Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Objev polovodičového efektu koncem čtyřicátých let a jeho aplikace, konstrukce germaniových spínacích prvků, byla tou revolucí, která umožnila sériovou výrobu samočinných sálových počítačů. Předtím to byla jenom kusově vyráběná ektromechanická monstra o váze desítek tun, která zabírala celou budovu.

       Takovým monstrem (a nejen co se týče rozměru) je i počítač z fenomenální povídky „Přítel“ Stanislawa Lema. Na přelomu padesátých a šedesátých let jsme na střední škole jeho povídkami žili, mystické stroje, projevující inteligenci, a neméně tajemná věda o nich, kybernetika, to vše bylo „in“ jako virtuální realita dnes.

       V téže době v Polytechnické knižnici, jíž ve Státním nakladatelství technické literatury vydávala Čs. společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, vyšla první populární knížka o té tajemné, téměř protistátní vědě.

       Je dostatečně znám Stalinův výrok o kybernetice jako buržoazní pavědě. A to, co z tohoto výroku vzniklo, pokládám za Paradox století. Neboť komunisté, kteří snili a usilovali o vědecky řízenou společnost a pokládali se za její kormidelníky, v okamžiku, kdy se objevila skutečná věda o kormidlování, nejen že po ní nechňapli, ale na příkaz Stalina ji dali do klatby. Kybernetika totiž již svou existencí vyvracela „vědeckost“ jisté sbírky idejí, které se říkalo vědecký komunismus, a chorobně podezíravý Stalin, místo aby si ji přivlastnil, jako to učinil v případě atomové pumy, prohlásil kybernetiku za tabu. Jakoby tušil, že to bude tato věda, která jeho následovníkům zakroutí krkem. Nicméně ani oni se nedokázali obejít bez výpočetní techniky.

       Vzpomínám si na letní nedělní večery začátkem padesátých let, kdy o počítačích ještě nikdo neměl ani tušení. Až vysoko do pátého patra, kde jsme tehdy bydleli v domě Brněnského dopravního podniku, zaznívalo z hloubi ulice specifické a nenapodobitelné hučení děrnoštítkových strojů. Znárodněná stavební firma Pozemstav tam totiž měla výpočetní stanici, osazenou americkými stroji Hollerit snad ještě z třicátých let, a každý měsíc před uzávěrkou se ve stanici pracovalo přes noc i v neděli.

       Nebyl jsem jasnovidec, abych jako osmiletý kluk vytušil, že o dvacet let později budu za takových parných nedělních večerů nasedat do vlaku, jenž mě poveze do Adamova na směnu na velice podobném pracovišti. Možná v tom nějaké předurčení bylo, když už v dětství ten broukavým zvuk děrnoštítkových strojů pro mě znamenal cosi mystického a uhrančivého. Stejně jako veliká modrá písmena IBM (ještě v podobě původního loga s „barokizovanými“ písmeny), jež i ve „tvrdých“ padesátých letech zůstala namalována na vitrážích domu brněnské odborové rady ROH, kde v přízemí pracovala podobná výpočetní stanice. Trápil jsem své rodiče, aby mi řekli, co ta písmena znamenají, ale nikdy se nedočkal uspokojivé odpovědi. Což jen zvyšovalo záhadnost zkratky IBM, takže se pro mne stala kouzelnou formulkou, vedoucí někam „jinam“.

       Nehledě na romantiku Lemových povídek, poprvé jsem tam „jinam“ nahlédl na jaře 1962. Vyzbrojen četbou oné populární příručky o kybernetice, přihlásil jsem se do kurzu programování, který uspořádalo pár nadšenců z brněnské techniky. Obsahem byly jednak směšně naivní demonstrace, kupříkladu model podmíněného reflexu pomocí nabíjení a vybíjení kondenzátoru, jednak základní informace o struktuře počítače a programování, když v té době se brněnská technika stala provozovatelem (západo)německého počítač LGP 30. Na závěr byla zkouška vysokoškolského stylu, u které jsem neuspěl. O nic nejde, povzbuzoval mě zkoušející asistent. Po maturitě si to můžete zkusit znovu, přímo tady, věštil.

       Strefil se. Jako syn bývalého živnostníka jsem neměl naději, abych se dostal na atraktivní studia humanitního směru (měl jsem velký zájem o literaturu), takže opravdu nezbylo nic jiného než Elektrotechnická fakulta VUT.

       První počítač, který jsem spatřil, byl již zmiňovaný LGP 30. Nacházel se v tzv. laboratoři počítacích strojů na bývalé Třídě obránců míru v zadním traktu menzy brněnské techniky. Šlo v podstatě o bednu těchže rozměrů jako elektrická akumulátorová kamna. Vedl od ní tlustý kabel ke stolu, na němž stál elektrický psací stroj, spřažený s děrovačem děrné pásky, a snímač děrné pásky. Náhradní psací stroj a děrovač se pak používaly pro děrování programů. Toť bylo vše. LGP 30 měl operační paměť na 1200 elektronkových diodách (takže to skutečně byla kamna!) a k trvalému uložení dat používal magnetický buben. Programy se vkládaly prostřednictvím snímače děrné pásky, výsledky tiskl psací stroj, respektive se daly vyděrovat. Na vánoce 1964 jsem na něm odladil něco, čemu se říká „dvojitý cykl“. Programovalo se čistě jen ve strojovém kódu, počítač měl soubor 32 instrukcí, a to bylo všechno, o programovacích jazycích se snad zdálo jenom matematickým teoretikům. Lidé okolo, jako třeba dr. Kudláček, průkopník počítačových metod v matematice, pak byli něco mezi spiklenci a fanatiky. Celý ten pohyb kolem počítačů se dál navzdory oficiálním místům, která v tom viděla jen výstřelek potrhlých matematiků.

       Při studiu mě více než digitální zaujaly analogové stroje. Dnes už po nich ani pes neštěkne, i když to byly krásné hračky. Jako třeba Malý Elektronický Diferenciální Analyzátor, jemuž se familiárně říkalo Meda. Jednalo se vlastně o klon vojenských dělostřeleckých zaměřovačů, vyšlechtěný pro řešení diferenciálních rovnic. Data vystupovala v grafické podobě na souřadnicovém zapisovači a „cvika“ z analogových počítačů patří k mým nejmilejším vzpomínkám na studium. Měli jsme totiž externí asistentku, která o Medách věděla ještě méně než my, a nechala nám zcela volnou ruku, abychom se s nimi bavili podle svého.

       Neodpustím si takovou malou technologickou anekdotu. Celou sadou velikých analogových počítačů z počátku čtyřicátých let jsou dodnes vybavena střediska pro řízení palby amerických bitevních lodí třídy „Iowa“. Když měly být tyto lodě nasazeny ve Vietnamské válce, uvažoval Pentagon o náhradě analogových počítačů moderními digitály. Jenže rozbory ukázaly, že nepatrné zvýšení přesnosti naprosto nevyváží obrovské investice, a vše zůstalo při starém.

       Proto jsem nepokračoval ve studiu na počítačové větvi, ale na větvi regulace. Více než počítače mne zajímaly problémy řízení, kde jsem zřetelně vnímal sociologický a filozofický přesah z původně technické disciplíny. To vše se odehrávalo na pozadí šedesátých let. Komunismus, alespoň v Československu, povoloval ve švech a počítače se pro nomenklaturní kádry staly módou.

       Absolvoval jsem na podzim 1968 za dozoru sovětských tanků a jelikož jsem se nechtěl smířit s jejich přítomností, o dva roky později jsem vyletěl ze zaměstnání.

       Nejen kotelny, ale i brněnský závod národního podniku Kancelářské stroje se stal útočištěm „živlů“. A tak mě počítače neminuly, jako sálový technik jsem byl přijat na detašované pracoviště Adamov. Tamější zbrojovka (výroba dělostřelecké munice a řízených střel), aby byla „in“, si pořídila počítač a najala si od KS Brno servis. Důkazem komunistického „absurdistánu“ budiž fakt, že v tomto důležitém závodě na nejcitlivějším místě byli se mnou, který jen „měl negativní poměr k Husákovu vedení“, zaměstnáni i důstojníci, vyhození při čistkách z vojenské akademie. Jenže nás skutečně bavila ta obluda, co stála na sále, československý počítač ZPA 600.

       V počtu několika desítek kusů jej vyrobily ZPA Čakovice z domácích, vesměs germaniových součástek. Jedině mechaniky magnetopáskových jednotek pocházely z Francie. Počítač se opět ovládal prostřednictvím elektrického psacího stroje. Operátor na něm zadával příkazy a počítač potvrzoval průběh výpočtu. Pro přehlednost se používala dvoubarevná psací páska a stroj „odpovídal“ v jiné barvě. Vlastní výstup, sestavy pro uživatele, pak tiskly dvě řetězové tiskárny, jejichž mechanismy se musely každou směnu čistit od papírového prachu. Jedinou vnější pamětí byly magnetické pásky. V Adamově jsme měli šest stojanů, připomínajících obrovité magnetofony. Jelikož základem ekonomických výpočtů je třídění dat a operační paměť byla směšně malá, běžel program po páskách. Staly se tak nejdůležitější částí počítače. Postrachem nás techniků byl veliký třídící program z oboru skladového hospodářství. Nejenže trval šest hodin, během nichž nesmělo dojít k žádné chybě jak při čtení tak při zápisu, ale vyžadoval přenášení kotoučů z jednoho stojanu na druhý. Znamenalo to stoprocentní kompatibilitu medií, tedy ideálně nastavené kolmosti snímacích hlav. Jen zasvěcení si dovedou představit, jakou to dalo fušku udržovat stojany průběžně v takové kondici. Později, až byl převeden na počítač, se obdobnou noční můrou stal výpočet mezd.

       Směna technické péče se skládala ze tří techniků. Vedl ji specialista na tzv. základní jednotku (část počítače, kde probíhaly aritmetické operace a řídící procesy), další technik měl na starosti paměťová média, tedy magnetopáskové jednotky a operační feritovou paměť, a třetí technik pak „papírová“ média, řetězové tiskárny, psací stroje a snímače a děrovače děrné pásky.

       Já byl vyškolen jako specialista na základní jednotku. Jednalo se o dlouhou řadu kovových skříní, plných desek s germaniovými tranzistory a feritovými jadérky. Germaniové prvky jsou mnohem citlivější na teplotu než křemík, takže když jsem měl ranní směnu, bylo mým prvním úkolem při denní profylaxi kontrola a dostavení zdrojů. Ozbrojen malým šroubováčkem jsem počítač ladil jako houslista housle před koncertem. Ostatní kolegové zatím vysávali vysavačem řetězové tiskárny a čistili lihem magnetické hlavičky magnetopáskových jednotek. Líh musel být čistý, takže se dal dobře popíjet ve směsi s kofolou. Tomuto drinku se říkalo Technikovo tajemství. Ještě před předáním do provozu se celá sestava testovala zkušebními programy. Parametry se zadávaly z elektrických psacích strojů na operátorských stanovištích, i když ZPA 600 již měl něco jako terminál - displej a klávesnici.

       Tento terminál byl výhradně pro potřeby techniků a jeho pomocí se hledaly závady. Bylo to jakési kukátko, jímž se dalo nahlížet do různých pamětí a registrů stroje. Plně se zde využívalo jedinečné vlastnosti ZPA 600, faktu, že zobrazoval čísla v dekadickém tvaru jako jediný počítač na světě, neboť ZPA 600 nebyl nic jiného než tranzistorová verze originálního Svobodova elektronkového počítače Epos ze začátku padesátých let. Na rozdíl od všech dnes existujících počítačů, které běží v dvojkovém kódu, používal ZPA 600 Svobodův kód „dva z pěti“, který umožňoval nejen zobrazovat obsahy pamětí přímo dekadicky, ale řešil originálně násobičku a jednoduchým logickým obvodem zajišťoval i samoopravnost kódu.

       V každodenních profylaxích a testech má základy dnešní počítačová grafika. Aby testy řetězových tiskáren, při nichž se ověřovala správná funkce každého kladívka a každý typ na typovém válci, nebyly jenom šíkmé pruhy všech písmen a číslic, začaly se k testovacím programům dodávat obrázky. Volbou písmen a jejich hustotou pak z tiskáren vystupovaly nejčastěji obnažené krasavice nebo grafické žerty. Velice populární byl program „Think“, původně odněkud z Izraele, jenž tiskl opici s ukazováčkem přemýšlivě zabodnutým do čela.

       Slabinou tehdejších počítačů byla spolehlivost. Podle hospodářské smlouvy se zákazníkem jsme měli povoleno deset procent ztrátového času. Jinak řečeno, z každých 24 hodin musely dostat Adamovské strojírny 21 hodin 20 minut čistého strojového času. Obě strany si údaje pečlivě hlídaly a za každý měsíc se podrobně vyhodnocovaly. Pokud jsme neošidili hodinovou profylaxi, zbývalo nám na náhodné chyby a na havárie sto minut. A když velký třídící program zkolaboval v páté hodině, odepisovalo se rázem minut tři sta. Což znamenalo, že následující dva dny jsme museli jet bez jediné poruchy.

       Častou příčinou chyb u ZPA 600 byly paměťové magnetostrikční linky, které používaly k zapamatování časové zpoždění. Když nějakou informaci, dejme tomu, zpozdíte o minutu, je to, jako byste si ji na minutu odložili do paměti. A když výstup z linky přivedete opět na její vstup, získáte paměť trvalou, ve které informace víří stále dokola. Pochopitelně že informace je přístupná jen každou minutu, což je cena, kterou platíte za „úschovu“. V případě ZPA 600 se jednalo o zpoždění, tedy o paměti 13 a 65 mikrosekund, z nichž byly postaveny operační registry. Zároveň to byly časy, jimiž byl ZPA 600 taktován pomocí tzv. „hodin“ a „clampů“. Pro získání zpoždění se používal ultrazvuk, šíření ultrazvukových vln v kovovém drátku. Ten se na jedné straně rozkmital magnetickým polem a na druhé straně se zpožděné kmity drátku snímaly.

       Bylo to důmyslné, ale velmi nespolehlivé. Linky se „rozjížděly“ mnoha různými příčinami, teplem, změnou napětí, stárnutím, a vyžadovaly neustálé ladění – posun snímače podél paměťového drátku. Provádělo se jemnými šroubky pomocí hodinářského šproubováčku na speciálním testeru, přičemž vlastní nastavení, tedy správný tvar impulsů se kontroloval na obrazovce osciloskopu.

       Jako u každé údržbářské profese bylo paradoxně v zájmu našeho zákazníka, abychom pracovali co nejméně. Čím méně jsme pracovali, tím lépe jsme byli placeni, neboť výše prémií se odvozovala od hospodářského výsledku a ten závisel na množství strojového času, jenž jsme poskytli Adamovským strojírnám. Teoreticky jsme se měli ve volném času věnovat samostudiu dalších částí počítače, abychom se mohli zastupovat, leč to opravdu byla jen šedivá teorie. Prakticky všichni jsme se věnovali nejrozšířenější činnosti v komunistickém Československu, které se neřeklo jinak než fušování.

       Měli jsme pro ně ideální podmínky. Dostatek času v pracovní době, vybavenou dílnu a sklad součástek u ruky. Procházeli jsme různými módními obdobími. Jedno z nich bylo období nabíječek. Každý z nás si udělal nabíječku baterií a já tu svou stále používám. Další obdobím bylo období akustických zesilovačů, takže i já jsem si postavil svůj Transivat (v sedmdesátých letech populární amatérská konstrukce nf zesilovače). Mimo jiné jsme v Adamově vyprodukovali medomet, neboť jeden z kolegů byl včelař, a později, když jsme brigádnicky ZPA 600 šrotovali, i dvě svařovací trafa. Ale také tři inženýry, když kolegové průmyslováci, jež dálkově studovali, se studiu věnovali hlavně v práci. A vlastně i jednoho spisovatele, když své první SF povídky jsem napsal také v zaměstnání.

       Leč to bylo o něco později, poté co jako náhrada za ZPA 600 přišel do Adamova sovětský počítač EC 1030, částečně postavený na primitivních integrovaných obvodech. S ním jsme taktéž dostali do péče „moderní“ paměťové médium, magnetické disky. Byl to plod RVHP, neboť byly vyrobeny v Bulharsku a podle toho vypadala kvalita. Dnes se ani nechce věřit, že ta dvoumetráková bedna zvíci automatické pračky měla kapacitu ubohých 7,5 MB!

       Pro mne, jako specialistu na základní jednotku, byl EC 1030 krokem zpět. Místo obrazovky jsem měl k dispozici jenom nepřehledné žárovkové displeje a místo elegentního kódu „dva z pěti“ s dekadickým zobrazením těžkopádný šestnáctkový kód. Navíc bylo v EC 1030 „nastraženo“ několik technologických pastí. Především přímé konektory desek nebyly pozlaceny, což je běžný standard i dnes, ale podle sovětského zlepšováku potaženy palladiem, které oxidovalo. Nekontakty způsobovaly náhodné chyby, jež jsem pak musel pracně a dlouhodobě hledat za použití statistických metod a – štěstí. Někdy i dva roky! Znamenalo to desky periodicky kontrolovat a zčernalé kontakty gumovat tvrdou pryží.

       Další chuťovkou byla operační feritová paměť. Její diodová matice, sloužící pro výběr adresy, byla osazena nekvalitními diodami. Stářím se prorážely a bylo třeba je vyměňovat. Prvním příznakem takové poruchy byly houstnoucí náhodné chyby. Postupně se začaly seskupovat buď okolo nějaké určité instrukce nebo kolem konkretně tvarovaného operandu. Museli jsem čekat, až chyba tak „ztvrdla“, že ji chytal test operační paměti a dokázal vypsat řadu nemocných adres. Z těchto adres bylo nutno dekódovat příslušnou část paměti a patro diodového dekodéru. Následovala „čtyřchlapová“ práce, neboť bylo nutno vymontovat asi 80 kg těžký operační blok, přenést jej i s příslušnými kabely a konektory do dílny a zde rozložit harmonikovitě uspořádané rošty paměti. Na jejích okrajích pak byly naletovány tisíce diod, mezi nimiž bylo nutno pomocí měření odporu najít tu vadnou a vyměnit. Šlo o práci pro Popelku.

       Architekturou a vnitřní strukturou nebyl EC 1030 nic jiného než špatná kopie IBM 360. Z tohoto amerického počítače vycházel celý projekt Rady vzájemné hospodářské pomoci, známý pod zkratkou JSEP - Jednotný systém elektronických počítačů. Rusky „jedinaja systěma“ - proto zkratka v azbuce EC.

       O nízké kvalitě EC 1030 svědčí i fakt, že tento modernější počítač měl normovanou osmdesátiprocentní !!! spolehlivost, tedy o deset procent horší než o generaci starší ZPA 600. Podařilo se nám ji sice vytáhnout na osmdesát pět, osmdesát sedm procent, ale přes devadesát jsme se dlouhodobě nedostali. Dokumentace byla pochopitelně v ruštině, ale i zde se daly najít roztomilé pozůstatky angličtiny, prozrazující nedůslednost sovětských plagiátorů.

       Takže jsme s ulehčením přivítali další obměnu, československý počítač EC 1026. Dostali jsme jej v roce 1985. Byl to první počítač v naší péči, který nepoužíval psací stroj a dala se k němu připojit terminálová síť, tedy displeje s klávesnicemi. Také technologicky znamenal pokrok, neboť byl převážně postaven na křemíkových integrovaných obvodech. A to včetně operační paměti, osazené paměťovými „šváby“ Tesla 1k x 1 bit. Z nich setávala operační paměť o kapacitě něco málo přes 700 kB, tedy ani ne desetina paměti dnešního podprůměrného písíčka.

       To byla poslední tečka za dobou germaniovou. Ale také za dobou komunistickou, když záhy přišel listopad 1989. A o to rychleji následovala tečka další – zánik celé profese. Dnes povolání technika sálových počítačů neexistuje a nikdo a nic už je nevzkřísí, jednou provždy je mrtvo. Asi jako profese sekerníků. Což byli ti chlapíci, kteří uměli vytesat ze dřeva celé mlýnské složení. Oboje, mlýnská kola i sálové počítače, odplavil čas. Neteskním za nimi. Ani za komunismem.

       Převzato z časopisu Živel č. 8.