o ruku mé dcery?“

       „To souhlasí, pane profesore.“

       „Uznávám, že nejsem obeznámen s posledními výstřelky vás mladých - ale tohle už v módě být nemůže.“ Dal si ruce do kapes a opřel se o židli. „Přeci dnes mladí lidé nežádají o dovolení? Neříkej mi, že by ses mé dcery vzdal, kdybych nesvolil.“

       „Ne pokud mě i přesto bude chtít, a já myslím, že bude. Ale bylo by příjemné...“

       „... kdyby se ti dostalo mého svolení. Proč?“

       „Z velmi praktických důvodů. Nemám ještě doktorát a nechci, aby se o mně říkalo, že se scházím s vaší dcerou, jen abych ho dostal. Pokud si myslíte, že tomu tak je, tak mi to hned řekněte a já možná počkám, dokud titul nedostanu. Ale možná nepočkám a budu riskovat, že mi váš nesouhlas dosažení titulu ztíží.“

       „Takže to kvůli doktorátu si myslíte, že by bylo hezké, kdybychom se na sňatku s Janou dohodli v přátelském duchu?“

       „Abych byl upřímný, ano, pane profesore.“

       Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Profesor Neddring o celé věci přemýšlel a šlo mu to jen velmi ztuha. Už několik let se zabýval výzkumem koordinačních sloučenin chrómu a činilo mu značné potíže precizně přemýšlet o něčem tak vágním jako láska či manželství.

       Promnul si hladké tváře - ve svých padesáti letech už byl příliš starý na to, aby se rozhodl pro některý typ plnovousu, který s takovou láskou pěstovali mladší kolegové na katedře - a prohlásil: „Nuže, Hale, když chceš ode mě rozhodnutí, budu ho muset na něčem založit. A já mohu posuzovat lidi jen podle jejich intelektu. Má dcera tě posuzuje podle svého, ale já tě budu muset hodnotit jinak.“

       „Nemám námitek,“ přisvědčil Hal.

       „Pak to tedy uděláme takto.“ Profesor se sehnul nad stolem, načmáral něco na kousek papíru a podal mu ho. „Řekni mi, co tohle znamená, a budeš mít mé svolení.“

       Hal útržek papíru zvedl. Stála na něm řada čísel.

       692676236713543083

       „Kryptogram?“ zeptal se.

       „Dalo by se to tak nazvat.“

       Hal se lehce zamračil. „Znamená to, že po mně chcete, abych vyřešil kryptogram, a pokud se mi to povede, pak schválíte náš sňatek?“

       „Ano.“

       „A když ne, tak mi její ruku nedáte?“

       „Může to znít triviálně, ale je to moje kritérium. Koneckonců si ji můžeš vzít i bez mého požehnání. Jana je plnoletá.“

       Hal potřásl hlavou. „Stejně bych to raději udělal s vaším souhlasem. Kolik mám času?“

       „Žádný. Řekni mi, co to znamená - teď. Vydedukuj to.“

       „Teď?“

       Profesor přikývl.

       Hal si poposedl a soustředěně se zadíval na řadu čísel v ruce. „Mám to vymyslet z hlavy nebo můžu použít tužku a papír?“

       „Prostě začni. Mluv. Chci slyšet, jak uvažuješ. Kdo ví? Jestli se mi bude zamlouvat tvé logické myšlení, třeba budu souhlasit, i když problém nevyřešíš.“

       „No dobře,“ řekl Hal. „Je to hozená rukavice. Předně vyslovím jednu domněnku. Budu předpokládat, že jste čestný člověk a že byste mi nepředložil problém, o kterém byste dopředu věděl, že ho nemůžu vyřešit. Proto mám před sebou kryptogram, jejž mohu podle vašeho nejlepšího vědomí a svědomí vyřešit na koleně, a to skoro okamžitě. Z toho vyplývá, že se týká něčeho, co velmi dobře znám.“

       „To zní rozumně,“ souhlasil profesor.

       Ale Hal ho neposlouchal a rozvážně pokračoval dál. „Abecedu samozřejmě ovládám dobře, takže by mohlo jít o obyčejnou šifru spočívající v záměně písmen za čísla. I kdyby tomu tak bylo, musel by v tom být nějaký háček - jinak by to bylo příliš lehké. Jenže v těchto věcech jsem amatér, a když hned nevidím zvláštní strukturu, která by dávala celé hádance smysl, jsem v koncích. Všiml jsem si, že řada obsahuje 4 trojky, 4 šestky a jen jednu jedničku - ale nic mi to neříká. Takže opouštím možnost obyčejné šifry a přesunu se do našeho vlastního, specializovaného oboru.“

       Zamyslel se a pak pokračoval. „Vy se specializujete v anorganické chemii a ani já se ničím jiným živit nebudu. Každému chemikovi čísla okamžitě připomenou čísla protonová. Každý chemický prvek má své číslo a dodneška známe sto čtyři prvky, takže půjde o čísla mezi jedničkou a sto čtyřkou.

       Nenaznačil jste mi však jejich rozdělení. Máme jednomístná protonová čísla od jedné do devíti, dále dvouciferná od desíti do devadesáti devíti a nakonec trojmístná od sta do sto čtyř. To vše je naprosto zjevné, pane profesore, ale chtěl jste slyšet mé dedukce, takže vám to podávám obšírně.

       Na trojciferná protonová čísla můžeme zapomenout, protože po jedničce následuje nula, a ve vaší řadě najdeme po jedničce trojku. Na papíře vidím osmnáct číslic, je tedy přinejmenším možné, že jde o dvouciferná protonová čísla - devět by jich bylo. Je také možné, že před sebou mám osm dvouciferných čísel a dvě jednociferná, nicméně pochybuji o tom. Přítomnost byť jen dvou jednociferných čísel by znamenala stovky různých kombinací v Mendělejevově tabulce a to by téměř vylučovalo okamžité nebo jen rych lé řešení. Připadá mi tedy skoro jisté, že mám co do činění s devíti dvoucifernými protonovými čísly, a mohu tedy řadu zobrazit takto: 69, 26, 76, 23, 67, 13, 54, 30, 83.

       Zdá se, že tato čísla sama o sobě nic neznamenají, ale když tu máme čísla protonová, proč je nepřevést na jména prvků, která představují? Ze jmen prvků by se snad dalo něco vyčíst. Spatra to není tak jednoduché, protože jsem se prvky podle pořadí protonových čísel nikdy neučil. Mohl bych si je vyhledat v periodické tabulce?“

       Profesor se zájmem naslouchal. „Když jsem ten kryptogram připravoval, tabulku jsem po ruce neměl.“

       „Tak dobře, podívejme se na to,“ pokračoval Hal pomalu. „Něco je jasné na první pohled. Vím, že 13 zastupuje hliník, 26 železo, 83 bismut, 30 zinek. Co se 76 týče, najdeme ji někde blízko zlata, jež má číslo 79; to by znamenalo platinu, osmium nebo iridium. Řekl bych, že se jedná o osmium. Další dva jsou prvky vzácných zemin a ty se mi nikdy hned nevybaví. Řekněme... řekněme.... No, myslím si, že je už mám.“

       Začal chvatně psát a oznámil: „Na vašem seznamu figuruje devět prvků - thulium, železo, osmium, vanad, holmium, hliník, xenon, zinek, bismut. Souhlasí? Ne, neodpovídejte.“

       Pozorně seznam zkoumal. „Nevidím mezi těmito prvky žádné spojení, nic, co by se nabízelo na první pohled. Pokračujme tedy a zeptejme se, zdali mají chemické prvky nějakou charakteristiku mimo protonového čísla, která by každého chemika napadla okamžitě? Samozřejmě jde o chemickou značku - zkratku o jednom či dvou písmenech. Ta zkratka se stane druhou přirozeností každého chemika. V tomto případě by zněl seznam chemických značek...“ znovu začal psát, „Tm, Fe, Os, V, Ho, Al, Xe, Zn, Bi.“

       „Snad by se z nich dalo složit slovo nebo věta, ale to nejde, že? Bude to zřejmě o trochu rafinovanější. Když budeme řadu číst jako akrostich - tj. pouze první písmena, také se o moc dál nedostaneme. Zkusíme tedy druhé nejschůdnější řešení - přečteme popořadě druhá písmena každé zkratky a znovu započteme vanad, který druhé písmeno nemá. Dostaneme „mé svolení“ - předpokládám, že jsem dospěl k řešení, pane profesore?“

       „Ano, máte pravdu,“ řekl profesor Neddring vážně. „Myslel jste logicky a precizně a máte mé svolení, ať už má svou cenu nebo ne, požádat dceru o ruku.“

       Hal se zvedl k odchodu, pak zaváhal a otočil se. „Na druhou stranu bych byl nerad, kdyby se mi připisovaly zásluhy, které nejsou moje. Možná že jsem uvažoval precizně, ale bylo to jen kvůli tomu, že jste mě chtěl slyšet logicky uvažovat. Ve skutečnosti jsem věděl odpověď dřív, než jsem začal, takže jsem vás svým způsobem podváděl a to přiznat musím.“

       „Ano? Jak?“

       „Nuže, věděl jsem, že o mně máte dobré mínění a myslel jsem, že budete chtít, abych se dopátral řešení. Podle mého jste byl s to dát mi i malou nápovědu. Kryptogram jste mi podal se slovy „Řekni mi, co tohle znamená, a budeš mít mé svolení.“ Hádal jsem, že byste to mohl myslet doslova. „Mé svolení“ má devět písmen a vy jste mi dal osmnáct číslic. Tak jsem je okamžitě rozložil do devíti párů.

       Pak jsem vám také řekl, že jsem se celou Mendělejevovu tabulku nenaučil. Těch pár prvků, co jsem si pamatoval, mě stačilo utvrdit v tom, že z druhých písmen chemických zkratek se dá poskládat „mé svolení“. Chybějící prvky jsem si vybral z těch nemnoha, které náležité písmenko ve zkratce měly. Uspěl jsem i tak?“

       Profesor Neddring se konečně usmál. „Teď, můj chlapče, jsi opravdu uspěl. Kterýkoliv schopný vědec umí myslet logicky. Ti velcí používají intuice.“