Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

„Tohle je příběh o paměti“, tak začíná nevšední, již l6. pokračování naší stále obdivované terrypratchettí Zeměplochy. Ano, je tomu skutečně tak - ono být Smrtěm je zatracená práce, když si všechno pamatujete a ani těžká opilost vám v tom nezabrání. Zvlášt když víte, že můžete být pouze tím, kdo život bere… “Je to také příběh o sexu, drogách a Hudbě, která v sobě měla kamení…“, pokračuje autor - a zde čtenáře mystifikuje, či spíše paroduje s laskavým nadhledem to, co se do „komerčně žádaných“ knižních i filmových příběhů obvykle dává, aby to bylo „in“. Místo toho zde naleznete úsměvný příběh o tom, jak není lehké dospívat, obzvláště když je vám šestnáct a jste Smrťovou vnučkou. O sexu tam příslušné postavy (většinou zeměplošští hudebníci) sice tu i tam potlachají, ale je-li něčím prostoupen tehle šestnáctý příběh, pak je to svět lidských citů. Protože co vyhání Smrtě z jeho zavedené živnosti? Snaha zapomenout na to, že musel nechat zahynout při neštěstí dva lidi jemu nejbližší: Morta a Ysabell, Zuzančiny rodiče. Když pak uprázdněné místo chtě nechtě (a spíše dosti nechtě) zaplní Zuzanka coby posel smrti, co ji žene k tomu, aby se pokusila vzepřít se již nachystanému osudu zeměplošských hudebníků Chalamadíana Ymp y Cilina, trpaslíka Zloty Zlotassona a trolla Perma M.Skalice? Soucit. A ona přece může coby člověk i smrt odvrátit… Ale aby to nebylo tak jednoduché, prostupuje celou knihou těžce návyková hudba této nesourodé trojice, hudba nazvaná „rolling in“ čili hudba s kamením. (Napadá-li vás v této souvislosti, zda se tu nenaráží na Rolling Stones, pak jste velmi blízko pravdě. A když vám přijde na mysl, že Imp - o němž by možná jedna trpasličí babička prohlásila, že „vhypadá špatka thak jako elviš„ - je mírnou karikaturou Elvise Presleyho, kdysi krále rokenrolu, budete pravdě ještě blíže.) Podivná zázračná kytara, hrající víceméně za Ympa, ovládá nejen ostatní členy skupiny, ale postupně i stále více a více lidí. Popularita stoupá, fanoušci přibývají…jen Zuzanka však ví, že osudem všech tří přátel má být smrt podobná smrti jejích rodičů. A protože jedině ona jakožto člověk může život i dávat, bere jejich osud do svých rukou… a nakonec jí v tom pomáhá i Smrť.

       Těžké melodično je příběh, který můžeme rozložit na zhruba tři dějové linie. Díváme-li se na něj očima Zuzančinýma, pak je to laskavě z nadhledu napsaná story chovanky dívčího penzionátu, prožívající své dospívání a první nesmělý cit coby náhradnice Smrtě docela, ale docela jinak, „než bývá v kraji zvykem“. (Můžeme se domnívat, že se zde autor vědomě mírně ironicky vypořádává s typicky anglickou institucí soukromých internátních škol s jejich škrobeně puritánskou nekompatibilností s okolní realitou.) Příběh Smrtě je pak příběhem o vytrvalém úsilí „patřit někam mezi lidi“ a o jeho - téměř lidském - pocitu vlastní bezmocnosti tváří v tvář tragédii svých nejbližších. (Jeho snaha napodobit lidi a být lidským jak jen to jde je stále dojemnější.) Komická, ale zároveň i lehké mrazení vyvolávající je pak historie hudební skupiny Howling Rocks: Chalamaďan Ymp, trpaslík Zlota ani troll Perm si přece vůbec neuvědomují, že se stávají obětí obrovské všepohlcující síly vesmírné Hudby, kterou vytvořily patrně samotné Věci, a která se skrze ně chystá pravděpodobně ovládnout celou Zeměplochu. Na jejich příběhu je nádherně parodován celý svět rokenrolového šoubyznysu s obrovskými monstrkoncerty, davovým třeštěním fanoušků, módou… i s různými těmi producenty a manažery, vydatně se přiživujícími na hudebních skupinách. Jako by se Velký Terry z velmi laskavě shovívavého nadhledu díval na celý ten svět hudby, jež byla populární za dob jeho mládí, a vytvářením nových a nových gagů (nezapomenutelné jsou například scény, jak se mágové a s nimi postupně celá Neviditelná univerzita včetně knihovníka stávají hudebními fanoušky) mu jednak nastavuje pravdivé zrcadlo - a jednak na ně s nostalgií vzpomíná. Takže zase pak udělá ten správný terrypratchettí konec a nějakého toho zvlášť velkého záporáka pošle Smrťovi pod kosu, a Zuzanku si už lidi nemusejí plést s vílou Zubničkou (když už je jako slečna Smrt pro ně málo přijatelná). Schválně si - až to budete číst - představte, že máte na sobě takový ten správný rokenrolový ohoz s třásněmi, bílými kalhotami dole do zvonu, vlasy vyčesané „do kohouta“…a pusťte si k tomu trošku Presleyho. Vážně. Fakt.

       hodnocení:****